Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš trpět, Edwarde! - 3. kapitola

08.08.2013 (21:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1041×

„Tati, moc se ti omlouvám. Doufám, že mi odpustíš. Tvoje Bella.”

„Chci se ti omluvit. Oficiálně, abys pochopil, že jsem to tak vážně nemyslela. Bella.”

„Proč mi to nezvedáš? Prosím, zavolej. Děkuju, Bella.”

„Ahoj, tati... Já... no... Zavolej. Zase Bella.”

„To jsem zase já. Víš, tati, když budeš jen trucovat, nic tím nevyřešíš. Já se ti vážně chci omluvit! Bella.”

„No tak, zvedni to! Tati... Promiň, promiň, promiň, promiň, promiň... Bella.”

„Už ani nevím, proč ti volám. Teda - proč se ti snažím volat. Až se mnou budeš chtít mluvit, cinkni. Bella.”

Těhle záznamů a spoustu dalších má Charlie díky mně plný záznamník. Věděla jsem, že jsem udělala chybu. Prostě jsem byla naštvaná a vyletěla jsem. To se stává... Ale mohla bych taky někdy dřív myslet, až pak mluvit.

„Nemám za ním zajít?” zeptal se zničehonic Edward a dal mi pusu na tvář. Už jsem ani nenadskočila.

„Ne, tohle si musíme vyřešit sami,” odpověděla jsem a přepnula na další kanál. Copak nedávaj aspoň na jednom z těch šest seti kanálů něco normálního?! 

„Dobře, jak chceš... Ale mohl bych se tam jen skočit podívat a přečíst si jeho myšlenky,” navrhoval dál.

„Hm... To je až moc lákavá nabídka, ale raději ne. Bojím se, co bys mi řekl... Ale jak tě znám, určitě by ses to snažil nějak ulehčit a lehce zaonačit, což by bylo ještě horší,” konstatovala jsem a přísně se na něho podívala.

„Asi máš pravdu,” přitakal. „Bello, o co se to pokoušíš? Ty kanály projíždíš celé od začátku asi už po čtvrté a nic sis nevybrala. A jestli tu televizi chceš zavařit, tak to marná snaha. Bydlí tady Emmett.”

Nechala jsem televizi televizí a podívala jsem se raději na sebe. Super. Ještě jsem se vůbec nepřevlékla. Říkejte mi prasátko Pepina. Hluboce jsem si povzdechla, vstala a vydala se do Edwardova pokoje, kde byla pohozená moje taška s věcmi. Otevřela jsem ji, chvilku se tak přehrabovala, až jsem nakonec vylovila čisté spodní prádlo, šedé tričko s krátkým rukávem a šedé tepláky, které mi byly velké a jen tak tak na mně držely.

„Nechceš si to oblečení někam uklidit?” ozval se Edward.

„Ááá!” zařvala jsem - už převlečená, ale vyděšená. 

„Promiň, měl jsem zaťukat... Jsi v pohodě?” zeptal se, protože mi srdce chtělo vyskočit z hrudi.

„Ne, ne. Teda... Jo, jsem v pohodě. A proč bys ťukal? Vždyť je to tvůj pokoj,” namítla jsem, pokrčila rameny a porozhlédla se po místnosti.

„No jo, ale co je moje, to je i tvoje,” objal mě a políbil. Správně bych do něj měla začít bušit a vřískat, ať toho nechá, protože jsem mu to stále neodpustila, ale to nešlo. Automaticky jsem mu začala polibek oplácet a ještě jsem si to užívala. Kdo neokusí, nepochopí. A že nikdo taky neokusí, protože Edward je můj a já se ho nevzdám!

„Pojď,” pobídl mě a vzal moji tašku do rukou. Šla jsem za ním jako poslušný pejsek za páníčkem. 

Dovedl mě do jiné místnosti, která byla asi stejně velká jako jeho pokoj. Možná o kousíček větší. Stěny byly bílé a nábytek sladěný do černé a šedé, sem tam do zlaté - jak jinak. Tím nábytkem myslím šatníky, botníky a věšáky. Prostě šatna jak má být.

„Alice nám většinou nedovolí nosit stejné věci dvakrát, takže nám zbyde akorát to oblečení, které si vybojujeme, protože se nám nějak zamlouvá. Proto toho tu je tak málo, takže si sem můžeš dát svoje věci,” vysvětlil mi celou záležtost. No jo, Alice!

„Aha... No, teď do práce. To zas potrvá, než to všechno uklidím.” Ani jsem nestačila mrkout a Edward zase držel moji tašku, tentokrát skoro prázdnou. Zbyly v ní jenom hygienické potřeby a pár drobností, které jsem si vzala s sebou. Oblečení bylo fuč - uklizené.

„To teď pro mě uděláš první poslední? To abych zapomněla chodit,” zasmála jsem se.

„Bello, kdy už konečně pochopíš, že já pro tebe udělám všechno na světě?” zeptal se a už jsem byla v jeho náruči, ale v obýváku.

„Na to bych si zvykla. Jestli zase někdy budu bydlet u Charlieho, tak musí začít posilovat,” ušklíbla jsem se a následně se zasmála představě, jak Charlie posiluje a pak mě nosí na rukou. Hm... To já bych spíš měla nosit jeho.

„Copak?” zeptal se a mezi obočím se mu utvořila malá vráska. To z toho, jak mi obličej okamžitě zvadl.

„Nic, myslím na Charlieho.”

„Tak už se tím netrap. Odpustí ti, je to tvůj otec!” řekl a pohladil mě po tváři. Bylo zajímavé se dívat na to, jak trpí, když jsem smutná. A mě v tu chvíli zase popadla ta pomstichtivost, která uvnitř mě samé zaplála, když Edward odešel a poté jsme se opět setkali.

Ušklíbla jsem se a prsty mu přejela po obličeji. Ukazováček pravé ruky jsem se zastavila pod jedním jeho okem, kde byl jasně vidět tmavnoucí kruh.

„Vždyť jsi byl na lovu,” podivila jsem se.

„No... Odflákl jsem to,” přiznal se ten hříšník.

„Ale to nesmíš! Šup, padej na lov!” přikázala jsem mu a seskočila z jeho náruče. Kupodivu jsem se neskácela a ani jsem nic nerozbila. Juchů, úspěch!

„Nechci tě tu nechávat samotnou.”

„Edwarde, jediné, co se mi může stát, je to, že se tu ztratím!”

„Vždyť ten dům má tři patra a ty ho moc dobře znáš!”

„Fajn, zapomeň na to, že to tu moc dobře znám, a raději si uvědom, kolik tu máte pokojů a šaten a dalších místností.”

„Dobře, veliteli, zdržím se jen chvilinku.”

„Budu čekat, ale nespěchej. Hezky se... pohosti a pak přijď.” 

Když Edward odešel, zjistila jsem, že je mi zima. Oheň v krbu už dohořel a já nevěděla, kde je dřevo, byla jsem trochu zmrzlá i z jeho náruče a jako poslední - jsem ve Forks! Tady nikdy, opravdu nikdy není vážně pěkně. Rozhodla jsem se, že si aspoň skočím pro nějaké teplé ponožky. Vrátila jsem se do Edwardovy šatny a pořádně se rozhlédla. Kde můžou být? Asi v nějakém šuplíku, napadlo mě. Přešla jsem k jedné skříni a jeden šuplík otevřela. Okamžitě jsem byla rudá až na zadku a rychle jsem šuplík zase zavřela. Ještě štěstí, že tu teď nikdo není! V tom šuplíku bylo Edwardovo, ehm, spodní prádlo. Od téhle skříňky, která byla sladěná do šedé, jsem raději odstoupila a zvolila jsem jinou. Bingo! Vzala jsme si jedny huňaté ponožky a vrátila se zpátky do obýváku. Odtamtud jsem šla do moderní kuchyně, která mi přišla útulná a taková miloučká.

Dělala jsem si kakao, a když jsem hrnek s horkým mlíkem vyndala z mikrovlnky, spálila jsem se a hrnek okamžitě upustila, což znamenalo, že se roztříštil na zemi na milion střípků. Z čeho byl vyrobený, to netuším. Nemají mít upíří trvanlivé a pevné věci?! Očividně ne... Vzala jsem hadr a vydala se zpátky s tím, že to vytřu a sesbírám střepy, ale noha mi po rozlitém mlíku ujela.

„Ááá!” zařvala jsem a už byla na zemi. Přesněji řečeno, seděla jsem v tom mlíku a... střepech. 

Automaticky jsem chtěla začít brečet, protože to opravdu bolelo, ale zavibroval mi v kapse mobil. Okamžitě jsem věděla, kdo volá.

„Alice!” 

„Bello, jsi v pořádku?”

„Asi... Kromě toho, že mám ze zadku jehelníček!” zakňourala jsem a přetočila se na břicho s vědomím, že se všechny střepy uhnízdily na právě zmiňovaném kousku mého těla. Au!

„A kde je Edward?”

„Na lovu...”

„Tak vydrž, já mu zavolám a... jen se nepohni!” přikázala mi, zavěsila a já ji pro jistotu poslechla.  

Tak jsem tam na břiše ležela v mlíku a s rozpíchanou prdelí. Pohled na mě musel být úchvatný.

„Bello!” vydechl Edward, který se tam objevil odnikud. 

„Na nic se neptej!” pohrozila jsem mu prstem.

„No... v nemocnici budou mít radost,” podotkl, ale sám se netvářil vůbec vesele. Divím se, že už se neklátí smíchy. To bych na jeho místě udělala já.

„V nemocnici? Ne!”

„Bello, ty střepy se musí vyndat.”

„Tak to udělej ty! Medicínu máš vystudovanou, tvůj otec je lékař a navíc jsi neomylně přesný. Tak to vyndej.”

„Ale přesto všechno jsem upír, Bello. Na to nezapomínej.”

„Ježiši, Edwarde, už jsem krvácela tolikrát a nic jsi mi neudělal. Vyndávej!”

Nakonec mě poslechl a vzal mě opatrně do náruče. Tak opatrně, aby se ani jedinkrát nedotkl mého ušlechtilého pozadí, které mělo bebí. Víc bebí. Jemně mě položil břichem na gauč a přinesl si nástroje hrůzy - namočenou utěrku, ručníček a pinzetu! Některé střepy jsem měla jen zaháknuté v kalhotách, ty vyndal bez mrknutí oka a já o tom pomalu ani nevěděla. Pak mi musel stáhnout kalhoty i kalhotky, protože ty mršky mrňavý se ubytovaly hlouběji.

„Nečekala jsem, že můj zadek uvidíš zrovna při téhle příležitosti.”

„A při jaké sis myslela, že ho uvidím?” zeptal se se zájmem v hlase, ale dál se věnoval mému zadku.

„No...” protáhla jsem lišácky. Na co já nemyslím?! Jsem na něj přeci naštvaná a ke všemu mám ze zadku jehelníček! Že se nestydím... (Ne, nestydím.)

„Bello, ne!”

„Dobře, už ml-” přerušila jsem sama sebe, a to výkřikem.

„Promiň, Bello. Promiň, moc se ti omlouvám,” začal se okamžitě omlouvat a rukou mě opatrně pohladil po tváři. V jeho hlasu bylo slyšet sebeobvinění, protože mi způsobil další bolest. Když pomineme to, že si za to vlastně můžu sama, že? Ale ucítila jsem takové sladké zadostiučinění. Bolestné zadostiučinění... Tak takhle to tedy je, když trpím já, trpí i on, a to za nás oba. Tak to se na to podíváme...

Moc se vám omlouvám, že teď to trvalo tak dlouho, ale měla jsem odpojený počítač, který teď ovšem zase jede. :) Jsem vám moc vděčná za komentáře. Dokonale mě povzbudily, protože jsem nečekala, že se tohle téma někomu bude líbit. Ale opak je pravdou a já jsem moc ráda, že se vám to líbí. Taky za komentáře moc děkuji, jste skvělí. Ano, Bella to přehnala a mně bylo Charlieho taky moc líto. Anet to trefila, když řekla, že Bella se chová jako pitomá pipina. No jo, všichni jste si určitě povšimli, že dělala všechno pro druhé. A v této povídce to na ni prostě dolehlo. Doufám, že se vám kapitola líbila. Vaše KPT.

(Co říkáte na trailer? Tenhle děs jsem dělala sama.)

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš trpět, Edwarde! - 3. kapitola: