Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 32. kapitola

27.12.2012 (13:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2007×

32. kapitola – Výlet

(pohled Jane)

V chatce jsem nezůstala. Rychle jsem se oblékla a vyrazila pryč. Do lesa, kam jinam. Jenom jsem si dávala velký pozor, abych nenarazila na Bellu s Alecem, to by mi teď opravdu chybělo.

Běžela jsem a běžela. Snažila jsem se nepřemýšlet. Jenže to nešlo. Neustále se mi do mysli vkrádaly myšlenky na to, proč odešel. Uvědomil si, že je to chyba? A není to snad takhle pro mě lepší, než kdyby odešel až potom, co by se se mnou vyspal? Protože to k tomu směřovalo…

Ale proč odešel? Proč jsem se mu, já pitomá, nebránila?

Co má co nějaký stoletý floutek takhle mi motat hlavu?

Ale nejhorší na tom byla jiná věc.

Proč to bolelo?

Snažíc si vyčistit hlavu jsem doběhla až na kanadské hranice a těsně před svítáním se vrátila zpět. Edward byl naštěstí také pryč, alespoň jsem jeho stopu zachytila odněkud z lesa. Přesto mě to nepřimělo vrátit se zpět do chatky.

Sedla jsem si k ohništi a sledovala skomírající plameny. Zachvátila mě zvláštní touha do nich skočit, ukončit tohle nekonečné protahování mojí ubohé a bezvýznamné existence. Ale byl tu ještě můj bráška a Bella. Jenom ti mě drželi nad vodou, jinak bych to už dávno nějak skončila.

Z mých pochmurných myšlenkových pochodů mě ale vyrušila Bella, která se najednou objevila vedle mě. Přisedla si na kládu stromu a s úsměvem na rtech se zadívala do plamenů.

„Asi nemá cenu ti vykládat, co si pro mě Alec přichystal za překvapení, že?“ zeptala se.

„Ne, to nemá,“ řekla jsem se a musela se přemáhat, aby se moje nálada neodrazila na mém hlase. Bylo těžké se usmívat, když mi bylo do breku.

„Mohla jsi mi něco naznačit,“ šťouchla do mě.

„Ne, nemohla. Alec by mě zabil,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Hmm…“

„Kde jsi ho vlastně nechala?“ zeptala jsem se.

„Šel se osprchovat,“ pokrčila rameny.

„Aha.“

„Jane, půjdeš mi za svědka?“ zeptala se náhle. To mě přinutilo k opravdovému úsměvu.

„Vážně chceš, abych ti šla za svědka já?“ optala jsem se.

„Kdo jiný?“ nechápala.

„Co třeba Alice?“ nadhodila jsem.

„Chci, abys to byla ty,“ řekla vážně. To už jsem nevydržela a objala ji. Byla to moje nejlepší přítelkyně a bylo mi jasné, že lepší už nikdy nenajdu.

„Páni, nečekala jsem, že budeš mít až takovou radost,“ dostala za sebe, když jsem ji objímala.

„Mám prostě radost,“ pokrčila jsem rameny s nevinným úsměvem na rtech, když jsem se od ní odtahovala.

„To vidím,“ přitakala a chvilku bylo ticho.

„Co ty a Edward?“ zeptala se nakonec.

„Co by mělo být?“ zamrzl mi úsměv na rtech.

„Jak se vám podařilo strávit jednu noc ve stejné místnosti a nezabít se?“ zakřenila se na mě.

„Celkem slušně,“ zamručela jsem. Bella mi věnovala zkoumavý pohled.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se.

„Jasně, proč by ne?“ zalhala jsem.

„Chováš se divně,“ vysvětlila mi.

„A kdy se moje sestra nechová divně, prosím tě,“ ozvalo se za námi. To se k nám připojil Alec. Sedl si vedle Belly a mně se ta kláda najednou zdála nějak malá. Zatoužila jsem být na míle daleko od té přemíry lásky, která mezi nimi byla.

„Ještě, že v tom nejsem sama. Tu podivnost máme přece v rodině. Nemyslíš, bráško?“ vrátila jsem mu to mírně ironicky.

„No…“

„Já musím souhlasit s Jane,“ zazubila se na něj Bella.

„Zrádkyně,“ zamručel, ale přitáhl si ji k sobě pro polibek. Modlila jsem se k bohu za nějakou záminku, abych mohla odejít.

„Jane? Můžu s tebou mluvit?“ ozvalo se za námi najednou.

Tak takhle jsem to zrovna nemyslela…

„O čem?“ zeptala jsem se ho ledovým hlasem, aniž bych se na něj otočila.

„To je osobní,“ zamumlal Edward a Bella po něm hodila zkoumavý pohled.

„Bude to muset chvíli vydržet, právě tady plánujeme svatbu,“ odbila jsem ho.

„Jane, vážně s tebou musím mluvit,“ zaprosil a stoupl si tak, abych se na něj musela dívat. Měl zvláštní výraz.

„Do večera to vydrží, ne?“ odsekla jsem a děkovala bohu, když se z chatek začali trousit ostatní Cullenovi.

„Jak myslíš…“ zamumlal a sedl si naproti mně, stále mě hypnotizujíc pohledem.

„Co takhle vyrazit na výlet?“ přitančila k nám zvesela Alice. Za ní se o poznání důstojněji blížil Jasper.

„Dobrej nápad, prcku,“ souhlasil Emmett.

„Tebe jsem se neptala,“ vyplázla na něj jazyk a upřela pohled na nás. Respektive na mě, Bellu a Aleca.

„Proč ne,“ usmála se Bella.

„A nemohli bychom to spojit i s lovem?“ zeptal se Jasper.

„Můžeme,“ usmála se Esmé, která už taky přišla. Držela Carlislea za ruku a usmívala se. Asi byla ráda, že má zase jednou celou rodinu pohromadě. Až na mě, já byla vetřelec. Nebo jsem si tak přinejmenším přišla.

„Co že se plánuje?“ zeptal se ten pes, když přišel s Nessie, držíc ji kolem pasu. Edward výhružně zavrčel a pes ruku stáhl.

„Výlet spojený s lovem,“ přetlumočila mu Rosalie s uspokojením.

„Fuj, začínám mít na syrové maso opravdu alergii,“ zabručel.

„Večer tu mám pro tebe s Nessie buřty, neboj,“ usmála se na něj Esmé. Při výrazu toho psa jsem se nedokázala zbavit dojmu, že být na všech čtyřech, rozhodně by vrtěl ocasem.

„Takže vyrazíme?“ nadhodila Bella.

„Já si jenom sbalím pár věcí do batohu, mami,“ řekla Nessie a už utíkala i se psem zpátky do chatky. Edward znovu zavrčel.

„To chce klid, brácho,“ poplácal ho Emmett po rameni.

„O tom si popovídáme, až budeš mít děti,“ odsekl Edward a Emmett se dal do smíchu.

Není to super, být obklopena takovými šílenci?

*      *       *

Výlet byl přinejmenším zvláštní. Byla to spíš taková túra. Vycházka po lese.

Zábava byla v plném proudu. Emmett se hádal s Alicí, Bella s Rose kritizovaly Jaka, Carlisle jim dělal dozor, Esmé nad nimi kroutila hlavou a Alec s Jasperem se dohadovali o různých způsobech boje. Bylo to šílené, ale všichni spolu vycházeli.

Jenom já s Edwardem jsem šli potichu.

Edward šel napřed kdesi vepředu a snažil se zapříst hovor s Esmé, ale moc se mu to nedařilo. Já šla až úplně vzadu, vedle zoufalé Nessie, která už vzdala snahu hájit vlastnosti svého vyvoleného.

„Bojím se, že ho snad nikdy nepřijmou,“ povzdechla si.

„Musíš tomu dát jenom trochu času,“ uklidňovala jsem ji.

„Kolik? Sto let?“ zamračila se.

„Nessie, já nejsem ta pravá, s kým bys měla probírat mezilidské vztahy, ale jedno ti povím. Tvůj táta a máma o tebe mají jenom starost. Vždycky pro ně budeš jejich malá holčička. Oni v tobě ještě možná několik desetiletí neuvidí tu dospělou a krásnou slečnu, kterou jsi se stala. Musíš jim dát čas, oni to pochopí, neboj.“

„Myslíš?“ zeptal se váhavě.

„Zeptám se jinak. Máš ho ráda?“ protočila jsem oči.

„Mám,“ přikývla okamžitě.

„Stojí ti za tyhle potíže?“ pokračovala jsem s nadzvednutým obočím.

„Stojí,“ přitakala znovu.

„Tak to musíš vydržet. Za lásku se musí bojovat. Nikdo neříkal, že to bude snadné,“ řekla jsem a povzbudivě ji poplácala po rameni.

„Děkuju, Jane. Takhle jsem se na to nedívala snad nikdy,“ poděkovala mi Ness.

„Není zač. Kdybys cokoliv potřebovala, jsem tu pro tebe,“ slíbila jsem jí a sledovala, jak se nenápadně proplížila dopředu vedle Jaka a vzala ho za ruku. Tak to bylo správné.

„Občas mám pocit, že bych měl její výchovu přenechat tobě,“ zamumlal vedle mě Edward, který pro změnu zpomalil a zařadil se tak vedle mě. Já s ním ale nechtěla mluvit a také jsem mu neodpověděla.

„Ty jsi na mě naštvaná?“ zeptal se po chvíli ticha. Já opět nereagovala.

„Ignorace nic nevyřeší, víš?“ dodal po chvíli.

„Možná, ale mně se to líbí,“ odsekla jsem.

„Měli bychom si promluvit,“ konstatoval.

„Nechci o tom mluvit,“ zavrčela jsem.

„Musíme si promluvit,“ zavrčel i on, chytil mě za ruku a přitlačil mě na nejbližší strom. Ostatní byli tak zabráni do svých rozhovorů, že si ani naší menší rozepře nevšimli.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem a snažila se mu vytrhnout. Byl silnější než já.

„Ne, dokud si to nevyjasníme,“ řekl naštvaně.

„Není co si vyjasňovat! Byla to chyba! Totální chyba, už se to nebude opakovat. A teď mě koukej pustit!“  odsekávala jsem slovo za slovem.

„Chyba?“ zeptal se, v očích najednou zvláštní výraz.

„Co jiného? Neříkej mi, že ty to bereš jinak! Nenávidíš mě přece, ne?!“ zvyšovala jsem hlas a lomcovala sebou, aby mě konečně pustil.

„Jane, ale -“

„Pusť mě!“ zavrčela jsem. On ale udělal něco jiného. Políbil mě.

Na rozdíl od svojí předešlé reakce jsem tentokrát prostě ztuhla. Proměnila se v živoucí sochu, i když mi celé moje tělo říkalo, ať tomu podlehnu.

Když viděl, že nereaguju, konečně se odtáhl. Na to jsem čekala.

Vlepila jsem mu facku a bez jediného slova utekla za ostatními. Měla jsem toho po krk.

Nehodlala jsem být jeho hračkou, se kterou by si příležitostně užil, ale jinak mu byla ukradená.

Nejsem taková a nikdy nebudu.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 32. kapitola: