Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 29. kapitola

08.10.2012 (14:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1781×

29. kapitola – Zlý sen

 (pohled Jane)

Pozorovala jsem Isobell skrz okno, jak přechází sem a tam po lese. Aro si přál, aby měli na rozhovor soukromí. A z toho nekoukalo nic dobrého.

„Co myslíš? Něco se děje?“ objevila se znenadání vedle mě Bella.

„Nic bych za to nedala, kdyby ano,“ přikývla jsem zamračeně. Bella mi už už chtěla něco odpovědět, když jí taky zazvonil mobil.

„Tohle musím vzít. Je to Alec,“ usmála se a zmizela u sebe v pokoji.

Já si zatím  naštvaně sedla na pohovku a přemýšlela, jak to té potvoře Isobell oplatím. Nikdo mi nenamluví, že je zvala kvůli Belle. Ne, bylo to kvůli mně a Edwardovi. Já s ním ale fakt nic nemám, tak proč mi to nikdo nechce věřit?!

Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhlo bouchnutí dveří, až jsem se bála, jestli nevyletěly z pantů.

„Ten arogantní debil!“ nadávala Isobell už z předsíně.

„Aro?“ ujišťovala jsem se, když přišla.

„Ne, duch svatej! Jistěže Aro!“ zasyčela ironicky.

„Tak se hned nerozčiluj. Co chtěl?“ zvedla jsem na svoji obranu ruce a sledovala ji, jak naštvaně pochoduje po obýváku.

„Prý se objevil nějaký hrozně talentovaný upír a chce vědět, co všechno umí. Taky ho mám připoutat k někomu uvnitř. Já ale nechci zpátky!“ stěžovala si a mně svitlo.

„Nech mě hádat. Nejmenuje se ten upír náhodou Alan?“ nadzvedla jsem obočí.

„Jak to víš?“ nechápala.

„To je dlouhá historie. Ale radím ti, dávej si na něj pozor,“ varovala jsem ji.

„Ty ho znáš?“

„Jo. Ale víc by ti o něm řekla Bella.“

„Proč?“ chtěla vědět.

„Protože mě napadl,“ ozvalo se za námi. Otočila jsem se a uviděla Bellu stát na schodech s telefonem v ruce. „Právě mi volal Alec. Před hodinou dorazili do Volterry. Už je na cestě na letiště. Měl by tu být zítra ráno.“

„To si nebude muset ani vybalovat,“ ušklíbla jsem se.

„No, ale já si budu muset zabalit. Musím odjet ještě dnes. Nejraději bych Arovi něco udělala,“ zaprskala Isobell.

„Chceš pomoct?“ nabídla jsem se s úšklebkem na rtech.

„Ne, já to zvládnu sama. Neboj,“ ujistila mě a Bella se uchechtla.

„Takže jsi to celé zorganizovala a nakonec s námi nepojdeš? To není fér,“ povzdechla si.

„Život není fér. Na to už jsem si zvykla. Jakmile to bude možné a ten nováček bude přesvědčený o tom, že Volterra je pro něj to nejlepší místo, vrátím se,“ slíbila.

„To budeme rády,“ přikývla Bella a doprovodila to upřímným úsměvem.

„Přijeď kdykoliv zase budeš chtít. Tak dlouho jsem tě neviděla,“ povzdechla jsem si.

„Brzo se vrátím, slibuju. Teď si ale musím jít zase zabalit,“ konstatovala a vydala se po schodech do svého pokoje.

„Je mi líto, že tu s námi nemůže zůstat,“ svěřila se mi Bella, když si sedla vedle mě. „Znám ji zatím sice jen chvíli, ale zdá se mi fajn.“

„Jo. Mně je to taky líto…“ zamumlala jsem a pohledem sledovala zapadající slunce.

*     *      *

Stála jsem opřená o futra svého pokoje, asi hodinu potom, co Isobell odjela a přemýšlela, co bych si asi tak měla vzít s sebou.

Jedno mi bylo jasné, žádná módní přehlídka tam nebude. Chce to nějakou lepší obuv do přírody. Třeba tenisky nebo botasky. Pak nějaká tílka, dlouhé kalhoty nebo přinejlepším kraťasy. A raději i nějakou tu bundu nebo mikinu, aby lidem, co nám ty chatky pronajali, nepřišlo divné, že mi není zima. Přesto jsem měla ale zvláštní nutkání vzít si s sebou i něco lepšího.

No, nakonec jsem to nutkání zvládla. Už i tak jsem měla potíže s tím, narvat to všechno do jednoho kufru. Je to přece jen na čtyři dny, proboha! Jak se mi tam asi mělo všechno důležité vejít? Bella totiž zásadně trvala na jednom kufru. Nebyla jsem z toho moc nadšená, přiznávám. Ale nakonec jsem to zvládla.

Spokojeně jsem si nakonec sedla na kufr, který jsem měla i jako upírka problémy zapnout, a modlila se, aby ranní přivítání Belly a Aleca nebylo moc hlasité. Jinak už opravdu nevím, kam bych se poděla.

Vtom mi někdo zaťukal na dveře. Bella.

„Už mám zabaleno a nudím se. Nechceš se se mnou koukat na nějaký film?“ pousmála se.

„Jasně,“ souhlasila jsem nadšeně a až do rána jsme tak koukaly na jeden horor za druhým. Z nějakého důvodu jsme měly náladu se „bát“.

Asi v šest ráno přišla Belle zpráva.

„Alec je tu za pět minut,“ oznámila mi nadšeně.

„Takže bych asi měla vyklidit pole, co?“ zeptala jsem se ne zrovna nadšeně.

„To jsem neřekla, ale –“

„Bells, klídek. Já to chápu. Půjdu se ještě proběhnout. Kolem druhé mě čekejte, jasné?“ dala jsem jí informace, kdy se vrátím, aby stihli dát barák zase do původního stavu a vyskočila pak oknem ven.

*       *        *

Večer, pár minut před odjezdem, a než se tu stavili Cullenovi, si mě Alec ukradl stranou. Chtěl se mnou mluvit o samotě.

„Tak, o co jde?“ chtěla jsem vědět, když jsme doběhli dostatečně daleko od lesa.

„Měl bych na tebe prosbu,“ zadíval se na mě Alec.

„Jakou?“

„Mám překvapení pro Bellu a potřebuju s ní být dnes v noci sám. Můžeš to nějak zařídit?“ zeptal se.

„Pokusím se. Jaké překvapení?“ byla jsem zvědavá.

„Když jsem to nakousl, tak už ti to asi budu muset říct, co?“ usmál se.

„To budeš,“ přikývla jsem vážně.

Alec se najednou taky zatvářil vážně, rozhlédl se kolem a pak zalovil v kapse od kalhot. Vytáhl malou krabičku. A ještě dřív, než ji otevřel, mi bylo jasné, co v ní je.

A když jsem ten prstýnek uviděla, vypískla jsem. Asi dost nahlas.

„Bráško, ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost!“ pištěla jsem mu do ucha potom, co jsem se mu pověsila na krk.

„No fajn, to jsem rád, ale musíš tak křičet?!“ vrčel přiškrceně, jak mu docházel vzduch.

„Jo! Já budu mít švagrovou!“ zapištěla jsem raději o pár frekvencí níž.

„A já se ožením. Tedy pokud mě bude chtít,“ přikývl trošku rozpačitě, když jsem ho konečně pustila.

„Určitě ano. Tolik ti to přeju, bráško,“ zářila jsem štěstím i za něj.

„Děkuju,“ zamumlal upřímně, když jsme vyrazili zpět.

„Není za co,“ odvětila jsem. Právě jsme došli před náš dům, kde už Emmett s Edwardem pomáhali Belle naskládat kufry do auta. Esmé se v Edwardově volvu bavila s Carlislem a Ness. Jake jel na motorce a ostatní byli naskládaní v Emmově jeepu. A v tom mi úsměv zmrzl na rtech.

Spočítala jsem si totiž, kolik nás pojede a kolik máme zamluvených chatek. Nebyla jsem natolik hloupá, aby mi nedošlo, že Ness si doma nevyprosila být s Jakem v chatce za podmínky, že budou oba naprosto hodní. Nebo že to přinejmenším při nejbližší příležitosti neudělá. Počty mi sice nikdy moc nešly, ale tohle mi docvaklo sakra rychle.

Šest chatek + pět párů a dva upíři navíc.

Dva zcela konkrétní upíři…

No, neprobudil by mě někdo už?!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 29. kapitola: