Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 24. kapitola

05.06.2011 (12:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2060×

24. kapitola – Novorozený

(Pohled Belly)

Bylo velice zajímavé sledovat svého exmanžela a nejlepší kamarádku, jak z nenávisti mezi nimi vzniká přátelství. Dokonce bych řekla, že nejenom to, ale to je jen můj osobní názor. Ale nejsem v tom sama, zdá se mi, že Nessie se je snaží dát dohromady. Přeju jim to, kdyby to klaplo, zůstaly bychom všichni rodina.

Ze zadumanosti mě vytrhly až Alecovy jemné rty. Nelíbilo se mu, že se mu nevěnuju, když máme celý dům zase jenom pro sebe. Jane se někam vytratila - pravděpodobně na nákupy.

„Lásko, nad čím přemýšlíš?“ ptal se mě a dál okupoval moji šíji.

„Nad tvojí povedenou sestřičkou… nezdá se ti v poslední době jiná?“

„Proč?“ Stále nevypadal, že by náš rozhovor bůhvíjak vnímal.

„Všiml sis někdy, jak se chová v přítomnosti Edwarda? Zdá se mi s ním jiná. Víc nesvá. Stydí se. To u ní není obvyklé.“ Přehodila jsem si vlasy přes obnažený krk a opřela se Alecovi o hruď.

„Hm, je v poslední době zvláštní, to máš pravdu. Ale proč?“

„Hele, já jsem myslela, že ty jsi tady ten chytrolín,“ zasmála jsem se mu.

„Ty myslíš jako…?“

„No?“

„Že se zamilovala?!“ řekl nevěřícně.

„A proč by ne? Jste dvojčata, měli byste všechno prožívat společně, ne? A když ty sis našel mě, bylo jen otázkou času, kdy i Jane –“

„Ale Edwarda?! To je blbost.“

„Dneska si tomu docela věřil, po tom Tanyině výstupu.“

„No, to jo, ale po tom, co Jane řekla, si to už nemyslím. Ty si tam neslyšela to slůvko – nikdy? A hned za ním další tři: milovat Edwarda nebudu?“

„Já nevím. Jo, řekla to, asi máš pravdu.“ Vítězně a zároveň nepopsatelně se usmál a políbil mě na ústa. Tak všechny moje domněnky zahnal někam do kouta mé mysli a já se zbytek večera – k jeho spokojenosti - věnovala jenom jemu.

Ráno jsme se od sebe odtrhli až za svítání, kdy Jane dorazila domů. Tak to asi nebyla jen na nákupech, ale na lovu taky ne, soudě podle očí. Tak kde? Podívala jsem se na Jane, která opět nebyla ve své kůži.

„Není ti nic?“ zeptala jsem se jí.

„Ne, není,“ řekla a zmizela v kuchyni. Když se vrátila, nesla v rukou dva balíčky darované krve a jeden po mně hodila. Byly to poslední dva, sama si nevzala. Druhý totiž nechala na stole Alecovi, který momentálně studoval mapu Seattlu a také noviny, aby si vytipoval, kde bude ten upír asi tak znovu zabíjet.

Rychle jsem se napila, abych načerpala co nejvíc sil, a pak pohlédla oknem ven. Dnes to bude velmi nebezpečná akce, jen co je pravda. Snad se nikomu z nás nic nestane. Nejhorší bude toho upíra vystopovat, když má dar skrýt za sebou svůj pach. A taky ovládat mysl. Snad tentokrát můj štít nezklame, protože jestli ano… radši nemyslet.

Čas dneska strašně rychle plynul. Za pár minut už jsem se zvedala z pohovky a my se řítili ohromnou rychlostí do Seattlu.

Podívala jsem se na Aleca a on mi povzbudivě stiskl ruku. Trochu jsem se uvolnila, až když jsem stála před autem na jednom z mnoha městských parkovišť. Teď započne hon.

Rozhlédla jsem se po svém okolí, nikde nebylo nic podezřelého. Prostě normální město. Jenže jeho obyvatelé ani netuší, jaká ho okupuje zrůda.

„Rozdělíme se, kdybyste cokoliv zahlédli, okamžitě mi zavolejte, kde jste, jsem tam za pár vteřin!“ rozhodla má láska a sama se vydala prozkoumat park. Já se vydala do centra města a Jane do odlehlých uliček.

Po pár minutách mi došlo, že tudy asi cesta nevede. Vtom se ozval mobil. Byla to Jane a vytáčela Aleca i mě najednou.

„Bello! Alecu! Mám ho! Jsem právě vedle té staré sběrny odpadků, na jihovýchodním konci města. Zahnala jsem ho sem, dělejte, nevím, jestli na něj stačím, můj dar na něj nefunguje!“ zašeptala do mobilu a pak to rychle típla.

Nahodila jsem nejvyšší tempo a vydala se směrem ke sběrně. Štěstí, že ho zahnala tam. Tam jsem to velmi dobře znala. Tátův kamarád tam pracoval a on, když jsem byla malá, mě tam brával s sebou.

Za chvilku jsem tam byla, ale Alec tam byl první. No jo, ta jeho rychlost. Stál v útočné pozici před svojí sestrou a vrčel na novorozeného upíra. Ten si mě ještě nevšiml a také vrčel na Aleca. Dostalo mě, když promluvil. Bylo to totiž francouzsky. A já francouzsky neumím, sakra.

(pohled Jane)

Byl to francouz. Bráška uměl francouzsky plynule, já jen lepší základy, ale docela jsem mu rozuměla, když promluvil.

„Qui êtes-vous? Qu'est-ce que tu veux de moi?“ zavrčel na nás. Podle mého řekl něco jako: Kdo jste? Co ode mě chcete?

Jó, chlapče, teď se budeš zodpovídat za své chování. Periferním viděním jsem viděla Bellu, jak k nám pomalu přichází. Alec se ujal domluvy, ani jeho dar na něj neúčinkoval.

„Stop! Nous avons besoin de parler. Nous sommes des vampires comme vous, et vous avez violé les lois, maintenant il doit payer.“ Upír si nás změřil pohledem. Alec mu řekl něco jako: Stůj! Musíme si promluvit. Jsme upíři jako ty a ty jsi porušil zákony, teď za to musíš zaplatit.

„Ils ont des lois? Que vais-je devenir?!“ (Oni existují zákony? Co se mnou bude?!) Podívala jsem se na brášku. No, to bude ještě na dlouho.

„Oui, il ya. Tu es trop évident, pourriez-vous nous dire, et les gens peuvent ne pas avoir connu autre chose au sujet de notre existence. Quel est votre nom? Qui êtes-vous converti?“  (Ano, existují. Jsi moc nápadný, mohl bys nás prozradit a lidé nesmí nic tušit o naší existenci. Jak se jmenuješ? Kdo tě přeměnil?)

„Je ne sais pas, je ne m'en souviens pas. Mon nom est Alan. J'étais là sur l'échange de vacances quand ...“ (Nevím, nepamatuji si ho. Jmenuji se Alan. Byl jsem tu na výměnném pobytu, když...)

Super, tím pádem ani nevíme, koho potrestat za to, že stvořil upíra a nevysvětlil mu pravidla. Alec se ušklíbl, taky mu to došlo. Pak vyložil upírovi jeho možnosti. Buď smrt, nebo se přidat k nám.

„Eh bien, c'est génial! Soit me tuer ou je deviens votre esclave!“ (No, to je skvělé! Buď mě zabiješ, nebo se stanu vaším otrokem!) Zavrčela jsem na něj. A kdo z nás měl jiné možnosti? Nikdo!

„Alors, comment avez-vous décidé?“ (Jak ses tedy rozhodl?)

„Comment décider? Après tout, je n'ai pas le choix!“ (Jak jsem se rozhodl? Vždyť nemám na výběr!) Bella už přišla až ke mně a stoupla si také za Aleca, který už ztrácel trpělivost. Oči novorozeného na ní ulpěly.

„Alors, allez avec nous ou pas?“ (Tak půjdeš s námi, nebo ne?!)

„Oui, je m'en vais. Je ne veux pas mourir. Et qui est la belle fée, ce que vous valez?“ (Ano, půjdu. Nechce se mi umřít. A kdo je ta krásná víla, co stojí za tebou?)

Rychle jsem se podívala na Bellu, ale došlo mi, že vlastně vůbec ničemu nerozumí. Došla jí trpělivost.

„Tak co říká? Půjde s námi, nebo ne?“ ptala se zvědavě a měřila si ho pohledem.

„Jo, prý půjde,“ zasyčel nehezky bráška. Bella se na něj zmateně podívala.

„Et elle ira avec nous? Si oui, je le reprends à l'esclave. Je vais aller où elle commande désormais. Quel est son nom?“ (A ona půjde s námi? Pokud ano, beru zpět to o tom otrokovi. Půjdu všude, kam ona poručí. Jaké je její jméno?) Alan se na to ptal s nadějí a bráška se napnul.

„Eh bien, vous avez une raison, mais attention à la langue. Elle est Isabella, la fille à côté d'elle est Jane et mon nom est Alec.“ (Dobře, že si přišel k rozumu, ale dávej si pozor na jazyk. Ona je Isabella, ta dívka vedle ní je Jane a já se jmenuji Alec.)

„Na co se ptal?“ Bella byla celá nervózní z toho, že mu nerozumí. A možná taky z toho jeho pohledu.

„Na naše jména,“ sykl Alec. Hm, taky jí mohl říct pravdu.

„Isabell. Il s'agit d'un beau nom, est parfaitement adapté à elle. Dis, Isabelle belle et je vais avec vous jusqu'à la fin du monde.“ (Isabell. To je nádherné jméno, perfektně se k ní hodí. Řekni, krásná Isabell, a půjdu s tebou až na konec světa.) Ale bráška se tentokrát k překládání ani náhodou neměl. Novorozený i nadále zíral na Bellu a ta už přešlapovala na místě.

„Co říká?!“ zeptala už se naštvaně.

„Elle ne me comprend pas ... S'il vous plaît dites-lui que, outre sa beauté fanée ciel. Je suis absolument fasciné par elle.“ (Ona mi nerozumí... Prosím, řekni jí, že vedle její krásy nebesa vybledla. Jsem jí naprosto okouzlen.) No, konečně mu to taky došlo, že mu nerozumí. Alec zavrčel, a pak mu řekl něco v tom smyslu, že už to znovu opakovat nebude, že má držet, ehm… pusu.

Alan se na něj nechápavě podíval, ale sklapl a podvolil se dalším Alecovým instrukcím a poslušně ho následoval do auta. Alec se vůbec nesnažil Belle něco vysvětlovat a ona z toho byla ještě zmatenější a naštvanější. Doma si to bráška asi vypije…

(pohled Belly)

Proč mi nikdo nechce říct, co se to tu děje? Copak jsem vosk? Jo, já vím, zrovna jsem jim s tímhle novorozeným nepomohla, ale jsem přece Volturi!

Každopádně další dvě hodiny mi nikdo z nich nechtěl sdělit, co to vlastně říkal a ani mi nechtěli vysvětlit, proč na mě Alan neustále tak zírá. Doma mu Jane přidělila pokoj a sešla do obýváku, aby se s Alecem mohla domluvit, jak to bude dál.

„Já zajedu za naším známým a obstarám mu doklady, zatím ne na jméno Volturi, to si pak zařídí až podle toho, jak ho přijmou v Itálii. Vy dvě tu zůstaňte a ohlídejte ho, ano? Nebo tu můžu zůstat já a pro doklady by mohla sjet třeba Jane.“ Viděla jsem, jak Jane na sucho polkla, měla úplně černé oči, i když byla před pár dny na lovu. Nebylo by dobré zrovna teď ji pouštět mezi lidi. Hlavně ne mezi ty, co potřebujeme.

„To by nebylo právě to nejlepší. Jeď ty, my se umíme o sebe postarat,“ řekla jsem a popostrkovala ho ze dveří. Nejistě se na mě kouknul, pak přikývl a nasedl do auta. Za chvíli auto i s ním zmizelo za obzorem. Povzdechla jsem si a otočila se.

„A ty mazej na lov.“ Jane na mě pohlédla.

„Transfuze už nejsou?“ Zakřenila jsem se.

„Ne, další várka přijde zítra. Do té doby od žízně shoříš, tak běž.“

„Zvládneš ho sama?“

„Jo, neboj.“

„Tak dobře, do hodiny jsem zpět. Kdyby něco, mám u sebe mobil.“

„Beru na vědomí.“

Jane se na mě usmála, poděkovala a zmizela. Zbyla jsem v našem domě osamocená, jen s novorozeným upírem, které porušil zákony a kterému ani za mák nerozumím. Měla bych si přečíst francouzský slovník, nebo tak něco.

Sedla jsem si na pohovku a užívala klidu. Alana to však nahoře asi nebavilo, tak se vydal za mnou dolů. Něco rychle zašvitořil tou strašně těžkou, leč nádhernou řečí a rozhlédl se kolem. Snažila jsem se mu posunky vysvětlit, kam se ostatní poděli. Snad to pochopil. Usmál se a sedl si vedle mě.

Zase začal mluvit a já přemýšlela, o čem asi. Zdá se mi to, nebo sedí nějak blízko? A proč se tak naklání? A co ty černé oči, vždyť zmasakroval půl Seattlu… Nějak jsem vytušila, že odpovědi na tyto otázky vlastně nechci znát.

Alan se ke mně začal sklánět a já se mu zapřela do hrudi a zakroutila hlavou. On však nepolevil, najednou se jeho ruka ocitla kolem mého pasu a já byla uvězněná v jeho sevření. Tak tohle ne, chlapečku!

Těsně před tím, než mě stačil políbit, jsem použila veškerou svoji sílu, abych ho znovu udeřila do hrudi. Zapotácel se a na chvilku mě pustil. Toho jsem využila, zvedla se a hodlala se dostat alespoň na druhou stranu pokoje, co nejdál od něj.

Než jsem to však stačila udělat, ucítila jsem, jak mě chytl za ruku a pokusil si mě přitáhnout zpět. Nestačila jsem se mu vyprostit a jak trhl, ozval se hrozný skřípavý zvuk, jako když trháte skálu. Domem se rozlehl bolestný křik a já s hrůzou zjistila, že vychází právě z mých úst kvůli neutuchají cí bolesti v pravé paži…

Přečetla jsem si vaše názory u minulé kapitoly a chtěla bych vám poděkovat. A taky sdělit, že příbeh Belly a Aleca není zdaleka tak uzevřený, jak se zdá. :)

Jane006

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 24. kapitola: