Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj vlastní svět - 3. kapitola

29.04.2011 (21:15) • twimaja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1041×

3. KAPITOLA

Posunula jsem notebook blíž k sobě a doufala, že mě konečně napadne něco dalšího.

Věděla jsem, že navštívit Charlieho, byl dobrý nápad. Dobrý hlavně v tom, že píši o městě, v kterém Charlie bydlí, takže mám inspiraci všude kolem sebe. Jenže nepřichází nic srozumitelného.

Edward opustil Bellu pro její dobro, procházela jsem si jednotlivé body, napsané na papíře.

Přejela jsem počítačovou myší po prázdné stránce programu na psaní a klikla na křížek pro uzavření této činnosti. Notebook jsem vypnula a přemítala nad mým novým nápadem vyrazit na moji louku, o které jsem psala ve svém prvním díle ságy, a trochu ji vtěsnat i do pokračování.

Sešla jsem po schodech do kuchyně a vytrhla jeden papír ze sešitu, ležícím na jídelním stole. Chvíli jsem ještě zvažovala, jestli je dobrý nápad, vyrazit samotná do lesa, ale potom jsem jen zavrtěla hlavou a Charliemu nechala vzkaz.

Šla jsem se projít. Jídlo je připravené. S láskou, Bella.

Cítila jsem se trochu provinile. Přece jen jsem Charliemu slíbila, že si s ním také popovídám. Dlouho jsme se neviděli.
O pár minut později už jsem byla myšlenkami na louce a nevědomky jsem sjela autem ze silnice na postranní pěšinku, vedoucí na malé parkoviště za domy, jakoby mě auto samo vedlo. Netušila jsem, jak se na louku dostat, ale přála jsem si, aby to bylo rychle.

Cestu na louku jsem si pamatovala jen matně, takže jsem se nechala vést intuicí a prostě zamířila do hlubokého lesa.

Po několika minutách jsem přestala slyšet zvuky. Troubení, svištění pneumatik a jiné zvuky, které vydávaly auta na silnici, smích rodin, které grilují na zahradě, vřeštění dětí, lezoucích po průlezkách na dětském hřišti – to všechno odeznělo a já si najednou připadala více než osamocená. Slyšela jsem jen vlastní kroky, které tichounce a obezřetně našlapovaly. Šla jsem rychle, ale snažila jsem se jít velmi neslyšitelně. Netušila jsem, jaká nebezpečí mi v lese hrozí, ale bála jsem se všeho.

Snažila jsem se na ty nebezpečí nemyslet, což nebylo tak těžké, protože mi v hlavě pořád skákalo jedno a to samé jméno, jméno Edward. Přestože jsem si byla téměř jistá, že i on není zrovna bezpečný, přitahoval mě natolik, že jsem se vedle něj cítila dobře. Jako by byl opravdu nebezpečný, ale snažící se chovat normálně, nepřitahovat na sebe moc pozornosti a zapadnout mezi ostatní. Nevěřila jsem ani v nejmenším, že by mi mohl nějak ublížit, ale část mé mysli mi radila se od něj držet dál. Vyhrávala však ta část, která po něm toužila. Toužila se ho dotýkat, líbat ho a cítit jeho dech, jeho vůni. Nepatřila jsem zrovna mezi premiantky třídy, ale nebyla jsem ani hloupá, abych si nedokázala dát dvě a dvě dohromady a dojít k pravdivému závěru, že k Edwardovi cítím něco víc.

Z mých úvah mě vytrhla rána do obličeje a já s překvapením zjistila, že jsem došla na louku. Větev, která mi ránu uštědřila, jsem odhrnula stranou, a rozhlédla se. Louku obklopovaly stromy ze všech stran, a byly tak mohutný, že louku dělaly docela malinkou – nebo velkou, podle úhlu pohledu.

Sedla jsem si na zem a vedle sebe pohodila batůžek se všemi potřebami na psaní. Opřela jsem se dlaněmi o zem a zvažovala, jak začnu psát.

Z batůžku jsem vyndala blok a tužku a nahoru na stránku jsem napsala číslo odpovídající kapitoly.

Od té doby, co jsem si usmyslela jít sem na louku, jsem věřila, že až tu budu, zmocní se mě uklidňující pocit úlevy, a začnou se hrnout nápady samy od sebe, ale teď jsem s děšením zjistila, že se nic neděje. Žádné nápady, žádná nervozita kvůli tomu, že nevím, jak všechny nápady – které se měly objevit hned po mém příchodu na louku – vtěsnat na papír, do jedné kapitoly, do jedné knihy.

Louka pro mě měla být ta pomocná ruka, která vše vyřeší, ale zatím se stavila spíš proti mně. Už jsem v nic nedoufala, dokud jsem si nevšimla první dílu ságy, který částečně koukal z batohu. Vzala jsem si ho s sebou pro případ, že bych si potřebovala něco ověřit, kdybych si nebyla jistá. Ačkoli jsem věděla předem, že se nic takového rozhodně stát nemůže. Stmívání pro mě byl můj druhý život, takový útěk od reality. Vytvářela jsem si vlastní svět, o kterém jsem nepochybovala, a vše jsem měla uložena v paměti. Častokrát jsem si nadávala, proč si takhle nepamatuji i učivo do školy.

Začala jsem cítit, jak se dostavil ten pocit úlevy, když jsem projížděla obsah a zastavila se na kapitole s číslem sedmnáct – Edward vzal Bellu na baseballový zápas, který hraje celá jeho rodina, zopakovala jsem si v duchu, co se odehrálo v této kapitole. Nahnula jsem hlavu ke straně, když jsem si všimla, že můj prst – ačkoli jsem ho sama nenavedla – sjížděl nechtěně o několik milimetrů níž, a zastavil se u další, tedy osmnácté, kapitoly. Znovu jsem si přehrála průběh kapitoly a s hlasitým jásotem – a okamžitým minutovým tichem, při němž jsem sledovala dění kolem sebe a přesvědčovala se, jestli nemám nějakou nevítanou společnost – jsem zjistila, co se odehraje v desáté kapitole mého příběhu. Znovu jsem se nevěřícně podívala na ty tři řádky, které jsem sama napsala.

„Mysleli jsme, že slyšíme hru,“ řekl uvolněným hlasem s lehoučkým francouzským přízvukem. „Já jsem Laurent a tohle je Victoria a James.“ Ukázal na upíry vedle sebe.

Laurent byl má jediná záchrana. James byl už po smrti, proměněn v prach a popel a Victoria by se na louce objevila s jediným úmyslem – Bellu zabít, ale to by už nenavazovalo na můj příběh.

Spokojeně jsem si pro sebe přikývla a začala psát. Tužka mi kmitala po papíře, byla k nezastavení. A já konečně pochopila, že ten pocit úlevy nemůže přijít sám, stačilo ho k tomu trochu popostrčit.

S hlasitým výdechem jsem si uvědomila, že jsem právě napsala devět stránek, týkající se střetnutí Laurenta a Belly, a zbylé tři stránky popisovali Bellin strach z toho, že ji Laurent najde, nevěřila tomu, že by vlci, kteří ji přišli zachránit, mohli boj s tak krvelačným upírem vyhrát.

Skoro udýchaně jsem uklidila Stmívání, blok a propisku do batohu a opřela se o lokty. Stále bylo dobře vidět, žádné známky toho, že by se blížila noc, se neobjevily. Snažila jsem se zhluboka dýchat. Nemohla jsem uvěřit, že jsem právě napsala nejméně dvanáct stránek jedním dechem, a to za pouhých – mrkla jsem na hodiny na levém zápěstí a vykulila oči – deset minut, plus mínus, samozřejmě.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, který se trochu mísil s vůní skořice a – vůní skořice? Zarazila jsem se. Tento vábivý, ale pro toto prostředí divný, pach jsem cítila dost blízko u sebe. Nebyl silný, nebyl ani nepříjemný… Byl vlastně dost přitahující. Jako Edward.

Rozrušená touto myšlenkou jsem se podívala kolem sebe. Nikoho jsem neviděla, dokud se za mnou neozvalo odkašlání. Takovéto „ehm“, které pronesete, když na sebe chcete upoutat pozornost.

Překvapeně jsem se otočila za tím sametovým tónem, byť to bylo jen odkašlání, pro mě to byla nádherná melodie.

2. kapitola • 4. kapitola

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj vlastní svět - 3. kapitola: