Keyla Whitlocková Volturiová ztratila matku při porodu a otce nikdy nepotkala. Akorát zná jen jeho jméno. Jasper Whitlock. Otce nakonec našla v samotném Arovi Volturi a když už nikdy nevěřila, že svého pravého otce potká, tak se objeví na oslavě jejích narozenin. On ale neví, že je to jeho dcera a ona neví, že je to její otec. Budou spolu někdy jako otec a dcera? Naděje v tomto příběhu umírá poslední.
03.04.2011 (14:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2334×
„Myslím, že bychom se měli začít chystat na ten ples," řekla jsem a čekala jsem Deanovu odpověď. Ten se na mě jenom zamračil a překulil si mě pod sebe.
„Myslíš, že tě jenom tak pustím?" zeptal se mě a rošťácky se na mě podíval.
„Zajisté,“ odpověděla jsem mu tak, jak odpovídá otec, když je mu to jedno.
„Dobrá tedy.“ Nevěřila jsem svým vlastním uším. On se jen tak lehce vzdává. Jenom tak.
„Ale propustím tě pod jednou podmínkou,“ řekl a chystal se mě políbit, když vtom někdo zaklepal na dveře a nečekaný návštěvník, který stál za dveřmi, se dočkal hrozivého zavrčení od nás obou, i když jsme nevěděli, kdo to vůbec je.
„Já taky budu na vás vrčet, pokud se nestihnete nachystat na ples!“ zakřičela Jane a slyšela jsem, jak naštvaně odchází. Poznala jsem to podle jejího dupání, které je vždy takové, když je rozčílená.
„Půjdu se nachystat, ať mě pak Jane na mé vlastní oslavě nezabije.“ Oba jsme se začali smát jako malé děti, i když to nebylo ani moc vtipné, ale zato ta představa, tak ta byla. Naposledy jsem Deana políbila a šla jsem se nachystat do své koupelny, kterou mi Aro dal k minulým narozeninám.
Začala jsem se chystat a tak akorát jsem stíhala, když mě Jane přišla učesat.
„Sluší ti to,“ řekla jsem, ale asi jsem to dělat neměla.
„Myslíš, že tím, že mi řekneš, že mi to sluší, tak ti prominu to vrčení na mě?“ zeptala se mě a při tom nadzvedla pravé obočí.
„Jane, já jsem na tebe nechtěla vrčet, ani jsem nevěděla, že jsi to ty. Ale taky musíš uznat, za jakých okolností jsi přišla.“
„Na dobrotu na žebrotu,“ řekla a její obličej posmutněl.
„Promiň, Jane. Já udělám všechno, abych to odčinila. Klidně si vezmu na sebe pytel na tu oslavu,“ navrhla jsem a čekala jsem na její reakci. Chvíli se nic nedělo, ale najednou se začala smát jako blázen a mně došlo, že si celou dobu ze mě dělala legraci.
„Jsi na mě zlá a já mám zrovna narozeniny!“ Na slovo narozeniny jsem dala velký důraz
„Chtěla jsem tě jen nějak trochu pozlobit, Keylo. A teď je na čase, abych tě učesala. Nebo si vezmeš ten pytel? To už bych se pak s účesem nemusela tolik namáhat.“
„Jane, nech toho.“
„Už mlčím a češu,“ řekla a za pár minut vykouzlila na mé hlavě krásný účes.
„Děkuju.“
„Nemáš zač, Keylo, a mimochodem, tady máš ode mě dárek.“ Jane mi podala malou krabičku, která byla zabalená do zlatého papíru. Neváhala jsem a okamžitě jsem úhledně zabalenou krabičku rozbalila.
„Doufám, že se ti to bude líbit.“
„Určitě, ať je to cokoliv, tak se mi to bude líbit, protože je to od tebe,“ řekla jsem jí a usmála jsem se na ni. Když jsem zjistila, co se skrývá v krabičce, tak jsem nevěřila vlastním očím. Byl tam prstýnek. Ale ne obyčejný. Byl to prstýnek, který jsme tak před deseti měsíci viděly v jednom klenotnictví a já jsem si ho chtěla koupit, jenže byl moc drahý a nechtěla jsem vyhazovat zbytečně peníze za prstýnek.
„Jane, to je krása.“ Pomalu mi začaly slzet oči. Věděla jsem, že jsme s Jane nejlepší kamarádky, ale tohle jsem od ní nečekala.
„Neplač, nebo si rozmažeš make up.“
„Děkuji!“ zapištěla jsem a objala jsme ji.
„Holky, nechci vás rušit, ale Aro už vás volá, aby ste přišli,“ ozvalo se za dveřmi od koupelny. Poznala jsem ten hlas, byl to Felix. Jane mě ještě zkontrolovala, tak jako já ji, jestli nejsem rozmazaná nebo něco nesedí, ale všechno bylo podle ní perfektní.
Pomalým krokem jsme šli k sálu, kde se konal ples. Ten sál jsem milovala, možná proto ho Aro vybral. Jane vstoupila první. Já jsem se zhluboka nadechla a udělala jsem pár kroků vpřed. Ocitla jsem se na vrcholu schodů a všichni v místnosti se podívali mým směrem. Pomalu jsem šla ze schodů dolů. Přitom jsem si dávala veliký pozor, abych si nešlápla na šaty a neskutálela se přímo dolů. Tři, dva, jedna a jsem dole.
„Jsi krásná,“ pochválil mě Dean, který mě čekal dole pod schody.
„Děkuju.“ Dean mě jemně políbil na rty a pomalu jsme se vydali do víru plesu. Každý koho jsme potkali mi gratuloval a přál všechno nejlepší. Asi po půl hodině jsme konečně v tom davu upírů našli Ara, který se bavil s nějakým blonďatým upírem, který mi připadal hodně povědomý, ale nemohla jsem si ho vybavit. Vlastně už vím, odkud ho znám. Je to Carisle Cullen. Na jednom obrazu v Arově pracovně je přece i on. Sice jen ale v pozadí, ale je tam.
„Tati?“ zavolala jsem a on se na mě otočil.
„Keylo, jsi nádherná.“ Dneska to slyším už snad po tisící. „Musím ti někoho představit. Tohle je Carisle Cullen.“ Vypadal úplně stejně jako na obraze. Byl mladý a krásný. Těším se, až poznám i ostatní členy jeho rodiny. Zajisté budou stejně krásní, jako je on.
„Těší mě.“ Podal mi ruku a já jsem ji s náramností přijala.
„Jsem ráda, že vás poznávám, pane Cullene. Už jsem o vás toho hodně slyšela.“
„Říkej mi Carisle a mimochodem, přeji ti všechno nejlepší k narozeninám ze mě i za moji rodinu.“
„Děkuji,“ řekla jsem a usmála jsem se na něj. Mezitím se za Carlislem objevilo osm lidí. Všichni byli překrásní.
„Vy jste zajisté Cullenovi, že?“ zeptala jsem se jich a všichni se na mě usmáli, až ale na jednoho blonďáka, který se na mě mračil, dokud ho teda loktem nebouchl do žeber kluk s bronzovými vlasy, který držel kolem pasu dívku s hnědými vlasy. Slušelo jim to. Všem.
„Tohle je moje rodina, Keylo. Tohle je moje manželka Esme, vedle ní je pak Emmett s Rosalií, Bella s Edwardem a jejich dcera Renesmé a Alice s Jasperem.“ Jasper? Tak se přece jmenuje i můj otec? Mohl by být tenhle muž mým otcem? Může to být on? Ne! Určitě ne! Má stejnou barvu vlasů jako já. Ne, Keylo! Okřikla jsem se v duchu. Můj otec stojí tady vedle mě a jmenuje se Aro Volturi!
„Těší nás,“ řekla drobná dívka, která mě probudila z mého přemýšlení. Ta dívka, myslím, že se jmenuje Alice, vypadala jak malý elf s vrabčím hnízdem. Neváhala jsem a podala jsem jí ruku. Takovým způsobem jsem neseznámila s celou jejich rodinou. Všichni mi přišli přátelští a milí. Ale když jsme si podívala ruku s Jasperem, tak jsem měla takový divný pocit. Nedokázala bych ho popsat, ale vím určitě, že nikdy v životě jsem ho ještě necítila. Byl to spíše ten pocit, který když cítíte, tak vám nevadí, ba naopak je vám i příjemný. Co se to se mnou jen děje? Kéž bych to věděla.
Zábava probíhala v plném proudu a všichni se náramně bavili. Když vtom jsem v mikrofonu uslyšela Deanův hlas a mé jméno.
Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 3. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!