Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 11. kapitola

18.02.2012 (09:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1710×

„Miluju tě,“ zašeptal Dean mezi polibky. Líbali jsme se, jako by to bylo naposledy, a místo toho jede jen čtyřdenní lov. Ano čtyřdenní. Tady ve Forks bude svítit sluníčko, a tak nás všechny Carlisle omluvil ze školy a nakonec se všechny plány úplně změnily. Uběhly jenom dva dny, kdy jsem se dozvěděla, že s Jasperem podnikneme výlet a kdy se Emmett rozhodl pro lov. Pouhých čtyřicet dva hodin a vše je naruby. Alice včera ráno měla vizi, že bude svítit sluníčko. Tím pádem nikdo kromě mě a Ness nemůže jít do školy. Sešla se rodinná porada a rozhodovalo se. Carlisle nás ve škole omluvil, že celá rodina jede kempovat, a aby bylo věrohodné alibi, nemůže jít ani do práce. Nakonec na lov jednou všichni kromě mě, Jaspera a Renesmé, která mezitím bude v La Push. Edward měl sice námitky, ale Bella ho pod výhružkou rozvodových papírů umlčela.

A teď my tři stojíme před vilou a loučíme se s ostatními, jako bychom je neměli vidět nejméně jedno století.

„Zavolej mi, prosím, jakmile dojedete,“ požádala jsem Deana a ten jen s úsměvem přikývl.

„Nasedat, rodinko! Vyjíždíme!“ zavelel Emmett, Alice se naposledy políbila s Jasperem, tak jako já s Deanem, Nessie objala rodiče a se slibem, že bude opatrná, se s nimi rozloučila. Početná Cullenovic rodina nasedla do dvou aut a za chvíli po nich už nebylo ani stopy.

„Já jedu do La Push,“ řekla Nessie a už bylo jen slyšet, jak startuje svoje auto a taky odjíždí.

„Zdá se, že jsme tu zbyli nakonec sami.“ Měl pravdu a já jsem dnes poprvé zažila vilu tichou a skoro bez obyvatel.

„Co kdybychom už dnes jeli na tu večeři?“ zeptal se mě a přidal k tomu psí oči. I když jsme dnes byli dohodnuti, že uděláme filmový maraton o upírech, představa dobré večeře a dobrého vína byla k nezaplacení.  Ale ani jednou od kdy plánujeme Den s dcerou, mě nenapadlo, co vlastně bude v restauraci dělat Jasper. Celou dobu, kdy tam budeme, se bude dívat, jak se jenom já láduju.

„A tobě to nevadí, že já se budu ládovat a ty tam budeš o hladu?“ zeptala jsem se ho na otázku, která mě trápila. Podíval se na mě zvláštním pohledem. Potřepal hlavou ze strany na stranu, než mi odpověděl.

„Neboj se. Pokud teda pojedeme, skočím si ještě na rychlý lov a v restauraci si dám jen sodovku. Myslíš, že bych tě jinak někam zval, kdybych to neměl vymyšlené?“ Měl pravdu. Proč já musím vždy na všem hledat nějakou chybu? Nemůže být jednou vše dokonalé? Nemůže! Vždy se najde někdo nebo něco, co všechno pokazí. Život není spravedlivý, ale jednou jsme nahoře a podruhé zase dole.

„Jak dlouho ti bude trvat, aby ses dostatečně nakrmil?“

„Pokud ti bude stačit půl hodiny na přípravu?“ Jak já jsem nesnášela, když mi někdo na otázku odpověděl otázkou. Někdy bych za to popravdě vraždila. Ve Volteře mě Felix tím skoro každý den provokoval a mnohokrát to skončilo bitvou mezi ním a mnou.  O to bylo důsledkem další bitvy, ale tentokrát mezi Deanem a Felixem.

„Klidně i patnáct minut,“ odpověděla jsem mu a o jednu sekundu později jsem už zůstala úplně sama. Neváhala jsem a rychle jsem se šla zkulturnit. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a řasy jsem jen lehce zvýraznila řasenkou. Teď už jen zbývalo vybrat oblečení. Vešla jsem do šatny a hned se mi na zorném poli objevily krásné zelené šaty, které nahá stejnou barvu jako mají moje oči. K šatům jsem měla nachystané bílé bolerko a zelené balerýnky. Opatrně jsem vzala šaty a ještě opatrněji jsem si je oblékla.  Byly mi šité na míru. Určitě to byl Alicin vlastní model. Pasovaly mi jako moje druhá kůže.  Zbývala mi ještě chvilka času, kterou jsem využila, abych Alice napsala zpráva s poděkováním za šaty. Jenom jsem zaklapla telefon, ozvalo se před domem zatroubení. Rychle jsem si vzala kabelku a šla dolů. Zamknula jsem dům a šla k autu. Jasper jako správný gentleman mi otevřel dveře a pomohl mi nastoupit do auta. Jakmile za mnou zaklapl dveře, už seděl vedle mě na místě řidiče. Prudce sešlápl plyn a auto se s tichým předením rozjelo směrem Port Angeles.

K restauraci jsme přijeli přesně v šest hodin. Japer mi opět pomohl vystoupit z auta. Nabídl mi rámě, které jsem s radostí přijala. Vypadali jsme spíš jako milenci než otec s dcerou. Ale co už. V restauraci bylo hodně lidí, ale stačil malý balíček bankovek a hned se pro nás našel stůl pro dva. Usadili nás a než jsem stihla jenom říct, že je to tu pěkné, byl u nás číšník s nápojovým a jídelním lístkem. Chvíli jsem si vybírala mezi nejlahodnějšími jídly, než jsem si nakonec vybrala kuchařovo řecké překvapení. Číšník mi k tomu nabídl i víno, které nám za chvíli donesli v nádobě s ledem. Jasperovi, který překvapivě neodmítl, a mně nalili víno a nechali nás o samotě.

„Alice ti měla vybrat trochu decentnější oblečení.“ Přerušil trapné ticho, které mezi námi začalo panovat.

„Možná jsou trochu vyzývavější, ale oni spíše koukají po tobě než po mně,“ argumentovala jsem, protože vedle každého upíra, vypadám jako obyčejný člověk.

„Pravé city přede mnou nikdo nikdy neutají,“ řekl jakoby nic a zvedl skleničku k přípitku. „Ať už nás nikdy nic nerozdělí.“ Jednoduchá a krásná věta. Opět jsem zase měla na mále, abych se nerozplakala. Pozvedla jsem také i svoji skleničku a přiťukli jsme si. Chtěla jsem se ho zeptat, jak mu chutná víno, ale bylo by to zbytečné.

„Jak jsi se vlastně,  dostala do Volterry?“ zeptal se mě a jeho zlaté oči mě pozorovaly.

„Toulala jsem se světem, až jsem se dostala do Itálie. Potkala jsem skupinku lidí, která měla jít na exkurzi hradu. Přidala jsem se k nim. Zbytek už si určitě domyslíš.“ Mlčel. Věděl, že mu něco podstatného tajím. Pozoroval mě a na čele se mu objevila malá vráska.

„Co mi tajíš?“ zeptal se a nepouštěl ze mě oči. Přišel na to.

„Nebyla jsi tam jen tak náhodou, že ne, Keylo?“ Měl pravdu. Věděla jsem přesně, jak bude prohlídka hradu probíhat.

„Věděla jsi, že skupinu vede upírka?“ Jeho hlas začal nabírat na intenzitě. Musela jsem s pravdou ven. Je můj otec, tak ať ví, jaký byl celý můj život, když ho nemohl se mnou prožít.

„Věděla jsem to,“ odpověděla jsem mu zatím alespoň na jednu otázku.

„Mohla jsi umřít! To ti něco neříkalo, abys od nich odešla, jak jen to bude možné?!“ pomalu na mě křičel. Nemám ráda, když na mě někdo křičí. A nikdy jsem si to nenechala a nenechám líbit.

„Jak vidíš, tak jsem přežila! Tak proč na mě křičíš?“ Chtěla jsem na něho křičet, tak jako on na mě. Ale dokázala jsem se ovládnout a mluvit na něho klidným hlasem.

„Tak mi, prosím tě, řekni, jen jeden jediný důvod, proč jsi tam šla?“ Důvod? Bolest.

„Je to minulost. A co se stalo, už nikdy nezměníme.“ Nevím proč, ale najednou už jsem mu nechtěla říct, co všechno jsem zažila. Je to vlastně moje minulost a ne jeho. On mi dal omylem jen život.

„Proč! Řekni mi, proč jsi tam šla?“ Pořád trval na svém. Chtěl to vědět. Jeho oči nabíraly tmavé odstíny. Najednou mě ovládla hrozná zloba.

„Chtěla jsem umřít!“zakřičela jsem na něho. Pravda, kterou jsem před všemi Cullenovými utajovala je venku. Rychle jsem se zvedla ze židle a utíkala z restaurace pryč. Musela jsem jít tam, kde je on. Kde je Hope. Moje dcera.

shrnutí

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj pravý otec je Jasper Cullen! - 11. kapitola: