Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 75. díl

13.05.2010 (07:30) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2703×

75. Jedna kapitola končí, druhá se otevírá…

„Není sama,“ prohlásil cizí hlas „jdu s ní.“ Prudce jsem otočila hlavu a zírala do čokoládově hnědých očí plných odhodlání. Z mých úst vyšlo jen slabé zašeptání. Na nic víc jsem se nezmohla.

„Jacobe…“

„Jdu s tebou,“ prohlásil a  založil si ruce v bok.

„To teda nejdeš!“ vyštěkla jsem a zamračila se. Jestli při tom umřu já, bude to můj problém. Ale nikoho jiného do toho tahat nebudu. „Rozhodně ne.“

„To říká kdo? Ten komu je jedno, že se nechá zabít? Se mnou máš větší šanci přežít!“

„Kdyby se ti něco stalo, neodpustila bych si to.“

„A když se něco stane tobě?“ strčil do mě, „jak se bude asi cítit Edward!“

„Co je tobě do toho?!“

„Co asi? Nepustím svoji nejlepší kámošku na smrt!“ zamračil se a založil si ruce v bok, „a řeknu to Edwardovi společně najdeme způsob, jak ti tu volovinu vymlátit z hlavy.“

„To teda neřekneš!“

„Vsadíme se?“ zasmál se, „vždycky jsem si myslel že jsi rozumná a záleží ti na ostatních. Uvědom si ale, jak se chováš. Navíc jsem s Edwardem stejně už mluvil.“

„Jak mluvil!“ zavrčela jsem, „Jacobe Blacku, co jsi mu řekl!“

„Všechno co jsi mi ty řekla v lese,“ odpověděl klidným tónem „Bells, nedělej to. Když ne kvůli mě, tak aspoň kvůli Edwardovi. Prosím.“

„Jaku, to nezáleží na tobě.“

„Tak na kom? Na tvojí ješitnosti?“ Každé jeho slovo se mi víc a víc zabodávalo do srdce. Jednu věc jsem si ale uvědomila - má pravdu. Všechno co řekl je pravda.

„Já ale nedokážu žít s vědomím, že někdo po světě je někdo - upír - díky němuž jsou mrtví všichni z mojí rodiny!“

„Tak se k nim chceš přidat? Řekni, že ti na ničem a nikom nezáleží a pustím tě, “ křičel, „řekni to! Řekni, že by ses dokázala vzdát všeho!“

„To nemůžu. Nemáš pravdu!“

„Ale mám a ty to moc dobře víš. Mám pravdu.“

„Jacobe!“ zasyčela jsem vytočená na nejvyšší míru.

„Poslechni mě jednou a vzdej se toho.“

„Jaku,“ zaskučela jsem.

„Nedělej unáhlený závěry, prosím.“ Jeho strhaný výraz mě mučil a nutil znovu přemýšlet. Hádaly se ve mě dva pocity. Jeden křičel Udělej to a druhý mě nabádal myslet na následky. Ke smůle prvního se zdálo, že ten druhý získával definitivní převahu čím víc jsem nad tím uvažovala.

Poraženě jsem sklopila hlavu a zamručela. Možná že teď mě od toho odradil, ale časem to stejně udělám.

Najdu způsob jak Volturiovi porazit, musím ho najít. A pak, až ho budu znát to udělám. Pomstím se nejen za sebe, ale i za všechny, které kdy nechali zabít. Můj boj se stane mým osudem a má válka právě začíná. Ať se jim to líbí nebo ne.

„Dobře,“ prohlásila jsem, „neudělám to.“

„Doopravdy?“ měřil si mě podezíravě.

„Kdy jsem podle tebe nedodržela svoje slovo?“ ohradila jsem se na něj.

„Téměř pokaždé, kdy jsi nějaké někomu dala,“ odsekl. Přejela jsem ho zamračeným pohledem, ale nic nenamítala. Stejně by se semnou opět začal hádat a nakonec - a to vím se stoprocentní přesností - by vyhrál. Zase.

Na místě, kde ještě před pěti minutami stál Elazar bylo prázdno. S Jakem jsme tu stáli sami.

„Jdeme domů,“ zašeptal a ukázal na pěšinu. „Určitě už na nás čekají.“

„Jacobe?“ odkašlala jsem si, „řekni mi pravdu. Kdo tě poslal mi to rozmluvit?“

„Nikdo!“ vyštěkl téměř okamžitě.

„Ale Jacobe,“ naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se nesmát. „Nikdy jsi nebyl dobrý lhář, to i já umím lhát líp.“

„Byl to Edward,“ sklopil hlavu. „Když jsi mu slíbila že to neuděláš, věřil ti jenom z části. Když jsem přišli z toho lesa, zeptal se mě a já mu řekl pravdu. Bello promiň, ale tohle mu nesmíš dělat, má tě opravdu rád a záleží mu na tobě.“

„Co prosím? Odkdy jsi tak… přátelský vůči Edwardovi?“

„Od té doby co mi došlo, že mě nikdy nebudeš mít ráda,“ pokrčil rameny a zvedl pohled od země, „víš, chci aby jsi byla šťastná.“

„Jaku,“ povzdechla jsem si a objala ho „ale já tě mám ráda.“

„Ty víš jak jsem to myslel,“ zamumlal uraženě a odtáhl se ode mě. „Opravdu do nedělej.“

„Nechám si to ještě projít hlavou, jo?“

„Dobře a už bychom měli jít doopravdy zpět.“

„Jdeme,“ protočila jsem oči, „ještě se budeš bát víc, než se bojíš teď.“

„Já se nebojím,“ osočil se naštvaně, „oni se budou bát o nás.“

„Jo jasně,“  zasmála jsem se „to ti tak budu věřit.“

„Hele nech toho,“ zavrčel, „nebo ti něco udělám!“

„To by jsi mně nejdřív musel chytit!“ poslední slova jsem křičela už za běhu. Za mnou se ozývaly dunivé zvuky tlap a zuřivé vrčení. Jo, já vím jak ho naštvat. Ve chvíli, kdy se dunivé zvuky začaly pomalu ale jistě přibližovat mi došlo, že přeci jenom nebude tam pomalý. Ale umí pejsánek šplhat?

Od padlého kmenu jsem se odrazila a skončila větvích nějakého smrku. Bohužel tloušťku jeho větví jsem  už neodhadla a stejně rychle jako jsem se ocitla nahoře jsem teď seděla na zadku pod stromem a usmívala se do škodolibé psí tlamy, ze které odkapávaly sliny.

„Hodný pejsek,“ zašeptala jsem a hlasitě polkla, „jenom mě neolizuj, jo?“ Po tváři mu přeběhlo zašklebení - úsměv? Kdo ví…

Rychle jsem se zvedla a utíkala směrem domů. Když se za mnou neozýval žádný zvuk, napadlo mě, jak dlouho mu asi bude trvat, než si všimne, že jsem utekla? Zastavila jsem se a v duchu si začala odpočítávat minuty...

jedna

dvě

tři

čtyři

pět…

Když jsem se dopočítala k číslu deset došlo mi, že je něco špatně.

„Jacobe?“ zavolala jsem do lesa a zaposlouchala se do zvuků. Musel tu být, slyšela jsem jeho srdce a ten zvuk se přibližoval.

„Ááááá!“ zaječela jsem ve chvíli, kdy na mě něco zezadu skočilo a já celý obličej zabořila do měkké hlíny.

„Já tě zabiju,“ zavrčela jsem a setřela si z oči bláto, které s hlasitým plesknutím přistálo na zemi. Než jsem si stihla otřít všechno, už tam nestál a otisky tlap naznačovaly, že tentokrát už doopravdy utekl. Srab jeden. Moc ráda bych mu ten jeho psí čumák v blátě omáchala taky.

Chvíli po ně jsem dorazila domů taky. Špinavá, naštvaná a pomstychtivá. Tohle mu oplatím. Rozhodně.

„Ty vypadáš jako -“

„Zdrž se poznámek!“ štěkla jsem na Emmetta.

„Já si jenom první moment myslel, že přišel nějakej hejkal či co.“

„Řekla jsem zdrž se poznámek,“ zopakovala jsem potichu a nadzvedla pravé obočí, abych tomu dodala patřičný důraz. Emmett se dalších komentářů vzdal a s uraženým výrazem zmizel v domě.

„Tak jak ses rozhodla?“ vyštěkla na mě Alice, sotva jsem vkročila do dveří, „pořád máš sebevražednický sklony?“

„O čem to mluvíš?“

„Nehraj si na blbou, já nejsem z nás dvou tak, která chtěla jet do Volterry.“

„Alice,“ protočila jsem oči. „Kdo ti tohle řekl?“

„Mám dobrý sluch,“ ušklíbla se, „na to Jake zřejmě zapomíná.“

„On ti to řekl?“

„Ne, slyšela jsem když s ním mluvil Edward!“ Založila si ruce na prsou a hlavu naklonila na druhou stranu. „Isabello Swanová, chci slyšet odpověď!“

„Nikam nejdu, spokojená?“

„Nevěřím ti,“ prohlásila na rovinu. „Ty nepatříš k těm, kteří se tak lehko vzdávají toho, co chtějí.“

„Ty o mě vůbec nic nevíš!“

„A to je ten problém,“ prohlásila pevně, „já tě na kolenou prosím, nejezdi tam.“

„Nikam nejedu,“ zopakovala jsem potichu a zírala ji přímo do očí. „Aspoň ne teď, rozumíš?“

„Rozumím.“ Bradou ukázala na Elazara, který seděl na pohovce a pozoroval nás. „Chceš zkusit, co s Carlislem naplánovali?“

„Pro mně za mně,“ pokrčila jsem rameny, „mám jít ven?“

„Bude to nejlepší,“ usmála se a následovala mě.

Celý jejich princip spočíval v tom, že se prostě musím soustředit. Jenomže je rozdíl naplánovat si jak to bude probíhat a pak sedět venku na zemi v tureckém sedu, zhluboka se nadechovat a být pod stálým dohledem více jak sedmnácti párů zvědavých očí.

„Tak tohle nefunguje,“ odkašlal si Carlisle. „Za prvé nepoznáme, kdy se schopnosti vrátí a za druhé to prostě nefunguje.“

„Mám nápad,“ vložil se do rozhovoru Jasper. „Ale Belle se to rozhodně nebude líbit.“

„Vyklop to,“ rozloupla jsem oči a protáhla se. Na obloze svítily hvězdy a slabý větřík popoháněl mraky. Když jsem uslyšela co chce udělat, vyskočila jsem prudce na nohy.

„To přece nemůžeš udělat,“ vyštěkla jsem.

„Já do toho jdu,“ pokrčil Jake lhostejně rameny a sednul si na zem. „Co se mi tak asi může stát?“

„Super,“ zakřenil se Jasper a promnul si ruce.

„Já s tím nesouhlasím,“ stála jsem si na svém a založila si ruce na prsou. „Odmítám ze svého kamaráda udělat pokusnou krysu.“

„Já budu šetrný,“ prohlásil pevně.

„Stejně s tím nesouhlasím,“ brblala jsem když jsem si zase sedala na zem. Jasperův plán měl pracovat na principu pokusné krysy. Jasper bude ovlivňovat onu krysu - v mém případě Jacoba - a až můj štít, jak to nazvali, povolí, poznáme to na oné pokusné kryse.

Jak můžou mít všichni takové sadistické sklony?

„Jdeme na to, rád bych stihnul ještě malou svačinku před spaním,“ prohlásil a protáhnul si klouby na zápěstí, až to zapraskalo.

Zhluboka jsem se nadechla a zkusila z hlavy všechny vytěsnit. Úplně se uvolnit a na nic nemyslet. Přeci se chci Jakovi ještě pomstít a nechat Jaspera aby mu něco udělal je super nápad nebo ne?

Z přemýšlení mě vytrhla hlasitá dunivá rána. Prudce jsem otevřela oči a zírala na Jacoba, který ležel na boku a hlasitě oddechoval.

„No vida, už i usnul,“ prohlásila jsem a vstala.

„Ehm, Bells?“ odkašlala si Alice, „já myslím, že sám neusnul.“

„To ty,“ usmál se na mě Jasper „už zase cítím pocity!“ Jeho hlas, který zněl spíš jako zavýsknutí holky, když uvidí myš, dokázal totálně probudit onoho spáče na zemi.

„Co je?“ kroutil hlavou a pomalu si stoupnul, „ty teda dokážeš jednoho unudit k smrti.“ Zarazil se ve chvíli, kdy mu pohled ulpěl na dvojici před námi. Jasper s Alicí předváděli jakýsi podivný tanec.

„No,“ odkašlal si Elazar. „Druhou otázkou je, jak ho znovu aktivovat.“

„Koho?“ pokrčila jsem nechápavě obočí.

„Tvůj štít přeci.“

„Jo jasně,“ zamumlala jsem, „co takhle to nechat na zítřek? Nedalo by se říct že jsem unavená, ale už toho mám plný zuby.“

„Zítra je taky den,“ odpověděl a odešel zpět do domu. Ostatně stejně tak jako všichni. S Jakobem jsme ještě chvíli zírali na ty dva, kteří stále poskakovaly jako by byli pod proudem a nakonec to také vzdali a odešli do domu.

Kate mi ukázala můj pokoj a já se s chutí natáhla na posteli s rukama za hlavou.

Byl to divný pocit, celý den něco dělat, ani na chvíli se nezastavit, a teď nebýt unavená. Prostě to bylo divný, ať si kdy říká co chce.

Nakonec jsem si sedla před prosklenou stěnu a dívala se na hvězdy a oblohu, která pozvolna začínala světlat. O pár hodin později nebylo po hvězdách ani památky. Připadalo mi, jako by neuběhl vůbec žádný čas od doby, co jsem si sedla k oknu. V domě vládla pohoda, ze spodního patra se ozývaly veselé hlasy, Emmett se venku pral s vlkem a Jasper jim ochotně dělal publikum.

Vše se změnilo ve chvíli, kdy se v dálce zablýsklo Edwardovo auto. Sakra Edward. Jak jsem zrovna na něho mohla zapomenout!

Auto zastavilo před domem a ze zadních dveří se vyhrnuly dvě chlupaté koule a veselým štěkotem se vítaly s okolím.

Rychle jsem seběhla schody a zastavila se těsně před Edwardem.

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj mile. Odtrhl pohled od země a chladným hlasem mě také pozdravil. Chvíli to vypadalo, jako by bojoval sám se sebou jestli mě vůbec má pozdravit.

Bylo to jako silná rána pěstí přímo do břicha. Tak chladný a odměřený pohled jsem u něj ještě nezažila.

„Stalo se něco?“ promluvila jsem na něj znovu.

„Ne, mělo by?“ odpověděl a přešlápl si na druhou nohu, „dovolíš, stojíš mi v cestě.“ Uvolnila jsem mu schodiště a zůstala zírat na jeho vzdalující se záda. Ozvalo se silné prásknutí dveřmi.

V očích mě začalo štípat a hlas se mi zadrhl v krku. Co jsem mu proboha udělala?

„Je naštvaný,“ zašeptal Jasper vedle mě. „Možná by sis s ním měla jít promluvit.“

„Děkuju za radu,“ vyštěkla jsem na něj a dál zírala na dveře, ve kterých zmizel. Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila po schodech. Na chvíli jsem před nimi zaváhala a pak bez klepání vstoupila.

Jeho pokoj byl skoro stejný jako ten můj, až na rozdíl barev. Zatímco můj byl sladěn do oranžové, jeho byl spíše do zelené.

Z koupelny, kterou měl každý pokoj vlastní se ozýval zvuk tekoucí vody. Sedla jsem si na postel a čekala, až se vykoupe.

„Musíme si promluvit,“ vyhrkla jsem ve chvíli, kdy se objevil v pokoji. Kolem pasu měl obmotaný ručník a z vlasů mu odkapávala voda.

„Teď není nejvhodnější doba,“ odpověděl chladně a začal se přehrabovat ve skříni na oblečení.

„Dobrá,“ odpověděla jsem a vstala, „počkám než se oblečeš.“

„Tak jsem to nemyslel,“ odpověděl a zmizel v koupelně. Taky jsem pochopila jak to myslíš, odfrkla jsem si v duchu.

„Myslel jsem, že tu nebudeš,“ odpověděl, když vyšel z koupelny v oblečení.

„Spletl ses,“ odpověděla jsem a o krok se k němu přiblížila. „Edwarde, co se stalo? Co jsem ti udělala?“

„Nic.“

„Tak to by ses tak nechoval,“ založila jsem si ruce v bok. Poraženě si povzdechl a přešel přede mě.

„Slíbila jsi mi to,“ povzdechl si a sklopil pohled. „Slíbila jsi mi, že to neuděláš.“

„Edwarde.“

„Slíbila jsi mi že to neuděláš,“ pohladil mě po tváři, „já nechci aby se ti něco stalo.“

„Nic se mi nestane, nikam  nejdu.“

„Opravdu?“

„Jo,“ přikývla jsem. „Než poslouchat ty vaše věčný zákazy tak radši nikam nejdu. Nechám tě na pokoji, kdyby něco, budu u sebe v pokoji.“ Obešla jsem ho svižným krokem a přešla ke mě do pokoje. Zastavila jsem se před oknem a jen z něj zírala ven.

Jak jsem to mohla chtít udělat? Jak jsem mohla všem chtít tak ublížit? Jak jsem proboha mohla zapomenout na všechny?

Děsilo mě co jsem chtěla udělat, jako bych to ani nebyla já - jako by to za mě jednal někdo jiný, krutější…

Po pár minutách někdo otevřel dveře.

„Přemýšlíš?“ obmotaly se mi okolo pasu silné paže.

„Trochu jo,“ přiznala jsem a svěsila hlavu. Jake měl pravdu, jak jsem to mohla chtít Edwardovi udělat.

„Mrzí mě jak jsem na tebe křičel,“ zamumlal a opřel si hlavu o moje rameno.

„Měl jsi k tomu důvod. Chovám se jako malá holka.“

„Ale rozkošná,“ políbil mě na krk.

„Panovačná, tvrdohlavá a sobecká. Nic jiného nejsem,“ nesouhlasila jsem.

„To taky,“ zasmál se potichu.

„Moc se ti za všechno omlouvám, nevím co se to se mnou dělo.“

„Bells,“ obešel mě. Ucítila jsem jeho ruku pod bradou jak se mě snažil donutit zvednou pohled a  podívat se mu do očí. „Já to chápu. A nebudu ti nic zakazovat. To rozhodně ne, udělám všechno co si budeš přát, snesu ti modré z nebe. Jen mě od sebe prosím neodháněj.“

„Co - cože? Nechápu to.“

„Já ano. Chápu co chceš udělat a nebudu ti to zakazovat, na to nikdo nemá právo. Jestli se chceš pomstít, prosím můžeš. Ale počítej s tím, že sama do toho nejdeš.“

„Co tím chceš říct?“ vyhrkla jsem nechápavě.

„Já a Jacob jdeme s tebou. Nezbavíš se nás.“

„Tak na to zapomeň!“ vyštěkla jsem zostra „nikam nejdete, tohle je můj boj.“

„To teda není, nenechám tě v tom samotnou,“ vrtěl odmítavě hlavou a mračil se.

„Edwarde…“ zavrčela jsem potichu. Nadzvedl pobaveně obočí a měřil si mě pohledem. Pak se sklonil a jemně mě políbil. Nebyl to vášnivý ani prudký polibek. Byl jemný, pomalý a dokonalý. Naše jazyky se líně proplétaly a navzájem se poznávaly.

Edward mě k sobě tiskl čím dál víc a touha s vášní z něj přímo sálaly.  Potichu zavrčel a donutil mě o další krok ustoupit dozadu. Vzápětí jsem se ocitla ve vzduchu a chvíli nato mě pokládal na něco měkkého. Přitom mě nepřestával líbat.

Položil mě na postel.

„Počkej,“ zastavila jsem ho, „jsou doma.“ Téměř uličnicky se usmál a zavrtěl hlavou.

„Všechny jsem vykopal na lov, jsme tu sami.“

„A Jacob?“ ujišťovala jsem se.

„Toho odnesli Emmett s Jasperem. Vzali si s sebou i provaz, prý ho někde přivážou v lese.“  Skepticky jsem svraštila obočí a probodla ho pohledem.

„Neboj,“ zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a políbil mě na nos  „nic se mu nestane, odešel s nimi dobrovolně,“ usmál se znovu.

Přitáhla jsem si jeho hlavu blíž a kratičce ho políbila. Druhou rukou jsem ho srazila na záda a překulila se na něj. Teď jsem mu seděla na hrudi a dívala se do očích plných lásky patřící jenom mě. „V tom případě nevidím důvod, proč nepokračovat,“ usmála jsem se a znovu ho políbila…

Tak a je to tu, teď už zbývá jenom epilog...

<<< Předchozí Epilog >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 75. díl: