Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 50. díl

12.11.2009 (10:00) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3148×

50. S myší je potíž

Isabella Swan(pátek večer)

„To budu nebojte.“ Usmála jsem se na ni a sjela pohledem Rosalii. Stála opřená zády o zeď nenávistně propalovala pohledem Emmetta, který stál na druhé straně a nevěnoval jí pozornost. „Co se stalo?“ naklonila jsem se k Edwardovi. Rose se pohádala s Emmettem a trošku to tu zničili. No spíš všechno.“ Uchechtl se se smíchem.

„Já zase půjdu, než otce začnou napadat různé myšlenky co tu pořád dělám.“ Ušklíbla jsem se a otočila k odchodu. „To na co myslel minule bylo fakt zajímavý.“ Položil mi Edward ruku na rameno a zadržoval smích. „Nad touhle poznámkou nebudu přemýšlet.“ Napomenula jsem ho. „Ale já jo.“ Rozřehtal se na celé kolo Emmett. Rose se narovnala  přešla k němu. „Ty budeš broučku přemýšlet nad tím, kde seženeš nové oblečení.“ Dloubla do něj prstem a Emettovi se v očích oběvil strach. „On nikdy neodhadne její velikost.“ Zašeptal mi Edward do ucha, když spatřil můj zvídavý obličej. „Pojď já tě odvezu.“ Položil okolo mi okolo ramen ruku a odváděl z domu. „Ehm ahoj!“ zamávala jsem na ostatní ještě  předtím, než zabouchl dveře od spolujezdce, kam mě předtím narval.

***

„Co si mě myslíš? Že jsem nějaká děvka!“ práskla jsem dveřmi od svého pokoje a tím probudila psa. Okamžitě se ke mně nemotorně doplazil a posadil se. „Neboj malá.“ Polácala jsem ji po hlavě „Na tebe to nebylo.“

„Otevři dveře!“ dožadoval se otec hlasitým bušením a zlost byla slyšitelná už jen v jeho hlase. „Co je?“ škubla jsem prudce dveřmi. „Já ti dám co je.“ Rozčílil se a jeho ruka prudce vylétla k mému obličeji. Něco v mém výrazu ho ale donutilo mě neuhodit. „Promiň.“ Přitáhl si mě k sobě a dusil v obětí. Neříkala jsem mu náhodou někdy že tohle nesnáším? Uvažovala jsem ve zpomínkách.

„Je mi to tak líto.“ Vzlykal a tiskl mě k sobě snad ještě vědší silou než předtím. „Tati.“ Zasípala jsem nechápavě a trošku ho od sebe odtlačila. „Mě to tak mrzí, já chci abys tu byla taky se mnou.“ Odtáhl se ode mě. „A to jako na co? Koukala s tebou na fotbal v televizi?“ osočila jsem se na něj hrubě. „Bellinko, kromě tebe mi už nikdo jiný nezbyl.“ Pohladil mě po vlasech. „A co Ben, Mark, Claudie?“ jmenovala jsem všechny se kterými se kdy bavil. „Ben s Markem dali výpověď. Mark se oženil a Ben přestoupil na jiný okrsek. Claudie? Kde té je konec…“ povdechl si a jeho slova přešla do ztracena. „A kvůli tomu mě podezříváž z toho že dělám bůh ví co!“ „Ale já se o tebe bojím.“ Zasténal. Zakývala jsem záporně hlavou. Tohle opravdu nemá cenu. „Já mám ještě práci.“ Ukázala jsem na hromadu dárků pod stolem. „Aha, tak pracuj a nechceš pomoct?“ „Tati!“ ohradila jsem se a ukázala na dveře. Poraženě sklopil hlavu a vycouval ze dveří.

Tohle bylo možná až moc hrubé. Zavažovala jsem a vykoukla ze dveří „A tati?“ zavolala jsem „No?“ „Mám tě ráda.“ „Já tebe taky.“ Zavolal nazpět a pustil si televizi, jak jinak.

S balením jsem skončila pozdě v noci, moje píle se ale přeci jen vyplatila. Dárky byly úhledně složené v igelitce pod stolem, tedy až na tem poslední, který se mnou ležel v posteli.

Mou hlavou se ale honily různé, avšak neuspořádané vzpomínky a myšlenky…

Hustý černý les, v němž zní jen její smích. Ona ví že neuteču, že mě dostane. „Nech mě jít!“ zaprosila jsem a otočila se. Stála za mnou, vlasy si ji pořád pohrával vítr. Přistoupila ke mně blíž a donutila mě couvnout o krok. Za zády jsme ucítila kmen stromu a na krku její edový dech. „Voníš hezky, teď zjistíme jak chutnáš.“ Ušklíbla se a zabořila zuby to mé tepny na krku.

„Ne!“ vykřikla jsem a vymrštila se na posteli. Max zvedl líně hlavu a zívl. Překulila jsem se na bok a pokusila se vzpomínku zahnat.

„Seš nějaká nevyspalá?“ poznamenal ráno táta. „To se ti jen zdá.“ Pokusila jsem se o úsměv a zašla do koupelny. Kruhy pod rudýma očima, bledá barva pleti. Bylo to jen viditelné minimum z toho, jak jsem se cítila. Z poličky nad umyvadlem jsem vytáhla léky na bolest hlavy a pár spolkla.

„Je ti dobře?“ nakoukla dovnitř zpola holohlavá hlava mého otce. Obrátila jsem oči v sloup „Co musím udělat abych měla v koupelně soukromí?“ „Promiň.“ Ospravedlňoval se a vycouval z koupelny.

V teplákách jsem došla do pokoje a přemýšlela, co s dárky. Kecla jsem zároveň na postel a vytočila číslo Alice. „Ahoj Bello? Jak se máš?“ ozval se z druhého konce její hlas dřív, než to jednou zazvonilo. „Mám se dobře.“ Zalhala jsem a doufala, že faůeš v mém hlase nepozná. „Já se moc omlouvám, že jsem to včera nestihla.“ „To nevadí, je u vás někdo doma?“ „Jo, ale asi je vyhodím ven ať jdou na lov, protože to tu chci vyzdobit a oni by mi to jen kritizovali“ zasmála se nahlas. „Můžu se k Vám stavit a nechta tam dárky, abych je večer nemusela tahat?“ „Jasně, chceš abych se k tobě stavila?“ „Ne, jen se postarej o to aby tam nikdo nebyl prosím. Za 15 minut jsem tam.“ Položila jsem hovor a odšourala se do kuchyně, kde stále seděl otec.

„Tati?“ oslovila jsem ho nevinně, tak jako když jsem byla malá a něco mu udělala s novinami, napřiklad vystříhala řetízky panáčků. Otec pozvedl občí a odložil noviny, které si předtím letmo prohlédl, nejsou-li v nich opět vystříhaní panáčci. „Notak, trošku důvery, z toho jsem vyrostla.“ Dala jsme si ruce v bok. „Co potřebuješ?“ odložil nedůveřivě noviny co nejdál ode mě. „Odvezeš mě ke Cullenům?“ „Ehm kam že?“ zaskočilo mu „Ke Cullenům, večer tam přece budu, takže tam chci nechat dárky, abych je netáhla večer.“ „Aha.“ Povzdechl si a zvedl noviny. „Mohl by jsi mě tam odvézt ještě dnes?“ „Dobře.“ Odložil noviny. Rychle jsem zaběhla do pokoje a otevřela okno. Zvenku mě ovanul ledový vítr. Rozhrnula jsem skříň, vzala na sebe teplé kalhoty, bundu, čepici, rukavice a šálu si omotala okolo krku. Rychle jsem popadla igelitku a košík, kam jsme dala dodatečně poslední dárek.

„Můžeme jít.“ Stepovala jsem u dveří a čekala na otce, který se přece jen rozhodl dočíst noviny. Neochotně je odložil a odešel se mnou po boku do auta.

Doufala jsem že ho naviguji správně, jelikož jsem u nich byla párkrát a včera jsem správnou cestu našla napopáté. „Tady.“ Ukázala jsem na odbočku k lesu.

„Hezký dům.“ Poznamenal, když před ním zastavil „Jsi si ale jistá že bydlí tady?“ poznamenal nakrčil obočí. „Jo, už jsem tu párkrát byla.“ „Cože?“ zděsil se. „Že to bude on, odpovídá popisu, jaký mi Alice udala.“ Vychrlila jsem rychle. Otec mě poderžívavě sjel pohledem, ale nic neříkal. „Měj se.“ Vystoupila jsem a zabouchla za sebou dveře. Charlimu to nedalo a stáhl okýnko. „A určitě je někdo doma?“ „Jo, Alice.“ Odpověděla jsem a naznačila aby už jel. Teda doufám že je doma.

Dřív, než jsem udělal krok k domu, otevřelo se ve vrchním patře domu okno a z něho vykoukla střapatá hlava Alice. „Už letím.“ Zavolala a skoro ve stejnou chvíli otevírala vchodové dveře a vklidu vykročila ven. „Co?...Co to?“ vykoktala jsem a zírala na ni. Pokrčila nechápavě obočí, podle jejího výrazu si musela myslet že jsem nějak retardovaná. Na sobě měla červené krátké šortky, bílý top na tenkých ramínkách a žabky na nohou. Podívala jsem se na svoje rukavice a zachumlala se ještě více do šály, která byla okolo mého krku. „Děje se něco?“ narovnala se. „Nemůžeš se alespoň jednou oblíct podle toho jak by se do týhle kosy oblíkl člověk, takhle si tu připadáv jako blbec.“ Ukázala jsem jí svoje ruce, které zdobily rukavice. Alice se zakřenila. „Promiň, mě není zima.“ „Mě jo.“ Poznamenala jsem a zatřepala se.

„Hele co to máš?“ snažila se nakouknot do košíku, ze kterého se ozývalo kňučení. „Necháš to.“ Pleskla jsem ji po ruce, když se snažila víko odklopit „až vevnitř.“ Dodala jsem. Alice sklopila poraženě hlavu, vešla do domu a sedla si na gauč. „Ehm mohly by jsem k tobě?“ vysoukala jsem a sledovala jak protočila oči.

„Co je to?“ vyzvídala, když otevřela dveře od svého pokoje. „Uvidíš.“ Usmála jsem se a postavila košík na zem. Za chvíli se víko nadzvedlo a vykoukla z něj malá, chlupatá hlava se zvědavýma očkama. „Zlatý retrívr.“ Zajásala Alice a vytáhla ho z košíku ven. Otočila jsem se, abych si sundala bundu. V domě bylo příjemné teplo. Přes obrovské okno jsem viděla až do lesa. Vítr si pohrával s korunami vysokých jehličnanů a mě to připomnělo můj včerejší sen. Zatřepala jsem hlavou. „Je to ještě šťenátko, takže by se Vás neměla bát.“ Otočila jsem a zůstala na Alici zírat s otevřenou pusou. Tak tohle bych do ní nikdy neřekla.

Ležela na zádech na zemi a hrála si malou fenkou, která ji seděla na břiše a vesele okusovala její prsty. „Pro koho je?“ zazářila a vyvrátila hlavu vzhůru, aby na mě viděla. „Pro Rose.“ Špitla jsem. „Tak tohle se jí bude líbit, to ti zaruučuju.“ Převrátila se na břicho a dál si hrála s fenkou.

„Budeš tu až do večera?“ zvedla se a vzala ji do náručí. „Asi ne, proč?“ „No jestli tady budeš chtít všechno nechat tak to nebude problém, až na jednu věc.“ Sklopila pohled k fence, stočené v její náruči. Pokrčila jsem nechápavě obočí. „Všichni uslyší její srdce.“ Zasmála se potichu, aby ji nevzbudila. „Nepůjde to nějak zamaskovat?“ „No něco mě napadá.“ Usmála se.

„Alicéé!“ ozval se zdola hlas Rosálie. Alice okamžitě položila fenku na postel a vystrčila mě z pokoje, který zamčela. „Jak jsi mohla ten řetěz připnou sem, vždyť patří k oknu.“ zuřila a přerovnávala výzdobu. Emmett na mě zespodu zamával. „A já si říkal že tu něco voní.“ Usmál se. Edward, který vešel dovnitř vzápětí po něm šlehl zlostný pohled. Sešla jsem po schodech dolů. „Já už musím jí.“ Usmála jsme se mezi dveřmi. „A Alice?“ otočila jsem se. „Nezapomeň.“ „Neboj, mám plán. Kolem sedmý pro tebe vykopu Edwarda.“ Usmála se.

Rosaline náhle strnula na místě a zdálo se, že něco poslouchá. Nakonec otočila svůj podezíravý pohled ke mně. „Bello? Nejsi náhodou těhotná?“ „No dovol! Začínáš být jako můj otec.“ Dala jsem si ruce v bok a sledovala, jak se Alice na schodech dusí smíchy. „Promiň, já jen..“ mávka nakonec rukou a odešla nahoru do pokoje. Všichni dole si vyměnily vzájené pohledy směrem ke mně. „Co?“ podíval jsem se na ně. Sklopili pohledy a Edward přešel ke mně. „Chceš odvézt?“ „Ne projdu se.“ „Je to kus.“ Odporoval. „Já se ráda procházím.“ „Tak v tom případě jdu s tebou.“ Prohlásil počkal, dokud jsem se neoblékla.

Alice Culen (Sobota dopoledne)

„Já si nemůžu pomoct, pořád tu slyším bít srdce.“ Brblala si Rose pro sebe, když šla nahoru po schodech. „Třeba je tu myš.“ Nadhodila jsem a čekala, co se stane. „Cože? Myš?“ vyjekl Emmett a se strachem v očích vběhl do svého pokoje. Za chvíli vyšel spokojeně s pálkami na baseball v rukou.  „Notak Rose, zabij ji.“ Škemral a se starostí v očích se stále rozhlížel okolo sebe. „Řekni mi důvod, proč bych měla.“ Osočila se na něj. „Ona mi zase rozkouše pálky.“ Skučel. Rose po něm vrhla pohled typu : „Vážně? Já bych ji klidně pomohla“

Snad si Emmett vážně nemyslí, že mu vloni ty pálky skutečně rozkousala myš? Tu by musela mít zuby ze železa a výdrž jako velbloud. Zato Rosalie to stohla za 3 sekundy, pokud si dobře vzpomínám.

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 50. díl: