Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj Jasper 18

28.09.2010 (11:00) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4839×

Pohled Belly

„Já bych ti nestačila?“ ptala jsem se tentokrát nesměle. Všichni se na mě podívali, ale jediná Esme mě objala.

„Chyběla jsi mi,“ šeptala jsem ji do ucha. V tu chvíli se ve dveřích objevil Jasper.

„Bello,“ hlesl a ani se nepohnul. Pokrčila jsem rameny a držela se, abych nevybuchla. Každý měl své chyby, ale jen já jsem za ně dostávala kapky. I to s Jasperem. Na nevěru musí být přeci oba. Ale jak znám Alice, jemu nic neudělala. I když ono… rozchod asi pro něj stačil.

„Jazzy,“ špitla jsem a pousmála se. Přišel ke mně a objal mě. Připadala jsem si jako před tím, než jsem odešla. Ale s tím rozdílem, že už nic není, tak jako dřív. Já zklamala jak Alice, tak i Jaspera. Celkem by mne zajímalo, jestli to řekli i ostatním.

Nedalo mi to a své ruce hodila kolem jeho krku. Slyšela jsem něčí zavrčení, ale co chtěli? Abych se vrátila. Tak jsem udělala! „Chyběla jsi mi!“ šeptal Jazz. Podívala jsem se na něj a zlehka se pousmála. Netušila nebo spíš nevěděla, co na to říct.

„Vy mě taky,“ řekla jsem šalamounsky. Jeho úsměv pohasl tehdy, když mě Edward vzal za pas a táhl mě někam jinam. Jinam, kde budeme sami.

„Pusť mě!“ křičela jsem, když stále pokračoval v cestě a ne a ne se zastavit. Zkoušela jsem se vymknout z jeho sevření, ale marně. Byl silnější než já. A to se mi nelíbilo. „Edwarde Cullene! Okamžitě,“ vyhrožovala jsem, protože mě to přestávalo bavit.

„Ještě chvilku vydrž!“ pronesl a dál se věnoval své cestě do ničeho. Připadala jsem si, jak hadrová panenka, která nemá svůj vlastní rozum. Za pár minut začal zpomalovat a tak přecházel do lidské chůze.

„Už jsi skončil s tou šaškárnou?“ ptala jsem se ho uštěpačně.

On se jen otočil a pokrčil rameny, které hned spadly do původní polohy. „Omlouvám se, ale musel jsem!“ kál se, jak někde v kostele. „Bello, musel jsem být s tebou v klidu. Takhle mě nikdy nevnímáš! Obzvlášť, když je tebe…“ hlesl, ale větu nedokončil.

„Tak to dopověz… Jasper? Nevím, o co ti jde, ale ono to mezi námi před nějakou dobou skončilo! Promiň… Vlastně nevšiml. Mozek ti zatemnila Grace!“ temně jsem se uchechtla a pomalým krokem jsem se rozešla někam na volné prostranství. Za mnou vládlo nepříjemné ticho, ale šel za mnou. Cítila jsem, jak na mě kouká, sleduje. Bolelo mě ho takhle trápit, ale ono se leccos změnilo od doby, kdy jsem odešla. Poznala jsem Arese a Melanii. Zamilovala jsem se. Tedy, alespoň si to myslím, že se taková náklonnost dá takhle popsat.

„Máš pravdu. Před Jazzem se chováš jinak, ale dneska, když jsi přišla! Všechno bylo jinak. Necítil jsem z vašeho objetí nic… Dokonce ani radost, že se vidíte. Více méně bych řekl, že to bylo napětí,“ prohlásil a zadíval se mi do očí. Vpíjel se a málem se mu to dařilo. Dařilo se mu, mě svést! Nechápu, jak pro něj můžu mít stále slabost po tom všem, co mi udělal.

„Edwarde, nedělej to! Ublížil si mi jednou a to mi celkem stačilo. Nemám náladu hrát si na schovávanou a dělit se o tebe s lidským plemenem. Pro mě jsou jen… strava, která překáží! Chápeš to? Nebýt toho, co se mezi námi stalo, Grace, už není mezi námi!“ vyprskla jsem jedovatě a on se stáhl. Obličej se mu zkroutil do bolestné grimasy, která v zápětí zaúpěla.

„Tohle říkat nemusíš! Miluju tě! Miluju tvůj smích, doteky, které mě mrazí, když se dotýkáš mého těla. Oči, které mi říkají, vem si mě. Rty, které na mě volají, polib mě! Ty to pořád nechápeš?“

„Edwarde, moje láska k tobě umřela, když sis začal s tou courou. Ty to pochop. Jestli si mě chtěl ponížit, přimět, abych žárlila… Nepovedlo se ti to, protože tě nenávidím!“ křičela jsem. Svým slovům jsem dostála, protože jsem vně, začala i věřit. Věřit, že Edwarda už milovat nemůžu.

„Bello, nedělej mi to. Prosím. Poučil jsem se. Poznal jsem, že chyby se nenaučím jen tak. I upír dělá blbosti, když je zamilovanej,“ prosil o odpuštění. Ale v ten moment udělal chybu. Chybu, která ho stála skoro život!

Přistoupil ke mně blíž. Jeho chladné ruce se dotkly těch mých. Naléhavě, ale přitom něžně se začaly obmotávat kolem mého bezvládného a zaskočeného těla. Natočil si mou osobu a prudce políbil ty mé nebohé rty. Rty, které drtil těmi svými. V tu chvíli mi to bylo až nepříjemné. Proč? Možná to asi bude opravdu tou změnou, kterou jsem prošla ve Volteře. Ares! Vzpomínka.

Blesk, který mi hrál v hlavě a dělal mi tam neuvěřitelné zmatky. Ares a já, jak se poprvé políbíme. První úsměv, dotek… Blesk…

„Pusť!“ křičela jsem v mezidobí, když mě líbal. Nechtěl přestat. Stále doufal v to, že se nechám… překecat. Překecat jeho polibky a vrátím se k němu.

Došla mi trpělivost. Nabírám sílu, která pramení z mé nenávisti, a chytám ho pod krkem. On mě sleduje. Neví, co se děje. Nechápe.

„Bello,“ špitl. Nebylo mu skoro vůbec rozumět. Moje zloba byla silnější než vlastní rozum, který na mě křičel „Dost!“. Připadala jsem si, jak vyměněná. Zvedla jsem ho a praštila s ním o zem vší silou, co jsem v sobě našla. Byla jsem zbavená toho hněvu v moment, kdy se přestal hýbat. Přestal mě zajímat. Odešla jsem bez sebe menší ho obviňování. „Snad se z toho dostaneš,“ špitla jsem a mé oči žhnuly jasně rudou barvou.

Nasedla jsem do letadla, které bylo připraveno na letišti. Přesně, jako by to Aro tušil, co se stane.

Po pár hodinách letu jsem se uklidnila a mohla opravdu začít nový život. „Vítej ve Volteře, lásko!“ šeptal mi láskyplně do ucha Ares.

Líbilo se? Prosím o komentáře, protože tohle je konec první série. Jestli je stále zájem o mou skromnou povídku. Prosím, napište. :)

Moc Vám děkuji za krásné komentáře, které mi píšete. A hlavně k té minulé. Děkuji. Stal se rekord. :)

Tak co? Druhá série? ANO - NE ...

Vaše Torenc

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj Jasper 18: