Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 13. kapitola

22.11.2012 (19:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2790×

13. kapitola – Šerif Swan

(pohled Belly)

Bylo zvláštní v noci nespát. Ale ještě horší bylo poslouchat to, co se dělo v ostatních ložnicích. Snažila jsem se to neposlouchat, - moc se mi přitom vracely nepěkné vzpomínky - ale nešlo to. Nakonec jsem našla v jednom z šuplíků stolu starý mp3 přehrávač, na kterém byly dokonce nějaké skladby.

Nebylo to nic pro mě, ale dala jsem si to do uší, abych přehlušila to, co jsem slyšela z ložnic ostatních. Teda, jestli jsem to dovedla určit, v té Edwardově a taky v Emmettově s Rosalií bylo ticho. Zvláštní. Asi je na něj stále naštvaná.

Ráno, kolem osmé, se ozvalo zaklepání na moje dveře. S pocitem vděčnosti jsem sundala sluchátka a vyzvala dotyčného dále. Byl to Emm.

„Ahoj, tak jsem si řekl, že se stavím za novou ségrou,“ usmál se na mě svým obvyklým úsměvem.

„Díky bohu, že už je ráno,“ řekla jsem namísto pozdravu a Emm se na mě zakřenil.

„To víš, měla by sis na to začít zvykat,“ varoval mě a sedl si na postel.

„Mně stačí tohle, jen by bylo fajn, kdyby tam byly lepší písničky,“ ukázala jsem mu přehrávač.

„Ukaž,“ řekl a vzal mi ho z ruky. To mě na něm fascinovalo. Jiní kluci si na mě vždycky dávali pozor, báli se mě dotknout, protože věděli, že se mi to nebude líbit. Emmettovi to bylo fuk. Na druhou stranu jsem ale věděla, že on mě tak prostě nebere, miloval Rose. Možná proto mi to tolik nevadilo. Všimla jsem si však té vlny elektřiny, která mnou projela, když se mě dotknul. Bylo to zvláštní, tak jsem rychle stáhla ruku zpět. Emm se na mě pozorně podíval, ale nijak to nekomentoval. Třeba je to mezi upíry normální.

„Hmm, už se ani nedivím, že se ti nic z toho nelíbí. Byla původně Edwardova,“ zamával mi s ní před očima.

„Aha. A dalo by se s tím něco udělat?“ zeptala jsem se a poposedla.

„Jestli chceš, tak ti odpoledne půjčím svůj notebook, než ti koupíme vlastní, a stáhneš si tam, co budeš chtít,“ nabídl mi.

„Super, tak díky,“ usmála jsem se.

„Není za co,“ vrátil mi úsměv. Najednou Emmett ztuhl.

„Co je?“

„Ty to neslyšíš?“ zeptal se.

„Myslíš to auto, co sem jede?“ zaposlouchala jsem se do zvuků v okolí.

„Jo, přesně to myslím.“

„Co je na tom tak zvláštního?“ nechápala jsem.

„Že Carlisle má dvanáctku a všichni ostatní jsou doma,“ zamračil se Emmett a vstal.

„Takže to je někdo cizí?“ vstala jsem taky.

„Jo, a já asi vím kdo,“ zamručel Emmett a přešel se podívat k oknu. „Měla by ses schovat, Bello, je to tvůj táta.“

Najednou se mi udělalo skoro špatně. Ztuhle jsem stála na místě a zírala před sebe. Nemůže si mě přece odvést, jestli mě tu najde, nebo ano?

„Slyšíš mě? Měla by ses schovat,“ opakoval.

„Kam?“ zeptala jsem se.

„Na půdu? Do sklepa nebo garáže, to je fuk. Určitě nemá povolení k prohlídce a i kdyby... jsi upírka, umíš utéct rychleji, než on udělá jediný krok,“ pokrčil rameny.

„Copak ty to nebereš vážně?“ divila jsem se.

„Měl bych? Je neškodný,“ zamračil se zrovna, když můj otec vystoupil z auta.

„Neškodný,“ opakovala jsem s hořkostí v hlase. Emmett se na mě podíval a najednou, jakoby mu něco došlo.

„Bože, omlouvám se, Bello. Přitom všem bych skoro zapomněl, proč jsi to vlastně chtěla skončit. Ale on už ti neublíží, jasné? O to už se postaráme,“ slíbil mi, přešel ke mně a lehce mi položil ruku na rameno.

„Děkuju,“ špitla jsem a rychle zmizela do garáže, jelikož jsem ho uslyšela u dveří a asi o vteřinu později se ozval zvonek.

„Jdu tam!“ ozval se Emmett stále z mého pokoje.

„Ne, ty raději ne,“ zamítla to Esmé, soudě dle hlasu, sedící v kuchyni, a zvedla se, aby mu šla otevřít.

„Šerife Swane, to je mi překvapení,“ slyšela jsem zezdola Esmé, jak hraje divadélko. Dle srdečního rytmu mého otce celkem přesvědčivé divadélko.

„Paní Cullenová. Jsou vaše děti doma?“ zeptal se.

„Ano, připravují se do školy. Provedly snad něco?“ podivila se.

„Ne, ale měl bych na ně pár otázek. Jistě jste už slyšela o zmizení mé dcery,“ pokračoval a slyšela jsem, jak se nasáčkoval do domu.

„Ano, a je mi to opravdu velice líto. Doufám, že je vaše dcera v pořádku, ale doopravdy nechápu, co to má společného s mými dětmi,“ odvětila Esmé mírně naštvaně, asi ji naštvalo, jak se sám pozval domů. Ale to byl můj otec. Hajzl na entou.

„Moje dcera a váš syn se spolu poslední dobou často vídali. Mám tedy důvod se domnívat, že by s tím mohl mít něco společného, nebo by mohl alespoň vědět, kde se skrývá,“ přestával být příjemný i on.

„Který z mých synů?“ hrála Esmé hloupou.

„Emmett, pokud vím.“

„Dobře, já vám ho tedy zavolám. Počkejte tu, prosím,“ konstatovala bez jakékoliv emoce v hlase a pomalu vyšla do patra. Zvýšeným hlasem pak pronesla: „Emmette, mohl bys na chvilku? Stavil se tu šerif Swan a chtěl by s tebou mluvit!“

Dolů už pak sešli ti dva spolu. Ostatní byli zavření ve svých pokojích, ale byli tak zticha, že mi bylo jasné, že také poslouchají.

„Šerife, dobrý den. Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptal se Emm nevinným hláskem.

„To tedy chtěl. Mohli bychom si my dva promluvit v soukromí, hochu?“ zeptal se a já z jeho hlasu poznala, že se dost kontroluje, aby nevybuchl.

„Můžeme si promluvit na verandě,“ navrhl Emmett a pak byly chvíli slyšet jen kroky.

„Co potřebujete, šerife?“ zeptal se pak.

„Nehraj si na hlupáka, já vím, že víš, kde je!“ zavrčel na něj potichu otec.

„Kde je kdo?“

„Moje dcera!“

„Bella? To doopravdy netuším. Jak pokračuje pátrání? Nějaké novinky? Začínám mít o ni starost,“ hrál to Emm bravurně dál.

„Hochu, jestli mi neřekneš, kde je, tak budeš mít velké problémy. Rozmysli si to,“ varoval ho šerif.

„Já to ale opravdu nevím. Vlastně bych rád pomohl s pátráním. Bella je moje kamarádka, chtěl bych jí pomoct. Ať už měla důvod k útěku jakýkoliv, věřím, že se to vyřeší,“ zavrčel už i Emmett.

„Moje dcera neměla žádný důvod k útěku. To ty jsi jí popletl hlavu!“ vybouchl můj otec.

„Já? To si nemyslím. Nikdy jsem s vaší dcerou nic neměl. Ona o mě ani nikdy nestála. A tenhle tón bych si, milý šerife Swane, vyprosil. Nic jsem neudělal a tudíž na mě nemáte důvody křičet!“ vrátil mu to Emmett sice naštvaně, ale hlasem klidným a ostrým jako nůž.

„Jak myslíš, hochu, ale bude tě to mrzet. Já ji najdu a pak už ji nikdy neuvidíš!“ vyhrožoval mu.

„Co se to tady děje?“ vpadla do toho Esmé, která už mohla na křik reagovat.

„Nic, jenom jsme si tady tak povídali. Už půjdu, ale možná se sem zase brzy přijdu podívat. Možná tady moji dceru skrýváte a já ji hodlám najít!“ zavrčel i na Esmé.

„Pak ale příště, až se uvidíme, bude lepší, když budete mít i příkaz k prohlídce,“ odsekla Esmé.

„Uvidíme,“ odvětil a pak už jsem slyšela jenom zvuk vzdalujících se kroků. Teprve když odjel, vrátila jsem se do domu, konkrétně do obýváku, kde už byl zbytek rodiny.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem.

„Není za co, Bello. Tvůj otec je poněkud prudší, ale to určitě proto, že má o tebe starost. Bohužel mu nemůžeme dát vědět, že jsi stále naživu. Takhle to bude lepší a on se časem s tvým odchodem smíří,“ uklidňovala mě Esmé.

„Tak co teď?“ zasyčela Rose. „Budeme se třást před tatínkem té holky?!“

„Především je to teď naše sestra, Rose, ne jenom nějaká holka. A ne, nemusíme se bát, povolení k domovní prohlídce nedostane,“ konstatovala Alice kontrolující budoucnost.

„Počkáme pár týdnů, než se situace alespoň trochu uklidní, a pak se přestěhujeme,“ navrhl Jasper.

„Souhlasím s Jasperem,“ přikývl Edward, který se až doteď do našeho rozhovoru nezapojoval, skoro jakoby ho ani nevnímal, jelikož seděl na křesle a četl nějakou knížku. Očividně ale dával pozor.

„Takže si máme začít pomalu balit?“ zeptal se Emm.

„Pomalu,“ přikývla Esmé a s povzdechem si sedla na pohovku. Všichni, až na Edwarda, byli sklíčení z blížícího se odjezdu, což mě mrzelo, ale nedalo se nic dělat, pokud jsem s nimi chtěla zůstat. Nikomu se odtud zjevně moc nechtělo až na mě.

Byla tu však ještě jedna věc, kterou jsem chtěla před svým odjezdem udělat.

Byla to pomsta.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 13. kapitola: