Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrs. Katy - kapitola 1.

27.10.2016 (21:45) • BellaSalvatore • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1829×

Kapitola 1. - Nový člen do rodiny

„Kdo je to, Jakeu?” ozval se druhý hluboký hlas a za tím klukem, nevím, jestli klukem je to správné slovo, se objevil muž na vozíčku. Měl stejně černé vlasy a jeho kůže měla stejný hnědý nádech jako toho kluka. Ou, mluvit o dvoumetrovém člověku jako o klukovi je fakt divný.

„Dobrý den,” pozdravila jsem ho. Muž na vozíčku mi kývnul na pozdrav.

„Hledá Tiffany Callovou, tati,” řekl ten kluk. Jake. To je zkrácenina od jména Jacob?

„Ano,” přitakala jsem, „mohli byste mi prosím poradit, kde bych ji našla?”

„Myslím,” pronesl ten muž na vozíku, „že by tady Jacob udělal lépe, kdyby tě tam doprovodil.”

„Tak dobře,” řekl Jacob. Měla jsem pravdu, to koukáte. Fakt to je Jacob. Potom vyšel ven a zavřel za sebou dveře. „Mimochodem, já jsem Jacob Black,” představil se mi.

„Katarína Callová,” představila jsem se mu také a podle etikety jsem mu nabídla ruku k potřesení. Potřásl si se mnou a, než jsem se stihla ohnout, sebral ze země moji tašku a hodil si ji přes rameno.

„Díky,” pronesla jsem, „ale to jsi nemusel. Já bych to zvládla.”

„To je v pohodě,” usmál se a pokynul mi rukou, abych vyrazila, šel hned vedle mě.

Po chvíli znovu promluvil. „Callová…,” zamyslel se. „To je shoda jmen, nebo jste nějak příbuzní? Jestli se teda můžu zeptat.”

„Samozřejmě, že se můžeš zeptat,” usmála jsem se. „Ne, není to shoda jmen.” Víc jsem zatím neřekla. Znovu jsme šli mlčky. Už se dál nevyptával. Po chvíli jsme přišli před větší domek, dvoupatrový s krásnou krémovou fasádou.

„Tak, tady to je,” pronesl Jacob a odešel položit tašku na verandu.

„Děkuju moc,” poděkovala jsem mu, když přišel zpátky.

„No, není za co,” usmál se. „Potřebuješ ještě něco?”

„Ne, ne, už to zvládnu sama. Ještě jednou díky.”

„Rádo se stalo. Tak zatím ahoj.”

„Ahoj,” odpověděla jsem mu a dívala se, jak se vzdaluje, potom jsem přešla k domovním dveřím a zaklepala na ně.

Přišel mi otevřít kluk, no kluk, vypadal podobně jako Jacob, ale byl štíhlejší. Měla také to samé tetování a velmi podobnou barvu pleti.

„Přejete si něco?” zeptal se mě a já se mu podívala do očí. Jako bych koukala do zrcadla, čokoládově hnědé. Tohle musel být Embry.

„Ty jsi Embry, že ano? Hledám tvoji matku, Tiffany, je doma?” usmála jsem se na něj.

„Jasně,” promluvil zaraženě. Byl jistě překvapený, že ho znám. „Pojďte dál,” pozval mě a pak se otočil ke schodům a zavolal nahoru: „Mami? Někdo tě shání!”

„Už běžím,” ozval se zezhora hlas Embryho matky. A vlastně i mojí. Sundala jsem si ze zad krosnu a opřela ji o sloupek u paty schodiště. Všimla jsem si, že se na mě Embry dívá. Tedy, spíš tak pokukuje. Podívá se, ale hned zase oči odvrátí.

O chvíli později se na schodech objevila ženská postava.

„Dobrý den, co pro vás-.” Žena se zastavila uprostřed schodiště a její úsměv se změnil v překvapený výraz. „K-kataríno?” vykoktala a sešla o další tři schody dolů. Poznala mě, takže jí o mně táta řekl. Bezva, o jednu starost méně.

„Mami?” zeptala jsem se opatrně, zírala jsem na ni stejně jako ona na mě, ale na rozdíl od ní, já se nedokázala pohnout. Měla jsem takový zvláštní pocit, ani ho nedokážu popsat. Cítila jsem se... prostě zvláštně. Po patnácti letech jsem konečně poprvé viděla naživo svojí biologickou matku.

„Cože?” ozval se Embryho hlas do ticha, které nastalo, nikdo na něj ale nezareagoval. Takže Embry o mně evidentně nic nevěděl a o svém otci nejspíš také ne.

Mamka se na mě ještě chvíli překvapeně dívala, a potom znovu promluvila: „Holčičko,” zašeptala, „holčičko moje.” Sotva to dořekla, seběhla posledních pár schodů a objala mě. Trochu opatrně jsem jí obětí opětovala.

„Co tady děláš?” zeptala se po chvíli a pustila mě ze zajetí svých paží.

„Táta odjel do Evropy a já chtěla zůstat tady, tak mi zařídil letenky a všechno potřebné, abych se sem dostala. Hodně jsem toho o vás slyšela,” dokončila jsem a podívala se s úsměvem nejdříve na Tiffany, potom na Embryho.

„Zato já o tobě neslyšel ani slovo,” řekl Embry celkem naštvaným hlasem.

„Uklidni se, Embry,” pronesla Tiffany. Já se na něj znovu usmála, ale zjevně to ničemu nepomohlo.

„Mám se uklidnit? Mami, přijde sem holka, která mě zná, i když já jsem o ní v životě neslyšel, potom ji uvidíš ty a začneš ji objímat s tím, že je to tvoje dcera. Nevím, co si o tom má myslet. To jsi mi jako celých patnáct let lhala?”

„Embry, zlato-”

„Ne!” vykřikl a začal se třást po celém těle. „Nemůžu se uklidnit. Tvrdilas mi, že si na mého otce nepamatuješ, že nemám žádné sourozence a přitom já mám! Mám sestru, podle všeho asi dvojče, protože můžeme být tak stejně starý a má stejné oči jako já a taky rysy a tak. Takže jestli to tak je, tak musíš vědět, kdo je můj otec!!!” vykřikl a začal se třást ještě více, potom rozrazil vchodové dveře, a než jsem se nadála, byl pryč.

Zůstala jsem stát jako opatřená, Tiffany taky. Tak takovouhle reakci jsem opravdu nečekala. Čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Vlatně na to má Embry tak trochu právo, Tiffany mu patnáct let lhala o jeho otci a o mně vlastně taky, takže...

„Vy… totiž, ty jsi mu nic neřekla?” zeptala jsem se mámy.

„Ne,” odpověděla skleslým hlasem, „ale nejspíš jsem měla.” Poodešla kousek dozadu a sedla si na jeden ze schodů.

„To spíš já jsem neměla jezdit,” řekla jsem já a otočila se k odchodu.

„Ne,” zarazila mě Tiffany, „neodcházej, Kataríno, on se uklidní, vstřebá to, ale potřebuje čas.”

Povzdechla jsem si. „Vždyť já vím.”

„Pojď si sednout ke mně,” pobídla mě po chvíli máma. „Musíš mi toho o sobě hodně říct.” Poslechla jsem ji.

„Vždyť vy - teda ty, taky.”

 ***

Ležela jsem v posteli v jednom z pokojů Tiffanyina domu, vlastně, mamčiném domu. Byl zařízený v holčičím stylu. V rohu byl toaletní stolek, vedle okno a u něj psací stůl ze světlého dřeva. Stěny byly dřevěné, ale vymalované světlounkou fialovou barvou, mojí nejoblíbenější. Vypadal prostě jako by byl zařizovaný přímo pro mě, táta toho Tiffany kromě fotek asi posílal víc, možná, že jí o mně dokonce psal. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že na mě Tiffany myslela a že zařídila z´tehohle pokoj, jakoby věděla, že sem jednoho dne přijdu.

Otočila jsem se na bok a zhasla lampičku na nočním stolku. Potom jsem si přitáhla slabou, ale přesto teplou temně fialovou deku až k bradě. S Tiffany jsme si celé odpoledne povídaly, dozvěděla jsem se spoustu věcí o ní a o Embrym, ale více věcí se Tiffany dozvěděla o mně.

Embry se ještě nevrátil. Povzdechla jsem si. Cítila jsem se kvůli tomu dost špatně. Snad se vrátí brzy. 

Potom jsem se podívala do jednoho rohu svého nového pokoje. Říká se, že když si první noc v novém domě nebo někde, kde jsme poprvé, podíváme do jednoho rohu a přejeme si něco a druhý den ráno se vzbudíme a podíváme se jako první do toho samého rohu, tak se vám to splní. Takže jsem si něco přála. Přála jsem si... To se vlastně neříká, jinak se to nesplní. Pak jsem zavřela oči a po chvíli usnula.

Autor: BellaSalvatore, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrs. Katy - kapitola 1.: