Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrcha - 7. kapitola

25.12.2010 (21:30) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2214×

Mrcha

Kapitola sedmá – Morče v domě, Emmett na stromě a do třetice nová upírka ve škole!

„Dobře, můžeme tedy jet domů?“ zeptal jsem se a Emmett kývl na souhlas.

Domů jsme tedy doopravdy jezdit neměli, jak se později ukázalo.

„To snad nemyslíš vážně!“ ječela na Emmetta Rosalie.

„Ale, myško!“ Sjela ho vražedným pohledem. „Vždy sis přála nějaké zvířátko!“ zkoušel to Emmett.

„Myslela jsem, že mi koupíš šaty!“ zanaříkala. Dloubl jsem do Emmetta a ukázal na krabice vedle pohovky.

„Samozřejmě jsem ti šaty taky koupil, jsou v tamté krabici.“ Rose se na něj nevěřícně podívala. „I ten náhrdelník a boty tam jsou,“ pronesl Emmett.

Rose se vydala ke krabicím a otevřela první. Zelené šaty.

„Tyhle jsou pro Alice.“  Zavřela krabici a podala ji Alice stepující vedle ní. Ta popadla i další dvě krabice pod tou první a odeběhla nahoru.

Rose netrpělivě otevřela první krabici, byly v ní saténové červené šaty. Otevřela druhou krabici a v ní byly boty. V třetí krabičce byl náhrdelník s náušnicemi a korunou. Rose se rozzářila, ale to byste nebyl Emmett, aby všechno nezkazil, zase.

„Dík, Edo!“ řekl mým směrem. Pak si všiml Rose, která nasupeně stojí vedle něj a pozoruje ho.

„Tohle všechno si nekupoval ty?“ zeptala se jej.

„Musel jsem vybírat věci pro morče!“ zanaříkal Emmett, tohle ne!

„Aha, takže morče!“ Omluvně se usmál. „Tak, jak chceš!“ zařvala. Alice se z patra začal smát, jakmile jsem uviděl její vizi, složil jsem se k zemi.

Nehodlal jsem řešit Emmettovy stupidity. Zavinil si to sám, má držet zobák.  Šel jsem do garáže, kde byly stále morčata a věci pro ně, jsem upír a mám před sebou věčnost, jedno nebo dvě morče, bude alespoň zábava.

Vzal jsem z auta věci a kráčel jsem si do pokoje. Emmett koupil snad všechno možné pro ta morčata, nakonec jsem nějak sestavil klec, no nakonec jsem šel do koutu naší zahrady udělat venkovní výběh.

S prací jsem byl spokojen. Musel jsem jen vybrat jméno pro mého malého přítele.

„Garry.“ Zašklebil se. „Luise?“ Písknul. „Devil?“ Pokusil se mě kousnout do ruky. „Anthony?“ Alice se zasmála.

„Co takhle Cipísek?“ vložila se do toho.

„Budeš Cipísek?“ Naštvaně frknul. „Bobík?“ Písknul. „Barnabáš?“ Otočil se ke mně zadečkem. „Jsi jako nějakej lord!“ otočil se ke mně, chvíli na mě koukal a nakonec mi vylezl na břicho, začal jsem ho hladit.

„Budeš Lord, jo?“ Zavrkal. Vypadal velmi spokojeně. Najednou začal pískat. Slezl mi z břicha a někam šel, následoval jsem ho. Došel ke schodům, tak jsem ho vzal do rukou a snesl jsem ho dolů. Zavedl mě do kuchyně a postavil se před ledničku.

„Jasně! Máš hlad!“ Písknul. Z lednice jsem vytáhl mrkev, okurek a rajče. Lorda jsem posadil na linku a dal jsem se do připravování zeleninového talíře pro něj. Pozorně mě sledoval. Sem tam mi vzal kolečko okurky, nebo mrkve a začal ho chroustat. Byl fajný. Nakonec jsem jej vzal a šel jsem si sednout na zahradu, cestou jsem přibral nějakou knihu a minul jsem Emmetta, který byl jen v trenkách zavěšenej na stromě a se zavázanou pusou, nádherně svítilo sluníčko a tak jsem se rozhodl, že ho nechám pobíhat po zahradě a trošku si počtu. Nedával jsem ho do výběhu.

„Nikam nebudeš utíkat, budeš pořád tady jasný, Lorde?“ Náležité písknul a dal se do talíře, který jsem před něj postavil. „Hodný Lord.“ Podrbal jsem ho za ušima a lehl jsem si do trávy, poté jsem otevřel knihu tam, kde jsem ji naposledy zavřel.

Začalo se stmívat. Zavřel jsem knihu.

„Lorde? Půjdeme domů!“ zavolal jsem na něj. Přiskotačil ke mně s trávou v puse a zavrkal. Vzal jsem ho do rukou a hladil jsem ho při sledování západu slunce. Než jsem se zvednul, Lord mi vyskočil na rameno a zapískal.

„To víš, že jo!“ řekl jsem mu a pelášil jsem domů. Lorda jsem umyl v nějakém šampónu, náramně si to užíval, nakonec jsem jej vysušil a učesal a uložil ke spánku do klece, nedával jsem na ni však vrchní díl, nechal jsem jenom spodek, aby se piliny nekutálely po koberci. Lehnul jsem si do postele a pokračoval jsem v čtení, najednou něco zatahalo za prostěradlo.

„Dobře Lorde, nechám tě jít do postele, ale žádné čurání, to musíš jít do klícky, ano?“ Písknul, vzal jsem ho tedy do náruče a položil ho vedle mě do peřin. Za několik málo minut usnul.

Ráno se s hlasitým zívnutím probudil. Kouknul na mě a potom na klec. Sundal jsem ho z postele a sledoval jsem, co bude dělat. Šel na “záchod“.

Přemýšlel jsem nad tím, že bych mu pořídil oblečky a vodítko, což se mi zamlouvalo.

„Musíš jít do školy, Edwarde, víkend skončil.“ Strčila do dveří hlavu Esmé.

„Už půjdu, mami.“ Usmála se a střelila pohledem k Lordovi.

„O Lorda se ti postarám.“ Zmiňovaný zafrkal.

„Neboj, Lorde. Brzy se vrátím, jenom na pár hodin odjedu do školy, tam se mnou bohužel nesmíš, potom se vrátím, mezitím se o tebe postará Esmé. Budeš ji poslouchat, ano?“ jako bych v jeho očích zahlédl strach, vzal jsem ho do náručí a poškrábal ho za ušima. Zavrkal a potom se mi vyškubnul a běžel k Esmé. Nejdříve ji očuchal, potom zapískal, a když jej vzala do náručí a pohladila jej, zavrkal.

Začal jsem se tedy připravovat do školy, zatímco Esmé se mazlila s Lordem.

„Buď hodný.“ Zapískal, vlepil jsem mu pusu na čumák a pelášil jsem za ostatníma, kteří už nedočkavě čekali v autě.

„Emmette, měl jsi pravdu. Tohle morče se ke mně hodí.“ Vykulil oči, ale nic neříkal. Chtěl jsem nastartovat, ale někdo zaškrábal na dveře auta. Otevřel jsem je tedy znova a vykoukl, byl to Lord. Vzal jsem ho do náručí. A pohladil jsem ho. Znovu jsem mu vlepil pusu na čumák a podal jsem ho zpátky Esmé. A potom jsme vyjeli.

Cesta do školy proběhla v klidu, bez debilních poznámek, jen Alice byla nějaká nervózní.

„Co se děje Alice?“ zeptal jsem se jí.

„Edwarde, nechtěla jsem ti přidělávat starosti, ale jestli doufáš, že se s ní ještě uvidíš, doufáš zbytečně. Odjela a rozhodla se, že se již nikdy nevrátí." Bolest v mé hrudi, na kterou jsem na nějakou chvíli mohl zapomenout, se vrátila zase na to stejné místo.

„Vím, Alice, ale je tady ještě něco, viď?“ Záludně se usmála.

„Neboj, vše se v pravý čas dozvíš.“ Nesnáším, když je tajemná.

„Jasně.“ Usmál jsem se na ni.

Vjeli jsme na parkoviště, kde zase vládlo hrobové ticho, něco však bylo jinak. Nikdo nekoukal na nás, ale na velký kalifornský Jeep, který právě parkoval. Vystoupila z něj nádherná blondýna. Upírka.

Další

Předchozí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrcha - 7. kapitola: