Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 5. kapitola

19.05.2010 (14:30) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1829×

5. kapitola

Bella

Mezitím jsem se zvedla ze židličky u klavíru a moje nohy mě táhly do jeho pokoje. Když jsem měla kliku v ruce, zatrnulo ve mně a já se bála toho, co uvidím, až vkročím.

Pomalu jsem otevřela dveře a v jeho pokoji jsem spatřila neuvěřitelný nepořádek. Namísto krásně upraveného opuštěného pokoje, to teď vypadalo jako na skládce. Jeho knihy a CD se válely na zemi, většina z nich byla rozbitá a roztrhaná. Postel, která byla dříve neuvěřitelně krásná, s nebesy a zlatým povlečením, teď byla rozkouskovaná na několik desítek kusů, stůl, židle, jeho hifi a spousta jiných věcí byla naprosto vyřazená a k vyhození. Z ničeho nic mi začaly téct slzy, se kterými přišly i vzlyky. Přešla jsem po naprosto nepoznávaném pokoji do rohu, kde dříve stála malá modrá rozklápěcí stolička a posadila se na zem. Nohy jsem si objala rukama a pořádně se rozplakala. Po několika minutách jsem byla vyčerpaná a lehla si, usnula jsem tam.

Zdál se mi sen. Peter šel do Edwardova pokoje a něco hledal, netušila jsem, co to dělá a pak jsem viděla, jak v malé knížce, která ležela úplně v zadu na polici, našel světle modrý papírek. Rychle ho přečetl a pak začal rozbíjet všechny jeho věci. Rozbrečela jsem se i ve snu. Ale slzy mi tekly určitě i ve spánku.

„Samozřejmě… jistě… nebojte, všechno je v naprostém pořádku… ano… nevím. Zajisté… Počkejte ještě pár měsíců... Dobře, brzy nashledanou,“ řekl Peter a já se probudila. Rozhodně bych tu neměla být. Ale co teď, nejspíš už o mně ví, vždyť je upír, musí mě už cítit. Zaslechla jsem ten rozhovor už v reálu nebo to byl sen? Jelikož jsem si nepamatovala sen, nemohla jsem určit, jestli ta věta do něj patřila nebo ne. Ale jestli tu tedy doopravdy je, co mám dělat? Raději nic. Počkám až za mnou přijde. Mezitím jsem se zvedala ze země a udělala pár kroků k rozházeným a zničeným knihám. Něco mi říkalo, že tam najdu nějaké odpovědi, ale já nevěděla, co hledat a proč. Pak jsem, ale na zemi zahlédla malý světle modrý papírek, zvedla jsem ho a vložila do kalhot, protože jsem slyšela přibližující se kroky.

S neuvěřitelnou rychlostí se Edwardovy dveře rozletěly všemi směry a já jen vyděšeně a tupě zírala na rozhněvaného a ostražitého upíra. Peter na mě začal vrčet a já před ním začala ustupovat. Všiml si toho a přestal. Pomalým, ale rozvážným krokem se vydal ke mně. Bála jsem se ho a pořád před ním couvala. Věděla jsem, že jednou se zastavím na konci stěny, tedy spíš okna, které tam je, ale okno pořád nikde, až jsem pod nohama necítila podlahu. Čekala jsem pořádnou ránu, ale nic. Otevřela jsem oči a uviděla samolibě se usmívajícího Petera, který se nade mnou skláněl a jeho chladný dech mi vanul do obličeje. Na pár vteřin jsem nevěděla ani to, jak se jmenuji a to je co říct. Bylo zajímavé zase to prožít, i když v jiné náruči a s někým jiným. A tenhle malý okamžik mi připomněl ty nádherné chvilky strávené s Edwardem. Vymanila jsem se Peterovi z náruče a stála jako solný sloup, nevěděla jsem, co bych měla říct. Ale on to za mne vyřešil.

„Ahoj. Nečekal bych tě u sebe doma,“ řekl a mě naštvalo to oslovení „u sebe doma“, to teda ne.

„Nevěděla jsem, že tu teď bydlíš, jinak bych sem nešla,“ odpověděla jsem, ale pozdrav jsem mu neopětovala.

„Cos tu dělala?“ zeptal se a v očích měl vepsanou opravdovou zvědavost.

„Hrála jsem na klavír, protože svůj vlastní nemám,“ zase jsem odpověděla a věděla přesně jeho další otázku: „A co jsi dělala tam nahoře?“

„Aha a co si dělala tam nahoře?“ zeptal se. Trefa.

„No, ani nevím nějak mě to tam táhlo. Ten nepořádek už tam byl, nebo jsi ho udělal ty?“ zeptala jsem se pro změnu já a pousmála jsem se, abych dodala na pravdivosti svých slov. Ve chvíli, kdy jsem se ptala na ten nepořádek a na to, jestli ho udělal on, se mi před očima mihl celý sen z toho pokoje. A papírek, který jsem měla na zadní kapse u kalhot, dal o sobě vědět. Ještěže tak, málem bych na něj zapomněla. Peter neodpovídal a jen se na mě díval. Řekla jsem si, že je na čase jít domů.

„Já… No, měla bych už jít. Táta bude určitě vyšilovat a musím mu připravit večeři,“ pověděla jsem mu, ale on nehnul ani brvou. Otočila jsem se a vyrazila k autu, když mě něco studeného chytilo za paži. Peter.

„Počkej, nechoď ještě. Pojď, udělám ti čaj a popovídáme si. Co říkáš?“ Otočila jsem se zpátky k němu a hleděla na něj stylem „Cože jsi to právě vypustil z úst?“

„Popovídáme? Cože? O čem?“ zeptala jsem se a byla naprosto mimo z jeho slov.

„Nevím, o něčem,“ odpověděl až moc rychle a vlekl mě přes vchodové dveře ke světle béžové kožené sedačce, do které mě zatlačil se slovy: „Počkej, hned jsem zpět. Dáš si tedy ten čaj?“ Jen jsem přikývla a už byl v kuchyni.

„Doufám, že tu po nich ještě nějaký zbyl,“ zavolal na mne a já měla silné nutkání na něj zařvat něco jako, aby o nich nemluvil, ale to s čím přišel, mi vyrazilo dech.

„Takže ty jsi se bavila s mojí rodinou?“ zeptal se a můj čaj pokládal na stolek přede mnou. Nechtěla jsem se o nich bavit, nepřipadalo v úvahu, aby mě viděl brečet, ale řekla jsem si, že mu řeknu tolik, kolik jen budu schopná vydržet a svůj pláč hezky těsnat pod víčky.

„Jo, byli to ti nejlepší li… byli to ti nejlepší žáci ze školy,“ řekla jsem a trochu zčervenala. Málem jsem řekla, že byli lidé, nebyli, nikdy bych nechtěla, aby byli lidé. Abych tak řekla, nechci aby byli lidé, protože to by znamenalo „být obyčejný“, a když někdo řekne o rodině Cullenových, že jsou obyčejní, dalo by se to brát jako urážka. V duchu jsem se pousmála nad svou (ne)logickou větou.

„Jaký jsi s nimi měla vztah?“ zeptal se, ale co mu mám říct? „Ten nejlepší, ale brzo skončil?“ To těžko.

„Proč tě to zajímá?“ zeptala jsem se na oplátku já.

„Chci to vědět a zajímá mě, proč odjeli? Mohli jsme tu teď být všichni společně,“ odpověděl mi a přidal svůdný úsměv. Co si sakra myslí, že se na mě usměje a já mu skočím okolo krku? To se teda plete.

„Aha. A ty jsi tedy taky „adoptovaný“? Proměnil tě Carlisle? Jak dlouho s nimi jsi a proč se o tobě nikdy nezmínili?“ Pochválila jsem samu sebe za vykrucování se z odpovědí na těžké a tíživé otázky.

„Ne. Našel jsem Culleny v Denali a tam jsme se seznámili. Říkali, že mi pomůžou se stravou. Chápeš, jak to myslím, ne?“

„Jasně, takže ty ses dříve živil lidskou krví?“ zeptala jsem se a zatřásla se hrůzou. Nejen obrázkem, který se mi objevil v mysli, ale i tím, jak jsem o tom v klidu promluvila, jako bychom si povídali o oblíbené muzice.

Povídali jsme si asi hodinu a půl. Dozvěděla jsem se, že s Culleny nežil nijak dlouho a pak od nich prostě utekl. Nejspíš si mysleli, že už se nevrátí, že už ho nikdy neuvidí, a tak mi o něm neřekli. Také říkal něco o jeho žárlivosti na Edwarda. Něco jako v tom smyslu, že je krásný, chytrý a všechny holky ho chtějí. V té chvíli jsem nepochopila jeho oslnivý úsměv se zábleskem z bílých zubů.

Domů jsem jela s divným pocitem, že jsem Peterovi o sobě řekla až příliš. Přijela jsem kolem půl osmé. Viděla jsem Charlieho, jak sedí v křesle a dívá se na baseballový zápas, takže mám pokoj hotový.

„Jsem doma, tati,“ houkla jsem do obýváku a vydala se do svého pokoje. Když jsem otevřela dveře, do nosu mě praštila broskvová vůně s nádechem vůně barvy. Zajímalo mě, čím to tu Charlie navoněl. I když je zítra sobota rozhodla jsem se dnes jít brzy spát. Došla jsem do koupelny. Na chodbě jsem se potkala s Charliem, popřála mu dobrou noc a zalezla do svého pokoje. Chvíli jsem koukala z okna, a i když mi byla zima, pořád jsem tam stála a zírala někam do lesů. Říkala jsem si, proč to dělám, a ať si jdu lehnout, ale moje svaly mě nechtěly poslechnout. Někde v podvědomí jsem přesně věděla na co – koho – čekám.

Edward

Dnes už mě konečně vytáhli na lov. Ne proto, že bych měl až takovou žízeň (Ovšem i to byl problém, ale pořád se mi dařilo ho klidit někam do koutu mysli. Ten zbytek mysli se mi dařilo využívat na jednu jedinou tvář; Bellu.). Ale bylo to nutné taky kvůli tomu, abych v zápalu zuřivosti neublížil někomu z rodiny. Zrovna teď sedím někde v lese na pařezu a přemýšlím, co asi dělá. Spí? Myslí ne mne? Ne, to určitě ne, proč by myslela na někoho, kdo ji opustil. Má už jiného, se kterým je teď v kině a drží se spolu za ruce? Nebo má jiného a on teď s ní leží potají v posteli jako dřív já? Na tyhle otázky jsem hledal odpovědi, ale vím, že je nikdy nedostanu. Vlastně byl bych na tom mnohem hůř kdybych s jistotou věděl, že má jiného, že se ho dotýká, objímá ho, nebo dokonce líbá. Při těchhle myšlenkách mě píchalo na místě, kde bývalo mé srdce. Teď už tam není, protože jsem ho nechal u ní.