Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 14. kapitola

22.11.2010 (08:45) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1708×

14. kapitola

Bella

Zahanbeně jsem sklopila zrak k zemi a přerušila naše objetí. Thomas se zasmál a já s jistotou věděla, že za to mohly rudé tváře a uši, které téměř horkostí hořely. I když oni o upírech a o mém životě neměli ani tušení, i před nimi jsem se styděla za své smýšlení ohledně věku.

Chvíli jsme byli v kanceláři a probírali podrobnosti k mému prvnímu nahrávání písničky. Thomas se mě ptal, že pokud budu chtít, zaplatí mi i videoklip. Když mi to nabízel, tak jsem v duchu byla radostí bez sebe, ale nedala jsem to najevo a jen řekla, že si to ještě promyslím, ale v tu chvíli už jsem měla jasno… Když bylo všechno papírování hotové, šli jsme do nahrávacího studia. Nejdřív jsem šla ke klavíru, abych jim zahrála svou písničku a oni tak nahráli melodii, zpívání jsem měla zakázané, takže jsem si slova říkala alespoň v duchu. Po nahrání písně na klavíru jsme se přemístili do menší místnosti, kde byly dvě židle a dlouhá dřevěná deska snad s dvě stě tlačítky. Už kolikrát jsem to viděla v televizi, ale vidět to na vlastní oči je úplně něco jiného…

„Tak Bello, my si tu s Mattem sedneme a budeme tady pracovat se všemi těmi tlačítky, které vidíš na tomto pultě, zatímco ty budeš támhle – ve zvukotěsné kabině. Vezmeš si na sebe ty sluchátka a podle hudby, kterou sis nahrála na klavír budeš zpívat slova. Musí to být takto rozdělené, aby se daly doupravovat nedostatky zpěvu, nebo hry na klavír. Kdyby se obojí nahrávalo najednou, bylo by to mnohem obtížnější, ovšem pokud to nepůjde takhle na dvakrát, není problém to pak zkusit dohromady,“ dokončil a já s kývnutím vstoupila do kabiny.

Nasadila jsem si sluchátka a poslouchala. Skrz prosklené okno jsem se dívala na Thomase, a když mi ukázal palec nahoru, rozezněla se moje skladba. Text jsem si pamatovala, nepotřebovala jsem ho mít na papíru, a tak jsem zpaměti začala zpívat. Když se najednou melodie zastavila, přestala jsem. Thomas zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak si k ústům vzal mikrofon a já ve sluchátkách uslyšela, že jestli nepřidám a nebudu na sobě makat, nemá to se mnou žádnou cenu. Trochu se mě to dotklo. Není přece zas až tak jednoduché si stoupnout k mikrofonu a nahrávat vlastní písničku, hlavně když něco takového dělám úplně poprvé. Ale než na mně bylo cokoliv poznat, kývla jsem, že rozumím a pořádně se do toho opřela, teda tak jsem si to myslela. Ale muzika byla opět přerušena, jenže tentokrát ji ani nevypnul a jen hlasitě zařval: „Isabello, zpívej pořádně nahlas a trochu s radostí. Neumíráš přece.“

Nemyslela jsem si, že by ho něco takového mohlo vykolejit, ale asi jsem se pletla. Nikdy jsem neměla sebemenší podezření, že by na mě mohl řvát a hlavně kvůli takové prkotině, jako že zpívám potichu. Vždyť říkal, že se to dá doupravit, tak by ho mohl zesílit po odezpívání, nebo ne? Neměla jsem na vybranou, a tak jsem zavřela oči. A představila si tvář, na kterou jsem se snažila zapomenout. Nebylo to jednoduché si ho po tak dlouhé době opět úmyslně přivolat do podvědomí, ale ustála jsem to.

A během několika vteřin jsem spatřila jeho tvář, zlaté, hluboké oči usazené nad vystouplými lícními kostmi. Velká bezkrevná ústa a na první pohled bledá a tvrdá pokožka s tisíce blyštivými odlesky ze slunce. A začala jsem zpívat. Netušila jsem, jak rozpoznal, že začnu, ale ve stejný okamžik, kdy jsem začala, se zapnula melodie. Po několika vteřinách jsem nevnímala melodii, prostě jsem ji měla vrytou v paměti a zpívala jen slova, která mi naprosto nedávala žádný smysl, protože celý můj mozek byl zaměstnán tou nejdokonalejší tváří na světě. Na jednu stranu to pro mě bylo těžké na něj zase myslet, ale na tu druhou? Bylo to osvobození, pocítila jsem obrovskou úlevu a jako by mi spadl obrovský kámen ze srdce. A pak byl konec, slyšela jsem pouze potlesk, a tak jsem oči otevřela a uviděla tleskajícího Thomase a Matta se zdviženým palcem nahoru. Usmála jsem se a vyšla ven z kabiny.

„Úžasné, takže máš něco v plánu o víkendu?“ ptal se Thomas.

„No ano, vlastně celý víkend tu nebudu, jedeme s otcem někam pryč,“ odpověděla jsem, moc se mi nechtělo mu vysvětlovat, že se svým tatínkem jedu rybařit…

„Tak dobře, to nevadí. Stav se v pondělí ve dvě hodiny odpoledne a tuhle písničku doděláme. Už chybí jen dozpívat na pozadí pár slov a bude hotová. Jinak bylo by dobré, kdybys mi v pondělí řekla, jestli budeš chtít ten videoklip nebo ne, abych věděl a mohl to když tak zařídit, jasný?“

„Dobře, můžu tedy už jít nebo ještě něco?“ optala jsem se.

„Můžeš a nezapomeň na ten videoklip!“

„Neboj, tak ahoj,“ rozloučila jsem se a v pozadí jsem ještě rozpoznala milý hlas Matta.

***

Doma jsem byla v rekordním čase, ale už i tak bylo dost hodin, a tak jsem nám k večeři udělala jen toasty. Charlie si pomlaskával a já už pomalu usínala u stolu. Po večeři jsem se s Charliem rozloučila a šla do koupelny se vysprchovat, poté jsem se vydala do svého pokoje, a protože jsem si říkala, že bych ještě chvíli měla vydržet být vzhůru, připravila jsem si malou cestovní tašku a do ní skládala věci, které budu zítra potřebovat. Mezitím jsem si hodila telefon na nabíječku a dodělala zabalování oblečení, k tomu jsem přidala baterku, hřeben, kartáček, tužku, sešit a mou nejoblíbenější knížku; Na větrné hůrce. A pak už jsem s radostí skočila do postele pod teplou peřinku.

Už bylo půl dvanácté a já pořád nemohla usnout. Zkoušela jsem všechny možné polohy, ale ani jedna nezabírala, dokonce teplé mléko s medem nesplnilo svůj úkol, až jsem to vzdala a šla si pro prášky na spaní. Po nich jsem usnula během deseti minut. Jelikož snům neporučím, zdálo se mi o Edwardovi. Byla to opět ta noční můra, která mě strašila první dny po jeho odchodu.

Stáli jsme v lese pod jedním vysokým stromem, okolo nás bylo šero, i když bylo jen pár hodin po poledni. Stáli jsme naproti sobě a dívali si vzájemně do očí. Já s láskou a on s tvrdostí, odhodláním, bezcitností a s naprostým nezájmem. Pak jsem své oči přemístila na jeho hýbající se rty, které říkaly ty dvě nesmyslná slova „Nemiluji tě“. Nemohl je přece myslet vážně, nedávalo to vůbec žádný smysl. Byla jsem přesvědčená, že jeho netlukoucí srdce konečně našlo bytost, pro kterou by bylo ochotno se opět rozbušit. Ale mýlila jsem se. Byla jsem pro něj pouhou hračkou a nezajímala jsem ho. A pak, prostě bez jediného vysvětlení zmizel. Zanechal mě tam. Snažila jsem se běžet za ním, ale moje nohy se nehýbaly. Nechtěly se jakkoli hnout ať už o sebemenší krůček, prostě vůbec nic. Snažila jsem se křičet, volat jeho jméno, ale z mých rtů nevyšla ani jedna jediná hláska. Jako by ho mé tělo nechtělo najít a donutit, aby zůstal s semnou, chtělo to pouze mé vědomí, které nad vlastním tělem nemělo sebemenší šanci a poté jsem se skácela k zemi. Chtěla jsem brečet, křičet bolestí, ale moje slzy, byly utišeny ani jedna jediná nevyšla z mého nitra, z mého srdce, které se v slzách topilo.

Ráno jsem se probudila se špatným pocitem. Moje oči byly plné slz a v krku mě bolelo jak po celodenním křiku. Byla to zase jedna z těch nočních můr, které se mi zdávaly dřív, ale teď už vím, že se mýlily ony. Já měla pravdu, když jsem věřila, že mě stále miluje. Ano, v hloubi duše jsem tomu věřila, ale pravdou je, že jsem se často přikláněla na druhou stranu, protože se mi to zdálo rozumnější. Vždyť kdy vás člověk opustí? Většinou kvůli tomu, že už o vás nestojí, a ne kvůli tomu, že vás miluje. Ale spletla jsem se v zásadní věci. Byla tu jedna věc, díky které se to stalo, díky které mě opustil, aniž by to bylo tím, že mě nemiluje. Podíl na tom, že odešel a opustil mě, mělo jeho upírství. Ano, člověk vás opustí, protože už vás nemiluje, ale upír vás opustí, protože vás miluje přespříliš.

Nad mou noční můrou a jejím zkoumáním a vysvětlováním sobě samé jsem strávila přinejmenším dvacet minut. Pak jsem rychle vyskočila z postele a šla do koupelny. Vykonala jsem svou ranní očistu a hnala zpátky do pokoje, kde jsem dobalila poslední věci a i s taškou jsem se vydala do kuchyně, kde už to krásně vonělo po vajíčkách a  rozpečenou bagetou. Snažila jsem se rychle dostat ke stolu, abych to úžasně vonící jídlo měla v žaludku, ale zakopla jsem o popruhy mojí cestovní tašky a letěla přímo na židli, která můj pád zmírnila. Charlie se jen zachichotal, jak mu bylo jasné, co se stalo, i když mě neviděl, protože byl otočený k plotně a připravoval snídani sobě.

„Dobré ráno, Bells,“ pozdravil mne, „jak jsi se vyspala?“

„Na to, že jsem byla unavená, jsem usnula dost pozdě a navíc jenom díky práškům.“ O tom, že jsem měla opět noční můru jsem se nezmiňovala, jen by ho to znepokojilo a možná by si myslel, že je to z toho rybaření.

„To je škoda, na dnešek bys měla být čilá. To já spal jak neviňátko,“ řekl jen tak mimochodem.

No jasně, alespoň někdo bude dneska čilý. Budu muset Charlieho nějak přemluvit, aby co nejdříve postavil stan a já si mohla jít lehnout. Doufám, že to nebudou naši společníci brát jako nevychovanost nebo něco podobného, to bych nerada, ale co, snad to Charlie nějak okecá.

„Páni tati, nevěděla jsem, že umíš tak bezvadná vajíčka,“ pochválila jsem mu snídani. Celý rudý jen kývl na znamení díků.

„To je jen na významné události,“ řekl po pár dalších soustech. Významné události? Co je na rybaření tak významného, to jsem netušila…

Asi do hodiny jsme vyrazili. Cesta netrvala moc dlouho, jen asi hodinu a tři čtvrtě. Jeli jsme přes Seattle, kde jsme zastavili a přibrali další dva „rybáře“. Zůstala jsem v autě, takže jsem neměla tušení, jaké mě čeká překvapení, až je spatřím.

Během cesty bylo v autě ticho, na mě až moc velké, a tak jsem vytáhla knížku ze shora tašky a začetla se do děje, když najednou s sebou auto škublo a zastavilo se. Byli jsme na místě. Knížku jsem strčila zpátky a pomalu se soukala z auta ven. Otevřela jsem dveře, dozavřela pootevřené okénko a vystrčila hlavu do chladného počasí. Bylo to příjemné, byl tu úžasný výhled na moře a příjemný vzduch. Prohlížela jsem si celé pobřeží pořád dokola, protože jsem jím byla naprosto uchvácená. Vytáhla jsem z auta svou tašku a hodila ji ven na trávu - teď jak nad tím přemýšlím, tak doufám, že nebude moc mrznout nebo pršet. A pak jsem dveře pomalu zabouchla a poprvé se podívala na naše společníky. Nejdříve jsem uviděla postaršího pána, který byl na první pohled velmi milý. Měl světle hnědé vlasy a jeho postava byla štíhlá. Za ním stál nějaký chlapec, ale neviděla jsem mu do tváře. Rozhodla jsem se, že je půjdu pozdravit. Ten muž už mě zahlédl, a tak se na mne usmíval.

„Dobrý den, jmenuji se Bella,“ představila jsem se a napřáhla před sebe ruku.

„Ahoj, já jsem Steve,“ opětoval mi představení a potřásli jsme si rukama. Pak se bleskurychle otočil ten mladík a já zůstala úžasem a ohromením stát, jako solný sloup.

13. kapitola → 15. kapitola
Shrnutí

♥
♥
♥
♥♥♥♥
♥♥
♥

Tak co? Prosím komentáře!!! "_"

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 14. kapitola: