Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje televizní Kráska - 11. kapitola

22.07.2010 (13:15) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1330×

11. kapitola

Edward

„Edwarde, ráda Tě zase vidím. Pojď s námi.“ Otočila se a odcházeli stejným směrem, kterým přišli. Neměl jsem tušení o co půjde, a tak jsem se rychle vydal za nimi.

O měsíc později…

Už je to měsíc, co mě našla Jane a odvedla mě k nim na hrad. Protože jsem porušil pravidlo, a to takové, že mě viděla lidská dívka a tím nemyslím Bellu, ale tu devítiletou holčičku, která náhle zmizela jakoby věděla, že tam přicházejí. Netušil jsem, co byla zač a za tu dobu, kterou jsem tu strávil – mezi čtyřmi stěnami a každým dnem novým člověkem, kterého vždy říznou do ruky a pak mi ho sem podstrčí, abych se konečně začal zase živit lidskou krví – se tu dvakrát objevila. Vždy tu byla jen na pár minut a jak se zjevila, tak se stejně vypařila. Úplně z naprostého prázdna, jako kdyby ani nebyla člověk, což by ovšem dávalo smysl a navíc, jak by se sem vůbec dostala. V upírském „doupěti“ by neměla sebemenší možnost přežít pár minut, natož téměř celý měsíc. Vždy jen řekla něco jako: „Bella má pot…“ Nikdy toho víc neřekla a vypařila se!

Aro a jeho bratři se nade mnou slitovali a nezabili mne, i když měli – ovšem největší podíl nad jejich dobrosrdečností, měl můj dar a to čtení myšlenek, které se jim hodilo v bojích – ale musel jsem se podřídit. Měl jsem jim po tři roky vykonávat službu, být jejich součástí, a pak mě prý zase pustí. Musel jsem denně cvičit s jejich nejlepšími bojovníky, abych se vytrénoval. Je pravda, že ze začátku mi to moc nešlo, ale postupem času to šlo docela lehce. K většině výpadů, které by mě skolili, jsem využíval svůj dar.

Bella

Tak a je to tu den s velkým D. Školní ples. Mám na sobě ty modré šaty, které jsem si koupila asi před měsícem. Přesně jak říkala Alice: „Nevíš, kdy se budou hodit.“ A měla pravdu. Byla tu spousta lidí a já se bála toho, že to spletu. Zavřela jsem oči a snažila se zhluboka dýchat. Trošku to pomohlo.

„Ahojky, Bell,“ pozdravil mě Peter, který se náhle objevil vedle mne. Za ten měsíc už to mezi námi tak nevře. Mám pocit jako bych ho znala strašně dlouho. Jsme přáteli, myslím, že jsem mu to tehdy vysvětlila dost jasně, od té nehody s ředitelem mě už s řečmi o chození neobtěžuje.

„Ahoj. Je normální, že mám strach?“ zeptala jsem se a on se na mě jen usmál. Úsměv jsem mu oplatila a vydala se na pódium, když mě vyzval náš nový ředitel.

Jakmile jsem spatřila tolik lidí a všichni dívající se na mne, měla jsem obrovské nutkání se otočit a zmizet odtud. Ale neudělala jsem to, namísto toho jsem si sedla za klavír a položila na něj své noty. Protože jsem věděla, že budu nervózní, požádala jsem Petera, jestli mi pomůže mou píseň sepsat do not.

Video - Only Hope (Bellina píseň) :)

Zhluboka jsem se nadechla a začala hrát. Zahrála jsem jen pár not a začala to kazit… Nemohla jsem noty přečíst, najít správnou klávesu nebo udržet tempo… Nevěděla jsem, co mám teď dělat, a tak jsem zavřela oči a snažila se uklidnit. Až když jsem měla vyrovnaný dech a srdce mi netlouklo jako splašené, jsem otevřela oči… A za pianem stála ta postava, která mi dala odvahu to zkusit znova. Usmíval se na mne a své hluboce zlatě pronikavé oči upíral na mne. Nepotřebovala jsem noty a píseň hrála bez nich. On mi pomohl od trémy a od posměchů mých spolužáků, kdybych to nezvládla. Věděla jsem s jasnou přesností, že tu není a je to jen můj výplod fantazie, ale i tak mi moc pomohl.

Uklonila jsem se posluchačům a před odchodem z pódia jsem se pár lidem podívala do očí a byly tam, dokázala jsem je rozbrečet. Jemně jsem se pousmála a odešla.

Po mně tam šel Peter. On měl úplně jiný styl písně, byla radostná a rychlá. Když jsem se podívala kolem sebe, všichni tančili, křičeli, skákali nebo si povídali, jen já tu seděla sama, ale co na plat za chvíli jdu zase hrát s Peterem a pak půjdu domů.

***

Tuhle píseň jsme skládali společně. Začali jsme s ní až když mi slíbil, že mi neublíží, přece jenom jsem se před tím dost bála, a kdo ne. Kdo by se nebál, kdyby vám upír před vašima očima zabil člověka. Začali jsme hrát, tahle píseň byla víc energická než ta moje, ale taky se vznášela ve smutných tónech. Prostě jsem nebyla na nějaký rockový, nebo podobný styl. A rozhodně ne teď, možná kdyby tu se mnou byl Edward, tak bych to zvládla, ale bez něj? To nejde a nehodlám to ani zkoušet.

Skončili jsme a já byla skoro u východu, když mě Peter chytil za ruku a otočil si mě čelem k sobě.

„Nechoď ještě prosím. Nezatančíš si?“ zeptal se, ale to už mě táhl do středu místnosti a začal se mnou tančit. Dobrá, jeden tanec mi nic neudělá, ale pak hned odejdu, nechci tu být.

„Jde ti to dobře,“ řekl a usmál se.

„Děkuju.“

„Není zač.“

„Víš přemýšlel jsem a…“ řekl, ale větu nedokončil. Zvedla jsem obočí, abych mu tím dala najevo, že nechápu, ale on mi nevěnoval pozornost. Tedy věnoval, ale díval se na mé rty.

Blížil se konec písničky a jako by ho to ještě víc postrčilo k tomu, aby mne políbil. Začal se sklánět a já nevěděla co mám dělat, ale ta atmosféra mě donutila se k němu taky naklonit. Už stačilo jen pár centimetrů, aby se naše rty spojily, ale někdo nás vyrušil.

„Bello…“ volala na mě Angela a v tu chvíli jsem si uvědomila, co jsem málem udělala. S hanbou v očích jsem se podívala k zemi.

„Jé, já vás vyrušila, moc se omlouvám,“ řekla, ale v očích měla varovný tón. Nechtěla, abych to udělala a já ji poslechla.

„Ne, to je v pořádku,“ odpověděla jsem jí a bylo na ní vidět, že si oddychla.

„Jen jsem ti chtěla pogratulovat, ta písnička byla nádherná a krásně jsi ji zazpívala. Tu jsi složila sama?“ zeptala se a já jí na to jen přikývla.

„No, jen jsem ti to chtěla říct, tak zatím.“ A odkráčela.

Podívala jsem se na Petera se slovy, že musím už jít. Ale on mě nechtěl pustit. Chytil mě okolo pasu a jemně zašeptal „prosím“. Nemohla jsem, nesměla, nechtěla, a tak jsem se snažila vymanit se z jeho sevření. Nešlo to lehce, ale nakonec mě pustil.

„Proč už to teď nejde? Předtím jsi taky chtěla…“ nechápal.

„Nemůžu, jasný. Byla to blbost, tohle se nesmí, prostě nesmí opakovat, nikdy. Promiň.“ A se slzami v očích jsem odtamtud utekla. Netušila jsem, proč brečím, ale nechala jsem slzy téct.

Jakmile jsem se dostala domů, zalehla jsem do postele, kde jsem pod polštářem našla dopis od Edwarda. A po jeho přečtení jsem se rozbrečela mnohem víc. Zjistila jsem, že moje slzy byly kvůli Edwardovi, kvůli tomu, že jsem ho málem podvedla s jeho „bratrem“ a to není správné. Moje návaly slz způsobily to, že jsem celou noc nespala. Asi v půl třetí ráno jsem vylezla z postele a šla k otevřenému oknu. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem do úplné tmy zakřičela slova, která už mu nikdy nebudu moci říct. Potřebovala jsem je ze sebe dostat.

„Miluji Tě, Edwarde,“ křikla jsem do tmy. Můj výkřik se rozléhal po celém lese a mně se na tváři usadil lehký úsměv a pod zavřenými víčky byla Edwardova tvář.

10. kapitola → 12. kapitola
Shrnutí

Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 11. kapitola: