Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje minulost, naše přítomnost a nejistá budoucnost - 2. kapitola

30.03.2010 (09:00) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1458×

2. kapitola – Nechci být vyvolená, chci svůj starý život. Vraťte mi ho! Prosím.

Seděla jsem tam a vzlykala. Co se to se mnou stalo? Kde je ta hodná Bella, která by nikomu neublížila? Která by ani psovi nezkřivila vlásek. Co se se mnou stalo? Jak jsem mohla tak  surově zabít člověka? Jak jsem mohla zradit  své rodiče? Jak jsem mohla zradit sebe? To nejsem já.

Potichu se otevřely dveře a někdo vstoupil. Za chvíli jsem ucítila něčí ruku na svém rameni.

„Co se stalo?“ promluvil na mě Damon.

Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Zklamala jsem všechny.

„Já…“ Nedomluvila jsem a stále se dívala do svých dlaní.

„Bello, mi to můžeš říct.“

Jak mu můžu něco takového říct. Ano, může za to sice on, protože to no mě přeměnil, ale i tak.

Zvedl mi hlavu svou rukou a donutil mě tak mu pohlédnout do očí.

Neměla jsem útěku.

„Vina.“

To bylo jediné, co jsem ze sebe byla schopná dostat. Víc nešlo, raději jsem zavřela oči..

„Bello, nemusíš se cítit vinná. Je to součást tvého života a tvého osudu.“

„Ale, já, já nechci mít tenhle život. Já chci být jako předtím.“

Přesně tohle jsem si ze všeho nejvíce přála. Být obyčejná a žít si v klidu se svými rodiči.

„Bello, ty jsi se pro tohle narodila.“

„Já ale nechci nikoho zabíjet. Nemůžu to dělat.“

„Neboj se to překonáš. Naší kořistí jsou lidé. Je to koloběh naší existence. Musí to tak být. Nemůžeš tomu vzdorovat. Časem si na to zvykneš neboj.“

Nebála jsem se toho. Já si na to nechci zvykat. Nechci si zvykat na zabíjení lidí. Na něco takového si přece člověk zvyknout nemůže. Buď to je v něm nebo ne. A já tohle neumím. Nedokážu jen tak někomu ublížit a určitě ne jen kvůli sobě. Ti lidé si zaslouží žít a nikdo, já už vůbec ne, nemá právo jim brát život.

Nenáviděla jsem se za to čím jsem se stala. Nenáviděla jsem sebe samu. Tolik nenávisti jsem ještě nikdy necítila a přesto jsem měla pocit, že je to pořád ještě málo. Mela bych nenávidět i Damona, ale moc  mi to nešlo. On mě jen přeměnil, ale nenutil mě nikoho zabít. Řekl jen, že to je správné, ale nenutil mě k ničemu. Byla jsem to jen já to příšerné a odporné zlo.

„Můžu se jít projít.“

Chtěla jsem odtud odejít. Chtěla jsem být sama.

„Jistě nedržím tě tady pod zámkem, ale doufám, že se ještě vrátíš.“

„Určitě.“ Kam jinam bych mohla jít. Dodala jsem v duchu.

„Pojď, provedu tě domem.“

Damon mi podal ruku, aby mi pomohl se zvednout. Tělo toho chudáka už neleželo na zemi. Nebylo v pokoji vůbec. Asi ho Damon uklidil. Provedl mě po domě. Moc jsem z toho však neměla, protože jsem ho nevnímala. Vím jen že nahoře bylo šest pokojů a dole asi pět. Nejvíce si uvědomuji dveře z domu, ty vedli k lesu, do kterého jsem okamžitě zaběhla.

Běh byl velmi zajímavý, neunavoval mě a moc se mi líbil. Bylo to příjemné. Myslela jsem jen na něj. Přesto, že jsem nemusela. Má mysl dokázala myslet na mnoho věcí najednou.

Zastavila jsem se na nějaké louce. Byla krásná. Sedla jsem si do jejího středu.  Nebýt toho všeho co se stalo, bylo by mi krásně. Rozhlédla jsem se. Na kraji lesa okolo louky stála žena, lépe řečeno upírka. Byla krásna. Mohlo jí být tak dvaadvacet. Usmívala se a vyšla směrem ke mně.

„Ahoj,“ pozdravila mě.

„Aaahoj,“ byla jsem z toho zmatená.

Přisedla si ke mně.

„Jmenuji se Margaret a mohla bych ti pomoct, pokud chceš,“ promluvila na mě přívětivě.

„Já Bella.“

„Já vím, vím toho o tobě více, než si myslíš.“

Vyděšeně jsem se na ni podívala.

„Neboj se, chci ti opravdu jen pomoct. Jsem známá Damona. Upír se ze mě stal už dávno. Někteří z nás mají dar. Já mam dar vidět budoucnost takovou jaká bude a nedá se změnit. Viděla jsem tebe i celý tvůj život. Vím, že teď trpíš a chci ti trošku pomoct. Trápí tě tvá strava, že ano?“

Kývla jsem.

„Pro nás, upíry, je potrava krev. Je jedno jaká je. Nejlepší a nejchutnější je lidská krev, ale dá se žít i na zvířecí jako já. Ta není tak lahodná, ale na přežití nám taky stačí. Jakou se kdo živí poznáš podle barvy očí. Ti na zvířecí krvi je mají zlatavé a ostatní rudé.“

Podívala jsem se jí do očí. Měla je rudé i přesto, co říkala.

„Lidská krev má tu výhodu, že ji stačí kapka a tvé oči jsou hned rudé. Většina z našeho rodu těmito vegetariány na zvířatech pohrdá. Proto, když jdu někam jako teď za tebou a Damonem, vezmu si trochu lidské krve a není nic poznat. Vím, že by jsi se chtěla taky chtěla živit zvířaty a jsem ti ochotná pomoct. Mohla by jsi na nějakou dobu žít se mnou.“

Dívala jsem se na ni a nemohla tomu všemu uvěřit. Přála jsem se s toho snu probudil, ale bylo mi jasné, že bohužel nespím a to vše je realita.

Tolik věcí se na mě hrnulo, až mě z toho rozbolela hlava. Tolik neznámých věcí za tak krátkou dobu.

Rozhodování bylo absurdní a směšné. Zůstanu s mužem, kterého znám den a slíbil, že mi neublíží a udělal ze mě monstrum, nebo raději se ženou, kterou neznám ani půl hodiny a která tvrdí, že o mě ví vše, včetně mé budoucnosti?

„Vím jak se rozhodneš. Půjdeš se mnou. Takže, až budeš chtít tak se vrať k Damonovi domů, já ho přesvědčím, aby tě pustil a můžeme vyrazit.“ S těmi slovy mě opustila a rozeběhla se do lesa.

Takže nyní už mám to rozhodování snadné. Ale co když mi ta žena lhala. Sedla jsem si do trávy. Teprve teď jsem uvědomila, že se třpytím. Má kůže je jako posetá diamanty.Vypadalo to nezvykle až strašidelně. Před pár dny bych se sama sebe bála. A možná se bojím i teď. Nechtěla jsem však raději na nic takového jen pomyslet.

Lehla jsem si do trávy, nechtěla jsem na něco myslet. Zavřela jsem oči a vypnula mozek. Všemi svými ostatními smysly jsem vnímala okolí. Vůni půdy, trávy, květin, stromů, vody i vzduchu. Zvuk větru, ptáků, listí na stromech, zvířat i blízké společnosti a vody. Pohlazení větru, teplo slunce a laskání drobného deštíku  na mé kůži. Teprve teď jsem si uvědomila, že prší.

Nelíbila se mi představa, že zmoknu. Postavila jsem se a rozeběhla k domu Damona. Nemusela jsem nijak uvažovat, kam běžím. Vezly mě mé instinkty. Nebyla jsem rozhodnutá s kým budu, ale jak se rozhodnu, nechám to osudu.

Doběhla jsem k domu. Před ním už stál Damon s Margaret.

„Vítám tě zpět a zároveň se s tebou loučím. Nikdy by mě to nenapadlo, ale Margaret mi ukázala, že to tak bude. Nezbývá mi, než ti popřát krásnou cestu a čekat na tebe.“

„Děkuji. Ráda se vrátím, až bude ten správný čas.“

„V to doufám. Sbohem, Bello. Ahoj, Margaret.“

„Ahoj, Damone.“

„Sbohem.“

Margaret se rozběhla do lesa. Naposledy jsem se podívala na Damona a okolí a rozeběhla se za ní. Až teď mi docházelo, co se stalo. Došla i váha všech slov, která v tom malém rozhovoru mezi mnou a Damonem padla. Běžela jsem za svou novou společnicí. Běželi jsme dlouho, než se zastavila.

„Bell, mohli bychom ten lov zkusit hned, jestli chceš. Nedaleko odsud jsou dva medvědi. Takže stačí, když se poddáš svým instinktům.“

„Děkuji. Zkusím to.“

Usmála se na mě a objala mě.

„Ty to zvládneš, já ti věřím.“

Usmála jsem se na ni taky. pustila mě a já jsem se poddala svým instinktům. Bylo to naprosto jednoduché. Běžela jsem za tou vůní. Za chvíli jsem už své zuby měla v krku medvěda a pila jeho krev. Chutnala mi více než lidská přesto, že to mělo být naopak. Zřejmě to bylo mým pocitem a svědomým.

„Zvládla jsi to skvěle, dokonce i šaty ti zůstaly, což mi se na prvním lovu nepodařilo,“ ozvalo se za mnou. Položila jsem tělo medvěda a podívala se na Margaret.

„Opravdu? To je divné, já jsem vždy byla taková nešika.“

„Nic není jako dřív, že? Moc mi nevěříš. Jestli chceš, mohu ti říct svůj příběh.“

„Ráda bych ho znala, ale…“

„Tady není žádné ale. Můžeme si sednou a já ti ho ráda povím.“ Sedla si k nejbližšímu stromu a já ji následovala.

„Začátek mého příběhu už nedatuji. Je to hodně dávno, takže rok je zbytečný. Narodila jsem se ve Francii. Na výletě do Paříže mě přeměnil nějaký upír. Neznala jsem ho a on se mi už nikdy neukázal. Navždy je mi čtyřiadvacet. Díky mé schopnosti jsem zjisti vše celkem brzo. Ukazovali se mi útržky mé budoucnosti. Později i budoucnosti ostatních upírů a to jako celý jeden film. Potkala jsem mnoho upírů. Postupem času jsem se naučila žít na zvířecí krvi, ale lidskou potřebuji ke své schopnosti a jsem díky ní i silnější. Na jedné ze svých toulek po Evropě jsem poznala i Damona. Znám se s nám dlouho. Chvíli jsme cestovali společně, ale nebylo to to pravé. Nemohla jsem volně lovit a tak jsem se s ním rozloučila. Při jedné jeho návštěvě jsem dostala vizi o tobě. Dokáži vize i předávat. Tak se stalo. Damon zahlédl část tvého života, kterou trávíš s ním. Díky tomu tě potom našel a přeměnil. Netuší však o tobě více než minimum.  Zná jen kousek tvých prvních let. Omlouvám se za to, ale zabránit se tomu nedalo.“

Přemýšlela jsem o všem co řekla. Byl to zajímavý a stručně řečený příběh. Vidět budoucnost. Je to zajímavé.

„Mohla by jsi mi ukázat moji budoucnost?“ Nevím, proč jsem se zeptala. Nebyla jsem si jistá, jestli bych to vůbec chtěla.

„Mohla, ale nechci.“

„Pppproč?“ To jsem trošku nepochopila.

„Nechci nikomu ukazovat budoucnost. Není moc příjemné ji znát, vědět co se ti stane a mnoho dalšího.“

„Aha.“

Přikývla jsem.

„Ani kdybych moc prosila?“ zeptala jsem se po chvíli. Velmi mě to lákalo.

„Neukáži ti ji ani tak. Můžu ti říct jen jedno.“

Přikývla jsem.

„První láska je los, který nevyhrává, ale celý život si pomatuješ jeho číslo. A to v tvém případě platí dvojnásobně. A taky nikdy nezapomeň, že láska není náchylnost jednoho k druhému, ale neschopnost žít jeden bez druhého.“

„Děkuji.“ Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Jediné, co jsem pochopila bylo, že mě láska zradí. Znamená to, že ji nikdy nepoznám?!

Shrnutí mých povídek

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje minulost, naše přítomnost a nejistá budoucnost - 2. kapitola: