Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 5. kapitola

14.01.2010 (18:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2974×

5. kapitola – O krůček blíž, ale k čemu?

HUDBA

Nikdo:

Bella nevěděla, co se s ní děje, ale jedno bylo jisté, věci se daly do pohybu. Každý den měla sny o Edwardovi a Isabelle. Myslela si, že je to jenom její fantazie. Ve skutečnosti se jí vracelo něco jako paměť. Zdál se jí o celém životě Isabelly – o Bellině minulém životě. Někde v hloubi to věděla, ale nechtěla si to přiznat. Přiznat, že ona je ta samá Isabella. Ale minulost ji pořád táhla zpět, pořád ji to lákalo a pořád měla stejný cit k Edwardovi, jako v prvním životě. A proč se vlastně minulost začala opakovat? Na to bude muset přijít nejdříve Bella.

Pokoj Isabelly uklidila a začala v něm trávit každou volnou chvíli. Denně chodila do jejího pokoje a různě hledala, četla si knížky. Strávila tam spoustu času, ale nikdo to nevěděl. Ten dům byl dost velký, aby se tam schovala. Její život se nezměnil, až na ty sny. Medailónek stále nosila, neměla potřebu ho otevírat a ani poté, co se jí zdálo o slibu Isabelly Edwardovi, že ho otevře, když se mu něco stane.

Uběhly dva roky a vše bylo relativně v pořádku. Belle bylo patnáct, když se jí zdál poslední sen o životě Isabelly. Sen o její smrti. Probudila se vyděšená, ale jinak jí to nedělalo starosti.A přitom mělo.

Ten den pomáhala mámě v kuchyni. Povídaly si a smály se jako vždy. Měli spolu dobrý vztah. Jenže Belle se najednou zamotala hlava. Nevěděla, co se s ní děje. Zatemnělo se jí před očima a už neovládala své tělo, které padalo k zemi.

Ihned ji odvezli do nemocnice, kde se také po několika hodinách probrala. Doktoři jí udělali testy a dospěli k jediné diagnóze – leukémie. Pokročilá leukémie, se kterou se už nedá nic dělat, jen zmírňovat pomocí prášků proti bolesti. Doktoři nevěřili ani tomu, že by se mohla dožít sedmnácti let.

Jak už jsem říkala, věci se daly do pohybu. I tohle bylo součástí plánu. I proto, aby konec byl šťastný, musí hrdinové trpět a tak to bude i zde. Jenže otázka je, kde se nachází druhý hrdina a jestli je vůbec.

Čas plynul a Bella se pokoušela se svojí nemocí sžít a taky se jí to dařilo. Brala to sportovně, nebo se alespoň kvůli rodině snažila. Ale hádky rodiny na tohle téma jí moc nepomáhaly. Ony ji ještě víc vysilovaly a tak hledala útočiště v Isabellině pokoji. Pokoj byl její druhý domov, byla tam pořád. Prohledávala ho, až našla kresby, které kreslila Isabella. A mezi mnoha přírodními krásami byla kresba místa, kam chodí odpočívat i ona. A poté i portrét. Ne leda jaký portrét, byl to obraz Edwarda. Přesně věděla, kde a kdy byl kreslen, jelikož se jí o tom zdálo.

Čas plynul rychle a i když se ho všichni kvůli nemoci báli, nemohli ho zastavit ani opozdit. Byly prázdniny a Bell bylo skoro sedmnáct. Podle doktorů už by neměla být schopná chodit, jen ležet v nemocnici na přístrojích, ale spletli se. Bellin čas rozhodně nepřišel, ne tak brzy. I Bella si začala některé podobnosti uvědomovat a tak věděla, že jestli má zemřít, zemře v květnu, jako Isabella. Ve stejný den se narodila a ve stejný musí zemřít.

Rodina se pořád hádala, snad ještě víc, než předtím. Všichni mysleli jen na svou bolest a na to, že nechtějí o Bell přijít, ale nikdo se nekoukal na její city, na její bolest, ta nikoho nezajímala. A to vše Bell jen ubíjelo.

Nechtěla, aby se její rodina ještě více trápila. Nechtěla, aby se trápila ona při pohledu na svou rodinu, a proto se rozhodla udělat radikální rok.

Rozhodla se, že chce poslední zbytky života prožít šťastně a spokojeně, aby se nemusela kvůli rodině trápit. Proto požádala tetu, kterou bydlela ve americkém městečku Forks, dost daleko od rodiny. A ta velice ochotně souhlasila.

Věděla, že když nebude rodině na očích, její ztráta je bude bolet miň. I přes protesty se rozhodla. Odjela za tetou, za novým a posledním začátkem svého života.

Bella:

S rodinou, od té doby, co se zjistila má nemoc, nebylo k vydržení. Nechtěla jsem, aby se trápili a tak jsem se rozhodla odjet za tetou, která je trochu praštěná, ale mám ji ráda. Chtěla jsem si poslední chvíle života užít jako normální středoškolačka. Žádná urozenost, bohatství a žádná nemoc, jen normální život. Začínala jsem trochu věřit těm povídačkám, že za tohle může Isabella, ale nemohla jsem se přinutit za to Isabellu nenávidět. Měla jsem o ní sny, byly krásné a já se občas nechtěla probudit. Medailónek byl něco jako můj amulet. Nikdo o něm nevěděl. Měla jsem ho pořád na krku a nechtěla ho sundat, něco mi to ani nedovolovalo.

Moje letadlo akorát přistálo v Forks. Začíná nová etapa mého života a zároveň poslední, ale já doufám, že bude i nejkrásnější.

Jen co jsem vstoupila na letiště, už mě objímala teta Jane. Byla praštěná a to se mi líbilo. Chtěla jsem si poslední chvíle užívat jak jen to půjde.

„Isabello, tolik se mi po tobě stýskalo.“ Jane byla jediná odvážná, aby mi říkala Isabello a taky věděla, že se mi to líbí.

„Mě taky Jane. Ani nevíš, jak jsem se těšila.“ Konečně mě pustila a my vyrazili domů.

Cesta autem netrvala moc dlouho. Jane mi vyprávěla vše o lidech tady a jak to tu chodí. Mě se líbilo to počasí, bylo jako v Anglii, a ty lesy, už jsem se nemohla dočkat. Jane a Billy - to je můj strejda a přímý příbuzný, Jane je přivdaná, ale mám ji raději - bydlí za městem v lese. To se mi líbí, mají velký dům. Ví se, že jsou bohatí, ale ne, že jsou z vážené rodiny a za to jsem byla ráda. Co jsem se dozvěděla, ještě jedna rodina nedaleko bydlí taky za městem, prý kousek od nás. Celkem mi to nevadilo.

Konečně jsme byli tam. Dům byl velký, ale proti našemu malý. Mě to bylo ukradené, hlavně, abych měla na čem spát.

Dům měl jedno patro. Dole byla kuchyň, jídelna, obývák, velká hala a pracovna. V patře byly dvě koupelny, tři pokoje a šatna. Měla jsem pokoj co nejdál od jejich, chtěla jsem soukromí.

Můj pokoj nebyl moc velký, ale mě se líbil. Naproti dveřím byla postel a jedno okno. Naproti postele byl psací stůl s počítačem, vedle byly další dveře od šatny a vedle ještě jedno okno. Jako první jsem šla do šatny a vybalila si oblečení, aby tam nebylo tak prázdno. Poté jsem se šla osprchovat a šla spát, cesta byla dlouhá a já jdu zítra do školy. Konečně nějaká normální škola.

 SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 5. kapitola: