Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 17. kapitola

Ball

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Minulost žije s námi - 17. kapitolaDnešní dílek je trochu kratší ale docela zajímavý. Bell jede na povinou návštěvu do Londýna za rodinou, kde si uvědomí pár maličkostí.

16.02.2010 (13:45) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2657×

17. kapitola – Praprababička, nebo-li má matka, bože to není normální

Doma mě všichni přivítali a pořád se mě ptali, jestli mi je dobře a jestli nechci zůstat v Anglii. To jsem odmítala. Byla jsem tu už tři dny a ještě se hrabala ve starém pokoji, jestli něco nenajdu. A hledání se vyplatilo.

Pod jednou skříní byla díra a tak jsem se tam podívala. Nevěřila jsem vlastním očím, byl tam prsten od Edwarda.

Ale jak to? Vždyť mi padl perfektně. Nechápala jsem to. Vytáhla jsem ho a jakou dobu se na něj dívala. Byl pořád tak krásný, musela jsem se usmát a schovala jsem ho do medailónku, jak patří.

Neustále mi to vrtalo hlavou. Večer jsem šla do obýváku, kde byla i praprababička. No, vlastně moje bývalá matka. Bylo to hrozné, když si to uvědomím. Dívala se na mě nevěřícně. Neviděla mě, ani nevím, možná když jsem byla mimino. Usmála jsem se na ni a sedla si naproti. Přišla ke mně máma a začala pořádně zpovídat, co se děje v Americe a jak jsem trávila Vánoce.

Neví, že jsem byla u Edwarda. Celou dobu, co jsem mluvila, si mě praprababička prohlížela. Hlavně když jsem vyslovila Edwardovo jméno.

Máma si všimla mého medailónku a tak si ho prohlížela. Když ho otočila a přečetla nahlas jméno, praprababička vytřeštila oči a začala lapat po dechu. Určitě si vzpomněla na Masenovy.

 

Máma mi ho sundala a bez dovolení otevřela, takže z něj vypadl prsten.

„Co to je?“ zeptala se máma.

„Prsten, našla jsem ho v lese,“ zalhala jsem, ale praprababička ze mě nespustila oči.

„Ten kluk je krásný, sluší vám to,“ řekla máma a já se spokojeně usmála. Nechala můj medailónek kolovat. Měla jsem strach, až ho uvidí prababička. Vzala si ho a pečlivě si prohlížela fotku. Na jejím obličeji se objevilo zděšení. Poznala ho, do háje. Vrátila mi medailónek se slovy.

„Odkud ho znáš?“ věděla jsem, na co naráží.

„Ze školy. Bydlí ve Forks, sedím s ním při historii,“ řekla jsme v klidu. Připla jsem si ho zpátky a dala do něj prsten.

„Ví o tvé nemoci?“ zeptala se starostlivě máma.

„Jo, jeho otec je můj doktor. Lepšího tam nenajdete. Hodně mi pomáhá.“ Dál se na něj vyptávala a já jí řekla to, co smím. Že je adoptovaný a tak. Při slově ´adoptovaný´ se praprababičce blýsklo v očích.

Večer jsem šla do starého pokoje. Koukala jsem z okna a zavolala Edwardovi, okamžitě mi to vzal.

„Jakpak je v Anglii?“ a já byla ráda, že slyším jeho sametový hlas.

„Blbě. Je tu i praprababička, nebo-li moje první matka. To je… šílené,“ zasmál se do telefonu. 

„Co se dělo?“ zhluboka jsem se na dechla.

„Zaprvé si mě neustále prohlížela, důvod ti říkat nemusím,“ znovu se zasmál.

„Zadruhé, mamka byla aktivní, sundala mi medailónek a přečetlo tvoje jméno, při čemž vytřeštila oči a lapala po dechu. Když se jí dostal do ruky a viděla fotku, byla ještě víc mimo. Podle mě si rodinu Masenovic pamatuje tak jako já, možná i líp. A medailón taky poznala, jelikož jsem ho nosila normálně, ale jméno nikdy neviděla. A poznala i něco jiného, ale to ti ukážu až doma. Mě to překvapilo a tebe taky uvidíš,“ ukončila jsem. Nic jsem z druhé strany neslyšela.

„Žiješ nebo jsi z toho dostal infarkt?“ zasmála jsem se do telefonu.

„Ne, jenom… nemohl by z toho být problém?“ usmála jsem se.

„Ne. Pochybuju, že jí někdo uvěří, že záhadný Edward Masen, který měl zemřít v roce 1918 na španělskou chřipku, žije. Navíc se tvůj vzhled trochu změnil,“ uklidnila jsem ho.

„No, to máš pravdu. Co jinak?“

„Chci být už s tebou. Máme málo času než opět umřu.“ Zavrčel, neměl to rád.

„Taky se mi stýská, už jen dva dny. Promiň, ale budu muset, jinak mě Emmett uškrtí. Jsem na lovu.“ Zasmála jsem se.

„Tak ahoj, užij si lov a pozdravuj. Zase zavolám. Pa, miluju tě.“

„Já tebe taky, za dva dny,“ připomněl mi a zavěsil. V tom do pokoje vešla praprababička o berlích. Zírala jsem na ni. Prohlížela si mě a pak pokoj.

„Je to už tolik let, když jsem tu byla naposledy.“  Posadila se na houpací křeslo.

 

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře