Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 16. kapitola

11.02.2010 (18:15) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2987×

16. kapitola – Vánoce

Už jsem si zvykla na to, kdo jsem já a kdo je Edward. Někdy mi to připadá, jako bych dlouho spala a poté se probudila v den, kdy jsem otevřela ten pokoj. Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že opět umřu ve stejný den.

Vše probíhalo perfektně. Měsíc uplynul jako voda a byl čas Vánoc. Jane mi dovolila trávit celé svátky i Nový rok u Cullenových. Chtěla, abych si je užila. Mohly být moje poslední. A taky věděla, že u nich se budu mít nejlíp, jelikož je Carlisle doktor. Rodiče nebyli rádi, že nechci na Vánoce přijet. Poslali mi dárky poštou a já je dostala dřív. Od rodičů jsem dostala knihy a od bratra novou výbavu na motorku, od Jane a Billyho oblečení.

Byl štědrý den a pro mě přijel Edward. Jeli jsme k nim. Tam všichni čekali. Esme mi připravovala jídlo a ostatní blbli ve sněhu. Po několika hodinách jsem byla unavená a celá promočená, tak jsme šli dovnitř. Alice mi připravila, co si vezmu na sebe a poslala mě do sprchy. Teplá sprcha mě dostatečně zahřála. Vylezla jsem a s ručníkem šla do Edwardova pokoje, kde na mě čekalo překvapení. Alice mi na večer vybrala modré šaty, přiléhavé a s výstřihem.

„Alice, to si nevezmu,“ zakřičela jsem na celý dům. Do pokoje přišla úplně v klidu a s úsměvem.

„No tak, Isabello, buď hodná a vezmi si je.“ A opět odešla. Sedla jsem si na postel a odmítala si to obléct. V tom do pokoje vešel Edward. Když mě viděl, ztuhl a prohlížel si mě. 

„Proč ses ještě neoblékla?“ zeptal se a ruce měl v pěst.

„Protože si odmítám vzít to, co mi Alice přichystala,“ řekla jsem a ukázala mu šaty.

„No tak, Bell, jsou vánoce. Alespoň pro dnešek se lidem mají plnit přání,“ zaprosil. S povzdechem jsem se vrátila do jeho koupelny a oblékla si ty šaty. Když jsem se vrátila, seděl na posteli a prohlížel si mě s úsměvem.

„Chci raději šaty z roku 1917. Bylo mi v nich líp,“ zastěžovala jsem si a Edward se tomu zasmál. Objal mě kolem pasu a políbil. Byl to dlouhý a vášnivý polibek. Nechtěla jsem aby se odtáhl, ale když mi docházel kyslík, musel. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a pokoušela srovnat dýchání.

„Sluší ti to,“ zašeptal a dal mi pusu do vlasů.

Dole pro mě byla připravená večeře. Celá rodina seděla u stolu a pili krev ze sklenice. Přišlo mi to komické. Na Emmetttovi bylo vidět, že by raději pil rovnou z médi. Když jsem dojedla, celá rodina se přesunula do obýváku a koukali jsme na vánoční pohádky a filmy. Emmett dělal srandičky a já měla za posledních několik let ty nejlepší Vánoce. Nevím jak se mi to povedlo, ale usla jsem. Probral mě Edward v pokoji, abych se převlékla.

Sotva jsem si k němu lehla do postele, už jsem spala.

Ráno jsem se probudila brzy. Vběhla jsem do koupelny jako velká voda, rychle se oblékla, umyla a vzala si prášky. Z koupelny jsem vylítla a vrazila do Edwarda. Ten se jen smál mému nadšení. Chytil mě za ruku a táhl dolů, ale šel moc pomalu. Doma jsme s bratrem měli zvyk, kdo tam bude první. Všichni už tam čekali a my se pustili do dárků. Já a Edward jsme se dohodli, že si je dáme později, až budeme sami, ale jeden dárek jsem pro něj měla už teď.

Vytáhla jsem desky, šla k němu a podala mu je. Překvapeně se ně mě podíval.

„Já vím, co jsme si řekli, ale tohle se nepočítá,“ obhájila jsem se. Pomalu otevřel desky a zůstal koukat. Byla totiž kresba jeho z roku 1917. Byla celá úhlem, akorát oči jsem mu udělala zelené. Alice a všichni si mu stoupili za záda a dívali se s otevřenou pusou na tu kresbu.

„To je krása. To jsi kreslila ty?“ ptala se Esme.

„No, jo i ne. Je to první kresba Edwarda z roku 1917. V ten den vyznal svoje city,“ zamumlala jsem.

„Ty oči jsou přesné,“ poznamenal Carlisle a já se usmála.

„Jo, ty jsem měla nejraději. Ale ty zlaté taky nejsou špatný,“ poznamenala jsem.

„Já tu kresbu už viděl,“ ozval se konečně Edward.

„Co, kdy? Já ti ji neukazovala. Nebo si to alespoň nepamatuju,“ vyhrkla jsem.

„Ten den, kdy jsi ji kreslila, jsi pak usnula na té louce. A než jsem tě probudil, tak jsem se podíval, co kreslíš. To taky pomohlo k tomu, že jsem se dokopal, ti to říct.“ Jenom jsem koukala.

„A já si říkala, že ty desky nebyly tak daleko,“ poznamenala jsem. Kajícně se usmál. Alice mu vytrhla desky z ruky. Všichni byli okolo ní a prohlíželi si kresbu. Edward přišel ke mně, objal mě kolem pasu a políbil.

„Děkuju, hezčí dárek jsem nedostal,“ zašeptal. To ještě neví, co pro něj mám. Když se rozdaly dárky, Emmett začal zpívat koledy. Nevím, jak se mu to povedlo, ale zpíval falešně. Zajímalo by mě, jak dokázal, že upír zpívá falešně.

Edward mě odvedl ke dveřím, kde mě oblékl do bundy, nasadil mi čepici, dal šálu a rukavice a kdybych ho nezadržela, dokonce by mě i obul. Připadala jsem si jako malé dítě. Vyhoupl si mě na záda a běžel lesem na tu louku. Stala se našim oblíbeným místem, kde nás nikdo neotravuje. Když jsme tam byli, posadil si mě na klín, abych neseděla na zemi. Chvíli jsem se dívali na krajinu, která byla zasněžená. Bylo to jako v pohádce.

Když jsem se na něj podívala, začal.

„Jelikož jsi mi zakázala utrácet za tvůj dárek hodně peněz, tak to není nic nového,“ řekl a podal mi krabičku. Sundala jsem si otravné rukavice a otevřela ji. Byl to ten medailónek, co jsem mu vrátila, ale byl vyčištěný. Vzala jsem ho do ruky a otočila. Teď tam bylo jeho celé jméno.

„Otevři ho,“ vybídl mě a usmíval se. Co tam bude tentokrát, napadlo mě. Nemohla jsem tomu uvěřit, vevnitř byla naše fotka. Zářivě jsem se usmála a políbila ho. Sundal mi šálu a dal medailónek na své místo, ale pak mi ji opět omotal kolem krku.

Vytáhla jsem krabičku z kapsy a dala mu ji. Když to otevřel, překvapeně se na mě díval. Koupila jsem mu zlatý přívěšek ve tvaru srdce, na kterém je připevněn malý klíč. Na srdci bylo vyryto ´Forever´ a zezadu moje jméno. Vytáhla jsem ho z krabičky a připla mu ho na krk.

„To je moje srdce a klíč k němu. Obojí vlastníš,“ zašeptala jsem. Celý zbytek svátků a Silvestr jsem si užívala. Nechtěla jsem, aby skončil, i protože pak musím na týden do Anglie. Povinně. Nechtělo se mi, ale bohužel se nic nedalo dělat. Edward z toho taky neskákal radostí, ale co mohl dělat?

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 16. kapitola: