Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 13. kapitola

02.02.2010 (07:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2551×

13. kapitola

„Já věděl, co tě zklidní,“ zašeptal sametový hlas. A já si oddychla.

 „Tohle mi nedělej,“ řekla jsem vyčítavě a sbalila si věci. Omluvně se usmál mým oblíbeným úsměvem a já nemohla odolat. Vstala jsem a dala mu pusu na tvář. Usmál se ještě víc a vedl mě na naší společnou hodinu, opět za ruku. Všichni se na nás otáčeli a já se jen jako blbeček usmívala. Nevím, jestli se on smál jim nebo mě. Ve třídě jsme si sedli a povídali si. Všichni se divili té náhlé změně. Během hodiny jsem se snažila dávat pozor, ale moc to nešlo, ještěže vše umím. Nemohla jsem se soustředit, protože si celou Edward hrál s mojí rukou pod lavicí.

Když zazvonilo, vydali jsme se do jídelny. Jen co jsme vešli, všichni se na nás dívali. Edward mě zatáhl pro jídlo a poté ke zbytku rodiny. Jasper se držel dál, stejně jako vždy. Edward seděl vedle mě a držel mě celou dobu za ruku. Povídali jsme si a já pomalu jedla. Emmett se na mě koukal jako na UFO a já se smála. Další dvě hodiny jsem měla s Alice a Edward se tvářil, že by si to s ní vyměnil.

Usmála jsem se a dala mu pusu na tvář. Usmál se jako andílek a Emmett hlasitě hvízdnul. Slyšela jsem hlasité lapání po dechu a nevěřícně šeptání. Edward to vše podpořil tím, že mi dal taky pusu na tvář.

Odešla jsem s Alice na další hodinu biologie a poté jsem měla tělocvik. Obě dvě hodiny jsem byla mimo, chtěla jsem být s Edwardem co nejvíc. Ted jsem si uvědomila, že jsem zbytečně přišla o měsíc času s ním. Mám málo času a já to věděla, proto s ním chci být, co nejvíc to jde.

Alice si všimla, že nevnímám a tak sem nepokoušela navázat řeč. Přemýšlela jsem, co musím ještě udělat předtím, než bude květen. Můj seznam byl dlouhý. Hlavně jsem přemýšlela, co budu dělat, až nastane květen, jak se rozloučím. Ne, takhle nemůžu přemýšlet. Ještě mám dost času.

Po biologii šla Alice napřed, jelikož ona cvičí. Já se rozhodla ulít, jelikož jsem chtěla přemýšlet. Na chodbě jsem se potkala s Mikem a zjistila, že taky necvičí. Nakonec jsme si celou hodinu povídali o všem různém. Ale zajímavé bylo, že se mě nezeptal na Edwarda, ani na jeho rodinu. Mike šel se mnou z tělocvičny a pořád jsme si povídali.

Venku na mě čekal můj anděl. Jen co jsem ho zahlídla, začala jsem se usmívat a pak jsem se bez přemýšlení k němu rozeběhla a co nejpevněji ho objala kolem hrudi. Potřebovala jsem ho mít u sebe, dokud můžu. Taky mě objal a dal pusu do vlasů. Když jsem se od něj odtáhla, dívali jsme se vzájemně do očí a usmívali se. Poté mě vzal za ruku a vedl k autu.

Cesta byla rychlá a krátká, to mě mrzelo. Chtěla jsem s ním být co nejdéle. Zastavil před domem. Otočila jsem se k němu.

„Půjdeš dál?“ zeptala jsem se a očima ho prosila. Jen se usmál.

„Nevím, jestli můžu.“ Povzdechla jsem si.

„Strýc je pryč, tetě to vadit nebude a navíc, nikdo neví, že existoval nějaký Edward Masen. Nemáš se čeho bát. Prosím,“ udělala jsem psí oči.

„Proč chceš, abych šel dovnitř?“ Zrudla jsem a podívala se jinam. Nemůžu mu říct pravdu, začal by se mi smát. Jednu ruku mi dal pod bradu a obrátil si mě čelem k sobě.

„Dozvím se odpověď?“ zeptal se a upíral na mě svůj pohled.

„Když ti to povím půjdeš?“ Něco za něco.

„Když mi povíš pravdu, tak ano.“ Vydírá a to není fér. On má víc zbraní. Stále mě držel pod bradou, abych se mu dívala do očí. Poraženě jsem si povzdechla.

„Chci být s tebou. Navíc mám pár otázek.“ Zářivě se usmál a už mi otevíral dveře.

Odemkla jsem dveře, teta se sama doma bála a tak zamykala, vešla jsem a Edward mě tiše následoval. Pověsila jsem svojí i jeho bundu a zula se. Tašku jsem si vzala s sebou. Šla jsem do kuchyně a hledala tetu, nikde nebyla. Našla jsem akorát vzkaz na kuchyňské lince. 

Isabello, jela jsem za kamarádkou do Port Angeles. Vrátím se až večer s Billym. Jídlo máš v lednici. Kdyby něco, volej. Asi přijedeme pozdě, tak nezapomeň na prášky…        Jane

PS: Buď hodná a nezlob. Prášky.

 Tomu poslednímu jsem se zasmála. Odložila jsem lístek.

„Ona ti vážně říká Isabello?“

„Jo, je jediná z rodiny, kdo se nebojí. Když rodiče museli říkat moje celé jméno, bylo vidět, že se jim to nelíbí. Dělali u toho obličeje a já se vždy smála. Nejlepší bylo, když teta přijela a  začala na celý dům křičet Isabello. Měl jsi vidět, jak ji chtěli všichni zabít.“ Usmál se. Vzala jsem ho za ruku a táhla do pokoje. Sednul si na postel. Já odhodila tašku a šla do šatny. Jelikož jsem byla doma, vzala jsem si staré tepláky a roztrhané triko po bratrovi. Vrátila jsem se do pokoje, měřil si mě pohledem.

„Alice by asi kleplo, kdyby mě viděla,“ řekla jsem a šla k němu.

„Ji jo, ale mě se to líbí.“ Tomu jsem se začala smát. Chtěla jsem si sednout k němu, ale on si mě stáhl na klín a pevně objal. Opřela jsem se o jeho hruď a užívala si ten pocit, než mi začal zvonit telefon. Příšerná věc. S povzdechem jsem to vzala. Měla jsem ho na nočním stolku, jelikož jsem si ho ráno zapomněla.

„Isabella.“ Byla jsem teď na to zvyklá.

„Bello, ahoj. Jak se máš?“ Narovnala jsem se a přemýšlela, co říct.

„Ahoj, mami. Mám se skvěle. Vše je v pořádku. Škola mi jde.“

„Bello, to jsem ráda. A co jinak, co Jane, Billy?“ Zatímco já telefonovala, Edward mě líbal na krku a mě to strašně rozptylovalo.

„Oba jsou teď pryč, ale jinak se mají dobře. To víš, že je Jane těhotná?“

„Ano, zlato. A co… zdraví?“ zeptala se máma opatrně.

„No… na prohlídku jdu až zítra. Jinak se ale cítím dobře, nemám žádné bolesti, ani nejsem nějak zvlášť unavená. Dokonce cvičím,“ řekla jsem povzbudivě.

„Zlatíčko, nechceš se vrátit domů?“ Povzdechla jsem si. Edward na chvíli na tom krku zamrzl, ale po chvíli se uvolnil.

„Ne, já jsem doma tady. Nechci už poslouchat stále dokola hádky o prokletí. Ne, chci si užít poslední dny. Jsem teď šťastna, nechci vše opět opustit. Zatím ještě ne,“ řekla jsem nekompromisně a čekala s čím příjde.

„Ale tady jsou lepší doktoři. Třeba by ještě mohli něco-“ Nenechala jsem ji domluvit.

„Ne, mami. Doktoři jsou k ničemu už od května a ty to víš. Teď už je ti ta naděje na prd, mami. Ta k ničemu nebyla, není a nebude. Mám tu dobré doktory. Víš co, mám něco na práci, zavolej zítra. Pa.“ Zavěsila jsem. Hodila jsem mobil přes pokoj. Edward mě silněji objal.

„Klid,“ zašeptal mi do ucha.

„To nejde. Ona si myslí, že pro mě to je jednoduché. Neví, jak mě bolí, když vím, že je už neuvidím. Bratra, který mě vždy chránil, nikoho. Odešla jsem, aby je to bolelo miň a mě až nastane ten den.“ Byla jsem tak vytočená, že se mi nechtělo ani brečet.

„Na co ses mě chtěla zeptat? Nebo jsi chtěla byt jenom se mnou?“ zeptal se a políbil mě na krk.

„Ne, chtěla jsem se o tobě něco dozvědět,“ bránila jsem se, ale pravda je, že jsem chtěla hlavně být s ním.

„Vždyť mě znáš,“ zasmál se.

„Jo, jako člověka. Ale já chci něco vědět o tobě jako upírovi.“

„Co třeba?“

„No, vše. Jsou nějaké legendy pravdivé? A jiné, a taky o tvé nové rodině,“ řekla jsem a pořádně se usadila v jeho náruči a poslouchala.

„No, tak jsem nesmrtelný. Nic z toho, co se říká, mě nezničí, ani slunce. Na slunci zářím, nepotřebuju spát, ani jiné lidské potřeby.“ Podíval se na mě a já toho využila.

„A ukážeš mi alespoň, jak jsi to myslel s tím sluncem?“ Chvíli dělal, že přemýšlí.

„No, možná když budeš hodná.“ S úsměvem si mě prohlížel.

 „To já jsem vždy.“ Začali jsme se smát. Poté mi vyprávěl vše o jeho rodině a že pijí zvířecí krev. A o schopnostech, co mají, že Alice vidí budoucnost, Jasper ovlivňuje emoce a on čte myšlenky.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 13. kapitola: