Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bree - III. kapitola

27.08.2010 (17:30) • Texy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1656×

III.

Diego:

Fred byl pryč. Odběhl do lesa, aniž by řekl pravý důvod. A odběhl do lesa už před dvěma dny. Nevěděli jsme o něm, ale ani jsme ho nešli hledat. Pokud chtěl být sám, přeci ho nebudeme rušit! Alespoň tak jsem si to myslel, ale Bree byla jiného názoru. Prý bychom měli jít za ním a zjistit, co ho trápí.

Ale rozhodli jsme se, že nejdříve se pokusíme jen my dva zjistit, proč byl Fred nějaký mrzutý. Takový malý kompromis. Sedli jsme si s Bree do obýváku a dlouho nemluvili, protože jsme usilovně přemýšleli. Fred byl hodný, ale už od nastěhování do domu se změnil. Teda mně to tak přišlo. Ale proč?

„Diego?“ zeptala se Bree tiše. Podíval jsem se na ni.

„Ano, Bree?“

„Snažím se na to přijít, ale nějak nemůžu. Víš, že znám Freda déle než ty, ale stejně mi na tom něco nehraje. Fred byl vždycky samotář a jen mě trpěl ve své společnosti. Všem v místnosti se dělalo zle, ale jen mně bylo dobře. A to jen proto, že na mě nepoužíval svůj dar. Ale nikdy mi nedošlo proč. Proč to dělal? Proč se ke mně choval jinak než k ostatním? Proč na mě byl ochotný počkat ve Vancouveru? A proč zůstal s námi, když si mohl jít po svém?“ položila mi několik otázek a zadívala se mi do očí.

Viděl jsem tam jen samé otázky a strach. Určitě se o Freda bála, protože to byl člen naší rodiny. Nedokázal jsem si bez něj už svůj život představit. Nebylo to jen kvůli jeho daru, i když byl opravdu dobrý, ale bylo to kvůli tomu, jaký byl on uvnitř.

Nikdy nevybuchl, stále si zachovával klidnou tvář, když jsem potřeboval pomoci, nabídl se, vždy vyslechl mé nápady a připomínky a pokaždé mi k nim řekl svůj názor. Nikdy mi neřekl ne. Měl jsem ho rád, ale jeho útěk mi stále vrtal hlavou.

„Bree, já… vůbec nevím. Nedokážu ti odpovědět ani na jednu z tvých otázek. Rád bych na ně taktéž znal odpověď. Teď bych chtěl umět číst myšlenky a vědět, co se Fredovi honí hlavou. Dokázali bychom mu lépe pomoci. Tak jako si my dva pomáháme navzájem, tak bychom pomohli i jemu,“ řekl jsem zamyšleně.

„To je pravda. Někdy by to čtení myšlenek mohlo být fajn. Ale nemyslíš, že by ses z toho za chvíli zbláznil? Vždyť musíš slyšet tolik myšlenek. Každý přeci na něco myslí. Jak myslíš, že to ten čtenář dělá? Že má nějaké tlačítko v hlavě, kterým vypne příjem myšlenek? Nebo to prostě musí snášet?“ ptala se zvědavě, ale to jsem nevěděl, mohl jsem jen hádat.

„Jo, Bree, tak tohle nevím. Možná opravdu může ten příjem myšlenek vypnout, možná taky ne. Na to bychom se ho mohli zeptat, jestli za nimi někdy pojedeme na návštěvu, co myslíš? Chtěla by ses tam podívat?“ optal jsem se jí a přivinul ji k sobě do náruče. Objala mě a povzdechla si.

„Diego, ty bys tam chtěl?“ vrátila mi otázku, ale nemusel jsem nad ní dlouho přemýšlet.

„Jistě. Vždyť oni tě ušetřili, jsme jim dlužní. A myslím si, že jsou to dobří upíři. Rozhodně bych za nimi jel alespoň na chvíli. Třeba se dozvíme, jak může Edward žít s… s Bellou. Je to opravdu zvláštní vztah. Člověk a upír, no kdo to kdy slyšel?“ Kroutil jsem nad tím hlavou a přemýšlel, jak to může vydržet. Vždyť lidská krev je tak lákavá! Ale je možné, aby své sebeovládání vytrénoval natolik, že by mu lidská krev nevadila?

„A taky nás přivedli na tuhle stravu. No řekni, Bree, nejsi ráda za to, že opět můžeš mezi lidi?“ zašeptal jsem jí do ucha a ona spokojeně zavrněla.

„To ano, Diego. Jsem ráda. Nekoukám teď na lidi jako na stravu. Nebo se o to snažím. Vždyť víš, že pro mě je to ještě těžké. Sice jsem na zvířecí krvi, ale nejsem z toho zrovna nadšená. Ale já to zvládnu. Věříš mi?“ zeptala se a v hlase jí byl slyšet strach? Cožpak se bála, že bych jí snad nevěřil?

„Věřím ti! A vždycky věřit budu!“ ujistil jsem ji a pohladil ji po dlouhých, tmavých vlasech.

„Děkuju,“ řekla a ještě více se mi zavrtala do náruče. Usmál jsem se nad tím. Měl jsem v ruce svůj největší poklad a nehodlal se ho vzdát.

„A za těmi Cullenovými se můžeme podívat, až budeš chtít. Také by mě celkem zajímalo, jak to je s tím čtenářem a lidskou dívkou. A ještě bych se jich chtěla zeptat, jak to, že jsou taková velká rodina. Cožpak nejsou nápadní? Všiml sis, jak drží při sobě? Když jsme odcházeli a blížily se černé pláště, stáli v párech a vyčkávali, až přijdou? Viděl jsi mezi nimi to silné pouto?“ ptala se mě, ale mluvila do mé košile, takže jsem jí moc nerozuměl.

„Viděl. Je to zajímavé, že? Kdo by to byl řekl, že mohou být taková jedna velká rodina. A ještě s lidskou dívkou k tomu,“ poznamenal jsem a tiše se zasmál. Bree se ke mně přidala. Hladil jsem ji po vlasech, přemýšlel nad cestou do Forks a také nad Fredem, když Bree ztuhla a odtrhla se ode mě. Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Diego! Už to mám!“ zavýskala, ale já ji stejně ještě nepochopil. Co má?

„Přemýšlej nad tím!“ pobídla mě, aniž bych věděl, nad čím mám přemýšlet.

„Bree? Co se mi snažíš říct?“ zeptal jsem se zoufale a přemýšlel, jestli se třeba Bree nemohla zbláznit. Bylo by to vůbec možné?

„No tak, Diego! Mělo nás to napadnout hned! Celé dny tráví s námi tady nebo venku, ale on takovouhle společnost nepotřebuje. Zkus se vžít do jeho role. Jen si to představ. Ty bys byl on a díval se na nás, jak jsme pořád spolu, držíme se za ruce a kolikrát i víc. Dokázal bys to vydržet? Já určitě ne.

Člověk, tedy i my, upíři, jsme emočně založení a potřebujem mít někoho, komu bychom se svěřili… no znáš to! A podle mě je právě tohle, co mu chybí. Víš?“ Připadal jsem si jak malé dítě, kterého se ptají na úplně primitivní otázky a páčí z něho odpověď. Ale chvíli mi trvalo, než mi to došlo.

„Bree, ty myslíš, že?“ nedokončil jsem ani svou myšlenku.

„Ano, myslím!“ vykřikla vesele a tím mě přerušila.

„Že mu chybí láska? Jeho druhá polovička?“ Konečně jsem dopověděl to, co jsem chtěl a Bree se usmála jak sluníčko. Úplně jsem roztál a přitáhl si ji k sobě.

„Ano, alespoň já si to myslím. Myslím, že bychom měli Fredovi domluvit, aby si někoho zkusil najít. Nebo mu třeba pomoci.“ Její nápad se mi líbil. Zbavili bychom Freda zbytečného trápení a byli bychom i my šťastní. Chytl jsem ji za bradu a podíval se jí do očí. Usmála se na mě a políbila mě. Rychle, naléhavě, ale krásně.

„Tak si tak myslím, že bychom měli jít hledat Freda,“ podotkl jsem a Bree souhlasila. Ruku v ruce jsme vyběhli po Fredově stopě do lesa.

Běžel rovně a nikde se nezastavoval. Přemýšlel jsem, jestli třeba neutekl nadobro, ale dokázal by to udělat? Dokázal by nás opustit? Vždyť my bychom si bez něho naši rodinu už nedokázali představit, tak by nám to snad neudělal. Ale kde byla jistota?

„Aaa!“ ozval se výkřik nalevo od nás. Vyměnili jsme si s Bree vystrašené pohledy, protože to byl Fredův hlas. Neváhali jsme a vydali se za ním. Běželi jsme, co to šlo, ale připadalo mi, že nejsme dost rychlí. Proběhli jsme posledním roštím a spatřili Freda a nějaké tři dívky. Doběhli jsme až k Fredovi a postavili se vedle něho, připraveni k boji, abychom ho mohli kdykoliv začít bránit. Z mé hrudi se ozvalo varovné vrčení.

„Diego, klid! Ony nám neublíží. Věř mi, prosím,“ prosil Fred naléhavým tónem. Jemu jsem věřil, ale těm ženám ne. Vypadaly totiž opravdu zvláštně. Byly vysoké, skoro stejně jako sám Fred, tmavovlasé, že vypadaly na první pohled jako sestry, ale přeci jenom se trochu lišily.

Ta žena, co stála nejblíže k nám, měla nejostřeji řezané rysy a tvářila se přátelsky, kdežto ty ženy, které stály za ní, byly ostražité. Nejvíce mě ale zaujalo jejich oblečení. Bylo tvořeno jen z kůží, které u sebe držely svázané na kožených páscích. Vypadaly jako ženy, které bydlí v lese a snaží se sžít s přírodou.

„Koukám, že jsme narazily na další vegetariány. Žijete zde dlouho?“ zeptala se ta žena nejblíže k nám hrubším hlasem a sledovala u toho Freda, který se ale k odpovědi zrovna dvakrát neměl.

„Ani ne celý rok, ale co vy tu děláte?“ zeptal jsem se a narovnal se do normálního postavení, protože nikdo jiný se tu netvářil tak, že by měl zaútočit.

„Procházíme, žijeme nedaleko odsud. Ale tak daleko, že vám nebudeme překážet. A raději půjdeme. Snad se někdy brzy v budoucnu setkáme, dnes máme celkem naspěch. Rády jsme vás poznaly,“ řekla v klidu a usmála se. Jen jsem na ni překvapeně koukal a nechápal.

„Dobře, někdy nás navštivte, budeme rádi!“ řekla příjemným tónem Bree a usmála se na ně. Ženy nám kývly na pozdrav a jako jeden celek se rozběhly pryč. Chvíli jsem za nimi koukal, ale pak jsem si všiml Fredova pohledu. Mávl jsem mu rukou před obličejem, ale nic. Zkusil jsem to podruhé, ale zase nic.

„Frede?“ zeptal jsem se vysokým hlasem plným překvapení. Neodpověděl, jen se otočil směrem, kde byl náš domeček a odkráčel s úsměvem na rtech. Podíval jsem se na Bree a zjistil, že za ním kouká s otevřenou pusou. Co se to tu, probůh, stalo?

II. kapitola - Shrnutí - IV. kapitola

Komentáře k vašim komentářům za obě předešlé kapitoly:

Všem bych vám chtěla poděkovat. Ani jsem nedoufala, že by se mi mohlo objevit takové množství komentářů. Pro mě je to velký počet. Chtěla bych touto cestou reagovat na některé komentáře.

jarusinka: Jsem ráda za tvoje komentáře. Předešlé kapitoly byly napsané za sebou, aniž bych čekala na zveřejnění té předchozí. Pokusila jsem se proto napsat nějaké ty emoce navíc. Snad se mi to alespoň trochu povedlo a tobě se to bude líbit víc. A musím ti napsat, že tahle povídka mě baví, i když nebyla plánovaná.

SarkaS: I tobě děkuji za názor. Ano, mohla jsem to více rozepsat. Vím, že ty píšeš neskutečně dlouhé kapitoly, ale já to tak neumím. Snad tě to neodradí od čtení. A mimochodem, děkuji za nápad. Použila jsem ho, tak snad se ti zatím líbí jeho zpracování.

AndyBCullen: No tak si se snad tolik nenačekala. Ano, říkala jsi, že bych měla napsat pokračování a já ho napsala. Jen a jen pro takové, jako jsi ty! Jsem ráda, že jsi ráda. :D

TheVampireGirl: Díky za krásné komentáře. Tanyu do toho motat nechci, protože si neumím představit hodnou Tanyu. Snad tě moje řešení nijak nepobouří a tyhle tři holky si zamiluješ stejně jako já!

Crystal: I tobě děkuji. A snad jsem ti také udělala radost volbou, kterou jsem vybrala.

jogurtinka: A tebe asi střelím. Tak dlouhý komentář? Děkuju mockrát, zlato! Snad u té povídky vydržíš až do konce a vždy mě takto potěšíš!

Všem ostatním: Děkuji vám mnohokrát za komentáře a nápady. Doufám, že s touto povídkou vydržíte až do konce a neupadnou vám ruce, pokud napíšete komentář. Nebudou tu žádné limity, protože vím, že kdo komentář napsat chce, napíše ho. A kdo ne? To je prostě lenoch! :D

texy

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bree - III. kapitola: