Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milovat nebo nenávidět? Kapitola 3.- Přítel?

29.10.2010 (07:30) • Eris • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1422×

Bella:
Ráno jsem se probudila ve čtyři hodiny. Byla jsem sama sebou překvapená, že se cítím vyspalá a fit. Tak sem si vzala věci na převléknutí, hygienickou tašku a vyšla směr koupelna. V koupelně jsem si řekla, že si dám horkou koupel, a tak se i dělo. Napustila jsem si vanu a dala do ní pěnu s jablečnou vůní, vlezla do vany a začala relaxovat. Ležela jsem ve vaně a jakmile jsem zavřela oči, uviděla jsem Edwardovu tvář. Jeho vlasy s odlesky bronzu… Bledou tvář… Ostře řezané rysy… Plné rty… A jeho oči… Ty krásné onyxové oči… Tak hluboké, co všechno se za nimi může skrývat? Kolik tajemství? Kolik tajemství má tahle rodina?

Od Edwarda jsem se dostala k jeho rodině. Edward a jeho sourozenci. Alice, ta malá, drobná, křehká postava s obličejíčkem elfa. Jasper, vysoká postava, diskrétní… Rose, krásná, milá… A Emmett, obří Emmett, co vypadá jako medvěd. Nad tímhle jsem se musela pousmát.

Najednou se mi na mysl vytyčil sen… Jak běžím lesem, strach, když mě někdo sleduje, a ještě větší, když cítím pohled na mých zádech. A úlevu, když konečně spatřím náš dům. Zmatení, když je zhasnuto a jsou zavřené dveře. Zděšení, když se něco přede mnou pohne a… a… Co to vlastně bylo za pocit, když se přede mnou vztyčil anděl? Pocit bezpečí? Úleva? Jestli ano, tak to všechno zmizelo při pohledu na Charlieho. Na mého mrtvého otce, jak leží na zemi. Bez života, bez radosti, se strachem v očích.

Rychle jsem otevřela oči, zatřepala hlavou ve smyslu to z ní dostat, ale to stejně nepomohlo. Vylezla jsem z koupelny a všimla si, kolik je hodin. Ve škole jsem měla být za patnáct minut. Začala jsem zmatkovat. Rychle jsem na sebe něco hodila, ani nevnímala co, a vystřelila do koupelny. Namalovala jsem se, hodila do batohu věci do školy a pádila do kuchyně. Měla jsem tam být za osm minut. Ani jsem nesnídala, popadla bundu, helmu, klíče a řítila se k motorce. Jela jsem jako splašená. Ke škole jsem dorazila za čtyři minuty. Před školou jsem sice trochu zpomalila, ale stejně jsem na parkoviště vjela rychle.

Zabrzdila jsem několik metrů od Cullenových. Koukali, jako by mi přirostla druhá hlava. Vyřešili jsme to a šli do školy. Ta proběhla poměrně v klidu. Po škole jsem s nimi vyrazila na nákupy. Moc jsem si to užila, hlavně, když jsme dali Jasperovi ten obleček. S Emmem jsme se váleli smíchy po zemi. Pak dal i Jasper něco mně. Vyšla jsem z kabinky a ukázala jsem se jim. Všem málem vypadly oči z důlků. Teda hlavně Edwardovi. Koukali na mě asi pět minut, než se ozvalo sborové „ano“.
Když už zavřely všechny krámy, vydali jsme se k autům. Tam mi Edward nabídl, že mi odveze tašky. Já jsem jela první a Edward za mnou. Když už jsme byli před barákem, chtěla jsem si vzít tašky, ale on jako správný gentleman, mi je vzal až do pokoje. Z tváře mu čišel údiv tak zřetelně, že by to poznal i slepý. Hodila jsem si bundu na postel a jemu řekla, ať ty tašky dá do rohu pokoje. Chvíli se rozhlížel po pokoji a já vyšla ven na terasu. Za okamžik přišel za mnou na terasu Edward a obdivoval můj výhled. Malé jezírko, vedle něj kulatá loučka, která se třpytí ve svitu měsíce.
Ucítila jsem na sobě jeho pohled, a tak jsem se mu pohled oplatila. Podívala jsem se mu do očí a pak na rty. Pomalu se ke mně skláněl, dával mi možnost utéct, ale já nechtěl a já se přibližovala k němu. Zastavil se pár milimetrů ode mě, když vtom někdo zazvonil. Strašně jsem se lekla, a sklonila jsem hlavu.
„Promiň,“ zašeptala jsem a pousmála.
„Asi bych už měl jít,“ řekl a vyšel z terasy a já hned za ním. Sešli jsme schody a on už držel otevřené dveře, že už chtěl jít, ale já ho chytla za ruku a otočila jím.
„Děkuju za pěkný večer.“
„Já děkuji,“ řekl a odešel. Dívala jsem se za ním, dokud neodjel a rozhlídla se, kdo to zvonil a tím zrušil tu krásnou chvilku. Najednou mě něco popadlo zezadu a začalo mě škrtit. Něco se se mnou stalo, protože když jsem se probrala, ležela jsem v posteli u sebe v pokoji. V mém křesle někdo seděl a pozoroval mě.
„Isabella,“ řekl mužský hlas. „Už ses probrala, zlatíčko?“
„Kdo jste?“ štěkla jsem na něj. „A co chcete?“
„Ale no tak, Isabello, takhle se chová k návštěvě?“ zeptal se muž přeslazeným hlasem, ale nečekal na odpověď.
„Myslel jsem, že mě poznáš,“ zavrčel mi muž do tváře. Byl na mě přilepený svým tělem. Ruce držel okolo mého těla jako zábranu, abych nemohla utéct. Až teď jsem ho poznala.
„Styxi?“ zašeptala jsem.
„Ano, jsem to já, jen sem se trochu změnil,“ zašeptal mi těsně u ucha. „Nečekala jsi mě, že?“
„Proč? Odešel jsi a nechal jsi mě tam samotnou. Jen tak jsi mě tam nechal stát a odešel jsi,“ šeptala jsem a přitom jsem se mu dívala do očí. Mohla jsem vidět v jeho očích, jak mi tvář zastínila bolest.
„Bello,“ zašeptal zkroušeně. „Já… musel jsem odejít. Nešlo to jinak. Je mi strašně líto, že jsem tě tam nechal samotnou. Mrzí mě to, ani nevíš jak. Byl jsem povolaný do akce. Nemohl jsem neuposlechnout příkaz.“
„To proto jsi mi musel říkat, že mě nemiluješ? Že jsem byla jen rozptýlení ve tvém životě? Já tě milovala…“ šeptala jsem mu do tváře a až teď si uvědomila, že mi tečou slzy. Nijak jsem jim nebránila. Ať si tečou.
„Bello, já ti musel lhát. Nevěděl jsem, jestli se ještě kdy vrátím. Je skoro zázrak, že jsem přežil.“
„Co? Jak nevěděl, jestli přežiješ?“ Byla jsem zmatená. Co to říká?
„Byl jsem smrtelně zraněn.“
On byl zraněn. Smrtelně zraněn? To… to není možné!
„Jak to, že jsi přežil?“ zeptala jsem se.
„Teď na to není čas. Až přijde, povím ti to.“
„Můžu o něco požádat?“
„Jistě. O cokoli,“ odpověděl.
„Polib mě,“ zašeptala jsem. Za vteřinu spojil naše rty v polibku. Nejdřív byl jemný, něžný. Pomalu se prohluboval, dokud nepřešel v hru jazyků. Šáhnul mi pod tričko a já ztuhla.
„Styxi, tohle… já nemůžu,“ zašeptala jsem.

„Nevadí,“ pošeptal nazpět. „Já počkám.“ A začali jsme se znovu líbat.
Když jsme po chvíli přestali a jen tak leželi vedle sebe, jsem se zeptala:
„A… jak dlouho tu zůstaneš?“
„Jak dlouho mě tu budeš chtít.“ Usmál se.
„Skvělé! A máš kde bydlet?“
„Ne.“
„Tak… Tak budeš bydlet u nás!“ navrhla jsem.
„To nejde, co Charlie? Nebude mu to vadit?“
„Charlieho nějak zvládnu.“
„Miluju tě, Bello,“ zašeptal mi do ucha. Podívala jsem se na něj a viděla jen čirou lásku v jeho očích.
„Já tebe taky, Styxi.“ políbila jsem ho.

Edward
Byl jsem doma a po dlouhé době jsem hrál na klavír. Prsty mi běhaly po klaviatuře, když Alice dostala vizi.
Bylo to u Bells v pokoji. Nad ní se skláněl muž a Bella plakala.
Tam vize skončila. Vystartoval jsem z domu a běžel k Belle. Někdo jí ubližoval a já tam nebyl. Vyskočil jsem na balkón a podíval se dovnitř. To, co jsem slyšel, mě zarazilo.
„Myslel jsem, že mě poznáš,“ zavrčel jí muž do tváře. Byl na ni přilepený svým tělem. Ruce držel okolo jejího těla jako zábranu, aby nemohla utéct.
„Styxi?“ zašeptala Bella.
„Ano, jsem to já, jen sem se trochu změnil,“ zašeptal jí Styx těsně u ucha. „Nečekala jsi mě, že?“
„Proč? Odešel jjsi a nechal si mě tam samotnou. Jen tak jsi mě tam nechal stát a odešel jsi,“ šeptala a přitom se mu dívala do očí. Mohl jsem vidět tu bolest na její tváři.
„Bello,“ zašeptal, „já… musel jsem odejít. Nešlo to jinak. Je mi strašně líto, že jsem tě tam nechal samotnou. Mrzí mě to, ani nevíš jak. Byl jsem povolaný do akce. Nemohl jsem neuposlechnout příkaz.“
„To proto jsi mi musel říkat, že mě nemiluješ? Že jsem byla jen rozptýlení ve tvém životě? Já tě milovala…“ šeptala mu do tváře a já si všiml, že jí tečou slzy. Nechala je téct. Ani je nesetřela rukou.
„Bello, já ti musel lhát. Nevěděl jsem, jestli se ještě kdy vrátím. Je skoro zázrak, že jsem přežil.“
„Co? Jak nevěděl, jestli přežiješ?“ Byla zmatená, to bylo vidět. Měla to jasně vepsané ve tváři.
„Byl jsem smrtelně zraněn.“
Přes tvář jí přelétl strach.
„Jak to, že jsi přežil?“ zeptala se.
„Teď na to není čas. Až přijde, povím ti to.“
„Můžu o něco požádat?“
„Jistě. O cokoli,“ odpověděl.
„Polib mě,“ zašeptala. Za vteřinu spojil jejich rty v polibku. Líbali se dlouho a Bella si to evidentně užívala, dokud jí nesáhl pod tričko a Bella ztuhla.
„Styxi, tohle… já nemůžu,“ řekla tiše.
„Nevadí,“ pošeptal nazpět. „Já počkám.“ A začali se líbat znovu.
Když po chvíli přestali a jen tak leželi vedle sebe, se ho Bella zeptala.
„A… jak dlouho tu zůstaneš?“
„Jak dlouho mě tu budeš chtít.“ Usmál se.
„Skvělé! A máš kde bydlet?“
„Ne.“
„Tak… tak budeš bydlet u nás!“ navrhla.
„To nejde, co Charlie? Nebude mu to vadit?“ zeptal se.
„Charlieho nějak zvládnu.“
„Miluju tě, Bello,“ zašeptal ji do ucha. Podívala se na něj, stejně jako já. V očích měl lásku. Tak jako Bella.
„Já tebe taky, Styxi.“ A políbila ho.
Seskočil jsem z parapetu a co největší rychlostí vyběhl do lesa. Měl jsem vztek. Ohromný vztek. Porazil jsem rukou několik stromů. Ta bolest v srdci byla neuvěřitelná. Snad ještě větší než při proměně. Až teď jsem si uvědomil, že ji miluji.
Že miluji její hlas, její smích. Že miluji ty krásné hnědé kadeře, které jí rámují její srdcovitý obličej. Její úsměv…
Ani jsem si nevšiml, že už jsem doma u sebe v pokoji v objetí Esme a pláču bez slz.

***
Ráno jsem do školy šel, musel jsem ji vidět. Do školy jsme dorazili čtvrt hodiny před začátkem hodiny a opřeni o naše auta, čekali na Bellu. Ta přijela tři minuty před hodinou na motorce. Měla na sobě černé přiléhavé rifle a černou koženou bundu. Až teď jsem si všiml, že není sama. Za ní seděl muž. Zastavila vedle nás a počkala, dokud muž nesleze, pak slezla taky.
Oba si sundali přilbu a já ji konečně uviděl. Byla krásná jako vždy. Pohlédl jsem na muže vedle ní a uvědomil si, že je to ten Styx. Zaplavil mě vztek, bolest a nenávist. Jasper to okamžitě vycítil a poslal mi vlnu klidu. Rád jsem ji přijal.
„Ahoj,“ pozdravila jako každé ráno. „Ráda bych vám představila, Styxe. Styxi - Cullenovi. Cullenovi - Styx,“ představila nás Bela a dodala úsměv. Jako první se ujala slova Alice, jak jinak.
„Ahoj. Rádi tě poznáváme. Já jsem Alice, tohle je můj přítel Jasper. Tady tohle je Emmett s Rosalií a tady je Edward,“ domluvila a podala mu ruku. Teprve teď jsem si všiml, že mu nemohu číst myšlenky. Stejně jako Belle. Natahoval k Alice ruku, až si ji konečně podali. V tváři se mu objevilo pochopení, pak trochu obav a pak pohlédl na nás ostatní. Zastavil se u každého jen na vteřinu, ale u mě, Alice a Jaspera na delší chvíli. Podíval se nám všem do očí a zamračil se.
Bella do něho drkla a podívala na něho. Konečně se rozhoupal.
„Taky vás rád poznávám,“ řekl s úsměvem.
„No, asi bychom už měli jít, nebo přijdeme pozdě. A ty máš jít ještě do kanceláře vyřídit si papíry,“ řekla mu Bella a mě zamrazilo. On bude chodit s námi do školy. To ne! Všiml jsem si, jak se mě Jasper snaží uklidnit, ale já to nechtěl.
„Omluvte mě.“ A odešel jsem. Viděl jsem rudě. Měl jsem chuť něco rozbít. Rozmlátil jsem pár stromů, dokud jsem se poněkud neuklidnil. Skočil jsem si ještě na lov a pak jsem šel domů. Ale nepočítal jsem s tím, koho tam najdu. Poznal jsem ho. Byl to…

?? Líbilo x nelíbilo??

-> Kapitola 2. <- * -> Shrnutí <- * -> Kapitola 4. <-

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat nebo nenávidět? Kapitola 3.- Přítel?: