Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 5. kapitola

24.09.2010 (11:45) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2055×

5. kapitola – Navěky milována

Po dlouhé době jsem znovu otevřel oči. Mezitím se trochu setmělo. Podíval jsem se na hodinky. Bylo sedm hodin. Už jsem tu proseděl víc jak tři hodiny. Zvedl jsem se, abych se vydal zpět k domu. Pomalu jsem se loudal k domu. Cestou jsem zahlédl pohřební vůz. A v tu chvíli jsem byl rozhodnutý…

Zbývalo pár dní do návratu Victorie. A mně zbývala jedna položka na mém seznamu. Rozhodnul jsem se rychle. Rozběhl jsem se rychlostí větru.

Za pár minut jsem stanul na místě. Hřbitov. Místo odpočinku. Opřel jsem se do brány, která hlasitě zvrzala. Panovalo ticho, jen občas vítr rozhoupal větve se suchým listím. Kráčel jsem mezi náhrobky. Hledal jsem však jeden jediný. Ten její.

Přelétával jsem nápisy na náhrobcích. Zrychlil jsem krok. Hledal jsem její jméno. Nikde jsem ho neviděl. Prošel jsem už skoro celý hřbitov. Pohled mi zavadil o jeden náhrobek. Stál v rohu hřbitova, obklopen dalšími náhrobky. Zamířil jsem ke němu.

Našel jsem ho.

Isabella Maria Swan

*13. 9. 1987

†13. 11. 2005

Zemřela milována.

Navždy zůstaneš v našich srdcích

Zhroutil jsem se k zemi. Natáhl jsem ruku blíž k náhrobku, abych na něj dosáhl. Objížděl jsem prsty vytesaný nápis na kameni. Neklamal, viděl jsem správně. Ozval se drásavý zvuk. Vycházel z mého hrdla. Neubránil jsem se vzlykům.

Zemřela dva měsíce po svých narozeninách.

Mohu za to já! Já, nikdo jiný! Myslel jsem si, že když odejdu, bude v bezpečí, daleko od světa upírů. Já byl tak naivní. Zajistil jsem bolest a smrt, místo bezpečí a klidu.

„Já zrůda,“ zašeptal jsem do tiché noci.

Rychle jsem se zvedl. Jedním krokem jsem přeskočil zídku hřbitova. Udeřil jsem do nejbližšího stromu. Strom hlasitě dopadl na zem.

„Do háje!“ zaklel jsem a znovu udeřil do dalšího stromu.

Bezmocně jsem klesl k zemi u jejího náhrobku. Pak jsem ucítil pevnou půdu i pod rukama a na konec jsem úplně ležel. Propadl jsem se do stavu otupělosti, nic jsem nevnímal, jen bolest. Necítil jsem vítr, který se mi opíral do zad. Chtěl jsem umřít, teď hned a tady. Temnotu začala nahrazovat prázdnota, až ji nahradila úplně.

***

Hleděl jsem apatickým pohledem skrz sklo okna. Nepamatuji se, jak jsem se dostal domů, to nebylo podstatné. Dny ubíhaly, nevnímal jsem čas. Nerozděloval jsem den a noc, všechno bylo pro mě stejně černé.

Nikdo už dlouho neotevřel dveře od mého pokoje. Byl jsem tu sám. Jen já a prázdnota. Dlouho na mě nikdo nepromluvil. Dokonce ani v myšlenkách. Vlastně jsem myšlenky ostatních ani nevnímal, tvořily spíš takovou kulisu. Byl jsem lapen v kruhu, všechno se dělo mimo mě, tam venku.

Okolo mě se linula tichá prázdnota. Tak ohlušující. Nesnesitelná, temná prázdnota. Potřeboval jsem jediný slabý záblesk světla. Chtěl jsem konečně otevřít oči, znovu se koukat na svět barevnější. Chtěl jsem ji mít zpět. To, co bylo dříve jednoduché, teď se zdálo neskutečně těžké.

Pak jsem se poprvé po několika dnech pohnul. Zvedl jsem se z podlahy. Otevřel jsem prosklené dveře. Do pokoje proudil studený večerní vzduch. Udělal jsem krok do prázdna. Pár vteřin jsem letěl studeným vzduchem, a měkce dopadl na zem. Bezmyšlenkovitě jsem se rozběhl k hřbitovu. Letěl jsem neuvěřitelnou rychlostí, chtěl jsem tam být co nejdřív. Vlastně jsem to nechtěl já, ale moje podvědomí. Vířil jsem za sebou listí. Prošel jsem železnou vstupní bránou. Světla byla zhaslá, jen poslední žárovka stále malinko svítila. Došel jsem k náhrobku

Lehl jsem si do napadaného listí. Zavřel jsem oči.

Běžel jsem lesem. Utíkal jsem svou přirozenou rychlostí. Mezitím mě doběhla ona, usmívala se. Otočila se ke mně. Tmavé vlasy jí vlály ve větru, hleděla na mě zlatýma očima. Proběhli jsme slunečním světlem. Její kůže se třpytila, vypadala nádherně.

Prudce jsem otevřel oči. Stále jsem ležel na studené zemi. Obloha se mezitím zatáhla, měsíc nebyl vidět. Z oblaků se začaly snášet k zemi první vločky sněhu. Najednou se vysypal plný pytel a z oblohy padal sníh. Zůstal jsem ležet, pokrytý sněhem. Přál jsem si tady zůstat navěky, vedle ní.

Dny plynuly, každou noc jsem trávil vedle ní. Posledně přibyly i květiny, velká kytice bílých lilií. Samozřejmě byly od Alice. Věděla o mých nočních výletech, nikdo další netušil, že každou noc potajmu chodím pryč z domu. Prázdnota byla den ode dne horší a horší.

Sníh zahalil celé město, silnice byly zaváté. Pro tento den bylo vyhlášené volno pro celou školu. Carlisle musel odjet do nemocnice, ale ostatní zůstali doma. Jako obvykle jsem seděl u okna a vyhlížel jsem ven, nebyl jsem schopen dělat něco jiného.

Ozvalo se hlasité bouchnutí. Vyletěl jsem z pokoje, protože jsem věděl, že Alici nikdy nic nevypadne z ruky. Zvláště když je upírka. Uprostřed pokoje stála Alice, ruce měla ještě nachystané, jako kdyby ještě něco držela. Na zemi těsně vedle ní ležel rozbitý notebook.

Jakmile jsem vstoupil, všichni se na mě koukali, kromě Alice, zastavené uprostřed pohybu.

„Victoria,“ zašeptala ledově. Všichni očekávali, co řekne dál.

„Ještě dnes,“ šeptala neslyšně. Alice se konečně pohnula. Sehnula se pro počítač, aby ho zvedla ze země. Pak se koukal na mě. Věnovala mi významný pohled.

Musím s tebou mluvit.

Alice mě popadla za ruku a táhla mě ven z domu. Prošlapávali jsme si cestu čerstvě napadaným sněhem. Došli jsme dost daleko od domu, tak aby nás nemohli slyšet ostatní.

„Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. Alice se na mě významně podívala

Nevidím Victoriinu budoucnost.

„Vlkodlaci?“ řekl jsem.

„Myslím, že ano. Kdo jiný by to mohl být.“

„Problém vyřešen. Ale proč jsi mě vytáhla až sem?“ otázal jsem se. Nebyl jsem na ni zrovna příjemný, ale nálada si dělala své.

„Něco se blíží. Nevidím to zřetelně, mám to zastřené,“ vysvětlovala.

„Je to nebezpečné?“ Alice nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Jak dlouho?“

„Netuším,“ odpověděla. „V mnoha ohledech to nevidím.“

„Měli bychom se vrátit, nebo nás budou hledat,“ nahodil jsem po minutě ticha. Alice souhlasila.

Pomalu jsme došli zpět k domu. Alice se celou dobu trápila, nemohla přijít na to, co to vlastně je. Posadil jsem se do mého oblíbeného křesla. Jasper a Emmett se koukali na film, ale já o to moc zájem neměl. Otočil jsem se směrem k oknu. Pozoroval jsem padající sníh. Myšlenky mi stále utíkaly pryč, nemohl jsem myslet na nic jiného, než na Victorii.

Pomalu jsem se probouzel z duševní otupělosti. Ovšem prázdnota zůstávala, bezedná jáma na konci ničeno. Nevnímal jsem čas, proto jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že už uplynuly tři hodiny.

Alice pořád pochodovala domem sem a tam. Prohledávala budoucnost ohledně Victorie. Jasper se ji snažil uklidnit. Marně. Hleděl jsem zamyšleně z okna, ale pak mě vyrušil Alicin hlas.

„Už!“ křikla.

„Kde?“ zeptal se pohotově Carlisle, který ze sebe oklepával zbytky sněhu.

„Dva kilometry jižně od Forks, pohybuje se pomalu,“ šeptala.

„Jdeme,“ prohlásil Carlisle. Pověsil kabát na věšák a všichni vyběhli ven.

Běželi jsme zasněženým lesem. Vypadal přímo pohádkově.

„Tady,“ špitla Alice. Zastavili jsme. Pročesával jsem myšlenky v okolí.

Cítíte to taky? Je tu pijavice.

Nemusel jsem se snažit, abych poznal původce myšlenek. Z lesa se vynořili vlkodlaci v čele s Jacobem.

Co tu hledáte?

„Victorii,“ odpověděl jsem.

Naháníme ji už přes půl dne, ostatní ji teď mají na mušce.

Kývl jsem.

„Schovejte se do lesa, nebude to čekat,“ navrhl Carlisle.

To je dobrý nápad, poznamenal kysele Jacob a zalezl do lesa.

„Třicet sekund,“ křikla Alice. Z lesa se ozvalo vrčení.

Vyčkávali jsme na příchod Victorie. Byl jsem její první cíl, podle možné teorie. Pak jsem zahlédl oheň uprostřed sněhu. Pohybovala se velmi rychle. Stála pět metrů před námi. Rty měla roztažené do širokého úsměvu. Škodolibého úsměvu.

„Tak si pro mě přijďte!“ zakřičela. Emmett vystartoval jako první, za ním ostatní. Victoria se jim obratně vyhýbala.

Pozoroval jsem celou scénu v pozadí, potřeboval jsem správný okamžik pro vlkodlaky. Victoria se zrovna zbavovala Emmetta, obratně mu uhnula. Pravá chvíle pro vlkodlaky.

„Teď!“ zakřičel jsem a vrhl se na ni. Victorie se na mě zmateně podívala. Z lesa vyběhli vlkodlaci. Nestačila dostatečně uhnout před vlkodlaky. Její paže zůstala ve vlkově tlamě. Koukal jsem se, jak vlkodlaci trhají Victorii na kusy. Poslední její pohled patřil mně. Byl nenávistivý, plný znechucení vůči mně.

Victoriino tělo bezvládně leželo na sněhové pokrývce.

„Nemá někdo zapalovač?“ zeptal se Jasper. Ještě než to dořekl, vytáhl jsem ho z kapsy. Hodil jsem plamen na Victorii. Žár spaloval její pozůstatky. Sledoval jsem, jak plameny olizují postupně celé tělo. Plamen dohořel. Všichni si mohli oddychnout. Hrozba byla pryč. Mrtvá.

Vraceli jsme se domů ještě za světla, bylo to rychlé. Pokračovali jsme ve své činnosti. Já jsem se znovu koukal ven. Nemohl jsem uvěřit, že Victoria je mrtvá. Vyvolávalo to ve mně pocit úlevy, ale stále mě něco znepokojovalo. Večer ubíhal rychle, mohli jsme být klidní.

„Pomoc,“ zašeptal někdo. Pohledy všech okamžitě střelili ke dveřím.

<< Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 5. kapitola: