Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé rozpůlené srdce - 12. kapitola

30.01.2012 (09:45) • Petronela, eMuska • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1892×

12. kapitola

Pohled Oprah:

„Oprah, probuď se,“ slyšela jsem něčí starostlivý hlas, jak ke mně promlouvá, a hned nato i chladné ruce na mé tváři. „Co se proboha stalo?“ otázal se někoho dalšího už o poznání méně starostlivě. Odpovědi jsem však nerozuměla a následné lehké bouchnutí znamenalo odchod tázaného z místnosti.

„Jen si dej na čas, potřebuješ načerpat nové síly,“ promlouval ke mně ještě někdo další.

Zavrtěla jsem se na posteli a s lehkou bolestí hlavy jsem vzpomínala na to, co předcházelo tomu, že je Caius v mém pokoji a ještě se o mě starostlivě stará. Pod zavřenými víčky se mi míhaly obrazy sklepení, kde jsem trénovala až do chvíle, než Aro povolal pět svých vojáků, abychom změřili svoje síly. Abigail mě následně varovala, abych nepoužívala jedno ohňové kouzlo, a teď jsem jasně věděla proč.

Vidět na vlastní oči to, o čem mi Abigail kdysi jenom vyprávěla, bylo něco nepředstavitelného. Ta zuřivost, s jakou ten upír ničil své druhy, byla nepředstavitelná. Touha po krvi, i když v tuhle chvíli jenom obrazná, byla tak velká, že skutečně nerozlišoval, jestli se jedná o přátele nebo nepřátele. A pak najednou… Kouzlo na něj stále působilo a z jeho druhů zůstaly jenom malé kousíčky, obrátil se na mě. Krok po kroku postupoval ke mně.

Srdce mi zrychleně bilo na poplach a já jsem nevěděla, jak bych ho měla zastavit.

„Použij některé z kouzel, musíš ho ještě nějakou chvíli udržet od sebe. Nesmí se k tobě dostat, jinak by tě zabil,“ naléhala na mě Abigail, jako bych si sama nebyla vědoma ohrožení mého života.

„Ale jaké?!“ vykřikla jsem na ni bezradně a bylo mi jedno, že by to mohl Aro slyšet.

„Podej mi rychle ruce a opakuj po mně,“ rozkázala mi Abigail, když se útočník přiblížil snad na tři metry. „Zaříkám oheň, aby toto místo zaštítil a ochránil, nikdo sem ať nevstoupí,“ naváděla mě Abigail a já po ní stále dokola opakovala magickou formuli v naději, že to útočníka zastaví.

Zdálo se však, že se i nadále přibližuje.

„Zavři oči a stále opakuj: Zaříkám oheň…“ rozkazovala Abigail, a jelikož jsem neměla co ztratit, opakovala jsem se zavřenýma očima formuli, dokud jsem nezaslechla ostré zavrčení. To mě donutilo otevřít oči. A k mému velkému překvapení se ten upír přes bariéru, kterou jsme společně s Abigail vytvořily, nedostal. „Nerozptyluj se a dál opakuj kouzlo, ještě chvíli tě musím v tomhle kruhu udržet, pokud nechceš raději zemřít,“ okřikla mě má neviditelná společnice a já začala znovu opakovat její slova.

Tentokrát jsem však už nezavírala oči, chtěla jsem vidět toho upíra, až kouzlo pomine. Z doteku s Abigail jsem cítila sílu, která se kolem nás v kruhu, který mi zachránil život, rozprostírala.

„Ještě jednou to kouzlo zopakuj, potom by měl Bersek přestat fungovat a ty budeš v bezpečí,“ uklidnila mě Abigail, a tak jsem udělala přesně to, co řekla. Jen, co doznělo poslední slovo, jsem si všimla, jak se pohled upíra projasnil, a všechno to bojové běsnění, které ho obklopovalo, zmizelo.

Oddechla jsem si a Abigail rozpojila naše spojené ruce. V tu chvíli jsem zavrávorala a cítila něco teplého na tváři. Opatrně jsem se toho místa dotkla a hned také ruku odtáhla, když jsem se dotkla něčeho mokrého.

Prsty jsem měla červené od krve, která mi vytékala z nosu a celkově jsem se cítila malátná.

„Bravo!“ tleskal Aro. „Velmi zajímavá podívaná,“ pochvaloval si. „Myslím, že jsi dostatečně připravená na to vydat se s gardou na menší výlet. Teď se ale můžeš vrátit do svého pokoje a trochu si odpočinout,“ rozhodl, a tak jsem se vrávoravým krokem vydala za přeživším strážcem ven z místnosti, kde na nás čekal ještě jeden nový strážce.

Probudila jsem se někdy za tmy. Nemohla jsem určit, jestli je no,c nebo jestli se už blíží ráno, ale bylo mi to docela jedno. V hlavě mi ještě lehce tepalo, a tak jsem se neodvažovala vstát. Pouze jsem se podepřela na posteli lokty a rozhlédla se po místnosti.

K mé velké úlevě, nebo možná i zklamání, však byl pokoj prázdný. Nevěděla jsem, jestli za to, že tu Caius není, mám být ráda, nebo se mám naštvat, že tu přece jenom nezůstal. Byla jsem si vědoma toho, že jsem mu omdlela do náruče a že mě zřejmě musel donést do pokoje. To jeho byl hlas, který mě prosil, abych se probudila, ale proč tu tedy sakra není i teď?

Bál se snad, že ho nebudu chtít vidět, až se probudím?

Vlastně, se na něj nemůžu zlobit, ví, že jsem na něj naštvaná za to, že jsem tady. On za to stále může.

„Tak co, cítíš se líp?“ ozval se najednou vedle mě hlas Abigail. Bylo to tak nečekané, že jsem se i lekla.

„Až na bolest hlavy je mi dobře… Aspoň myslím, nepokoušela jsem se vstát, takže nevím, jak se má zbytek mého těla,“ zamumlala jsem.

„Teď aspoň vidíš, co dokážou kouzla, na která ještě nejsi připravená. Bersek bylo sice kouzlo ze tvé kategorie, ale ochranný kruh, který jsem ti pomohla vytvořit, bylo mnohem složitější kouzlo, které bys v tuhle chvíli sama nezvládla. Můžeš tedy jenom děkovat Bohu za to, že jsem tam byla a mohla ti pomoct, jinak bys teď byla mrtvá,“ odpověděla mi přísně.

„Já vím, omlouvám se. Příště tě poslechnu,“ odvětila jsem pokorně a taky to tak myslela. Příště jsem nehodlala riskovat žádným neuváženým činem.

„Dobrá tedy. Myslím ale, že by sis měla ještě odpočinout. Kouzlo tě velmi vyčerpalo a dokud tě nepřestane bolet hlava, nebudeš schopna dalšího výcviku,“ řekla přísně, a tak jsem se znovu zachumlala do vyhřáté deky.

„Abigail, kdy… Kdy vůbec odešel Caius?“ zeptala jsem se šeptem.

„Není to tak dlouho. Chtěl ho vidět Aro, tak musel odejít, jinak si myslím, že by u tebe seděl, dokud by ses neprobudila. Ať se ti to líbí, nebo ne, tak je do tebe až po uši zamilovaný,“ odpověděla a přitom se tak potutelně usmívala.

„Ale já ho nemiluju, takže má smůlu,“ odpověděla jsem trochu uražena jejím úsměvem.

„Jak myslíš, do tvých citů mi nic není. Teď se jenom vyspi. Možná strávíš celý den v posteli, ale s tím měl Aro počítat, upozorňovala jsi ho na to,“ namítla a usadila se do křesla u krbu.

„Tak tedy dobrou,“ zamumlala jsem už v polovičním spánku.

Caiův pohled:

Vidět Oprah takhle zničenou a na pokraji jejích sil byl pro mě hrozný zážitek. Věděl jsem sice, že otec je občas hrozný tyran, pokud chtěl něco získat, ale… Copak mohl jenom tak lehce zapomenout, že je to jenom obyčejná lidská dívka?

„Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zeptal jsem se, jen co jsem vešel do jeho kanceláře, kde na mě samozřejmě už nějakou tu chvíli čekal.

„Ano. Chtěl, tedy chci s tebou mluvit o Oprah,“ odvětil a významně se na mě podíval, jako by mi už tím pohledem chtěl něco naznačit. Rychle jsem proto uvažoval, jestli mu matka třeba něco neřekla. Možná to pokládala jako důležité otci sdělit, a ten se rozhodl učinit nějaká opatření.

„Proč zrovna o ní? Myslel jsem, že přednější je svatba s Lilian,“ namítl jsem, abych změnil téma.

„Svatba je důležitá, ale rodina je důležitější. Trochu mě totiž znepokojuje tvé chování k té dívce. Byl jsem informován, co se událo dnes na chodbě, a dokonce i o tom, že jsi ji poté odnesl do pokoje, kde ses o ni staral. Je to velmi nepatřičné, Caie, zvlášť pro nástupce trůnu,“ odvětil lehce káravým hlasem.

„Dobrá tedy. Chtěl jsem jenom pomoci, jelikož jsem tak nějak nejvíc imunní proti její krvi, ale pokud si to přeješ, víckrát se to nestane,“ prohodil jsem, jako by mi na Oprah vůbec nezáleželo.

„Ano, přeji si to,“ sdělil Aro.

„Dobrá tedy, pro příště se to nebude opakovat. Jenom si potom nestěžuj, pokud tu malou čarodějku někdo kvůli její krvi zabije,“ upozornil jsem ho a doufal, že si uvědomí, jak extrémně nebezpečné je její vyčerpání z přemíry kouzel.

„Máš pravdu, měli bychom na ni dávat větší pozor. Hlavně teď, když se chystá svatba a je tu i Vlad,“ přitakal otec. „Tak tedy jsme si všechno ujasnili, a pokud sám nemáš něco důležitého, co bys se mnou rád probral, můžeš jít,“ vybídl mě, a tak jsem se zvedl a odešel. Na to, aby šetřil Oprah jsem ho upozornil, a tak jsem doufal, že se tím také bude řídit.

„Pane Bože, na tebe narazit je ještě horší než na sníh v létě,“ postěžoval si Alec, když jsem se s ním míjel na chodbě cestou za Oprah. Chtěl jsem se přesvědčit, že se má dobře a nic jí nechybí.

„Mám poslední dobou hodně práce,“ vymlouval jsem se.

„Já vím, nech mě hádat, je to kvůli té svatbě a tomu, abys Lilian vymyslel nějakou zábavu, aby se tu sama neunudila k smrti a abys tím udělal radost jejím i svým rodičům,“ nabídl mi vysvětlení a já jsem s ním hned souhlasil. Nebyla to sice pravda, ale to se Alec nikdy nedozví.

„Promiň, ale už musím jít,“ snažil jsem se ho také hned setřást.

„Ale nemusíš, mluvil jsem s tvou mámou a pro dnešek ti odpadly všechny povinnosti. Jenom jsem jí musel slíbit, že tu budeš večer, aby sis vyzkoušel svatební oblek. Nechává ti ho pro tuhle příležitost speciálně ušít, věřil bys tomu?“ podivoval se Alec a já byl ještě udivenější jeho náhlým zájmem.

„No, už to tak asi bude,“ prohodil jsem a zvažoval, jak se nejrychleji jeho společnosti zbavit.

„Hej, chlape, nemusíš si dělat o Lilian starosti, dnešek s ní stráví Jane, už jsem to s ní domluvil,“ popadl mě za ruku Alec, když si všiml mých vyhýbavých pohledů, kterými jsem marně hledal cestu k útěku. „Víš, že už je to skutečně dlouho, kdy jsme spolu něco podnikli? Nemluvě o hraní šach.“

„Vím, ale tím, že sis promluvil s matkou, jsi mi ještě volný den nezařídil. Musím jít zkontrolovat nějaké otcovy záležitosti,“ namítl jsem. Nechtěl jsem před ním na celá ústa říct, že se chystám za Oprah, to vlastně kvůli němu jsem to s ní měl takové špatné, ale už jsem nevěděl, jak jinak bych se ho zbavil, kdyby nezabrala výmluva na otce.

„Máš pravdu, měl jsem to probrat i s Arem, ale ten teď tráví všechen čas s Vladem a plánováním svatby, aby bylo všechno dokonalé,“ protočil očima nad nesmyslností otcova počínání.

„Tak vidíš, otec projednává svatbu, a tak já musím hlídat další jeho zájmy. Takže pokud bys byl tak laskavý a mohl mě omluvit, šel bych to zařídit,“ požádal jsem ho v rámci možnosti slušně.

„A nenapadlo tě, že bychom to mohli zařídit spolu?“ nabídl se okamžitě.

„Nenapadlo. Promiň, ale je to… Ehm soukromá záležitost, dokonce ani matka o ní nesmí vědět,“ zašeptal jsem.

„Pokud je to takhle, tak jen běž. Jen co to ale zařídíš, tak přijď do haly, budu trochu trénovat, ale potom můžeme něco společně podniknout,“ navrhl, a tak jsem jenom přikývl. Aleca jsem od chvíle, kdy se v mém životě objevila Oprah, docela zazdíval. Naštěstí jsem pro to měl dobrou výmluvu, a tou byla Lilian. Bylo tedy jediným štěstím, že Aleca nenapadlo, jak moc mi na Oprah záleží a všechno to sváděl skutečně na Lilian. Byl jsem pro všechny jenom velmi zaneprázdněný snoubenec, který se své snoubence snažil udělat radost.

Vydal jsem se tedy chodbou dál a pomalu se blížil ke dveřím do pokoje Oprah.

Už ze vzdálenosti několika kroků jsem slyšel pomalý rytmus jejího srdce a bylo mi jasné, že stále spí. Pomalu mi připadala jako ta princezna z pohádky, kdy se píchla trnem do prstu a usnula. Spala tak dlouho, dokud ji princ nepolíbil na rty, a tak ji neosvobodil z toho prokletí.

Všechno to bylo tak idylické, až to nemohla být pravda. Přesto se to krásně poslouchalo i po tolika letech, kdy mi matka ten příběh vyprávěla jako malému chlapci poprvé.

Neodolal jsem, a i když jsem věděl, že dívka v tom pokoji spí, vešel jsem dovnitř a potichu za sebou zavřel dveře, abych ji nevzbudil a mohl se na ni aspoň malou chvíli dívat. Byla tak rozkošná, když se ze spaní lehce usmívala. Dlouhé blonďaté vlasy měla kolem hlavy rozprostřeny jako svatozář a vypadala tak jako anděl. Po krvi už nebyla ani památka, jako by se jí vůbec nic nestalo. Měl jsem z toho však velké obavy, otec se k ní choval opravdu ošklivě, když ji nutil takto trénovat její schopnosti. Pochopil bych to, kdyby byla Oprah upírkou a nemohla pocítit fyzickou únavu, ale takhle to skutečně přeháněl, jako by si nebyl vědom toho, jak je tato dívka křehká.

Přiblížil jsem se k její posteli a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. Lehce jsem se přitom dotkl její jemné tváře a všiml si, jak se při tom doteku její úsměv rozšířil a tlukot jejího srdce zrychlil. Ač jsem to nechtěl, rychle jsem se odtáhl, nechtěl jsem ji svou přítomností rozrušit, kdyby se probudila. Ale to se nestalo, její puls se pomalu ustaloval, až zase klidně ležela v posteli a já se k ní mohl přiblížit.

Naklonil jsem se nad ni a sledoval, jak se jí chvějí víčka, pod kterými se skrývaly ty nejnádhernější oči, které jsem ve svém životě kdy viděl. Červené zorničky nepatřily k mým oblíbeným barvám a ty nádherně blankytně modré, které měla Oprah, mě dokázaly očarovat již při prvním pohledu.

„Jak jsi nádherná,“ zašeptal jsem a znovu ji lehce pohladil po tváři, jenže v tu chvíli mi to prostě nestačilo. Podvědomě jsem věděl, že se chovám jako největší pitomec a že jenom využívám toho, že Oprah spí, ale nemohl jsem si pomoct a přerušil jsem tu vzdálenost mezi námi a přitiskl své rty na její, které příjemně hřály.

Ve chvíli, kdy jsem se chtěl odtáhnout, se její rty pohnuly a ona mi polibek vrátila. Přestože spala a nemohla vědět, jak v tuhle chvíli využívám situaci, měl jsem z toho velkou radost. Její ruce se mi omotaly kolem krku a Oprah si mě stáhla k sobě a já neměl sílu, pokud nemluvíme o té fyzické, abych se odtáhl.

„Caie,“ zašeptala, když jsem se konečně donutil se odtáhnout, aby se mohla nadechnout.

Pohled Oprah:

Připadala jsem si hrozně trapně, když jsem si uvědomila, jaký sen se mi zdál. Ještě se zavřenýma očima jsem se dotkla svých rtů, jako by se to stalo skutečně. Ten polibek byl tak skutečný, jako by Caius byl tady v téhle místnosti a nejenom v mém snu.

„Ach,“ uniklo mi z pootevřených rtů a konečně otevřela oči. Bolest hlavy konečně přestala a podle Abigail bych měla být v pořádku. Jenže tomu tak nebylo. Tedy, po fyzické stránce jsem se cítila dobře, jenom… ten sen byl tak ponižující. Líbala jsem v něm důvod mého uvěznění v tomhle hradě. Ačkoliv je Caius velmi pohledný a mně se skutečně moc líbí, nemohla jsem si své chování odpustit - přestože to bylo jenom ve snu.

Doufám, že jsem z něj nemluvila. Co kdyby mě Abigail zaslechla? Polekala jsem se a rychle se posadila na posteli a rozhlédla se po pokoji. Po Abigail nebyla ani památka, místo toho tam byl někdo jiný.

„Ach ne…,“ zanaříkala jsem, když jsem dotyčného poznala.

„Konečně ses probrala. Je to dlouho, co jsi usnula. Měl jsem o tebe starost,“ promluvil hlasem, který jsem slyšela i ve snu. Poraženecky jsem sebou praštila do polštářů a snažila se rychle uvažovat. Potřebovala jsem vědět, jestli jsem ze snu mluvila, nebo ne, jenomže jsem nevěděla, jak se ho na to zeptat.

„Hmm, to je… ehm, milé,“ zamumlala jsem a těkala pohledem po celém pokoji, jen abych mu nemusela oplácet ten jeho, kterým mě celou dobu častoval. „Já… Co se stalo?“ zajímala jsem se.

„Nevím to přesně. Bylo mi řečeno, že jsi trénovala své schopnosti a že všechno probíhalo, jak mělo. Potom jsi jenom na chodbě omdlela a já tě donesl do pokoje,“ pronesl. „Mimochodem na té chodbě jsi mě pěkně vyděsila.“

„To si pamatuju,“ prohodila jsem a prohrábla si zcuchané vlasy. „Já myslím, teď. Co se stalo teď, tváříš se tak nějak - divně?“ nadhodila jsem a cítila, jak začínám červenat, když se na jeho tváři objevil náznak úsměvu.

„Teď? Nic se nestalo,“ odpověděl.

„Aha. A proč se tak divně usmíváš?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. Ten úsměv se mi nelíbil. Musela jsem mluvit ze spaní a on to musel slyšet. Musel slyšet, jak jsem ho oslovila - proto se tak usmívá, šmejd, ví, že se mi o něm zdálo!

„To jenom proto, že vypadáš roztomile,“ nadnesl a tentokrát jsem zrudla až po kořínky vlasů. Měla jsem velkou chuť si přetáhnout přes obličej deku a zabránit tak jeho pohledu, ale přece jen už nějakou tu dobu nejsem malá holka a musím všemu čelit otevřeně.

„Dobře… Teda, myslím tím… Co-co vlastně děláš v mém pokoji? Pokud si pamatuju, nemáš tu vůbec co pohledávat. Raději by ses měl zabývat svou snoubenkou a mě nechat na pokoji. My si nemáme co říct od chvíle, kdy jsem se octla tady,“ rozhodila jsem rukama, abych mu naznačila, co tím myslím.

„Pořád jsi na mě naštvaná?“ podivil se, jako bych se mohla z toho jenom tak vyspat.

„A neměla bych? Pokud vím, jsi to stále jen ty, kvůli komu jsem tady,“ namítla jsem trochu udiveně, přestože jsem se musela dost namáhat, abych tam tu zášť udržela v té míře, jako byla na počátku.

„Sama moc dobře víš, že to jenom moje chyba nebyla. Zachoval jsem se jako gentleman, když tě tvá spolužačka shodila na zem a potom jsi za to vlastně mohla ty sama. Kdybys na sebe tenkrát v trůnním sále neupozornila, tak by si tě nikdo kromě mě nevšímal,“ prohodil a nespouštěl ze mě zrak.

„Kromě tebe?“

„Ano, kromě mě, protože už v tom sále jsi na mě tak zvláštně zapůsobila,“ přiznal se a já z toho upřímně měla radost. Takhle otevřeně mi ještě neřekl, že se mu líbím - aspoň myslím. Většinou jsme si jenom povídali, anebo se hádali.

„A co na to říká tvoje snoubenka?“ zeptala jsem se a snažila se zakrývat to pobavení. Bylo zajímavé, kam až jsme se dostali ze začínající se hádky. Najednou jsem na něj neměla ani tak zlost jako si z něj dělala legraci. Bylo to příjemnější, než se s ním hádat.

„Co říká na co?“ Chudák vypadal mou otázkou velmi zmatený.

„No přece na to, že se ti líbím?“ ozřejmila jsem mu svou otázku a Caius se na mě jenom vřele usmál.

„Neví to. A myslím si, že by ji to ani nijak moc nerozhodilo. Ta svatba je jenom z rozumu, vlastně ve chvíli, kdy přijela do Volterry, jsem ji viděl podruhé v životě a vnímám ji spíš jako kamarádku,“ odpověděl mi upřímně.

„Myslela jsem, že takové sňatky už dávno neexistují,“ namítla jsem trochu překvapeně. Popravdě jsem si myslela, že to na mě Caius celou tu dobu hrál. Myslela jsem si, že jsem jenom nějaká ta hračka na zkrácení doby před svatbou.

„Já si to myslel taky. Ještě před třemi týdny jsem žil v blažené nevědomosti, dokud s tím jednoho odpoledne nepřišel otec. Zdál se být v příjemné náladě a najednou jsem se dozvěděl, že se budu ženit, jenom abych posílil mír mezi našimi rody. Bylo to domluveno už v době, kdy se Vladovi narodila dcera,“ vysvětloval a mezitím si sedl na kraj postele.

„Tohle kdyby mi řekli mí rodiče, tak bych si postavila hlavu a nikdy bych se neprovdala. Raději bych utekla z domu, i kdybych svou rodinu milovala nadevšechno. Dobrovolně se nechat vmanévrovat do sňatku z rozumu… Brrr, hrozná představa.“ Bylo fakt, že jsem teď možná trochu přeháněla, ale… v tu chvíli mi to bylo jedno. Najednou mi stačila ta uvolněná nálada v pokoji a byla jsem spokojená.

„Dokážu si to živě představit. Máš na to dost kuráže, ale teď dost o mně a mé vynucené svatbě. Jak je tobě? Už je ti líp?“ zajímal se pro změnu on.

„Už je mi líp, potřebovala jsem se jenom prospat a načerpat sílu,“ odmávla jsem to, jako bych se předtím nezhroutila pod vysílením. „Navíc začínám mít hlad, což je jasný příznak toho, že jsem úplně zdravá,“ prohodila jsem vesele a můj žaludek potvrdil slova.

„Takže by to chtělo pořádný oběd,“ souhlasil Caius. „Hned to dám zařídit,“ nabídl se a chtěl odejít, když jsem ho chytla za ruku. Překvapeně se ke mně obrátil.

„Ehm… Mohlo by to být něco jiného než jenom ovoce a pečivo? Od té doby, co jsem tedy jsem neměla žádné normální teplé jídlo,“ požádala jsem ho a Caius jenom přikývl. Poté jsem pustila jeho ruku a nechala ho odejít.

Caius odešel z mého pokoje a já najednou nevěděla, co si o tom všem mám myslet. Staral se o mě a měl o mě starost, když jsem to s čarováním trochu přepískla, ale… Copak to vůbec může být pravda? Vždyť se má ženit a ať už to je svatba z rozumu, nebo nikoli - bude se, sakra, ženit!

„Do háje! Do háje! Do háje…! To se nemělo stát,“ zamumlala jsem zmučeně a práskla sebou znovu do polštářů. Pokud tu budu chtít, vlastně budu muset, zůstat, tak bych si měla zakázat cítit to, co cítím ke Caiovi, protože se ten můj zdejší pobyt jistě neobejde bez nějaké té konfrontace. Jenže, jak si to mám sakra zakázat?

Moje myšlenky však přerušilo otevírání dveří.

„Polož to na stůl a hned odejdi,“ rozkázala jsem, aniž bych se na příchozího podívala.

„Nevím sice, co mám kam položit, ale rozhodně odcházet hned nebudu,“ pronesl překvapeným a lehce výsměšným tónem Aro. Okamžitě jsem otevřela oči a s ostražitostí, kterou v nich musel spatřit, jsem na něho hleděla a sledovala každý jeho pohyb.

„Omlouvám se. Myslela jsem, že jsi někdo jiný,“ odpověděla jsem pokorně.

„Ale… Od kdypak si, my dva, tykáme?“ zajímal se překvapeně a já zahanbeně sklopila zrak. Tenhle starý upír snad nikdy nebude spokojený s ničím, co udělám. „Dobrá tedy, pro tentokrát to přejdeme a já budu dělat, že jsem nic neslyšel,“ prohodil a lehce se tomu zasmál, jako by snad řekl nějaký, bůhví jak, skvělý vtip. „A teď mi řekni, koho jsi tu čekala a nechtěla zároveň vidět,“ vybídl mě a postavil se k oknu, ze kterého se díval ven do sluncem ozářené krajiny.

„Já… Požádala jsem jednoho z těch vašich poskoků o něco k jídlu,“ odvětila jsem vlastně popravdě.

„Poskoků?“ podivil se. „Myslíš gardisty? Jistě, myslíš gardisty, nikdo jiný tu ani není. Pro tvou informaci to nejsou žádní poskoci. Mají velmi důležité úkoly -“

„Toho jsem si vědoma. Jsou tu od toho, aby mě udrželi na živu, a tak si vlastně musejí hrát na poskoky, aby mi obstarali jídlo,“ prohodila jsem ledabyle, a když jsem zaslechla Arovo zavrčení, byla jsem si jistá, že jsem to přece jenom trochu přehnala. Věděla jsem moc dobře, že si ho tím budu jenom dobírat.

„Dobrá, o tomhle se teď ale bavit nebudeme. Vidím, že vysvětlovat ti úlohu gardistů je nad mé síly. Měl bych tě, ale obeznámit s tím, proč jsem vlastně přišel. Jak víš, byl jsem spokojen s tím, co jsi předvedla posledně na tréninku, a tak si myslím, že jsi dostatečně zdatná, aby ses vydala s několika poskoky na misi,“ pronesl lehce nepřátelsky.

„Já si tím ale jistá nejsem,“ namítla jsem.

„Na tvůj názor jsem se neptal,“ odbyl mě mávnutím ruky. „Jsi tady od toho, abys dělala všechno, co ti poručím a rozkážu. A pokud v sobě nenajdeš ani trochu zdvořilého chování k autoritám, nečekej, že ti zdejší pobyt nějak usnadním,“ upozornil mě.

„A já myslela, že to všechno tady,“ mávla jsem kolem sebe rukou, „má být nějaká výhra,“ odpověděla jsem mu kysele, když v tom jsem si všimla, že se v pokoji objevila i Abigail.

„Utahuješ si ze mě, ale dlouho ti to nevydrží. Ještě v noci vyrážíš s gardisty na misi a to je moje poslední slovo,“ odpověděl rázně a než jsem mu na to stačila něco odseknout, odkráčel z pokoje pryč.

„Proč se s ním hádáš?“ zajímala se okamžitě Abigail, jen co za Arem zapadly dveře.

„Proč? Copak to nevidíš? Je to starý mrzutý upír, co se mi snaží jenom otrávit život. A to já si rozhodně nenechám líbit,“ namítla jsem a vylezla z postele. Sluneční paprsky pronikající do pokoje mě neskutečně lákaly. Chtěla jsem jít ven, ale věděla jsem, že to není možné.

„Musíš se k němu chovat slušně. Sice jsi tady něco jako jeho tajná zbraň, ale myslím si, že by neváhal znovu obnovit tu mučírnu, která je v podzemí hradu, kdybys ho moc naštvala,“ upozornila mě. Myšlenka na to vězení mě moc neuchlácholila. Jenom z té představy se mi udělala husí kůže a to přitom bylo v pokoji snad pětadvacet stupňů.

„Tak mi řekni, co mám, sakra, dělat, když mi to tu začíná lézt na mozek? Pokud nevymyslíme, jak se odtud co nejrychleji dostat, tak ti přísahám, že se zblázním,“ odpřísáhla jsem, přestože jsem možná trochu přeháněla.

„Myslíš si, že se nesnažím něco vymyslet? Společně jsme docela silné, ale ty si musíš osvojit všechny magické schopnosti, abys mě nepotřebovala. Tvůj oheň nesmí jenom strašit, ale i ničit a takového stádia jsi ještě se svou magií nedosáhla.“

„A čí je to vina? Proč se učím práci s větrem a vzduchem, když se mám učit ovládat oheň?“ obořila jsem se na ni naštvaně.

„Copak jsi to ještě nepochopila? To kouzlo, kterým jsem ti pomohla, je ještě nad tvoje síly. Musíš pochopit magii jako celek a potom se můžeš zaměřit až na jednotlivé části, které si prohloubíš,“ namítl bezradně. „Já se ti, Oprah, snažím pomoct, jenomže mi přijde, že se mi to snažíš ještě víc ztížit.“

„Vždyť já to přece vím. Jenom toho je na mě poslední dobou opravdu hodně. Ještě před několika týdny jsem řešila problémy typu - co si vezmu zítra na sebe a jak nejlíp potopit tu nánu Jenny. Jenže teď je všechno úplně jinak, vzhůru nohama. Nikdy neuvidím svoje rodiče. Zamilovala jsem se do někoho, s kým nikdy být nebudu moct a budu navždy dělat poskoka upírům. Řekni mi, co z toho se dá brát jako pozitivní?“ zajímala jsem se a čekala předpokládanou odpověď.

Které jsem se však nedočkala.

„Miluješ Caia, je to tak?“ pronesla Abigail a já si uvědomila, co jsem to vypustila z úst. Okamžitě jsem tedy zavrtěla hlavou. „Zrovna jsi to řekla,“ namítl a shovívavě si mě měřila.

„Neřekla!“ začala jsem se hádat.

„Možná jsi v tuhle chvíli neřekla jeho jméno, ale mně stačí málo, abych si to domyslela. Voláš ho ze snu a potom se prořekneš, že jsi zamilovaná. Myslíš, že v mé době se lidé nezamilovávali, abych si neuvědomila, že se dívám na zamilovanou holku? Zase tak moc se svět nezměnil,“ namíchla se Abigail.

Co je to dneska za pošahanej den? Copak se musím opravdu se všemi hádat? Nedokážu prostě přiznat, že jsem šlápla vedle a uznat to? Zvlášť, když je Abigail moje kamarádka. Jediná kamarádka. Pokud se to tak dá říct.

„Fajn, a co uděláš, když ti to teď tady přiznám?“ zajímala jsem se vyčkávavě.

„Neudělám nic. Nemám vlastně ani žádnou možnost a šanci něco udělat. Copak jsi zapomněla, že jsem jenom pouhým duchem tvé dávné příbuzné? Chtěla jsem jenom, abys řekla nahlas, co cítíš, protože ať si to uvědomuješ nebo ne, tak tím, že to řekneš nahlas a nebudeš to v sobě pořád jenom dusit, tak se osvobodíš,“ nabádala mě a já zavrtěla hlavou.

„Máš pravdu, možná se budu cítit líp, když to řeknu, ale já to říct nemůžu. Zapomnělas zřejmě na to, že ty stráže mají sluch lepší než ostříž a jen co bych tu hloupost vyslovila nahlas, spustilo by to hotovou lavinu,“ namítla jsem a Abigail musela uznat rozumnost mých argumentů.

„To je rozumné,“ připustila. „Ale rozhodně to nemění nic na mém názoru, že by ses neměla se všemi zde hádat. Pokus se mírnit svou temperamentní povahu. Jednou to bude jenom pro tvé dobro. Třeba budeš mít víc šancí k útěku, pokud ti povolí volně se pohybovat po hradě - a toho docílíš jenom tehdy, pokud budeš nekonfliktní,“ napomínala mě.

„Pokusím se,“ přislíbila jsem jí.

„O co se pokusíš?“ ozval se najednou za mými zády Caiův hlas, až jsem se lekla.

Úlekem jsem poskočila a otočila se k němu. „Panebože, vylekal jsi mě. Co tady děláš?“ vyhrkla jsem.

„Nesu ti jídlo, jak jsem slíbil. Ale to neodpovídá na mou otázku. O co se pokusíš? Doufám, že to nebude zase nějaký hloupý pokus o útěk. Nemuselo by to s tebou dopadnout tak dobře jako napoprvé, Oprah,“ prohodil a já se mu už-už chystala něco odseknout, když jsem si vybavila slova, která mi ještě před chvílí říkala Abigail.

„O žádný útěk se pokoušet nebudu. Koneckonců se mi tady líbí,“ pronesla jsem s úsměvem a posadila jsem se ke stolu, na kterém teď ležel tác s jídlem a vůně, která ho obestírala, byla přímo nadpozemská. „Páni, copak jsi mi to donesl?“ zajímala jsem se, když jsem odklápěla poklop.

„Nevěděl jsem, co máš ráda, a ta slečna mi říkala, že je to jejich specialita, tak jsem si říkal, že by ti to mohlo chutnat,“ pronesl a raději se na mě ani nedíval. Zdál se nejistý a přitom vypadal roztomile.

Vzala jsem tedy do ruky vidličku, na kterou jsem okamžitě napíchla kousek úžasně vypadajícího propečeného masa. A jenom o malou chviličku později jsem si už pochutnávala na nejlepším mase, jaké jsem za celý svůj život měla.

„Hmm, výborné…“ zamumlala jsem s plnou pusou a cpala jsem se dál.

„Jsem rád, že jsem vybral dobře,“ odvětil potěšeně Caius a spokojeně mě sledoval, jak se láduju jídlem.

„Nekoukej na mě, když jím. Je to neslušené,“ namítla jsem a snažila se trochu zpomalit mé jedení, aby to nevypadala, jako že jsem nenažraná. „A vlastně už bys měl jít,“ odmávla jsem ho.

„Nějak rychle se mě zbavuješ, ale… Jelikož se zrovna nehádáme, půjdu, nehodlám si to u tebe rozházet. Když se nehádáme, je to mnohem lepší,“ prohodil s úsměvem a chystal se odejít, když jsem si na něco vzpomněla. Na něco, co mě už nějakou chvíli trápilo.

„Počkej… Můžu se tě na něco zeptat?“ požádala jsem ho a Caius se tedy vrátil a sedl si naproti mně. „Můžeš mi říct, co všechno víš o misích?“ zeptala jsem se a všimla si jeho zmateného pohledu.

„Proč se zajímáš o mise?“

„Dneska večer se na jednu chystám,“ pronesla jsem ta slova a všimla si Caiova znepokojeného a snad i vystrašeného pohledu.

P.S. Pokud mi dole v komentáři na sebe, věrní čtenáři, necháte nějaký kontakt, tak vás o každé nové kapitole budu informovat.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), eMuska, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé rozpůlené srdce - 12. kapitola: