Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou II. - 5. kapitola

07.06.2011 (08:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1741×

5. kapitola – Symbol spříznění

Eve

Po opravdu dlouhé době se mi podařilo spát naprosto oproštěná od všech snů a vjemů, které se v lidské mysli odehrávají v době spánkového procesu a dalo by se i říct, že jsem za to děkovala bohu. Možná urážka, možná přehnané, ale bez toho bych se asi nevyspala a já opravdu toužila po naprosto bezstarostném spánku, který by konečně uspokojil mé tělo.

Jenže jak to tak bývá, probuzení muselo náležitě být nepříjemné a tím nejneuvěřitelnějším způsobem, co by mne nenapadl ani ve snu, kdyby se mi nějaký zdál.

Přes víčka se mi draly sluneční paprsky. Neobvyklé, zvláště pro tuto část roku. Doma by to obvyklé bylo. Zbožňovala jsem babí léto a s ním spojené barvy, které hrály tichou symfonii společně s vlahým podzimním větrem.

Proto nebylo překvapením, když jsem ke slunečním paprskům nastavila tvář a užívala si toho. Vnímala jsem tu energii proudící mi do kůže a svalů. Dokázala mi na malou chvíli navodit stav euforie doprovázející s letmým úsměvem na rtech. Na opravdu kratičký okamžik jsem dokázala zapomenout na naprosto všechny problémy a starosti, co mi v posledních týdnech nebezpečně plnily hlavu.

Popustila jsem uzdu fantazii, která mě dovedla domů. Domů. Právě tam, kde jsem se narodila, kde jsem prožila téměř celý svůj dosavadní život. Kde jsem měla všechno, co jsem si kdy přála, od milující rodiny, přes kamarádky, až po věci, kterých jsem se mohla dotknout, a měla k nim silnou citovou vazbu, i když vesměs neměly žádnou nominální hodnotu.

Stačilo se je natáhnout a dotkla bych se těch věci i lidí. Měla jsem je téměř na dosah ruky, tak moc byla moje vidina živá.

„Brzy spadneš z postele,“ zašeptal mi do ucha pobavený hlas. Nepříjemně jsem sebou škubla a bohužel se ozvaly břišní svaly. Tiše jsem kňukla, ale nic víc. Pohyb byl po všech stránkách složitý. Těch pár hodin spánku bylo příjemných, ale hodilo by se jich více. Mnohem více, proto jsem nereagovala na hlas, který mi před chvíli šeptal do ucha a raději si přitáhla peřinu až téměř k nosu a snažila se dál spát.

„To bych nedělal. Budeš přespaná. Být tebou, šel bych se najíst a trochu provětrat a teprve potom zase spát.“ Hlas mi bzučel u ucha jako otravný komár, který si zaslouží jedině hlasité připlácnutí ke zdi, až po něm zůstane jen mastný flek.

„Jdi pryč,“ zašeptala jsem chraplavým hlasem. Stále jsem cítila na jazyku pachuť léků a něčeho, co se mi nepodařilo identifikovat. Asi zbytky po té hloupé umělé výživě, která obsahovala sacharidy a bílkoviny.

„Bohužel nepůjdu.“ I když byl ten hlas měkký a zvonivý, něco mi v něm nesedělo, nedokázala jsem zjistit co, ale něco mi však silně připomínal, proto jsem se donutila otevřít oči.

Jak jsem řekla, po krásném spánku následovalo probuzení v podobě ledové sprchy, když moje oči se konečně setkaly s majitelem hlasu.

„Ty?!“ vyjekla jsem překvapeně a trhla sebou, abych se od něj dostala dál. Bolavé svaly mi to ztížily, jak nejvíce mohly. To si s nimi potom vyřídím.

„Ano já,“ odvětil nejmedovějším hlasem, co jsem od něj za tak krátký čas, co jsem s ním strávila, slyšela. Temně zlaté oči se mu zaleskly a rty se roztáhly do hybridního úsměvu zkříženého s úšklebkem. Vypadal jak filmová hvězda, která právě má zahrát pěkného hajzlíka. Nenáviděného, ale zároveň velmi milovaného.

„Co tu chceš?“ vybafla jsem na něj. Hlas se mi trošku spravil, ale stále jsem z něj slyšela a cítila chrapot, který mě dráždil v krku. Těkala jsem očima z něho na dveře a zase zpět. Dávala jsem mu jasné signály, aby slušně odešel, ale nějak se k tomu neměl. Ležel rozvalený na druhé straně postele, kterou Edward koupil jenom kvůli mně, a možná proto se mi tak krásně spalo, dokud jsem se neprobudila. Samozřejmě.

„Ležím,“ zašeptal a nahnul se ke mně o něco blíž. Rozepnutá košile mu sklouzla a odhalila nahou hruď, lehce bledou, přesto vypracovanou. Raději jsem se stáhla. Avšak velmi opatrně. Nechtěla jsem, aby se bolest ozvala znovu a na kratičký moment mě ochromila, protože v jeho přítomnosti jsem musela být ostražitá. Už v Londýně jsem z něj měla divný pocit, který se právě jenom umocnil a nedovolil mi, abych byla, byť na chvíli, bez ostražitosti.

„Nemyslím tady v tomhle pokoji, ale celkově. V tomhle městě, státě, na tomhle kontinentě!“ S každým dalším slovem jsem zvyšovala hlas, jenže mě zradil. Místo aby zněl autoritativně, přeskakoval mi jako klukovi v pubertě.

Na jeho tváři to vykouzlilo dokonalý úsměv, až mu dokonce zajiskřily oči, ve kterých se ukrývali malí čertíci, co chtěli vyskočit ven a poškádlit mě.

„Je to důležité?“ zeptal se ležérně, ale jeho pohled mluvit daleko více. Převalil se na záda a velmi provokativně si zívnul. Rukama si podložil hlavu, nohu přehodil přes nohu, prostě to vypadalo tak, že nehodlá odejít. Byla jsem z něj silně konsternována. Nedokázala jsem na to nic říct. Natož odporovat. Doslova mi vzal další slova ze rtů a vítr z plachet. Nic ze mě nevyšlo, ani vzdech.

„Dýchej,“ zašeptal a opět si zívnul. Zavřel oči. Předstíral spánek, prevít jeden, ale já moc dobře věděla, že on nespal už pár desetiletí. Což jsem já mohla změnit, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych to dokázala vyvolat. Na to jsem potřebovala být ve velmi emocionální situaci. Moment… Ta právě byla!

Zavřela jsem oči a pokusila se ten svůj dar probudit. Párkrát jsem ho už použila, ale netušila jsem jak. Proto to bylo ještě o něco složitější.

„Vypadáš jako bys chtěla polknout krknutí,“ zahihňal se upír v mé a Edwardově posteli. Rychle jsem otevřela oči a dívala se na něj, jak se směje a ukazuje dvě řady bílých zubů. Byl jediný upír, kterého jsem zatím potkala, co měl špičáky výrazné, proto mu dodávaly ten správný punc skutečného upíra, protože, jak jsem vypozorovala u ostatních z rodiny, ne každý upír takové zuby měl. Záleželo to zřejmě na tom, jestli je takové měl za života, takže bych nepočítala s tím, že kdyby nechali nějakého člověka proměnit, tak že mu narostou špičáky. Jak to bývá v některých, za vlasy přitažených filmech, kde upírům vyrostou špičáky pomalu až pod bradu.

„Cože?“ vyhrkla jsem, když se mi podařilo odlepit pohled od jeho zubů. Jen velmi pomalu mi docházel význam jeho slov. Zřejmě jsem byla ještě trochu omámená léky.

„Že vypadáš, jako bys chtěla polknout krknutí, což je u mladé dámy velmi neslušné, zvláště v přítomnosti muže.“ Rozlepil i druhé víčko, aby se mohl smát i další částí svého chladného těla.

„To teda nedělám,“ bránila jsem se, „a nějak jsem si nevšimla, že by tu byl nějaký muž.“ Reagoval na to poněkud… mimo mé očekávání. Zpod hlavy mu vyletěla ruka k rozkroku, který si poctivě ohmatal.

„Je tam,“ zašeptal svůdně mým směrem. Rázem se mi začala do tváří hrnout krev. Odvrátila jsem pohled a snažila se dýchat klidně. Ve spojení s tou rozepnutou košilí to bylo i na mne moc. Možná se mi stále motala hlava, ale byla jsem z něj nervózní.

„Copak, copak, stydíš se? Netvrď mi, že jsi neviděla pořádnýho…“

„Ticho!“ vykřikla jsem polohlasně a přitáhla si peřinu před obličej, aby neviděl, jak moc jsem v rozpacích.

„Ale no tak, princezno, přeci se nebudeš stydět před Davidem, jsme přeci přátelé,“ dodal koketně a snažil se mi stáhnout peřinu z obličeje.

Alice! zasténala jsem v duchu. Pomoz mi, prosím.

„Vypadni!“ Roznesl se pokojem rozzuřený hlásek, který šel do vysokých oktáv. Odhodlala jsem se vzhlédnout zpod peřiny a dívala se na Alicina záda. Ruce měla dané v bok a zřejmě se na Davida mračila, protože on se na chvíli zatvářil překvapeně a v jeho dokonalé tváři se na chvíli zrcadlil strach, který okamžitě vystřídala samolibost, když si všimnul mých očí, co se na něj upíraly. Vysekl mým směrem poklonu, mrknul na mě a poslal vzdušný polibek.

„Ahoj princezno,“ zašeptal a zmizel jak pára nad hrncem, jen za ním vlály šosy rozepnuté košile. Dívala jsem se za ním s otevřenou pusou. Naprosto neschopna jediného slova. Naneštěstí se plně ozvalo alespoň moje tělo. Musela jsem se položit. Bolest v břiše se stupňovala, následkem toho, jak jsem byla kvůli němu napjatá.

Alice hned ke mně přiskočila, aby mi pomohla. „Nech nohy pokrčené,“ přikázala. Tolik to nebolelo a mně se ulevilo. Jenom trošku. Lepší něco než nic.

„Je mi to moc líto,“ omlouvala se mi moje nevlastní sestřička a doběhla k oknu, aby odtáhla závěsy a do potemnělého pokoje se dostalo alespoň trošku světla. Jemně jsem zamrkala. Oči mi začaly slzet, ale rychle jsem je utřela, aby si náhodou nemyslela, že brečím.

„Vůbec neměl být ve tvém pokoji.“ Otočila ke mně svou dokonalou tvář, která byla stažena bolestí a provinilostí. Trochu pootevřela okno, aby se vyměnil vzduch. Chladný závan mi osvěžil mysl. Podívala jsem se jejím směrem. Rychle zavírala dveře na balkon.

„Musela jsem do pokoje oknem, protože vás tu zamknul,“ pokračovala ve svém monologu. Pobíhala po pokoji a sbírala věci, které se válely po zemi.

„Nebyl v mém pokoji,“ špitla jsem potichu a prsty stiskla peřinu.

„Cože?“ Zdvihla hlavu a upřeně se na mě podívala.

„Že v mém pokoji nebyl, tohle je Edwardův pokoj.“

„Kruci,“ zabrblala, „to mi nedošlo. Dostal zákaz do tvého pokoje. Že mě to nenapadlo hned. Omlouvám se, ale dělá mi problém nahlédnout do jeho budoucnosti. Ta jeho schopnost mě neuvěřitelně vytáčí. Už z toho důvodu, že u Belly vidět budoucnost mohu, ale u tohohle holomka ne.“ Strčila malý komínek knih do poličky vedle okna. Během krátké chvíle tu uklidila naprosto dokonale. Malý šikovný domácí skřítek, ale nahlas jsem si to říci nedovolila.

„Určitě musíš mít hlad, řeknu Esmé, jestli by ti nemohla něco připravit, zatím ještě zůstaň ležet, až se vrátím, pomůžu ti do sprchy, určitě se chceš umýt a trochu osvěžit. Pak bychom se zeptaly Carlislea, jestli můžeš chodit, aby ses mohla projít, jo a… mám tě pozdravovat od Belly, říkala, že se za tebou zítra zastaví. Zatím toho do školy nemáme tolik, takže je ještě celkem volno, proto…“ Její brebentění pomalu přecházelo v šum, který se mi únavou a bolestí nechtělo překládat. Zavřela jsem oči a nechala se unášet na vlnách klidu a čerstvého vzduchu.

„Eve?“ Trhnutím jsem otevřela oči. Alice se nade mnou skláněla. „Je ti dobře?“

„Hm…“ Nechtělo se mi do ničeho, ale nemohla jsem upadnout do nějaké letargie, která by mne stáhla do deprese, jenže jsem pociťovala naprosto ke všemu odpor. Nechtělo se mi nic. Chodit, jíst, mluvit. Chtěla jsem jenom ležet a dívat se do stropu dlouhé hodiny.

„Carlisle říkal, že ti mám pomoci do koupelny, aby ses umyla. A když to půjde, tak bys šla po svých.“

„Hm…“

„Hej!“ křikla Alice a luskla mi před očima. „Trochu života.“

„Tobě se to řekne.“ Tak jsem si tu přála Edwarda. Obejmout ho, přitisknout si ho k sobě, prostě s ním být.

Prsten!

Natáhla jsem před sebe ruku, na kterém měl být zásnubní prsten, co jsem měla od něho. Jenže tam nebyl. Ztratila jsem ho! Co když mi ho vzali oni? Co by na to řekl?

„Mám ho já,“ šeptla Alice vesele a přitančila zpět k posteli. Z krku si odepnula dlouhý řetízek a sundala z něj zásnubní prsten od něho. Položila mi ho do dlaně a já jej silně stiskla. Hned se mi v těle rozproudilo uklidňující teplo, které vycházelo z prstenu. Bylo mi jedno, jestli je to opravdu tak, nebo si to jen nalhávám. Popravdě, po tom týdnu jsme se cítila opět klidná a vyrovnaná. Myšlenky na něho byly příjemné a velmi uklidňující.

„Zkusím tedy jít.“ Alicina alabastrová tvář se rozzářila a koutky dokonalých rtů se zdvihly.

Odhodila jsem ze sebe peřinu. Chlad mne ovanul a já se roztřásla. Všechny chloupky na těle se mi naježily, ale bylo to více než osvěžující. Nikdy jsem neměla ráda příliš horko. Raději ať se klepu zimou a musím se obléknout, než se potit a nemít možnost se ochladit.

„Musíš pomalu, ano?“ Teď se na mě podívala starostlivě a natáhla ruku. Pevně jsem se jí chytila a s její pomocí se posadila do sedu. Nebudu lhát, bolelo to. Břišní svaly protestovaly a cítila jsem bodání v podbřišku, ale bolestivý vzlyk jsem držela v hrdle.

Slabost je nejhorší nepřítel. Slova se mi v hlavě rozsvítila jako silná žárovka a poblikávala jako neonová světla na nočním klubu.

„Dobrý?“ Odhodlaně jsem přikývla a přehodila nohy přes okraj postele. Nechápala jsem, že to teď tak bolí, když jsem uhýbala před Davidem, nebolelo to. Mohlo to být tím, že mi vyletěl adrenalin vysoko, a já se soustředila na únik? Možná.

„Samozřejmě.“ Zapřela jsem se do její ruky a pomalu vstala. Kolena se mi klepala, ale chvilička stačila, aby byla zase pevné a země pod mýma nohama nevibrovala.

„Zvládneš to?“ Přikývla jsem a s její pomocí jsem se vydala do koupelny. Pouhý přechod po pokoji byl bolestivý, ale s každým dalším krokem to bylo lepší a přede dveřmi jsem se odhodlala jít sama, ale Alice mi byla hned po boku, kdyby náhodou.

„V pohodě,“ syknula jsem k ní a krátkými krůčky došla ke dveřím koupelny. Stisknout kliku byl trošku problém. V ranách mi nepříjemně cukalo a až uvnitř jsem se odhodlala na své paže podívat. Byly zavázané sněhově bílým obvazem, kterým krev neprosákla.

„Jak se ti to stalo?“ zeptala se Alice zvědavě.

„Nejsem si jistá,“ zalhala jsem, aniž bych se jí podívala do očí, protože v nich by mohla poznat, že zatajuji těžkou pravdu, před kterou jsem chtěla celou rodinu uchránit. Byl to pouze můj problém, který jsem musela co nejdříve vyřešit.

„Pochybuju, že je to od toho, jak jsi prolétla těmi dveřmi.“ Do hlasu se jí vkrádalo podezření, ze kterého jsem nebyla nadšená. Jak jsem si mohla bláhově myslet, že by za tím nehledali nikoho dalšího?

„Nechci o tom teď mluvit, Alice,“ zašeptala jsem s povzdychem. Odtrhla jsem náplast a začala obvazy rozmotávat. Tak dlouho jsem je mít nemusela.

„Chápu, ale kdybys řekla, co ti udělala, bylo by to jednodušší,“ začala opatrně a mně došlo, na co naráží.

„Jako, že mě mučila?“ Nepoznávala jsem svůj ledově klidný hlas, z něhož mi běhal mráz po zádech. Měnila jsem se a ani jsem to nepoznala a nedokázala tomu nijak zabránit, natož se bránit. Jenže jak bych se měla bránit sama před sebou?

„To…“ vydechla, když jsem se na ni podívala. „Raději tě tu nechám. Určitě to zvládneš, kdyby něco, zavolej.“ A vytratila se. Trochu jsem si oddychla a znaveně se posadila na skříňku vedle umyvadla. Stáhla jsem poslední kousek obvazů a zadívala se na své ruce. Na obou byly dva dlouhé řezy vedle sebe. Nyní už bledě červené a rychle se hojily. Ještě tak dva či tři týdny a zůstanou mi jen jizvy.

Victorie.

To jméno mi znělo v hlavě. Ona nebyla tím násilníkem. Ne v pravém slova smyslu. Způsobila mi sice horší rány, ale tím pravým byl Aro. Odporný a slizký. Daleko prohnanější a vypočítavější než v knize. Tam to byl jeho velmi slabý odvar.

Umyj se a na nic nemysli! křičelo na mne mé podvědomí. Jemu se to řeklo snadno. Měla jsem tolik otázek, počínaje tím, jak to, že Cullenovi nezjistili, že tu Volturiovi byli. Těžko svůj pach mohli vymést koštětem a někam ho bedlivě zamést, například pod koberec. V tom muselo být něco jiného. Zvláště, když tu pach po Victorii zůstal.

Neohrabaně jsem se plácla do čela. Že mi to nedošlo dřív! Aro má kolem sebe upíry se schopnostmi. Jeho garda jimi přímo přetéká. Určitě by se tam našel takový, který by dokázal pach nějak zamaskovat.

Brilantní plán, Aro! To jsem musela uznat. Myslel na všechno. Jak zamezit Alici, aby ho vyrušila, tak aby ho Cullenovi nevypátrali. Jenže já se od něj nenechala jen tak srazit na kolena. Po druhé už ne. Když mi prozradil, že mě ten jeho nohsled unesl, určitě měl prsty i ve smrti mé rodiny. Což bylo velké mínus pro něho. Dal mi sedm měsíců, a já se rozhodla, že najdu řešení za každou cenu. To já ho srazím na kolena a pomstím se. Sice pomsta nic neřeší, ale on už je stejně víc jak tisíc let mrtvý. Ne-li více, takže v čem je pak rozdíl?

„Eve? Eve, jsi v pořádku?“ Zpoza dveří se nesl Alicin strachující se hlásek.

„Ano,“ odpověděla jsem chraptivě.

„Už jsi tam půl hodiny a ještě jsi ani nezapnula sprchu. Chceš s něčím pomoci?“

„Ne. Jen bych tě chtěla poprosit o nějaké nové obvazy.“

„Dobře,“ zavolala a zřejmě hned odešla.

Sundala jsem si zbytek oblečení a opatrně vlezla do sprchy. Nečekala jsem, že teplé kapky budou bolet. Bodaly mě do kůže jako tisíce jehliček. Tiskla jsem jazyk za zuby, aby ze mne nevyšel jediný sten.

Byla jsem ztuhlá, ale po chvíli jsem si zvykla a svaly se pod horkými proudy vody začaly pomalu uvolňovat a já mohla dělat pohyby, které mi před nějakou chvíli byly naprosto zapovězeny. Jen břišní svaly zůstaly ztuhlé.

Utírání byl oříšek, naštěstí se mi ho podařilo vyřešit. Našla jsem tam čisté oblečení, které Alice donesla už před tím, a rozvážně si ho oblékla.

„Můžu dovnitř?“

„Pojď Alice,“ šeptla jsem a došla k zrcadlu, abych se na sebe podívala. Málem jsem se sama sebe lekla. Takhle bledá jsem snad nikdy nebyla a ty kruhy pod očima jen zvýrazňovaly bledost. Vypadala jsem téměř jako upír. Vtipné, ale ta poznámka seděla.

„Rozčešu ti vlasy,“ nabídla se moje nevlastní sestřička a nečekala na odpověď. Sama bych to asi nezvládla. „A Carlisle by s tebou chtěl mluvit,“ řekla, téměř jako by se jí to netýkalo, a nemělo to vyznít tak tajemně, jak to vyznělo.

„O Edwardovi?“ Cukla sebou a ruka se jí zadrhla v pohybu.

„Asi.“

„Ježiši, Alice! Vy děláte jako by byla druhá světová válka!“ vytkla jsem jí už rozzlobeně. Otočila jsem se k ní a dívala se na ni. Tvářila se šokovaně. Lapala po dechu a hledala ta správná slova, kterými by mohla vyjádřit své myšlenky.

„Copak si neuvědomuješ, co se tady stalo?“

„Až moc dobře. Strčila jsem nos tam, kam jsem neměla.“ Spíš sem byl dovlečena proti své vůli!

„Už jsem viděla spoustu různých reakcí lidí na upíry, když měli to štěstí po útoku, ale takovou jsem opravdu ještě neviděla.“

„Co tím myslíš?“

„Nevím, a mně není určeno soudit druhé. Carlisle je u sebe. Čeká na tebe.“ Tiše odešla bez dalšího slova. Asi jsem ji rozzlobila, svůj účel to mělo. Trhalo mi to srdce, že jsem jí ublížila, ale bylo to jen pro její dobro. Pro nic jiného.

S tichým povzdechem jsem se postavila a vyšla z koupelny.

„Ahoj princezno,“ šeptal mi svůdný hlas hned u ucha. Chytil mne, abych sebou moc prudce necukla.

„Co chceš?!“ vyštěkla jsem nevrle a snažila se mu vykroutit.

„Popovídat si.“

„Tak to se postav do řady, jdu za Carlislem.“ Tichý smích se mi otřel o zátylek a zabloudil dokonce do vlasů.

„Krásně voníš. Lépe než před tím, moncheri.“

„Jdi se vycpat.“ Neměla jsem na něj náladu. S ním jsem mluvit nechtěla. Za to extempore v Edwardově pokoji už vůbec.

„To by nešlo.“

„Tak se jdi raději přesvědčit, jestli jsi ještě chlap,“ odsekla jsem a konečně se vymanila z jeho sevření. Nemluvila jsem s ním ani pět minut a už mi lezl krkem.

„To už jsem kontroloval, princezno, když jsi to zmínila před nějakou tou chvílí.“ Mrknul na mě a zase se přiblížil.

„Dej mi pokoj,“ zasténala jsem. „Nemám čas.“ Ukončila jsem rozhovor a snažila se co nejrychleji, co mi břišní svaly dovolily, dostat do Carlisleovy pracovny. Neštěstí se mi to podařilo, protože ten Londýnský otrava zůstal stát na místě s tím svým připitomělým úsměvem, na který mu mohly skočit leda nějaké namyšlené blondýny. V duchu jsem se modlila, aby tu nebyl dlouho.

„Eve!“ Zavřela jsem za sebou dveře do pracovny. Bylo to vlastně zbytečné. Tady bylo slyšet i náraz jehly o podlahu.

„Chtěl jste se mnou mluvit a já vlastně s vámi také.“

„Začni mi prosím tykat, Eve,“ řekl klidně a nabídnul mi pohodlné křeslo před jeho pracovním stolem. Živě jsem si pamatovala, jak jsem tu seděla před pár týdny a dozvěděla se krutou pravdu o svém životě, o rodině, o jeho rodině, o Cullenových.

Trochu jsem se na křesle ošila. Tenkrát jsem taky seděla jen na krajíčku, abych mohla utéct. Jenže jsem neměla před čím. Tehdy ne. Teď už to vím, ale nehodlala jsem to udělat. Měl by to moc snadné.

Sedla jsem si až dozadu a záda si opřela o opěradlo. „Nezlobte se, ale nějak to nejde. Uznávám starší. I když vím, že podle lidského věku vás za chvíli doženu, přesto jste pro mne autorita, které si vážím už jen z principu.“ Carlisle se usmál a přikývnul.

„Jsi tak jiná, než ta záplava lidí, která proplouvá mým dlouhým životem.“

„Každý jsme jiný.“

„V tom máš pravdu, Eve. Ale o tomhle jsme se nepřišli bavit. Určitě chceš něco vědět, že?“

„Samozřejmě.“

„Jenže já také.“ Znervózněla jsem. „Určitě chápeš, na co narážím.“

„Řekla jsem všechno, co vím, na co si pamatuju.“ Doma jsem často lhala. Nejsem na to pyšná, ale kdo nelže. Pravda, nešlo o život, ale jen o hlouposti, když člověk šel za školu, nebo s kamarádkami ven, i když to měl zakázané. Jenže tohle bylo něco úplně jiného. Závisel na to život mé nové rodiny. Probudila se ve mně pravdomluvnost? Byla bych ochotna říct pravdu, i když jsem věděla, co způsobí? Ne. Raději ať mě mají za lhářku, než za někoho, kdo by si musel na bedra hodit smrt další rodiny.

„Já vím, Eve, ale něco si musíš ještě pamatovat, protože pochybuju, že ty řezné rány na tvých rukou jsou od skleněné výplně hlavních dveří. Na to jsou příliš pravidelné a jemné.“

„Carlisle…“ Ladně vstal a kleknul si přede mne. Hlasitě jsme polknula, když mě chytil jemně za ruce. Vložil své dlaně do mých. Zamrkala jsem, abych zaplašila slzy.

„Eve, holčičko…“ Upřel na mne ten svůj pohled, kterým mi jasně dával najevo, že mu mohu věřit a já mu věřila. Z celého srdce. Jenže nemohla jsem to říct. „Jsme tu pro tebe, já jsem tu pro tebe. Záleží mi na tobě. Na tvém štěstí. Málo se takto úzce stýkáme s lidmi. Toho jsi si určitě vědoma, proto se na mne nezlob, že se o tebe tak starám a ne jen já. Jsi právoplatným členem rodiny a to ne jen kvůli tomuhle.“ Prstem přejel po zásnubním prstenu. „To byl jen první krok.“ Jeho chladný dotek zmizel. Stoupnul si naproti a pohladil mě po vlasech. Obešel křeslo a zasednul za pracovní stůl. Obratně otevřel jednu z jeho četných zásuvek a vytáhnul malou dřevenou truhličku s vyrytým rodinným erbem na víku.

„O tomhle vědí pouze upíři, kteří to zažili, kterých se to týká. V knize to nenajdeš, ale pro nás je to více než důležité. Je to něco, co nám dává jistotu, že máme na tomhle světě nějaký úděl. Přesto, že žijeme věčně.“ Nechápala jsem jeho slova, ale cítila z nich sílu, která mi pomáhala. Tušila jsem, že to bude něco, co mě překvapí.

„Jsem hodna toho, abyste mi to ukázal?“ zeptala jsem se prostě.

„Je mou povinností, abych ti to ukázal, protože se to teď týká i tebe.“ Nechápavě jsem se na něj podívala, ale on na sobě nenechal nic znát.

Přistrčil truhličku mým směrem a otvíráním čelem. Hbitými prsty chirurga truhličku otevřel. Její stěny byly vyloženy karmínovým sametem a na dně se vedle sebe tísnily čtyři menší krabičky se skleněnými víčky, pod kterými se na smaragdové vycpávce třpytily čtyři skleněné slzy.

Vzhlédla jsem ke Caslisleovi a on pokynul, abych se podívala lépe. Posunula jsem se na křesle o něco blíže, nedbaje nepříjemné bolesti, a nahlédla na víčka skleněných krabiček, na nichž byla zlatou barvou napsána vždy dvě písmena. První nesla C + E. Bála jsem se natáhnout ruku, tak jsem si raději pečlivě prohlédla slzy pod sklem. Ležely na tmavé látce a dívaly se na mne svým jiskřivým okem. Téměř se mi zdálo, že se vzduch okolo začal tetelit. Oči mi postupně přejely po všech krabičkách. E + R a A + J.

Poslední se tísnila u stěny a nesla pouze jedno písmeno E, a pod sklem se leskly dvě slzy.

„Co je to?“

„Zjednodušeně symboly spříznění.“

„Symboly spříznění?“

„Ano, symbol toho, že jeden druhému byl souzen, nedbaje na to, jak na sebe dlouho museli čekat.“ Na chvíli se odmlčel. Přitáhnul si truhličku k sobě a vtáhnul z ní jednu skleněnou krabičku. Tu s nápisem E. Bylo tam osamocené, stejně jako dvě slzy v jejích útrobách.

„Ta patří mému prvnímu synovi. Edwardovi.“ Nejistě jsem polknula a dívala se na jeho zasněný výraz, zřejmě se jeho mysl toulala v minulosti.

„To znamená?“

„Našel svoji spřízněnou duši, Eve.“

„Mě?“ Pomalu přikývnul. „Ale…“

„Opět ale?“ Nepatrně se pousmál. Bledými prsty zvednul Edwardovu krabičku a opět ji uklidil do truhličky, kterou zavřel a zamknul. Věnoval mi milý úsměv. Sledovala jsem, jak celý ten vzácný poklad schovává do pracovního stolu.

„Vím, že jsme trochu odběhli od tématu, ale mělo to svůj účel.“ Ladně vstal a otočil se k oknu. Výhled byl opravdu úchvatný. Před okny pracovny se rozprostíral do všech stran les. I když byla pracovna v patře, většina stromů přesahovala výšku domu, avšak nad těmi nižšími bylo vidět jen další a další stromy. V dost širokém okruhu tu nebyla živá duše. Pro Cullenovy pochopitelné, pro mě touto chvílí, svazující a trýznivé. Člověk si tu připadal osamělý. Jak jediný člověk v okruhu jsem na to měla právo, přesto jsem se s tím chtěla smířit, tak jako se vším, ale když tu nebyl Edward, bylo to ještě těžší.

„Jaký důvod?“ zeptala jsem se a nervózně se zavrtěla.

„Po tom, co se minulý týden stalo, naprosto chápu, že o tom nechceš mluvit,“ odkašlal si, „jenže já to musím vědět.“ Stál ke mně zády. Díval se z okna a jeho ruce volně visely podél jeho útlých boků. Vypadl škrobeně. Téměř aristokraticky. Ztuhle, jako když ho postaví před nastávající ženu, s níž neví jak mluvit, protože jejich sňatek byl předem domluven.

„Moc si toho nepamatuju.“ Ruce se mi začaly třást a na čele jsem cítila chladný pot. I mé srdce mě zradilo.

„Již několik desetiletí žiji na tomto světě a poznám, když někdo lže. Neprozradí ho jen chování těla, ale i tón hlasu, i když tobě připadá stejný. Dokážu v něm zaslechnout změnu. Věř, že tvé lhaní chápu. Vzpomínky, bolestné vzpomínky, dokáží člověku nahánět strach i mnoho let po jejich udání a často si člověk vytvoří vlastní obraz toho, co se stalo. Začne lhát sám sobě a já bych byl velmi nerad, aby to postihlo i tebe. Jsi člen rodiny.“

„Jen člen,“ odtušila jsem.

„Ne. Právoplatný člen. Po spříznění, už právoplatný, i když se rozhodneš zemřít jako člověk. Jsi souzena jednomu z nás. Jsi právoplatným členem rodiny a členové se chrání.“ Pochopila jsem jeho hru. Mluví pomalu, rozvážně. Slova opakuje, aby mne ošálil a já mu všechno řekla sama. Udivovalo mne, že mi to došlo. Takhle jsem v lidech číst nedokázala, ani v upírech. Přesto jeho slova byla jiná, než kdykoliv před tím.

Člen se chrání, to ano, ale ne za cenu toho, aby byl jeho život upřednostněn před ostatními. Ne, když je v sázce osud všech, raději se obětovat, než nechat obětovat ostatní. Slova se mi tvořila na jazyku a já tolik chtěla je říci nahlas. Jenže tím bych řekla příliš mnoho. Byla jsem ve slepé uličce. Netušila jsem, co mu na to odpovědět, ať bych řekla cokoliv, navedla bych ho na cestičku, co vede k pravdě.

Čím více jsem přemýšlela nad odpovědí, tím více jsem se zamotávala ve svých vysvětleních, až jsem se ztratila úplně. Jen jsem seděla na křesle a dívala se na Carlisleova záda. Dokonalá socha, bez známek života. Přesto jsem slyšela, jak dýchá. U něho jediného mi to nepřipadalo zvláštní. Jemu krev nedělala problém, takže iluzi člověka dokázal ztvárnit nanejvýš dokonale.

„Nemáme před sebou tajnosti,“ zašeptal do tíživého ticha.

„Nemám tajnosti,“ oponovala jsem ostře a trochu se narovnala, ale hned toho nechala, protože moje břišní svaly se stále bránily.

„Proč neřekneš pravdu?“ Cítila jsem v jeho slovech ostrost a tichý příkaz, ale jeho hlas zůstával chladný. Téměř bez kousku citu.

„Já-j-á…“ koktala jsem. Teď jsem byla doslova ve slepé uličce a netušila jsem, kam mám jít. Jak se vyplést ze sítě lží, do nich jsem se zamotala.

Spásná myšlenka! Zbožňovala jsem svůj mozek. Když já nedokázala něco vymyslet, udělal to za mě on, aniž bych se o to prosila. Jen maličký kousek vzpomínky.

„Já se bojím,“ přiznala jsem se. V tomto jsem nelhala. Jenže na udičku jsem musela nasadit menší rybku, která byla zmiňovaná před pár týdny.

„My tě ochráníme, holčičko.“ Otočil se a pohlédl mi do tváře. Zlatavé oči byly plné něhy a touhy pomoci mi.

„Před časem jsem měla sny, ve kterých figurovala.“ Byl čas na to, abych mu řekla, o něčem, co mě už netrápilo? Něco, co jsem mu měla říct dávno? Pro jeho bezpečí a bezpečí jeho rodiny ano. Další jsem už nechtěla ohrozit.

„Ten, při kterém Edward usnul.“ Letmo jsem přikývla.

„Přišla si pro mě, chtěla si pohrát.“ Kdybych si mohla dovolit být ironická, za tenhle herecký výkon bych si zasloužila oskara.

Carslisle rychle obešel stůl a kleknul si přede mne. Položil své ruce na má předloktí. Na zavázané rány.

Ach Aro, kéž bych tě mohla zrovna těmahle rukama zaškrtit. Takhle kvůli tobě lhát své nové rodině. Druhé rodině, která je kvůli tobě v nebezpečí, to ti nestačí, že jsi mi jednu už vzal?!

„To ti udělala ona?“

„Ano,“ řekla jsem pevným hlasem. Jeho oči se zavřely a tvář se mu zkřivila odporem. Ztěžka vstal a došel ke dveřím. Opřel se o ně. Cítila jsem najednou strašně provinile.

„Proto jsem to nechtěla říkat,“ špitla jsem. Mé tušení se potvrdilo. Byl vzteklý, i když to skrýval, přede mnou to ale skrýt nedokázal. Na mámě jsem dokázala poznat její rostoucí vztek, přestože vypadala, jako by vyhrála v loterii.

Mohla jsem si jenom domýšlet, co by se stalo, kdybych mu řekla celou pravdu. To by asi nerozdýchal.

„Carlisle?“

„Nechápu, jak mohla vlkům proklouznout a jak to, že ji ani Alice neviděla…“

To Darren! křičely mé myšlenky. Musela jsem se hodně snažit, abych držela rty pevně k sobě přitisknuté.

„Neviděla?“ zeptala jsem se hraně, hlavně hodně hloupě. Věděla jsem to, ale tahle otázka se ode mne očekávala.

„Pozítří se to stejně dozvíme, proč.“

„Jak to?“

„To ti vysvětlím zítra, pro dnešek toho bylo dost a ještě.“ Otočil se na mě. „Jdi se najíst a odpočiň si.“ Pohladil mě po vlhkých vlasech a políbil na čelo. Zahřálo mě z toho u srdce, protože jsem se někde cítila jako doma, ale… to zpropadené slovíčko… ale proto, aby to tak mohlo i nadále zůstat, jsem musela začít konečně jednat.

„Dobře,“ souhlasila jsem.

„A Eve?“

„Ano?“ Přivinul mě k sobě, když jsem vstala.

„Mám tě rád, holčičko.“

Je to tady, konečně mi došly knížky, takže, kdo si ji objednal, ať napíše komentář, kde by byl mail nebo nějaký kontakt, díky kterému bychom se mohli domluvit. A nakonec přidávám fotky.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou II. - 5. kapitola: