Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou II. - 13. kapitola - 2. část

28.04.2014 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1485×

13. kapitola – Povedený dáreček

Eve

2. část – Alicina zpráva

Během následujícího týdne mi Karolína vrtala hlavou. Nedokázala jsem si pomoct. Alespoň jsem nemusela myslet na Dana Parkera. Mohla být Karolína jednou z Victoriiných obětí? Jen když jsem na to pomyslela, se mi udělalo špatně. Ihned jsem ji viděla v kaluži krve s roztrhaným hrdlem.

„Jsi v pořádku?“ Zvonivý hlásek se usadil vedle mě u stolu v jídelně a já se podívala na jeho drobounkou majitelku.

„Jsem v pohodě,“ zalhala jsem dost přesvědčivě. Cítila jsem se provinile spíš kvůli tomu, že jsem se v posledních týden obracela ke Cullenovým zády, ale bez Edwarda jsem v tom domě nedokázala být.

„Nechtěla by ses zítra stavit s Bellou k nám na návštěvu?“ zeptala se potichoučku, aby nás nikdo neslyšel. Beztak všichni už dávno věděli, že teď bydlím u Swanů. Kupodivu se nad tím nikdo nepozastavoval.

„Co je zítra za den?“

„Čtvrtek.“ Alice se nimrala v zeleninovém salátu. Rajčata z něj na mě doslova křičela. Musela jsem se zakousnout do dávky hranolek, abych zaplašila tu příšernou rajčatovou vůni. Zkousala jsem svoje sousto a strčila hřbetem ruky do jejího tácu. Ihned pochopila a odstrčila ho od sebe na délku její drobounké paže.

„To nemůžu, jdu do bistra s Tylerem a Jacobem. Budeme se domlouvat na tom víkendovém kempování.“ S vypětím sil jsem otevřela sklenici džusu až plechové víčko hlasitě luplo.

„Chápu,“ přikývla. Znělo to dost smutně, což zřejmě pramenilo z toho, že její schopnost nepůsobila, když jsem byla s vlky a pod dozorem Davida, který dokázal blokovat ostatní schopnosti i na dálku. „A kde je David?“

„Přes dva týdny se neukázal.“ Od té soboty, kdy mi ukázal své oči, musel být dost daleko, protože jsem ho nezpozorovala v lesíku před domem, a nebo se tak dobře schovával, že jsem ho neviděla. Mohl taky lovit v lesích zvěř, aby se barva jeho očí vrátila ke zlaté, protože s rudýma očima se nemohl vrátit do vily. Carlisle by ho tam určitě nechtěl.

„Nemá na tebe náhodou dávat pozor?“ Konečně se vrátila ta bojovná Alice a já se usmála. Hned mi bylo lépe.

„Neměj strach, Alice, všechno je v pořádku, jediné ohrožení je, že se unudím k smrti.“ To jí na bledé tváři vykouzlilo úsměv.

„To je moc dobře. Víš, Eve, chtěla bych ti něco říct, připadá mi to vůči tobě nefér, když žiješ v nevědomosti.“ Odložila jsem hranolek namočený v kečupu zpátky na talíř a zděšeně jsem se podívala na Alici.

„Stalo se něco Edwardovi?“ Alice mi konejšivě položila svou drobnou ručku na zápěstí a zavrtěla hlavou.

„Nic se mu nestalo, ale jde o něj.“ Rázem jsem ztuhla, nedokázala jsem si představit, co se stalo a jediné, co jsem slyšela, bylo moje vlastní srdce, jak mi buší až v hlavě a bolest na zápěstí, jak mi ho drtí Alicina ruka. „Hlavně klid,“ zašeptala mi do ucha a pustila mě. Všimla jsem si, jak ztěžka polkla. Krev se mi v těle rozproudila poměrně rychle a polechtala jsem tím Aliciny chuťové upírské pohárky.

„Alice,“ zasténala jsem.

„Promiň, nechtěla jsem tě rozrušit, nechtěla by ses ulít z politologie a jít se jen tak projít, pak to umluvím, že se ti udělalo špatně a já tě doprovodila domů.“ Ztěžka jsem přikývla a snažila se vstát, ale nohy se mi roztřásly. „Mám dojem, že ani nebudu muset lhát, jsi bledá jak já.“

„A je mi špatně,“ dodala jsem a odstrčila od sebe tác i s načnutým džusem, kterého jsem se nestačila ani napít.

„Tak půjdeme.“ Pomohla mi vstát a podpírala mě celou cestou z jídelny. Vnímala jsem pohledy studentů, které nás vyprovázely, díky čemu se mi udělalo o něco hůř. Opět jsem byla středem pozornosti a to jsem tolik bojovala, abych mezi ně zapadla, aby na mě zapomněli jako na novinku a začali mě přehlížet. „Asi jsem ti to měla říct někde v soukromí.“

„Zrovna ty by ses neměla zabývat minulostí,“ řekla jsem tiše, když se za námi konečně zaklaply skleněné dveře a na tváři mě polechtal chladný vánek. Obloha byla pořád obtěžkána bouřkovými mraky nacucanými deštěm. Alice mi pomohla se posadit na lavičku.

„Dojdu ti pro bundu a řeknu to našemu učiteli.“ Bleskově zmizela v jídelně a já se k ní otočila zády, protože mě pronásledovaly zvědavé oči.

Hlava mi nepřestávala třeštit. Co mi Alice chce říct tak důležitého? Jakoby se toho poslední dobou nedělo už dost. Stále samé jobovky a já je už nedokázala zvládat, i když jsem se do nějakých vrhala po hlavě naprosto dobrovolně.

„Jsem tu, zlato.“ Alice přicupitala a hodila mi sako přes ramena a mou tašku přes rameno měla na sobě. „Je to lepší?“ zeptala se starostlivě s lehkým náznakem provinilosti. Ano, měla se cítit provinile! Ještě pár dalších podobných prohlášení, a dostanu v jedenadvaceti infarkt.

„Nemohla bys mi příště poslat sms, abych se psychicky připravila?“ Alice pokrčila rameny a podpírala mě až k Jasperovu autu. Otevřela mi dveře a já si sedla. Naskočila na sedadlo řidiče a chtěla nastartovat, ale já ji zastavila. „Řekni mi to tady, nechce se mi jet do vily.“ Zatvářila se uraženě, ale já tam opravdu nechtěla. Kdybych jenom prošla kolem jeho pokoje, zatoužila bych po něm ještě víc a teď jsem byla ve stavu, kdy jsem naše odloučení snášela docela dobře, i když jsem s ním nemluvila dost dlouhou dobu a to ne jen kvůli Lukášovi, který tam byl, ale i kvůli tomu, že jsem se bála, že bych mu vyklopila, to o těch vidinách, pokud mu to nevyslepičil David.

„Tak dobře.“ Sevřela volant a hlasitě si oddychla. Dívala se před sebe. „U Eleazara bydlí tvůj bývalý přítel!“ Vyrazila to ze sebe tak rychle a skrčila se přitom, jakoby čekala, že ji praštím, ale poučila jsem se, že mlátit nadpřirozené bytosti nepřinese nikdy nic dobrého.

Rázem ze mě všechno spadlo, obávala jsem se toho nejhoršího, že se ti dva poprali a utrhali si ruce nebo ještě něco horší, takže tahle zpráva pro mě byla jako osvobozující rozsudek. Hlasitě jsem si oddychla a opřela si hlavu. Zavřela jsem oči a soustředila se na svůj dech a tlukot srdce. Otevřela jsem oči a dívala se na zamračenou oblohu o něco veseleji. Pomalu jsem se narovnala a otočila hlavu k Alici. Dívala jsem se do jejích zlatavých očí.

„A to ti trvalo tak dlouho, než jsi mi to řekla?“ Udiveně pootevřela ústa.

„Ty to víš?“

„Ano, protože jsem s tím zmetkem mluvila.“ Našpulila jsem rty, když jsem si na ten náš menší rozhovor s výměnou názor vzpomněla. Hanlivé označení svého bývalého jsem řekla v češtině a nebyla jsem si jistá, jestli tomu Alice porozuměla doslova, ale pochopila, že to bude určitě nadávka. Jeho nazývat jeho jménem nemělo smysl, nezasloužil si to.

„Kdy?“ zeptala se Alice udiveně a lehce ukřivděně.

„Já už nevím, ale volala jsem Edwardovi a zvednul mi to on.“

„Eve!“ vypískla Alice. „Nezapomínej na trest. Tímhle ho můžeš zhoršit, pokud se o tom rada dozví.“

„Neměj obavy, mám od Ephraima povolení, že s ním můžu telefonovat. Je přeci moderní doba.“

„Kdy?!“ V Alicině hlase jsem slyšela silné rozladění a bylo mi jasné, že se na svou schopnost spoléhala celá desetiletí a teď, když by se jí hodila nejvíce, je bez ní bezradná.

„Alice…“

„Tohle se mi přestává líbit.“ Bezradně rozhodila rukama. „Neměla jsem dovolit, aby ses odstěhovala k Belle, a už vůbec jsem neměla dovolit Edwardovi, aby odešel z nemocnice a takhle příšerně to všechno zamotal!“ Složila si tvář do dlaní a začala vzlykat. Kousnula jsem do rtu a konejšivě ji pohladila po rameni.

„Alice, prosím, ty za nic nemůžeš. Prostě… některé věci se prostě stát musely.“ Chtěla jsem říct, že není Bůh, ale to jsem si raději nechala pro sebe.

„Slíbila jsem Edwardovi, že nedopustím, aby se ti něco stalo a že se k vlkům ani na délku palce nepřiblížíš.“ Lehce jsem se pousmála.

„To se o víkendu asi nepodaří.“

„Já ale proti vlkům nic nemám!“ vypískla popuzeně. „Ale dohody se dodržovat musí a já nikdy žádnou neporušila a nemíním s tím teď začínat!“

„Alice…“ povzdechla jsem si s úsměvem. „To je v pořádku, když tě to uklidní, tak se domluvím s Davidem, aby tam přišel, budeš se tak cítit lépe?“

„Já už se o něco postarám,“ dodala tajemně a nastartovala motor. Jeho tiché předení mě uklidnilo. „A asi bych ti měla dát číslo na Edwarda.“ Nadšeně jsem se napřímila a upřeně Alici sledovala, když vyjížděla z parkoviště. Zamířila zpět do města, k domu Belly.

„Vážně mi ho dáš?“

„Stejnak ho máš.“

„Nemám, přísahám, i když jsem se ho snažila zapamatovat, tak se nedařilo, nedokážu si čísla tak snadno uložit do vlastní paměti.“ Alice se na to vítězně usmála a zastavila na červenou.

„Řekni mi jedno, jak to, že jsi nám neřekla, že to víš?“ Upřela na mě svůj rázem neúprosný pohled.

„A proč vy jste mi neřekli, že tam je?“ Škleb na tom vílovsky dokonalém obličeji nevypadal vůbec přívětivě.

„To mám za trest,“ konstatovala a nejvyšší povolenou rychlostí mířila městem.

„Měli ste mi to říct hned, i to, že je z něj upír.“ Alice si povzdychla.

„Zakázal nám to Carlisle, že by toho na tebe bylo moc.“

„Že bych to jako smrtelník neunesla?“ zeptala jsem se kousavě.

„Má jen o tebe starost, Eve, všem jsi nám přirostla k srdci a nechceme, aby se ti stalo ještě něco dalšího, nikdy se nestalo, že by ublížili člověku, který je pod naší ochranou.“ Konečně jsem proklouzla přes jejich obranu. Všichni, do jednoho mě považovali za slabého člověka, kterého je potřeba chránit.

„Jenže já nejsem obyčejný smrtelník.“

Alice přikývla. „To ani Bella,“ přisadila si, když zaparkovala před jejím domem. Před garáží stálo Charlieho auto. Přijel na oběd, co jsem mu včera večer připravila.

Než jsme stačily vystoupit z auta, stál už Charlie na verandě a starostlivě se na nás díval. Alice oběhnula auto a otevřela mi dveře. Bylo mi sice líp, spadl mi kámen ze srdce, ale stále na mě doléhalo vědomí, že je Edward pryč a hlídače mu tam dělá můj bývalý, což nebylo příliš potěšující.

„Copak se stalo, Alice?“ Charlie k nám přispěchal. Chytil mě za paži.

„Jen se mi udělalo nevolno,“ řekla jsem pomalu.

„Jsi nějaká bledá.“

„To chce dávku cukru a odpolední spánek,“ zašvitořila má upíří ochránkyně a široce se na Charlieho usmála.

„Ráno jsi nesnídala.“ Udiveně jsem se na Charlieho podívala. Při jídle mě kontroloval, jakoby se snad bál, že začnu trpět nemocí příjmu potravy.

„Nestihla jsem to,“ vyžbleptla jsem udiveně. Vůbec bych nečekala, že právě Charlie bude kontrolovat, co jím. Otočila jsem hlavu k Alici a probodla ji pohledem. Jestli je tohle Carlisleho práce, tak si s ním budu muset vážně promluvit!

„Pak ti nemá být špatně.“ S Alicí mě dovedli do domu.

„Nahoru to už zvládnu sama,“ pronesla jsem bojovně, když jsem viděla, že se chtějí hrnout nahoru oba dva.

„Dám na ni pozor, Charlie,“ zašvitořila Alice.

„Dobře, já stejně už musím na stanici.“ Z věšáku sundal bundu a rychle se do ní oblékl. Povzbudivě se na mě usmál a vyšel ze dveří. Alice za ním zavřela a odváděla mě nahoru.

„Kdybys nesnědla pár těch hranolků, tak by to s tebou fakt seklo,“ konstatovala Alice a zavedla mě až do pokoje.

„Stejně za to můžeš ty,“ obvinila jsem ji a sedla si na postel. Sundala jsem si sako a odhodila ho na židli, kam garde jménem Alice odložilo moji tašku přes rameno.

„Nemáš tušení, jaké jsem z toho měla nervy, myslela jsem, že Jasper ze mě vyletí z kůže, zakázala jsem mu, aby mě uklidňoval svou schopností. Nepohodla jsem se s Carlislem, když jsem mu oznámila, že ti to chci říct.“

„Mám takový dojem, že má o mě strach jako o svoji skutečnou…“

„…dceru?“ dopověděla za mě Alice a pozdvihla obě obočí. „Ty možná takový dojem máš, ale pro něj je to jasná věc, Eve. Jsi pro něj dcera, cítí se za tebe odpovědný a po tom, co se stalo s Victorií a Edwardem, snad ještě větší.“ Dlaněmi jsem se zapřela za zády a pozorovala Alici, jak stojí přede mnou, nehybná jako socha.

„Vážím si toho, ale já teď nepotřebuju ochránce, potřebuju někoho, kdo mi dá útěchu v mé situaci. Cítím se tak víc svázaná.“ Vytáhla jsem z kapsy mobil a podala ho Alici. Ta mi ho lehce vytáhla z prstů a jemně začala na dotykové obrazovce vyťukávat číslo, na které jsem tak dlouho čekala.

„Já vím, Eve,“ přes vršek mobilu na mě upřela své oči, „jenže Carlislea nemůžeš považovat za kamaráda, odjakživa plnil úlohu moudrého rodiče, který se svědomitě stará o své potomky. Plně převzal úlohu tvého otce, muže, který musí dohlédnout na tvé bezpečí. Od kamarádů jsem tady já, Jasper, Rose, Emmett a možná i Esme a další lidi ve tvém okolí, ale od Carlislea můžeš čekat především ochranu a on zlanaří každého v tvém okolí, aby o tobě měl přehled, když se teď nemůže spoléhat na mě.“ Poslední slova vydechla bolestně a vrátila mi mobil.

Přešla k oknu a zahleděla se ven. Drobné ručky schovala do kapes riflí. Nemohla jsem od ní odtrhnout pohled, vypadala v té pozici tak… lidsky. To jak držela zdviženou hlavu a s grácií hleděla vstříc něčemu v dálce. Jak se jí jemně zdvíhala ramena, jakoby skutečně dýchala.

 Než jsem si ji dokázala více vykreslit jako člověka, mi přeběhl po zádech mráz. Chlad se po mně natáhl dlouhými prsty a sevřel ve svém těsném objetí. Přesto mě nedonutil, abych od Alice odvrátila pohled. Díky čemuž mi neuniklo její, téměř nepostřehnutelné, napětí v ramenou, které znamenalo jediné.

Zvedla jsem se ze studené postele, tichými kroky se přemístila vedle Alice a s obavou se dívala na její bledý profil. Z kamenného výrazu jsem zpočátku nemohla nic vyčíst. Měla spoustu času na ovládnutí svých emocí, ať byly její vize jakkoliv tragické a já, co ji znala jen pár měsíců, jsem nemohla prolomit její bariéru, dokud sama nechtěla. Takže když jsem viděla, jak se jí pomalu zdvíhá koutek do jemného úsměvu, jsem ucítila, jak mi z ramen spadla neskonalá tíha. Otočila se ke mně a zubila se od ucha k uchu.

„Asi mi to neřekneš,“ vytušila jsem. Přikývla.

„Hned je mi lépe,“ přiznala s úlevou. Napětí v tváři bylo minulostí a přede mnou stála opět ta usměvavá Alice, na kterou jsem byla zvyklá. „Vrátím se do školy a omluvím tě…, pro dnešek,“ dodala opatrně. Snad nečekala z mé strany odpor.

„Jen dnes,“ potvrdila jsem. Přitáhla si mě do náruče. Pustila mě dřív, než mi chlad zalezl pod kůži.

„Dej na sebe pozor, sestřičko,“ zamávala mi a během jediného mého mrknutí byla pryč a za pár vteřin už odjížděla Jasperovým autem zpátky ke škole.

Zavrtala jsem se do postele, abych se zahřála a přitáhla si mobil k sobě. Na dotykovém displeji zůstal seznam kontaktů a novým číslem na samém vršku.

Irina

Trvalo mi jen okamžik, než jsem uznala, že je to asi mnohem lepší než Edwardovo číslo, které mi minule zvednul Lukáš. Nevědomí, kdo mi hovor ve skutečnosti vezme, bylo nepříjemné, ale přeci jen, Irina tam byla doma. Lukáš by si snad nenárokoval právo i na Irinin mobil, i když… u něho jsem si nemohla být v ničem jistá a byl jediný způsob, jak to zjistit.

Dlouze jsem přemýšlela, jak takovou sms napsat. Jaká slova použít. Bude to číst jen Irina? Nemá její mobil přeci jen Lukáš? Nemohla jsem se těch dotěrných otázek zbavit. Nakonec jsem vyťukala pár slov a doufala, že si je Irina nebude vykládat příliš hrubě.

Mohl by se mi Edward ozvat? E.

Než jsem to mohla nějak upravit, můj neposedný ukazovák automaticky stiskl odeslat. Musela jsem okřiknout i tichý hlásek v hlavě, který mě káral, že mi tam vypadlo docela důležité slovíčko, co mi od dětství rodiče, obrazně řečeno, vtloukali do hlavy.

Unaveně jsem odložila mobil na noční stolek. Byla bych příliš nedočkavá, kdybych chtěla odpověď obratem ruky, což byl asi správný přístup, protože než jsem se stačila otočit na druhý bok, mobil se rozvibroval. Jeho celkem hlučný tanec jsem utišila vcelku rychle.

Jak bude moc, udela to. I.

Nějak mi nedocházel význam těch slov. Mohla jsem si to vyložit dvojím způsobem. Jenže teď jsem byla ve stavu, kdy jsem chtěla jen dobré zprávy, tak jsem si vybrala vysvětlení, že je na lovu a nemůže a kupodivu to zabralo a ani jsem nepocítila žádné duševní nakopnutí za moje růžové brýle, co mi od otevření sms zůstávaly na očích. Jen jsem se položila na postel a zírala na těch pár anglických slov.

…

Děkuju dorianně za opravu. :)

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou II. - 13. kapitola - 2. část: