Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 3. kapitola

27.01.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

3. kapitola – Nemožné

Měla jsem strach ten článek rozkliknout. Bála jsem se co bude uvnitř. Stačila ta fotka naší rodiny. Drobná momentka bez popisku. Pouze název článku. „Rodinná tragédie“. Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. To to bylo tak špatné?

„Brýle.“ Přitančila opět Alice a položila je vedle mne na stůl. Chvíli na mě hleděla a pak zůstala stát jako socha, měla zastřený pohled, o kterém  jsem nevěděla, kde končil. Edward ji chytil za paži. Žalostně a trochu tajemně se na něj podívala. Přečetl jí dozajista myšlenky. Jeho tvář ztvrdla, svěsil hlavu a otočil se. Otevřela jsem pusu, abych něco řekla, ale zase nic. Nechápala jsem to. Alice se však v očích mihnula droboučká jiskřička nadšení.

„Mám to udělat za tebe, Evo?“ zeptal se mě Carlisle a já se při zvuku svého celého jména na něho otočila. Rty se mi zkřivily. Nepatrně jsem přikývla a vstala ze židle, abych mu uvolnila místo. Alice mi hned položila ruku na rameno. Nic neřekla, ale tvářila se velmi smutně.

Carlisle konečně rozkliknul článek. Zatajila jsem dech, když začal číst: „Dne 14. června 2010, v brzkých ranních hodinách, se stala na silnici druhé třídy smrtelná nehoda,…“ Bolestně jsem přivřela víčka. Věděla jsem, co přijde. Carlisle pokračoval: „… která si vyžádala život čtyř lidí, kteří cestovali modrou Dacii Logan. Matky (†41), otce (†50), syna (†11) a dcery (†19). Díky prudkému dešti byla silnice špatně sjízdná a modrá Dacie se čelně srazila s nákladním vozidlem, jejíž řidič upadl do mikrospánku. Celé osazenstvo bylo na místě…“

„Dost!“ vykřikla jsem česky a podlomila se mi kolena. Alice mě bleskově zachytila. Začala jsem vzlykat a křičet na celou pracovnu. Moc to bolelo. Nemohla jsem tomu uvěřit. To nemohla být pravda. To se přeci nemohlo stát.

„Klid, ššš. Klid, Evo,“ snažila se mě Alice konejšit, ale nějak to nepomáhalo. Po tvářích mi stékaly slzy bolesti. Neuvěřitelné bolesti, která mi trhala srdce vedví. Moji rodiče, můj malý bráška a dokonce i já!

„Nééé,“ řvala jsem na celý dům. Alice mě k sobě tiskla. Kývala se ze strany na stranu. Konejšila mě jako malé dítě, které si odřelo koleno, jenže tohle bylo daleko horší. Bolestí jsem zatínala pěsti, svírala čelisti, abych nekřičela, ale bylo to k ničemu. Po celé době mlčení ze mne opět vycházel zvuk. Co zvuk, řev. Srdceryvný řev.

„Co se tady…?“ Do pracovny vešla Esmé, která zůstala stát ve dveřích. Přes příval slz jsem ji moc neviděla, ale věděla jsem, že se přemístila za nás. Někdo jí to sdělil. Tu šílenou zprávu, tu hroznou novinu, která mi obrátila život vzhůru nohama.

„Carlisle!“ zanaléhal Edward. Nechtěla jsem ho slyšet.

„Neboj se, hned ti bude lépe,“ pošeptal mi Carlisle do ucha. Netušila jsem, co tím myslí, ani jak se tam objevil, ale když jsem na rameni ucítila malé píchnutí, došlo mi to. „Po tomhle se uklidníš,“ řekl tiše. Jenže já nechtěla být v klidu, chtěla jsem křičet, řvát, vztekat se, brečet, prostě dát najevo svoje emoce. To mi nedopřáli.

Po těle se mi začal rozlévat podivný klid. Prostupovalo mi to do všech končetin. Naplňovalo mě to klidem. Všechny špatné myšlenky to zahnalo zpět do koutů mé mysli. Na chvíli jsem se uklidnila.

„Bude to dobré, Evo. Jenom klid. Alice tě teď odnese do naší ložnice. Trochu se prospíš, ano?“ Pomalu jsem se k němu otočila a přikývla. „Dobře. Všechno vyřešíme.“ Pohladil mě po stále vlhkých vlasech, pak jsem se ocitla ve vzduchu. Nedokázala jsem zaostřit. Všechno se kolem mne naprosto míhalo jako nějaké rozmazané šmouhy, které splývaly v jedinou skvrnu. V krvavou skvrnu, která byla před mýma očima a nešlo ji dát pryč.

Když jsem ucítila pod sebou měkkou postel, zavřela jsem oči a steskem usnula.

***

Měla jsem naprosto bezesný spánek. Probudila jsem se snad ještě více unavená. Moje rozlámané tělo křičelo po dalším nesmyslném odpočinku. Jenže proč? Vždyť to nemělo cenu. Moji rodinu by mi to stejně nevrátilo. Byli mrtví a jen pouhá myšlenka nesnesitelně bolela. A co víc, mě také považovali za mrtvou. Zemřela jsem společně s rodinou a nikdo mě nehledal. Nikomu jsem nechyběla.

Prostě jsem tam ležela. V cizí posteli. V cizím domě u cizích lidí. V cizím městě, v cizím státě a na cizím kontinentě. Šestinásobně cizí. Prostě jsem byla vetřelec, který se objevil někde, kde neměl. Bohužel jsem s tím nemohla nic dělat. Nechtělo se mi nic. Ani otevřít oči, protože bych viděla kolem sebe cizí prostředí.

„Už je vzhůru,“ zaslechla jsem zvonivý hlas přímo za dveřmi. „Půjdu se na ni podívat. Nemůže teď zůstávat sama.“ Typická Alice. Zachraňující každou situaci.

„Právě že by měla být sama, Alice. Musíš ji nechat, aby se s tím vším srovnala. Přišla o rodinu. A ani dočíst se o vlastní smrti není příliš potěšující.“ Edward se snažil šeptat, ale stejně jsem ho slyšela. Mohli si povídat ještě tišeji. Jenže jeho hlas byl naléhavý a smutný.

Musela jsem něco udělat. Ne tu ležet jako mrtvola, tím bych si stejně nepomohla. Jen bych to všechno jenom zhoršovala. Co se stalo, stalo se a já s tím nemohu nic dělat. Musela jsem se odhodlat k nějakému činu, jinak bych se nenáviděla ještě víc než doposud.

Pomalu jsem otevírala oči. Tolik světla jako při mém prvním probuzení tu nebylo. Závěsy byly zatažené a světla zhasnutá, přesto na mě pokoj působil, jako by tu svítily světla naplno. Ta bílá přímo zářila.

Zvedla jsem se do sedu, když se dveře otevřely a dovnitř vstoupila Alice s chmurným výrazem, který se k ní vůbec nehodil. Ne k jejím zářivým očím, které byly tentokrát pohaslé. Byla celkově skleslá. Postrádala tu svoji živost a energii. Zato Edward, jenž šel přímo za ní, vypadal, že každou chvíli bude něco vztekem rozbíjet. Tvář měl staženou zlobou. Ne, spíš zkamenělou. Zlobilo ho, že… že co? To jsem nevěděla. To bylo pouze v jeho mysli.

„Je mi to tak líto, Evo,“ zašeptala Alice a jako baletka dosedla na postel v barvě jarních fialových krokusů.

„Ne, Alice, to mně je to líto,“ začala jsem česky. Nechápavě na mě hleděla. Nečekala takovou reakci. Netušila, co se bude dít. Zato Edward mohl, ale nic neřekl ani nezměnil tvář.

„Nechápu, za co se omlouváš?“

„Omlouvám se za svoje chování. Měla jsem se chovat civilizovaněji. Ne takto začít hned křičet a vyvádět jako malé dítě,“ řekla jsem téměř šeptem. Sklonila jsem hlavu a pozorovala nitky na povlečení. Cítila jsem se hrozně. Ba až trapně. Byla jsem ráda, že v této chvíli můžu mluvit svou mateřštinou. Asi bych nebyla schopná správně poskládat anglickou větu.

„Evo, to neříkej. To byla naprosto oprávněná reakce. Přišla jsi o rodinu. A ne jen o to. Emoce musely ven,“ zašvitořila o něco veseleji. Nepatrně jsem se ušklíbla, a než jsem se nadála, Alice mne k sobě tiskla a hladila po vlasech. Cítila jsem potřebu brečet. Dokonce se mi slzy draly do očí, ale musela jsem být silná, musela jsem se chovat jako dospělá, skoro dvacetiletá žena.

Objala jsem Alici kolem ramen a trochu se rozklepala. Opravdu byla studená, i přes ten svetr jsem cítila chlad, který z ní vystupoval.

„Můžu o něco poprosit?“ Alice se na mě podívala a nadšeně přikývla. „Neříkej mi Evo. Tak mi říkali, když se na mě zlobili. Stačí Ev [čti Ív], pokud by to šlo.“

„To si piš, že by to šlo!“

„Jak dlouho jsem spala?“ zašeptala jsem jí do ucha, abych odvedla řeč jinam. Edward si odfrknul a zmizel z pokoje. Nechápala jsem jeho reakci.

„Kolem šesti hodin. To je však jedno. Měla by sis odpočinout. Potřebuješ to.“ Pohladila mě po vlasech a zadívala se mi do očí. Ty její byly stále krásně medově-zlaté. Dokázala bych se do nich dívat celou věčnost, i když nemám ráda dlouhý oční kontakt.

„Jsem v pořádku, Alice. Jen…“ Pevně jsem sevřela víčka, když se mi před očima opět objevila ta scéna, která se udála před pár hodinami.

„Máš hlad? Určitě,“ konstatovala. Odtáhla mě od sebe, aby si mě prohlédla. „Esmé ti připravila naprosto vynikající jídlo,“ usmála se, popadla moji ruku a táhla mě za ni pryč z pokoje.

Na hlavě jsem musela mít vrabčí hnízdo. Nemohla jsem před zbytek rodiny předstoupit jako kdybych prolétla roštím. Často na svůj vzhled takhle úzkostně nedbám, ale co by si o mně pomysleli.

„Že jsi se zrovna probudila,“ pronesl Edward, který stál na schodech a pozoroval, jak mě Alice táhla dolů. Zašklebila jsem se na něj.

„Dík,“ odsekla jsem. „Na to bych přišla taky. Nemusíš odpovídat na můj vnitřní monolog.“ Zastavila jsem se před ním asi o schod výš. Alice stála ještě o něco výš a čekala, co bude.

„Tak to promiň,“ rozdrtil svoji omluvu mezi zuby.

„Ještě jednou mi vlezeš do hlavy, tak tě tam zavřu a nepustím.“ Už otvíral pusu, aby něco namítnul, ale rázným pohybem ruku jsem ho utnula. „A neboj se, že bych na to nepřišla. To si můžeš být jist, že najdu způsob, abys mi nelezl do hlavy a nebudu potřebovat ani štít jako Bella.“ Tím jsem ťala do živého. Edward se zamračil, zatnul zuby až mu na tvářích naběhly boule od čelistí. Oči mu ztmavly. Ruce zaťal v pěst a zavrčel. Vystrčila jsem bradu, abych mu naznačila, že z něho nemám strach. „Vrčet umí i malé štěně!“

„Edwarde!“ varovala ho rázně Alice a strkala mě ze schodů. Ramenem jsem schválně do něho strčila. Ani to s ním nehnulo, ale dalo mu to jasně najevo, že si s ním nehodlám hrát. Na to jsem byla až příliš hrdá, abych si tohle od něj nechala líbit, i když to bylo značně neslušné.

„To tedy je!“ zasyčel.

„Dej mi pokoj,“ zašeptala jsem tak tiše, že to nemohl slyšet krom Alice už nikdo jiný.

„Nechte toho oba dva,“ pronesla s ledovým klidem Alice. „Ev, jdeme se najíst. Potřebuješ se posilnit na…“

„… na cestu domů,“ dořekla jsem za ni. I když cesta domů byla, ale nikdo na jejím konci.

V klidu jsme došly dolů. V předsíni stál Emmett. Jeho úsměv mě trochu potěšil, alespoň někdo se tu netvářil jako kakabus.

„Nazdar, divoženko,“ vykřiknul a popadl mě do náruče. „Tak co, jak ti tady bylo bez strýčka Emmetta?“

„Emmette! Nech ji být, ona…“ Alice se kousla do jazyku.

„Ona co?“ zeptal se překvapeně.

„Nic,“ uklidnila jsem ho. Teď to vědět nemusel. Nechtěla jsem, aby mě litoval ještě někdo další. Už tak to bylo ubíjející a šíleně depresivní.

„Tak to je skvělý. Musím ti ukázat svůj pokoj a hlavně svoje hračky.“ Svůdně na mě mrknul. Vyděšeně jsem se rozhlédla, jestli tu není náhodou Rosalie, nechtěla jsem si ji znepřátelit.

„Moje ženuška je ještě ve škole,“ uklidnil mě Emm. „Přijde až po pátý. Má nějaký kroužky.“

„To je fajn,“ přikývla jsem a snažila se dostat z jeho sevření. „Já umím chodit.“ Jenže na to Emmett nereagoval a nesl mě do kuchyně. Ještě si mě popohodil, abych mu přepadla přes rameno. Připadala jsem si jako pytel brambor, ale víc mě trápila ta sukně, která byla šíleně krátká a hrozilo, že mi půjde vidět celé pozadí. A tak jsem opravdu do kuchyně přijít nechtěla.

„Pusť ji na zem,“ poprosila ho Alice. S velkou dávkou nevole mě přeci jen postavil na zem.  „Já se tak těšil…“ Šibalsky na mě mrknul.

„Kdo ví na co. Já bych raději chtěla vědět, kde je moje puma.“ Moment! Moje puma? Vážně jsem to řekla nahlas? Hned jsem se plácla dlaní přes pusu. Alice s Emmettem na mě překvapeně hleděli. Ten hromotluk se vzpamatoval jako první.

„To myslíš tu roztomilou číču, která Edwarda k tobě přivedla, nebo spíš tam, kdes s sebou švihla?“ Smutně sklopil oči. „Budiž jí země lehká. Nenažranej Edík, taky mi mohl nechat. Pumy sice neprefer…“

„Kde je?“ Snažila jsem se, abych zněla co nejklidněji, ale moc to nešlo. Emmett se hurónsky zasmál a položil mi ty své obrovské tlapy na ramena.

„Klídek, Evičko. Ty ženo, jež jsi donutila sníst Adama jablko ze zakázaného stromu.“ Po tomhle oslovení a přirovnání jsem se silně oklepala. Alice, na kterou jsem se podívala, jemně zdvihla levé obočí. Emm si toho nevšimnul a v klidu pokračoval: „Tvoje pumička je naprosto v klídku. Potuluje se okolo. Divím se, že má takovou výdrž.“ Naklonil hlavu napravo a trošku se zamračil. „Ale to je fuk, teď půjdeš jíst! Zase chci vidět nějakýho živočicha, jak se cpe něčím jiným než krví!“ Tlačil mě do kuchyně a já jen hodila prosebný pohled po Alici. Ta bezmocně pokrčila rameny.

Esmé připravila vynikající jídlo, ale naházela jsem ho do sebe tak rychle, že jsem ani neměla čas rozpoznat, z čeho to je. Přitom mě sledovaly tři páry očí. Emmett na mně visel očima a kontroloval každé moje kousnutí.

„Co je?“ Už jsem se neudržela. „Copak jsi nikdy neviděl nikoho jíst? V jídelně a Be…“ Poslední písmenka jsem polknula a sklonila hlavu. Vidlička mi vypadla z ruky a s cinkotem dopadla na zem. Chtěla jsem ji sebrat, ale Emm byl rychlejší.

„Jasně, že viděl, ale nemohl jsem je takhle pozorovat,“ zachraňoval situaci, která zase kvůli mně vznikla.

„Chutnalo ti, Ev?“ zeptal se Esmé. Líbezně se usmála a čekala na moji odpověď. Musela, stejně jako ostatní, slyšet moji žádost. Byla jsem za to vděčná.

„Bylo to vynikající, přesně jak popisovali v kni…“ Kruci už zase. Tohle bych měla přestat dělat. Všichni na mě zase hleděli jako na vola. „Já… já… víte…“

„O tom jsem si chtěl promluvit.“ Otočila jsem se a za mnou stál Carlisle. „Chtěl bych ti něco vysvětlit, než se vrátíš domů. Pokud se vrátíš. Je to v zájmu všech a hlavně pro tvou bezpečnost.“

◄ SHRNUTÍ ►

← 2. kapitola šω› 4. kapitola →

Ukázka ze 4. kapitoly:

„Děkuju. Možná bych se začala ptát tady. Probíhalo to stejně jako v knize? Tedy myslím ve Stmívání?“

„Vůbec to nevypadalo tak jako v knize. Jedině ten okamžik, kdy spolu byli na té louce. Jinak ne. Potkali se na obědech, když do něj Bella vrazila.“ Chlad, napadlo mne hned. „Pak to šlo úplně normálně. A nejsme tak uzavření a úzkostliví jako v knize. Moje děti se normálně zapojují do kolektivu a jedí.“

„Jedí?“ Tohle mi připadalo přitažené za vlasy.

„Ano. To je jedna z dalších odlišností. Stravujeme se jako lidé až na to, že nám to jídlo nic nedává. Děláme to jen před lidmi, jinak ne, proto tu nenajdeš jídlo. Preferujeme raději zvířecí krev, protože lidské jídlo nám spíše škodí. Špatně se dostává ven a vzniká z něho náš jed. Podporuje jeho zvýšenou tvorbu.“

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 3. kapitola: