Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 20. kapitola

03.03.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1951×

20. kapitola - Maličká

Víkend utekl jako voda. Sobota skončila až příliš rychle. Ani jsem nestihla Lucku doprovodit domů, ale Carlisle mi řekl, že mu kolega volal, že všechno proběhlo naprosto v pořádku. Pro Lucku si přijela Angela s Jacobem. Ptala se po mně a doktor slíbil, že vzkaz předá, ale víte jak to tak bývá. Zapomněla jsem zavolat a ani v neděli mi nezbyl čas. To si mě vzala na paškál Rosalie a začala mi vyprávět o tom, jaké to bylo u ní. Bylo to v jiné době a za jiných okolností. Než se však stačila více rozpovídat, ukradnul mi ji Emmett s tím, že si pojedou zalovit.

Za tu dobu, co jsem byla u Cullenů, jsem se přesvědčila, že když jede pár samotný na lov, nejde o lov, ale spíš o to, aby byli sami. Carlisle s Esmé měli hluboko v lese malou dřevěnou chatu. Ne ten kamenný domeček jako v Rozbřesku. Tohle bylo něco úplně jiného. Maličká chata uprostřed samoty, splývající s okolní krajinou a nikde v okolí dvaceti kilometrů nikdo nebydlel a ani tu nebyla žádná silnice. Dokonalé soukromí.

Carlisle a Esmé si to zprvu pořídili jenom proto, aby mohli být spolu o samotě a odpočinuli si od denního stereotypu, práce, děti, volný čas, práce, děti, volný čas. Po několika letech, to každého omrzí, ale ta chata byl takový únik do světa, kde měli čas jenom pro sebe.

Po čase to začali využívat i ostatní, takže se stala tak zvaně „šmajchl chatou“. Jak to trefně pojmenoval Emmett. Za což si u Rose vysloužil měsíční půst a dvou týdenní trest bez televize. Což pro něj byla těžká rána pod pás.

Bylo spoustu maličkostí, které jsem zjistila a zkoumala je dál, ale tahle mi připadala jako ta nejlepší a z jistého pohledu i nejlegračnější. A proč zrovna o tom mluvím? Z jediného důvodu. Edward se už nemohl dívat na to, jak si mě každý z rodiny odtahuje dál, aby mě měl jenom pro sebe a jemu nezbýval vůbec čas, aby byl se mnou sám a mohli jsme si povídat, aniž by do mého pokoje vpadla Alice, kvůli nákupům, Rose kvůli dalšímu povídání, Emmett chtěl testovat kolik toho vypiju a jak často po tom budu chodit na záchod. A podobné maličkosti.

V neděli ráno vypěnil a řekl dost. Prostě mě sbalil do náruče, tak jak jsem byla a běžel se mnou do té chaty. Kupodivu ho nikdo nezadržel a zřejmě to ani nikomu nevadilo. Ani mě ne. Vlastně vůbec. Chtěla jsem ho mít také jenom pro sebe. Myslet pro změnu na něco jiného než doposud.

Celou neděli jsme strávili v posteli povídáním, při kterém jsem musela usnout a když jsem se probudila, tak jsem ležela v posteli ve svém pokoji u Cullenů a bylo pondělí ráno. Zaběhla jsem se vykoupat a v kuchyni na mě už čekala pořádná snídaně. Když jsem seděla na židli, zaslechla jsem Edwarda a Esmé, jak na svého syna zvýšila hlas a kárala ho za to, že mě jen tak odnesl a nechal celý den hladovou. Edward na mě mrknul, ale já na něho vyplázla jazyk, aby si to pěkně slíznul sám.

Když bylo pondělí, chtěla jsem si konečně popovídat s Alex. Dozvědět se o ní něco více, ale nevrlý, vznětlivý a žárlivý Edward mě opět odnesl na tu chatu. Tentokrát s pořádným košíkem jídla, které bych nemohla sníst, ani kdybych byla dvakrát těhotná. Těhotná… spíš jsem si přála, abych nebyla.

Dlouho jsem nejedla v posteli a už vůbec se nenechala nikým krmit. Z počátku mi to připadalo směšné a trapné, ale Edward mě vyvedl z omylu. Hrál si se mnou a nutil mě, abych se opírala o lokty, natahovala krk a celou horní část těla, abych dostala sousto, protože můj žaludek protestoval hlady.

Nakonec vytáhnul pytlík s popcornem a začal mi ho házet z druhé strany postele. Nastavovala jsem otevřenou pusu, abych jej mohla zachytit, ale pokaždé mi skončil buď v klíně, vedle mě, anebo v tom hroším případě ve výstřihu, odkud ho musel Edward lovit. Naprosto dobrovolně, jak při tom horečně říkal.

Užívala jsem si toho dne. Krásnější den jsem nezažila a naprosto všechno vypustila. Na konci dne jsem byla unavená a jenom ležela na posteli a spokojeně oddechovala. Edward ležel vedle mne a ukazovákem pravé ruky mi obkresloval po prostěradle obrys. Nakonec skončil u bříška, na něž jsem dostala pusu. Vyhrnul mi tričko a přímo moji holou kůži hypnotizoval. Hledal jakoukoliv nepřesnost, větší vybouleninu, ale měla jsem bříško dokonale hladké a téměř neviditelné známky toho, že se pod kůži rodí nový život.

Dívala jsem se na něho. Jak se dívá, jak dýchá, jak mrká. Jestli mrkal kvůli tomu, aby vypadal jako člověk, nebo jenom proto, aby se ujistil, že se mu to nezdá. To jsem nevěděla a ani nechtěla. Už ten pohled na něho, na to jak se choval jako člověk, mi způsoboval rychlejší chod srdce a prudší dýchání, které se zviditelňovalo na bříšku.

Stále jsem však nevěděla, jak se mám cítit a chovat. Jestli mám být ráda nebo nerada. Neustále jsem si v hlavě přehrávala, jestli si ho mám nechat, nebo dát pryč. Bylo to těžké a Edward mi to neusnadňoval. Viděla jsem na něm, že se na to dítě vyloženě těší. Na druhou stranu to bylo moje rozhodnutí, moje tělo a moje budoucnost, ale musela jsem brát v potaz, že jsem na Cullenových závislá. Bez nich bych skončila na ulici.

V posledních dnech jsem se to snažila vytěsnit, ale moc to nešlo. Vlastně se to nedalo, a když jsem se snažila k němu najít kapku nenávisti, zjistila jsem, že vlastně moje nenávist směřuje k otci dítěte. K mému bývalému. Dokonce jsem se bála i pomyslet na jeho jméno, či jeho tvář. Vždy se mi udělalo špatně a mysl zaplavily vzpomínky na tu osudnou noc.

„Chráníš si svoje myšlenky?“ zeptal se Edward nedočkavě. Hleděl na mě.

„Já ani nevím, možná, anebo si tvoje podvědomí dává pozor, aby se neodporoučelo do říše snů,“ řekla jsem mu lehce posměšně. To si nenechal líbit a přitáhl si mě k sobě a dál přejížděl prstem po mém bříšku.

„Za měsíc a půl už půjde vidět. Bude se ti zvětšovat bříško. Začnou tě bolet záda, alespoň nevolnost se zmírní a ty by sis to měla začít pořádně užívat.“

„Stále nejsem rozhodnutá,“ připustila jsem. Edward se opřel o lokty a podíval se mi do tváře.

„Moc se mi to nelíbí, o čem se rozhoduješ, ale zakázat ti to nemůžu. Přesto se mohu pokusit se tě přemluvit, aby sis to rozmyslela.“

„Co bys udělal ty?“

„Já?“ Od srdce se zasmál. „Nejsem žena, takže nevím.“ Lehce jsem ho praštila do ramene.

Začaly se mi klížit oči a Edward věděl, že je čas se vrátit domů. Jemně mě vzal do náruče. Já zase vzala košík a rozběhnul se domů. V koupelně se mi už tak moc zavíraly oči, že jakmile jsem dolehla do postele, hned jsem usnula a spala až do rána.

Po probuzení mě čekal krásný polibek od Edwarda, při kterém jsem zrudla, a on trochu polknul, ale nezapudil tím svůj úsměv. Přitáhla jsem si ho ještě k jednomu polibku. Třetí mi však nedopřála moje nevlastní sestřička Alice, která mě tahala z postele, abych se oblékla, že mě Rose odveze do nemocnice na ultrazvuk.

Moc mě to nepotěšilo, ale nakonec jsem se z té teplé, jenom na půl, postele vyškrabala. Vyhnala Edwarda, sice jsem to dělala nerada, ale necítila jsem se zrovna na to, abych se před ním převlékala. Od přírody jsem zpomalený člověk, kterému chvíli trvá, než se otrká a svolí k nějakým intimnostem. S ním mi to trvalo krátce a taky jsem narazila. Ale teď jsem se musela vypořádat s něčím, na co jsem evidentně nebyla připravená.

Alice mi nachystala normální oblečení. V pondělí byla ve městě a koupila mi normální kalhotky. Konečně. Za to jsem ji objala a dala jí na tvář pusu. Kdyby mohla, byla by rudá až za ušima, protože ve svých vizích neviděla, jak se rozhodnu, protože jsem to nečekala, ale o to víc mě to potěšilo.

Dostala jsem dlouhé tričko, k němuž měla sestřička výhrady, mě však naprosto vyhovovalo. Nikdy jsem neměla ráda ty krátké, ze kterých mi lezly záda a břicho. Musela jsem smířit s tím, že se nebudu starat jen o sebe, protože jsem se nakonec rozhodla, že si to nechám. Nechtěla jsem, abych vypadala jako necita, ale mně spíš vadilo to, jak to dítě bylo počato, že jsem to sama nechtěla, zpočátku ano, ale potom… Ne. Potřebovala jsem to znovu zapomenout. Nechtěla jsem vzpomínat.

V koupelně jsem si opláchla obličej, vyčistila zuby. Došla si na záchod. Vážně se mi poslední dobou chtělo víc čůrat, ale to k tomu bohužel patřilo. A když jsem se snažila seběhnout ze schodů, zastavil mě Edward se šibalským úsměvem. Vzal mě do náruče a snesl dolů, přímo do kuchyně, kde na jídelním stole čekala úplná hostina. Esmé stála za kuchyňskou linkou a umývala nádobí. Slušně jsem ji pozdravila, když mě Edward konečně postavil na zem. Zasedla jsem ke stolu a dlouho jedla. Pokoušela jsem si vybírat jenom zdravé jídlo. Nějaké vločky, ovoce, ovocné šťávy, vlastně všechno, co bylo připravené na stole, bylo zdravé.

V půli jídla přitančila Rose s krásným úsměvem a posadila se naproti Edwardovi, jež byl po mé pravici.

„Připravena?“ Přikývla jsem, protože moje pusa byla plná jídla. „Skvěle. Auto je už připravené a doktor Williams, který tě bude prohlížet, je opravdu dobrý. Carlisle se s ním přátelí.“ Napadlo mě, co řekne na to, že jsem těhotná a přitom tak krátce u Cullenů, aby si nemyslel…

„Neměj strach.“ Uklidňoval mě Edward. Opět byla moje mysl otevřená jako kniha. „Doktor Williams nemá takové předsudky jako ostatní doktoři a nepletichaří. Ví, odkdy u nás jsi. To mu stačí. Teď se dojez, ať můžete vyrazit. Rád bych jel s tebou.“ Lehce se na mě usmál a chytil za ruku. Polknula jsem sousto a také se usmála.

„Nechci, aby sis myslel, že tě tam nechci. Tak to opravdu není, ale jeden chlap mi tam bude stačit.“ Rose s Edwardem se zasmáli. Bylo mi tak dobře, ale přejedla jsem se.

„To je dobře. Obě potřebujete sílu. Ty jsi vyhublá a maličká potřebuje hodně živin.“ Vykulila jsem na Edwarda oči a v duchu zasténala. Pokusila jsem se však udržet nadšený výraz.

„Ty víš, že to bude holka? Proč mi Alice nic neřekla?“ Edward si mě přetáhnul na klín a políbil na nos.

„Alice nic neviděla. To já si myslím, že to bude holka. Většinou to bývají holky.“

„Ty jsi mi, ale nějaký znalec. Kolik těhotných jsi v rodině měl?“ Škádlila ho Rose. Zašklebil se na ni a i vypláznul jazyk. Zasmála jsem se tomu, bylo legrační vidět ho s vyplazeným jazykem.

„Třeba tebe,“ připustil.

„To se nepočítá. Alex se narodila dávno před tím, než jsme se vůbec seznámili. Takže to je pasé,“ usadila ho. Vstala a vyšla z kuchyně  jako bohyně. Omámeně jsem za ní hleděla.

„Takhle krásná já nikdy nebudu,“ posmutně jsem, ale naprosto jsem nechápala, proč jsem to řekla. “Můj upír“ mě objal a políbil na krk, kde to šimralo.

„Ty jsi krásná. A teď ti to bude slušet ještě víc.“ Rukou sjel k mému bříšku, které pohladil. Trochu jsem se zarazila, ale nechtěla jsem mu to kazit, protože vypadal šťastný.

„Jen abych se ti s tím velkým břichem ještě líbila.“ Vrátila jsem mu polibek na nos a slezla z jeho klínu. Zatnula jsem zuby a bojovně zdvihla hlavu a kráčela do chodby.

V hale už čekala Alice, aby mi dala světlé delší sako. Breptala, že mi bude horko. Byl červenec, ale tady ve Forks to stejně vypadalo na březen, nebo duben, i když  jsem to nemohla znát, ale takové chladno bývalo u nás v březnu, během brzkého jara.

„Ráno je větší zima než odpoledne. To bude už tepleji. Dneska svítit slunce nebude, takže zas tak teplo nebude,“ přiznala.

Edward mě doprovodil před dům. Otočila jsem se na prosklené dveře, které bylo už nějakou dobu opravené, ale živě jsem si vzpomněla na tu hádku mezi mnou a jím.

„Slibuju, že tyhle dveře už nebudou nikdy vysklené.“ Neodpověděla jsem, jenom se pousmála.

Kamínky na příjezdové cestě pod mýma nohama krásně křupaly. Bylo příjemné být v teniskách. Mít teplo na nohy. Kalhoty se dole rozšiřovaly, takže překryly většinu boty. Byly mi vidět pouze bílé gumové špičky.

Před námi zastavila Emmettova Toyota. Rose seděla za volantem.

„My nepojedeme Austinem?“ Zavrtěla hlavou.

„Nastávající maminka by se měla vozit v bezpečném autě.“ Otočila jsem se po hlase. Za námi stála Alex v lehkých šatičkách a černém saku. Tvářila se mile. Jako andílek. Věděla jsem, proč tam stojí.

„Chceš jet s námi?“ zeptala jsem se. Čekala jsem kladnou odpověď a také se jí dočkala.

„Můžu, můžu?“ Nadšeně zavýskala a poskakovala kolem nás jako laňka, co právě objevila nový palouček s čerstvou trávou.

„Jo…“ Protočila jsem oči, ale stále se usmívala.

Alex se kolem mě a Edwarda protáhla a už seděla na předním sedadle hned vedle své matky. Rose jenom zavrtěla hlavou a usmála se.

„Tak jedeš, nebo ti máme až potom sdělit výsledky?“ Edward se usmál, přitáhl si mě k letmému polibku na čelo, aby mě mohl nepozorovaně strčit do auta na zadní sedadlo.

„Dejte na ni pozor!“ poučil Rose a Alex.

„To se spolehni!“ přisvědčila Alex a už stáhla všechny okýnka.

Usadila jsem se na místo a připásala se bezpečnostním pásem. Alex se na mě podívala a protočila oči.

„Já jsem člověk a můžu umřít. Sice Rose plně důvěřuji, ale náhoda je hroznej blbec a může se stát naprosto cokoliv.“

„A jak dlouho si myslíš, že budeš člověk? Sázela bych, že pár měsíců, po porodu z tebe bude jedna z nás.“ Zírala jsem na Alex s pusou dokořán. Nějak mi to doslova vyrazilo dech.

„Alex! Buď chvíli zticha. To ti i po těch letech musím stále opakovat, aby sis nepouštěla pusu na špacír?“ okřikla ji matka rozzlobeně.

„Já jsem k ní zcela upřímná. Pokud čeká, že se budete dívat na to, jak stárne, tak to je trošku víc prostoduchá.“ Mluvila k matce, jako bych tam vůbec nebyla. Jakoby se ten rozhovor netýkal mé budoucnosti.

„Alex, nezlob se, ale já chci zestárnout a umřít. Na to mám právo, a pokud se to někomu nelíbí, tak tu nemusím být. Jsem vděčná za to, že mi Cullenovi poskytli domov, ale všechno má své meze a já nechci někomu zůstat na krku. Jsem člověk a jako člověk zůstanu, dokud nezemřu. Já mám povinnost jednoho dne zemřít. Dlužím to své rodině. Chci se s nimi sejít. Nebýt mě, tak by ještě žili.“

„Jo a ještě mi začni vykládat, že můžeš za spoustu dalších věcí, že ses neměla ani nikdy narodit. To by byl gól. Holka probuď se, co se stalo, stalo se, a ty s tím nic neuděláš. Prostě to je život. A pokud si myslíš, že rodina co tě přijala za svou, bude sedět na prdeli a koukat se na to, jak jim před očima stárneš a pomalu, ale jistě umíráš, tak s tím nepočítej. Za ty roky jsem všechny docela dobře poznala. Smýšlela jsem jako ty, ale nakonec jsem uznala, že je mám moc ráda na to, abych se s nimi již nikdy nesetkala, a chci využít každého možného okamžiku, abych byla s nimi, i kdyby to mělo být na věčnost. Nejsem s nimi sice každý den, ale o prázdninách je okamžik, kdy s nimi mohu být a jsem za to moc ráda.“ Tentokrát se mi už dívala do očí, ve kterých jsem možná viděla soucit a porozumění, ale také možná zlobu a nerozhodnost. Jistá jsem si tím nebyla.

Nic jsem na to neřekla. Ani jsem to nedokázala. Musela jsem nad tím přemýšlet. Pokud si však Alex myslela, že mě zviklá, tak se spletla, já jsem se rozhodla. Tolik jsem si přála vidět rodinu, být zase s nimi. Jenže, kdo mi mohl zaručit to, že po smrti něco je a že se s nimi uvidím? To nemohl nikdo.

Dívala jsem se z okna a snažila se myslet na to dobré. Podívala jsem se na své břicho. Stále jsem z toho, co mi rostlo pod srdcem, byla na vahách. Měla jsem to brát jako dar, který mi pomůže snadněji žít v novém životě s tou myšlenkou, že naše rodová linie bude zachována, nebo s tím pocitem, že je to dítě nenáviděné a zplozené z donucení s pomocí násilí? Ono za to přeci nemohlo, nevybralo si mne, a už vůbec svého otce a já tu nebyla od toho, abych jej soudila.

Pomalu, ale jistě, mi myšlenka mateřství nakusovala mozek a vnucovala do něj různé představy a mé vize budoucnosti. Představovala jsem si samu sebe, jak ho budu chovat, starat se o něj, dívat se jak spí, krmit ho a zaplavila mě z toho podivná vlna klidu, aniž by mi pomohl Jasper. Dokonce jsem se tomu nebránila. Což mě samotnou udivilo více než dost.

Do Forks jsme dorazily brzo. Ráno bylo opět deštivé, ale na to jsem si už zvykla. Spíše jsem se divila, že mě stále neporazila nějaká nemoc, chřipka, angína, protože na takové počasí, jaké ve Forsk panuje, jsem byla hodně náchylná a stačilo zmoknout či prochladnou a bylo to v háji, ale evidentně jsem měla protentokrát štěstí a byla zdravá jako rybička, i přes různé trampoty, které se mi povedly, nepočítala jsem zlomenou ruku, to byla moje vlastní hloupost.

Zaparkovaly jsme na nemocničním parkovišti. Alex vyběhla jako první. Otevřela mi dveře a skryla pod deštníkem. Nastavila mi ruku a já se do ní zavěsila. Vypadaly jsme jako kamarádky, které se doprovází do nemocnice. Rose mě chytila z druhé strany a to jsem si připadala už jako chráněná bodyguardy.

Na gynekologii nebylo moc lidí. Jen dvě ženy v nejlepších letech, v pokročilém stádiu těhotenství. Už jsem se přímo viděla, s tím velkým bříškem. Byla jsem nadšená, že jsem si poskočila a rty roztáhla do širokého úsměvu. Na ostatní jsem pro tu chvíli zapomněla. Pročistila jsem si hlavu. Podvolila se.

Sedly jsme si do čekárny. Šlo to docela rychle. Ty dvě ženy byly vyšetřené za půl hodiny a to už jsem byla na řadě já. Trochu jsem se klepala. Na tohle jsem nebyla zvyklá. Popravdě, nikdy jsem neměla tuhle oblast zdravotnictví v lásce.

Rose mě musela dovést do ordinace. Přepadl mě šílený strach. Klepala jsem se jako osika a strach se stupňoval.

„Nemáš se čeho bát,“ pošeptala mi do ucha a pevně sevřela ruku. „Budu tu s tebou.“ Přikývla jsem a psychicky se na to připravila.

Nebylo to tak strašné, ale stejně nejhezčí část byla, když mi doktor dělal ultrazvuk. Na břicho mi nanesl studený gel, aby mu sonda klouzala. Zmáčkl tlačítko na ultrazvuku. Za tichého hučení se rozjel monitor. Bliknul a objevily se na něm černé šmouhy prolínající se se světlými body. Srdce mi začalo bít o něco rychleji.

„Tak se podíváme na toho Vašeho drobečka. Prvně bych Vám chtěl říct, slečno Plattová, že se nacházíte v první trimestru těhotenství, což jsou první tři měsíce -“ po očku se na mě podíval, „- nevadí, že Vám to vysvětluji takhle?“ Přívětivě se usmál.

„Nevadí. Ještě jsem těhotná nebyla, takže budu moc ráda za laické vysvětlení.“ Opravdu jsem byla ráda, já se dokonce začala těšit. Čím to?

„Skvěle. Takže… nacházíte se prvním trimestru, řekl bych, že to bude mezi čtvrtým a šestým týdnem. Možná trochu osobnější otázka. Pamatuje si datum, kdy došlo k poslednímu styku?“ Stiskla jsem Rose pevněji za ruku. Chvíli jsem v paměti pátrala, abych si vzpomněla. Nechtělo se mi, ale když to řeknu, znovu to po mně nebude chtít.

„Pátého června,“ řekla jsem šeptem a podívala se na nevlastní sestru. Ta jen přikývla.

„Skvěle. Takže to je přesné. Je to tedy třicátý osmý den a polovina šestého týdne. Což je skvělá zpráva. Můžete už svoje miminko vidět.“ Pokynul k monitoru. Gel studil, ale dalo se to vydržet. Podívala jsem se na monitor, ale viděla jsem tam jenom černobílý shluk skvrn. Byla jsem hodně zklamaná, že nic nevidím.

„Ukážu Vám ho,“ řekl, jakoby mi četl myšlenky. „Prvorodičky mají velký problém se v tom vyznat.“ Položil na monitor prst a ukazoval na nějaký světlejší bod, který se lehce prohýbal a byl trochu výraznější než šeď okolo něho. Rose mi stiskla jemně ruku. Přeběhl mi z toho mráz po zádech a naskočila mi husí kůže. Jakoby nestačil ten studený gel.

„To je moje miminko?“

„Ano. Tady vidíte počínající páteř. Embryo, tedy Vaše miminko už má páteř, základ na hlavičku a z toho ocásku tady,“ přimhouřila jsem oči, „se vytvoří nožičky. Ještě to jako miminko nevypadá, ale dejte mu ještě deset až dvacet dní a už se to miminku bude trochu podobat.“ Z toho mě tak zahřálo u srdce, že se mi po tváři roztáhl spokojený úsměv.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Doktor se ke mně otočil. Neskrýval nadšení.

„Mně neděkujte. Děkujte tatínkovi.“ Přivřela jsem oči a snažila se zaplašit myšlenky na otce mého miminka, kterého jsem z duše nenáviděla, ale rozhodla jsem se, že to maličké zahrnu veškerou láskou, kterou mám.

„Možná, ale já ho budu nosit do porodu, a pak ho porodím. On s tím nemá nic společného,“ řekla jsem stroze a Rose mi o něco víc stiskla ruku.

„Chápu. Doktor Platt je můj dobrý přítel a lpěl na tom, abych se o Vás dobře postaral. Jste jeho chráněnka, něco jako dcera. Jsem přesvědčen o tom, že se o Vás a Vaše miminko dobře postará a ne jen on.“ Podíval se na Rose, která mu pohled opětovala.

„Určitě, pane doktore,“ odpověděla.

„Takže…“ doktor otřel sondu a tlesknul. „Otřete se a já Vám vypíšu těhotenský průkaz.“ Zvednul se a pomalu došel ke svému stolu. „Budete ke mně chodit každý měsíc na kontrolu, a kdyby se něco dělo, nebo by Vám nebylo dobře, okamžitě zavolejte.“ Vypisoval průkaz a občas na mě pohlédl přes obroučky brýlí. Jeho postarší tvář ve mě vyvolávala klid a pohodu.

Rose mi pomohla utřít břicho od gelu. Zapnula jsem si kalhoty, stáhla tričko a za pomoci mé nevlastní sestřičky slezla z lehátka. Dostala jsem od doktora průkaz, potřásla si s ním rukou a chtěla odejít, ale než jsem stačila otevřít dveře, zarazil mne.

„Ještě byste zapomněla fotku svého miminka, slečno Plattová.“ Pár kroky zdolal vzdálenost mezi námi a podal mi obrázek mého miminka. Usmála jsem se na něho a vděčně poděkovala.

Jakmile jsem vyšla z ordinace, Alex ke mně přiskočila a hned zpovídala. Sice všechno slyšela, ale znovu to chtěla slyšet ode mne.

Po zbytek dne jsme chodily po obchodech a prohlížely si věci na miminko a různé vybavení do dětského pokoje, o kterém mi Rose vykládala. Byla tak nadšená. Zachvátila ji taková radost a začala okamžitě přemýšlet o tom, co budu potřebovat teď a co potom. Co bude potřeba pro miminko. Jak vybavíme dětský pokojíček. Moc jí to slušelo a Alex se k ní přidala.

Nadchla jsem se také a naprosto se do toho ponořila, tak moc, že mě holky musely připomenout jídlo, na které jsem naprosto zapomněla.

Ke Cullenům jsme přijely až večer. Se všemi jsem si musela povinně popovídat. Hlavně dívčí osazenstvo mě chtělo mít jen pro sebe. Samozřejmě moje oblíbená Alice a nevlastní máma Esmé.

Emmett mě pošťuchoval a měl své obvyklé pitomé připomínky. Jasper naprosto roztál. Usmíval se a byl neuvěřitelně nadšený. Skoro jakoby byl on tatínek čekatel.

Unavená jsem se dobelhala do pokoje, kde čekal celý napnutý Edward. Nepřišel mne ani přivítat. Seděl na posteli a díval se na mě tak neurčitě. Nedokázala jsem z jeho pohledu nic vyčíst. Natož z tváře.

Posadila jsem se na zem před něj. Záda měl rovná jako pravítko. Jako vytesaná socha, kterou posadili do měkkého křesla, ale nic to s ní neudělalo. Zkřížila jsem nohy a dívala se na něho. Byla to moje nejoblíbenější poloha na sezení.

„Neměla bys takhle sedět,“ pronesl stroze, téměř jakoby to měl naučené.

„Děje se něco? Nechceš si promluvit?“ zkusila jsem opatrně. Edward ke mně sklonil kamennou tvář. Tvářil se tak neuvěřitelně vážně, až téměř smrtelně. Bylo mi z toho zvláštně. Hrudník se mi stáhl a já stěží dýchala.

„Máš mě ráda?“ zeptal se nervózně.

„Mám tě ráda,“ odpověděla jsem pomalu. „Proč se na to ptáš?“ Pomalu se pohnul a neuvěřitelně zpomaleně si přede mě kleknul. „Co se děje? Trochu mě děsíš, Edwarde.“ Dívala jsem se mu vyděšeně do očí.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat, Eve. Je to důležité a chtěl bych, abys byla ke mně upřímná.“ Hlasitě jsem polknula. Znejistila jsem.

„Nechci si na tobě nic vynutit.“ Chytil mě za ruce a zadíval se mi do očí. Utápěla jsem se v jeho tmavě hnědých očích, které tmavly. Potřeboval na lov. „Na lov půjdu zítra.“

„Promiň,“ špitla jsem a sklonila hlavu, ale Edward mi ji opět zdvihnul ukazovákem pod bradou.

„Neomlouvej se. Slibuji ti, že ti v této chvíli nebudu číst myšlenky, abych slyšel tvoji odpověď až ze tvých rtů.“

„Vážně mě děsíš, Edwarde.“

„Za to se omlouvám. Tuhle řeč, jsem si připravoval dlouhou dobu a možná se ti to bude zdát příliš rychlé, ba možná uspěchané, ale jsem si tím jistý.“

„Nechci tě honit, nebo něco podobného, ale vážně myslím na to nejhorší, Edwarde.“

„Hned se k tomu dostanu.“ Zhluboka se nadechl, což bylo u upíra velmi neobvyklé. „Od první chvíle, kdy jsem tě našel před naším domem, jsem podvědomě tušil, že do mého života neobvykle zasáhneš, ale nikdy bych neřekl, že se do tebe zamiluji. Že po tom fiasku s Bellou, budu opět schopný někoho milovat a už vůbec jsem netušil, že to bude tak brzo. Moc se omlouvám za to, jak jsem se zpočátku choval, ale už tenkrát v pracovně, kdy měla moje sestra vidění o tom, že jsi těhotná, jsem se nenáviděl za to, že jsem se zamiloval do někoho, kdo miluje někoho jiného a hlavně, když s ním čeká dítě. Zlobil jsem se sám na sebe, že jsem něco takového mohl dopustit. Postupem jsem zjistil, že to nebude takové, jak jsem si zpočátku myslel. Tolikrát jsem ti chtěl říct, co se s tebou děje, chtěl jsem ti říct, že jsi těhotná, i když bych neměl. Byla to tvoje věc, ale Carlisle mi řekl, že nejlepší bude, když na to přijdeš sama.

Já vím, byla to hloupost, ale nechtěl jsem já, ani nikdo z mé rodiny, ti vzít tu jedinou radost, která tě váže k tvému minulému životu, ale to jsem nepočítal s tím, že ti to Rosaliina dcera poví.“ Usmála jsem se na něho, při té vzpomínce a mém překvapení. Edward se však odmlčel.

„Pokračuj,“ pobídla jsem ho.

„Evo Neumannová Plattová, klečím tu před tebou z jediného důvodu…“ pravou rukou zajel do kapsy u kalhot. Vytáhnul z ní černou sametovou krabičku. Nejistě jsem polkla. Srdce se mi rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. „… z důvodu, o kterém jsem si myslel, že mě nikdy nepotká. Přiznávám, zamiloval jsem se do tebe a chci, abys se mnou strávila život. Byť jen smrtelný.“ Otevřel krabičku a v rudém sametovém polštářku se lesknul stříbrný prsten s umělecky zasazeným kamenem do shluku stříbrných filigránků. Zamrkala jsem a podívala se zpět na Edwarda. „Žádám tě, Evo Neumannová Plattová, zda-li se staneš mou ženou?“

Lehce jsem se dotkla bříška, sklopila k němu zrak a chvíli jej pozorovala. Jen velmi pomalu jsem se vrátila k Edwardovu obličeji, ze kterého zmizel drobný úsměv, co se tam objevil po mém překvapeném výrazu, když otevřel krabičku. Ani já jsem se neusmívala. Smutně jsem se na něho podívala.

„Edwarde…“