Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 19. kapitola

02.03.2011 (07:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1856×

19. kapitola - Překvapení

Chvíli jsem zpracovávala informaci, kterou na mě Rose vysypala jako pytel písku, co mě srazil k zemi. Jen jsem bezmocně otevírala pusu a hledala správná slova. Připadala jsem si jako kapr nasuchu. Vzdala jsem to, protože jsem říci nic nedokázala.

Pečlivě jsem si prohlížela Alex. Byla opravdu krásná. Upírsky krásná, ale při bližším zkoumání jsem našla společné rysy s Rose. Podobaly se sobě. Byla jedna jako druhá. Jakoby si z oka vypadly.

Alex neměla žádné zábrany a hned ke mně přiskočila a silně objala. Vyrazila ze mne poslední zbytky vzduchu, které jsem v sobě ještě měla. Věnovala mi polibek na jednu tvář, a pak i na druhou. Odtáhla se, aby si mě lépe prohlédla.

„Ráda tě poznávám, Eve! A jak se má malé? Nezlobí? Není ti špatně, co ty naše mamčo?“ Zasypala mě tolika nesmyslnými otázkami, že jsem na ni zůstala zírat s pusou dokořán. Naprosto odzbrojená. Všimla jsem si koutkem oka, že Carlisle, co zůstal stát po mém pravém boku, na Alex tajně zamával pravou rukou u boku a zavrtěl hlavou. Jenže ona naklonila hlavu a svraštila obočí, nechápala, co po ní chce.

„Co?“ zeptala se bez obalu a hleděla na Carlislea a dokonce se i otočila k Rose, své matce. Ani jsem nevěděla jak je to možné. Pořád mi v hlavě zněla ta slova. Malé nezlobí? Mamčo…

„Zkazila jsi moment překvapení, Alex,“ odpověděl jí Emmett, který pomalu scházel ze schodů s Edwardem. Jeho kamenná tvář nesla stopy vzteku.

„Ona to neví?“ Otočila se ke mně a zadívala se mi do očí. Její byly medově-zlaté. Úchvatné, jako u ostatních členů rodiny.

„A co nevím?“ Konečně jsem se zeptala. Alex mě pustila a dvěma kroky došla k Rose. Kývla na ni hlavou. Matka ji zpražila pohledem.

„Stejně by se to dozvěděla sama,“ nedala se Alex. „To jste to před ní chtěli tajit až do porodu, či co?“ To už jsem vážně vykulila oči a mocně zalapala po dechu.

„Promluvíme si nahoře,“ zašeptal mi do ucha Edward. Ani jsem si ho nevšimla, že se vedle mne objevil. Trochu mě postrčil vpřed, ale já nebyla schopná se ani pohnout. Bez dalších cavyků mě vzal do náručí a nesl do mého pokoje.

V hlavě se mi točilo tolik otázek a hlavně ty věty, které pronesli členové rodiny, včetně údajné dcery Rosalie. Vůbec jsem nedokázala vnímat nic kolem sebe. Edwarda, schody, stěny, pokoj, prostě nic. Pouze to, jak mě položil na postel a posadil se hned vedle. Zhluboka jsem dýchala, s ústy nepatrně otevřenými a sledovala bod přede mnou na stěně. Připadala jsem si jako bych byla ve vakuu. Žádný zvuk. Prostě ticho. Nepřirozené ticho.

„Eve?“ Slyšela jsem jeho hlas. Slyšela jsem ho mluvit. Cítila jsem, jak mi ledovou rukou svírá zápěstí. Jak mě hladí po tváři. Jak se tiše ukládá na postel vedle mne. Nebyla jsem však schopná na to nějak reagovat. Všechno mě to přemohlo. Otočila jsem hlavu ke dveřím, zavřela oči a rázem usnula.

Ráno jsem se probudila se šílenou bolestí hlavy, hladem a nevolností. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem otevřela oči. V hlavě se praly vzpomínky na včerejší noc. Možná vlastně dnešní noc a hlavně sen, který se mi zdál. Přijela Rosaliina dcera, která řekla, že jsem těhotná.

Rty se stáhly do maličkého úsměvu a já konečně otevřela oči. Dívala jsem se na strop ve svém pokoji. Dlouho jsem ho zkoumala, ale pak se otočila hlavou k oknu, kde ležel Edward a prohlížel si moji tvář.

„Copak?“ zeptala jsem se překvapeně, když se jeho výraz změnil na nechápavý.

„Jak ti je?“

„Dobře. Až na tu šílenou bolest hlavy a břicha. Zase mi je špatně. Ani mi neuvěříš, o čem se mi zdálo. Tohle by si nevymyslel ani tvůj mozek.“ Edward se opřel o loket a zadíval se mi do očí.

„O čem se ti zdálo?“

„Že se tu objevila Rosaliina dcera, která mi řekla, že jsem těhotná.“ Už jsem se neudržela a hlasitě se zasmála. Když jsem to vyslovila nahlas, zdálo se mi to ještě více absurdní. Edward však nevypadal, že by mu to přišlo směšné. „Proč se nesměješ?“

„Nemám čemu.“

„Jak to?“

„Protože to nebyl sen, Eve. Nezdálo se ti to.“ Rázem jsem se přestala usmívat.

„Nebyl?“ Zavrtěl hlavou. „Mně se to vážně nezdálo?“

„Ne, lásko. Opravdu se ti to nezdálo.“ Normálně bych začala jásat nad jeho oslovením, ale tentokrát jsem nemohla. Urovnat si myšlenky pro tu chvíli, bylo velmi těžké, až nad mé lidské síly.

„Já budu máma?“ Věnoval mi polibek do vlasů.

„Ano,“ přisvědčil. Pomalu jsem se posadila a zády se opřela o čelo postele. Měla jsem na sobě stejné oblečení jako včera. Vzpomněla jsem si na ten okamžik v obchodě, kdy jsem si zkoušela oblečení a zkoumala své bříško. Vlastně k tomu vedlo mnoho vodítek. Bylo mi špatně. Pořád jsem zvracela a já hloupá to připisovala stravě. Jak jsem mohla být tak hloupá?

„Nejsi hloupá. Jen jsi s tím prostě nepočítala.“

„To zní, jakoby těhotenství by bylo jenom o nějakých počtech,“ ohradila jsem se a otočila se k němu. Jeho omluvnému pohledu jsem neodolala a přitáhla se k polibku. Čekala jsem, že se bude bránit, ale nic takového neudělal. Přitáhl si mě dokonce do náruče, kde mi bylo moc dobře. Uvelebila jsem se tam a přemýšlela.

Nemohla jsem pochopit, že jsem to nepoznala. Ani když jsem to nedostala. Poslední dobou jsem měla problémy sledovat okolí, natož vlastní tělo. Vlastně jsem na to nikdy nebyla. Když to přišlo tak to přišlo a já matně vzpomínala, kdy jsem to měla minule. Ale od té doby, co jsem byla u Cullenů, jsem na to prostě zapomněla a naprosto to zazdila. Ani mi to nepřišlo. Jen jsem si, dá se říct, užívala, myslela na všechno okolo. Na rodinu, na přátele a svůj minulý život. Takže mi to nepřišlo, že něco nemám.

Na chvíli jsem se však zamyslela. Něco mi pomalu začala docházet, ale nebyla jsem schopná to vyslovit nahlas.

„Jen to řekni,“ pobídnul mě Edward.

„Vy jste to věděli?“ Podívala jsem se na něho a čekala ortel.

„Ano.“ Ani nevím, proč jsem se zasmála.

„A to jste mi to nemohli říct?“ Myslela jsem si, že budu nadšeně skákat, radovat se, ale opak byl pravdou. Vůbec jsem z toho nebyla nadšená, právě naopak. Byla jsem zděšená. Zděšená sama ze sebe. Vykolejená, že si vůbec nepamatuji, jak jsem k tomu přišla.

Divila jsem se, když Edward pokračoval v našem rozhovoru, jako kdyby moje myšlenky v té chvíli prostě neslyšel, anebo je ignoroval.

„Nemohli jsme ti to říct. Tedy Carlisle říkal, že bys to měla zjistit sama, ale nějak ses k tomu stále neměla. Já si myslel, že ti to dojde, když ti bylo skoro každé ráno špatně.“ Položila jsem se na záda a štítila se přiložit si dlaně na bříško. Cítila jsem se nervózně a roztěkaně. Frustrovaně. Jsem tak hloupá! vykřikla jsem ve své hlavě.

„Nejsi,“ pošeptal mi Edward do ucha.

„Jsem, ale stalo se tolik věcí, že jsem změny na vlastním těle prostě nestíhala pozorovat. Vlastně na to nebyl čas. Bylo stále co dělat. Já vlastně nikdy moc o své tělo nejevila takový zájem. Dbala jsem spíš na mozek, aby měl o čem přemýšlet, a co číst,“ připustila jsem.

„Možná budu znít jako ten největší necita, ale ty sis nevšimla, že jsi těhotná?“ Bylo mi z toho v té chvíli do pláče. Nechtěla jsem si toho všimnout, já to nechtěla. Příčilo se to mému přesvědčení.

Jen velmi pomalu jsem se posadila na posteli a hleděla před sebe na prázdnou zeď. Chtěla jsem se otočit k Edwardovi. Přitulit se k němu, cítit jeho blízkost, ale nešlo to. Něco se ve mně zlomilo. Jako vypínač, který dlouhou dobu dlel ve stavu stop, a stačilo maličké pohnutí a přepnul se do stavu play. Napadalo mne rázem tolik otázek, tolik možností, co bude, ale jediná z nich přebila všechny ostatní.

„Ptej se,“ zašeptal Edward.

„Je to špatně?“ Ta otázka zatěžovala moje srdce jako tuna kamení a jeho překvapený pohled mě utvrzoval v tom, že to dobře není. „Mám si to nechat?“ Vyděšeně na mě vytřeštil oči. Okamžitě se posadil vedle a přitáhl si mě k sobě.

„Ty se mě ptáš, jestli si můžeš nechat své dítě? Eve?“ Zpříma se mi podíval do očí. V jeho bylo překvapení a silná zmatenost.

„Ptám se.“

„Do tvého rozhodování já zasahovat nemohu. Je to tvoje tělo a tvoje dítě, ale byl bych raději, kdyby ses rozhodla pro to, aby sis ho nechala.“ Odvrátila jsem od něho pohled. Nesnesla jsem ho. Cítila jsem se hrozně, provinile. Spatřila jsem v jeho tváři neskrývané nadšení, které já jsem nesdílela.

„Nevím, Edwarde.“

„Společně to zvládneme,“ pošeptal mi do ucha a věnoval mi polibek na čelo a lícní kost. Opatrně mě položil na postel, přetočil na záda a vztyčil se nade mnou jako ochranný štít. Usmál se a letmo políbil na rty.

„Nevadí ti to? Tedy, vám to nevadí?“ Zaslechla jsem smích z jiné místnosti.

„Co tě k tomu vede?“

„Jestli vám nebude vadit, že se tady bude malé dítě, které bude pořád brečet?“ Lehce přivřel oči a jeho bezkrvé rty se roztáhly do okouzlujícího úsměvu. Tvář mu při tom tak nádherně zjihla, že jsem se cítila moc dobře.

„Nebude. Víš, co to bude pro holky? Jsme sice upíři, ale byli jsme také lidmi a samotná Rose ví, jaké to je dítě mít a jaká je to radost. Pokud si ho budeš chtít nechat… ale já bych byl pro.“ Zadíval se mi do očí a čekal. Hlasitě jsem polkla.

„Jestli si myslíš, že ti řeknu, že si to nenechám, tak to tě musím uvést v omyl,“ rozohnila jsem se naoko, protože jsem nechtěla říct pravdu, tu jsem pečlivě skryla za předstíranou zlobu, ale Edward mě hned zchladil. Přitáhl si mě do náruče.

„Já vím. Já vím, lásko. To mi bylo jasné hned, když ses poprvé zeptala. Nedokázala by ses ho vzdát, že?“

„Nedokázala,“ zalhala jsem. „Jen mám strach.“ Strach, že si nedokážu vzpomenout, jak bylo počato, za jakých okolností.

„Z čeho?“

„Ty se ptáš?“ špitla jsem a nezapomněla v jeho náručí pohladit jednou rukou bříško. Příčilo se mi to, ale když jsem dokázala před ním skrýt pocity, musela jsem hrát tu hru dál, ale nesměla jsem se ani na kratičký okamžik přestat soustředit.

„Ano.“

„Víš, kolik věcí kolem toho je? Sice jsem po dítěti prahla,“ kdysi ano, „když má nejlepší kamarádka ho měla. Věděla jsem však, že já to štěstí hned tak mít nebudu. Spíš jsem si to představovala, ale bála jsem se reakce rodičů, asi by nebyli příliš nadšení, že jsem těhotná.“ Na kratičký moment jsem se zamyslela a představovala si, jak by teď na to zareagovali, kdybych jen tak mezi řečí pronesla, že budou podruhé babičkou a dědečkem. To bylo opravdu neskutečné. Edward se zasmál.

„Zbožňuju tvoje představy budoucnosti.“ Opět mě políbil na čelo. Zalekla jsem se, na kratičký okamžik jsem se přestala soustředit a moje kontrola šla do patřičných mezí.

„Nejsem Alice, abych tu budoucnost viděla. Moment…“ zasekla jsem se a rychle se vymanila z jeho sevření. „Od kdy to Alice ví?“ Kdyby Edward mohl, tak by zrudnul. Cudně klopil oči, sledoval obrazce na povlečení a zatínal pěsti.

„Dlouho,“ připustil nakonec.

„Jak dlouho?“ ostražitě jsem ho pozorovala.

„Nějaký čas…“

„Jestli to neřekneš ty, tak se zeptám jí, hm?“ Proč jsem se to nedozvěděla jako první?

„Už od čtvrtka…“ Otočil hlavu k oknu, ale já jsem pomalým pohybem dlaní ji vrátila zpět.

„Od kterého?“ Edward stisknul rty. „Prosím,“ zašeptala jsem a lehce jej políbila na rty a jen nenápadně vzdychla do jeho pootevřených úst. Cítila jsem, že se zachvěl a statečně zadržoval dech.

„Od toho prvního, kdy ses dozvěděla o rodičích.“ Pořád to bylo čerstvé, ale zvládala jsem to o něco lépe. Přesto to bolelo.

„A já si myslela, že měla vidění, co se přesně píše v tom článku.“

„To taky, ale to o tvém těhotenství, ho rychle vystřídalo.“ Ozvalo se zaklepání na dveře. Edward se rychle posadil a zavrčel.

„Můžu dovnitř?“ zeptala se Alice.

„Ne!“ zavrčel Edward.

„Ano,“ zavolala jsem společně s ním.

„Tak, můžu?“

„Ne!“

„Ano.“ Opět jsme společně vykřikli. To už jsem ho odstrčila.

„Ano, Alice. Ty vždycky.“ Otočila jsem se na Edwarda a vyplázla na něj jazyk. Jen se zašklebil a rychle vstal z postele a běžel odemknout. On nás tu zamknul?! Přikývnul a vpustil svoji sestru dovnitř. Přiřítila se jako uragán a hned se posadila vedle mne a jemně objala.

„Po tom včerejším výstupu jsem si myslela, že se budeš ráno vztekat, ptát se, křičet a všechno ostatní, které patří k tomu, když ti někdo řekne, že jsi těhotná. Že to budeš zatloukat daleko víc, ale vidění mě ujistilo v tom, že to bude v pořádku,“ brebentila a já měla problém sledovat, o čem mluví. Ale nic nebylo v pořádku. Pořád mi něco hluboko říkalo, že se teď nadšení nehodí, ale nevěděla jsem proč.

„Alice,“ zasténal Edward. „To jsi mi to nemohla říct?“ Sestra se k němu otočila.

„Proč? Abys slíznul jenom smetanu? Kdepak. Musel sis pěkně odpykat to svoje nepěkné chování na začátku.“

„Kdy ses vrátila z lovu?“ Musela jsem změnit téma rozhovoru, jinak by se ti dva začali prát jako malé děti. Edward se ušklíbnul a opřel se o rám dveří.

„Přijeli jsme asi tak hodinu potom, co jsi usnula. Táhla jsem Jaspera zpátky, kvůli vidění. Moc se mu to nelíbilo. Nechtěl tu být, protože ten příval emocí je někdy i na upíra moc.“

„Alice!“ vykřiknul Jasper z hloubi domu a jeho milovaná se jen usmála a mávla nad tím rukou.

„Takže teď můžeme jít nakupovat?“ Zatnula jsem zuby a protočila oči. „Co?“ Pokrčila nevině rameny. „Už je nevyšší čas.“ V duchu jsem si snažila urputně vzpomenout, kdy k tomu došlo a jak k tomu došlo, ale ve vzpomínkách jsem měla hlubokou temnou díru. Ale mohla jsem to alespoň počítat podle nevolnosti.

„Alice,“ zvolila jsem lehký konverzační tón, a pokusila se v něm použít alespoň předstíranou radost, „na nákupy je dostatečně brzo. Nemohu být ani ve třetím měsíci a do třetího měsíce se to nikomu neříká, pokud vím. Takže máme spoustu času.“ Musela jsem se hodně snažit, abych se nezačala šklebit a mračit. Edward se jen smál, když se díval na můj falešně nadšený výraz.

„To vůbec nevadí. O to více si to užijeme.“ Vyskočila z postele a tančila po pokoji. Samozřejmě se nezapomněla zastavit u skříně. Začala z ní vytahovat věci. Prozpěvovala si u toho. Tentokrát jsem se neubránila úsměvu. Byla opravdu kouzelná.

„Alice?“

„Ano?“ Ani se ke mně neotočila.

„Můžu tě o něco poprosit?“

„Co by to mělo být?“

„Chci normální kalhotky.“ To už Edward nevydržel a začal se smát jako pominutý. Bleskově ke mně přiskočil a skryl do své ledové náruče a nepřestával mne zasypávat polibky. Chtěla jsem se cítit šťastná a to šlo tehdy, když jsem nemyslela na to, co mi rostlo pod srdcem. Sice jsem to nemohla říct rodičům, přátelům a nejlepším kamarádkám od nás, ale věděla jsem, že pokud jsem alespoň trochu šťastná já, tak jsou šťastní i oni, i když o mně nic nevědí. Ve skrytu duše jsem doufala, že mě rodiče ze shora pozorují a dávají pozor, ale stejně jsem si přála, aby mi pomohli si vzpomenout.

„Určitě,“ pošeptal mi do ucha Edward. Překvapeně jsem s sebou cukla a doufala, že nezaslechl poslední myšlenku, ale ty lepší předtím. Ale ani mě nemusel přesvědčovat, že moje rodina je se mnou. Byla jsem o tom přesvědčená sama. Ale jedna věc mě tížila.

Čím více jsem nad tím přemýšlela, tím se moje paměť začínala vzpamatovávat. Urputně jsem se snažila a vybavila si jednu tvář, tvář, která mi okamžitě uštědřila pořádně bolestivou ránu a vzdálenou vzpomínku, která mnou projela jako elektrický náboj a způsobila třas po celém těle.

Viděla jsem pár střípků z jedné noci, co jsem ve své mysli zavřela do pomyslného šuplíku.

„Jsi pro něj mrtvá.“ Tak šíleně to zabolelo, že i srdce vynechalo jeden úder. Vzpomínky teď pokrývala mlha. Už nebylo místo nich černo, ale byly potáhnuty pavučinou tajemství. Cítila jsem se pod psa a měla jsem chuť na všechny okolo sebe křičet, ale na Edwarda jsem nemohla. V té době jsem ho neznala, jako teď. Jen mi nyní nevědomky pomáhal krůček po krůčku si vzpomínat na tu osudovou noc, kdy se to stalo, kdy jsem se dostala do situace, ve které jsem teď byla. Tohle jsem před ním nechtěla tajit, ale ani samotná jsem si nebyla jistá, jak se to stalo.

„Na co myslíš?“ Takže zase výpadek.

„Co by na to řekl,“ zašeptala jsem rozechvěle.

„Myslíš, že by se mu to líbilo?“ Zavrtěla jsem hlavou. Co se stalo, že jsme se rozešli, co?!

„Nemohu ho soudit, ale…“

„Nemluv o něm!“ zavrčela jsem vztekle. Poslední kousek skládanky zapadl na své místo a já to viděla naprosto jasně a hodně jsem se držela, abych na to nemyslela. Teď jsem věděla, proč jsem měla v paměti černé místo. Mozek se proti tomu bránil sám.

Sevření zesílilo. Chtělo se mi brečet, ale Edward mi to nedovolil. Jeho ledové rty mi chladily víčka a lícní kosti, abych nebrečela.

„Já se o tebe postarám… o vás.“ Kdyby duše byla pevná a ne jen pomyslná, nyní bych dozajista cítila ten hřejivý pocit a dotek na ní, které vytvořily jeho slova. Zahřálo mě to i u srdce. Začalo i trochu více bít. Ale zařekla jsem se, že se to nikdy nesmí dozvědět.

Edward se usmál, aniž by naštěstí slyšel moje myšlenky, a políbil mě na rty.

„Můžu dál?“ Podívala jsem se ke dveřím, ve kterých stála Alex. Dcera Rose a za ní postával rozjařený Emmett.

„Začínám si připadat jako zvířátko v zoologické.“ Otočila jsem se k Edwardovi. Jen se pousmál a nic neříkal.

„Já bych se chtěla omluvit za ten včerejšek. Netušila jsem, že to nevíš.“ Vymanila jsem se z objetí a vstala. Alex měla na tváři kajícný výraz a ruce za zády jí dodávaly na nevinném vzezření. Vypadala roztomile. Jako andílek, který čistil temnou cestu v mé hlavě.

„Já se na tebe nezlobím. Jen to byl šok. Na lidi musíš pomalu. Zvláště s takovými zprávami. Tedy na ženy.“ To už se nepatrně pousmála a povolila tělo. Přála jsem si to říkat upřímně, ale nešlo to.

„Pro příště to budu vědět. To víš, moc se mezi lidmi nepohybuji, a když se načas stavím za mámou, tak to není o nic lepší.“

„Dej si bacha, aby tě neslyšela,“ pošeptal jí Emmett do ucha. Ale ten jeho šepot. To ani šepot nebyl. Prostě normální řeč.

„Já to stejně slyšela. A dávám jí zapravdu. Neuškodí, když to tu oživíme trochou lidí. Být pořád mezi upíry mě nudí,“ pronesla Rose za jeho zády. Alex se na ni otočila a obě si vyměnily pobavený úsměv. Byly opravdu jako dcera s matkou, ale ve stejném věku.

„Jasně, tak to tu můžeme oživit i trochou vlkodlaků. Pozveme je na návštěvu, aby si to tady označkovali,“ utrousil nakvašeně Emmett.

„Hele, tak to můžeme rovnou uspořádat oslavu se všemi lidmi ze školy, aby si to tu prohlédli. Rovnou jim můžeme říct, že jsme upíři a že ta pitomá knížka je podle pravdy,“ přisadil si Jasper, co se připojil už k tak početnému zástupu u dveří do mého pokoje.

„A Stephenii bychom nemohli pozvat?“ Esmé vyšla po schodech a postavila se vedle Jaspera, který se zamračil a něco si zamumlal pod nos.

„A dost! Už zbývá jenom Carlisle a budeme tu všichni. Myslím, že byste měli nechat Eve na pokoji.“ Vztekal se Edward a tisknul mne k sobě.

„Carlisle je v nemocnici.“ Oživila nám všem Esmé. Edward zaúpěl a jemně mně odtáhnul ode dveří. Snažil se je zavřít, ale souzenci mu to nedovolili. Já tam jenom stála, v jeho sevření, a pokoušela se usmívat. Nikdy jsem tolik lidí mačkajících se do jedné místnosti neviděla. Přesto nebylo tak obvyklé vidět tolik upírů, jak se dohadují. Jedni se usmívali, druzí mračili, další protáčeli oči, ale v celku vypadli jak trhovci na náměstí, kde se každý z nich snaží prodat naprosto stejný produkt, jako má ten druhý. Jen jiným způsobem.

„Mohla bych něco říct?“ Nikdo nereagoval. „Já chci něco říct!“ Mávala jsem volnou rukou jako splašená, ale nikdo si mě ani nevšimnul. Přešla jsem do útoku a hvízdla na dva prsty. Dlouho se mi to nepodařilo, ale tohle bylo něco. Až mi z toho zalehly uši. Takto uměl pískat jenom táta. Nadšeně jsem hvízdla znovu a rázem se v pokoji rozhostilo hrobové ticho.

„To už je lepší,“ řekla jsem klidně a dívala se na tváře všech přítomných s překvapeným výrazem. „Jsem ráda, že mě už vnímáte. Děkuji, že tu všichni jste, ale ráda bych se oblékla bez dozoru. Šlo by to?“ Jakoby to nestačilo a všichni začali opět mluvit naráz. „Ven!“ vykřikla jsem a všechny tlačila pryč z pokoje, protože to bylo k nesnesení a začínala mě bolet hlava. „Obléknout se umím ještě sama.“ Úspěšně jsem vytlačila všechny ven.

Edward zůstal stát u dveří a jen se usmíval. Kývla jsem na něj hlavou. Podíval se na mě. „Ty taky,“ a vyšoupla jsem ho před dveře.

„Proč?“ zeptal se ublíženě. Jen jsem mu věnovala úsměv a zavřela dveře. Zády se o ně opřela a oddychla si.

„Copak si chceš vzít na sebe?“ Takovou otázku od Alice bych opravdu nečekala. Ta mi vždy věci jen nachystala a tím to končilo.

„Něco teplejšího a delší tričko.“

„Provedu,“ zasmála se. Ponořila se hlouběji do skříně.

Vrátila jsem se k posteli a položila se. Obezřetně, pomalu, opatrně. Ne však z důvodu opatrnosti, ale spíš kvůli tomu, aby mi zase nebylo špatně. Už jsem znala důvod nevolností a jídlo za to opravdu nemohlo.

Myšlenka na to, že ze mě bude nedobrovolně máma, mě naprosto děsila. Můj mozek mi však podstrkával naprosto jiné obrazy, než jsem chtěla. Viděla jsem, jak držím to dítě v náručí, jak se na mě dívá. Mrká, otevírá pusinku, aby zívlo. Hraje si s prstíky, spinká… zaplavil mě tak krásný pocit. Srdce se mi třepotalo jako kolibříkovi.

To jsem ale nebyla já. Přeci jsem to nemohla být já. Nemohla jsem se z toho radovat. Nešlo to. Nedokázala jsem to. Kdyby to bylo za jiných okolností, tak ano, ale takto ne. Sice to bylo menší pojítko s minulostí. Jenže takovým to způsobem.

Z toho jsem opravdu nemohla mít radost.

Vzpomněla jsem si na rodiče, na mámu, které bych se zřejmě nesvěřila, ale věděla bych, že díky ní bych se s tím vyrovnala snadněji. Na otce, jemuž bych to rozhodně nemohla říct, v úvahu připadala sestra, protože ona sama měla dítě, moje neteř, kterou už nikdy neuvidím, nepochovám si ji. Dostalo mě to.

„Eve…“ Vzhlédla jsem se zaslzenýma očima na Alice, která seděla vedle mě. „Nesmíš si to všechno tak brát. Sice nevím, co přesně se ti v hlavě děje, ale snad to dokážu odhadnout. Zkus to brát pozitivně. Nejsi na to sama. Ti, kteří tě měli rádi, by ti to určitě přáli a nechtěli, aby ses trápila. Jako tvoji rodiče a sourozenci.“ Pomalu jsem se posadila a objala ji. „Je toho hodně. Chápu, že máš strach, ale pomůže ti to, abys zvládla svůj nový život.“

„Ale…“

„Důležité je, neohlížet se zpět. Dívej se dopředu. Mysli na to pozitivní. Všichni tě tu máme rádi a nedali bychom tě za žádnou cenu.“

„Děkuju, Alice,“ špitla jsem a otřela slzy. Jenže kdyby tak věděla pravý důvod.

„Nemáš zač, sestřičko,“ a vlepila mi pusu na tvář. „Teď šup do koupelny. Hezky umýt, obléct, nasnídat a ty nákupy necháme na později.“ Přikývla jsem, sbalila nachystané věci a vklouzla do koupelny. Provedla hygienu, sešla na snídani, u které nemohl chybět Edward s Emmettem, který stále pozoroval jak jím a nakonec jsem skončila u televize, protože jsem byla unavená. A to jsem před chvíli vylezla z postele. Dalo mi hodně zabrat srovnat se se všemi událostmi a ještě si chránit myšlenky, aby mi je Edward nečetl.

Rose si ke mně přisedla, stejně jako její dcera Alex. Obě mě uklidňovaly, že je to naprosto normální a hlavně teď ze začátku, že mi bude trvat, než si na to zvyknu. A když už ano, tak si to budu náležitě užívat.

Poslouchala jsem je, ale jedním uchem to šlo tam a druhým zase ven. Tuhle novinu jsem si měla zřejmě nechat pro sebe. Tedy pro mě to novinka byla. Chtěla jsem si o tom promluvit, s někým promluvit, třeba s Luckou, ale bála jsem se, co si o mě pomyslí. Nedej bože, kdyby si myslela, že to mám s Edwardem. V to jsem doufala, že o tom nepadne ani slovo. Potřebovala jsem si o tom s někým promluvit, teď když jsem zjistila důvod rozchodu a nebyl pro mne příliš příjemný.

Snažila jsem se potom Rose a její dceru poslouchat, ale moc mi to nešlo. Myšlenky mi stále někam utíkaly. Neměla jsem sílu je držet pod kontrolou a ani Edward se o to nesnažil, prostě se pokoušel dívat do hlavy někomu jinému. Chtěl mi nechat soukromí. Bylo mi jasné, že to pro něj opravdu lehké není a byla jsem mu za to opravdu vděčná.

Dokonce vyhnal Rose, aby si mohl vedle mne sednout a vzít do náručí. Jenže Rose ho moc nenechala. Donesla mi deku a pořádně mě zabalila, abych nenachladla. Jen jsem se smála a sledovala, jak se ti dva handrkují. Připomnělo mi to mě a mého bratra. Možná v mladším provedení.

Den proběhl klidně. Když se Carlisle vrátil z práce, odvedl mě do pracovny, aby si tam se mnou promluvil a udělil „maminkovské rady“, ze kterých jsem moc nadšená nebyla. Poslušně jsem však poslouchala, většinu jsem znala od své nejlepší kamarádky. Nepřipadalo mi však vhodné, abych odmítla jeho dlouholeté zkušenosti. Poslechla jsem si je. Dověděla jsem se nějaké nové věci. Jiné pouze připomněl. Kdybych se z toho tak mohla radovat.

Domluvili jsme se, že mě na úterý objedná na ultrazvuk, abychom si byli jistí, že je dítě v pořádku. Prvně mi nabídnul, že mě prohlédne sám, v soukromí. Slušně jsem odmítla s tím, že léčit v rodině by se nemělo a raději to nechám na jiném doktorovi. Přeci to bylo naprosto přirozené těhotenství. Bála jsem se však, aby to nevzal jako urážku jeho schopností, ale naštěstí se to nestalo. Souhlasil, že to tak bude nejlepší.

Následně v obýváku mi všichni nabídli, že půjdou se mnou, ale zavrtěla jsem hlavou, že jenom jeden. Čekala jsem, že se nabídne Edward, ale přenechal místo Rose s tím, že ona větší zkušenosti. V té chvíli jsem si připadala jako Bella a bála se, že kopíruju knihu, ale Edward mi to vyvrátil. Tohle byl můj život, který mi někdo nepředepsal. Žila jsem ho já a já dělala rozhodnutí, ne nikdo jiný. Byla jsem pánem svého osudu.

Obávala jsem se úterý, až poprvé spatřím dítě svého bývalého. Tolik jsem si přála ho mít ráda, ale díky jeho otci, kterého jsem ze srdce nenáviděla, to prostě nešlo, kéž by se to změnilo.

Ukázka z 20. kapitoly:

„Ty víš, že to bude holka? Proč mi Alice nic neřekla?“ Edward si mě přetáhnul na klín a políbil na nos.

„Alice nic neviděla. To já si myslím, že to bude holka. Většinou to bývají holky.“

„Ty jsi mi ale nějaký znalec. Kolik těhotných jsi v rodině měl?“ Škádlila ho Rose. Zašklebil se na ni a i vypláznul jazyk. Zasmála jsem se tomu, bylo legrační vidět ho s vyplazeným jazykem.

„Třeba tebe,“ připustil.

„To se nepočítá. Alex se narodila dávno před tím, než jsme se vůbec seznámili. Takže to je pasé,“ usadila ho. Vstala a vyšla z kuchyně z jako bohyně. Omámeně jsem za ní hleděla.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 19. kapitola: