Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mé oči se nepletou I. - 10. kapitola


Mé oči se nepletou I. - 10. kapitolaDarren dovedl Eve na mýtinu, kde společně pozorovali vlkodlaky. Jenže všechno se může zvrtnout a také zvrtne. Darrena odtáhnou a Eve odnese Sam do nemocnice, protože si kvůli němu zlomila ruku. Jenže tohle všechno má své následky a na scéně se objeví nová postava, která s Eve nebude zadobře. Kdo to je? A hlavně, kvůli čemu ji nenávidí? A co Edward na sádru Eve? To se dočtete v této kapitolce.

10. kapitola - Zranění

Skoro jsem nedýchala. Byli tak úžasní. Vypadali krásněji, než ti počítačoví z filmu. Tohle bylo opravdu něco. Být od nich takový kousek, to se opravdu jen tak někomu nepoštěstí. Naprosto jsem se do nich vpíjela. Pozorovala jejich dokonalou srst, která se leskla. Byli tak majestátní. Nemohla jsem uvěřit, že je vidím přímo před sebou. Byli tam tři. Úplně jsem z mysli vytlačila, že jsem už jednoho před tím viděla.

Černý jako uhel. To musel být Sam Uley. Stále výše, než ostatní, i když alfa byl Jacob, kterého jsem tu také zahlédla. Jeho rudohnědá srst se nedala přehlédnout. Možná byl stejně mohutný jako Sam, dokonce víc. Tím třetím jsem si nebyla jistá. Mohl to být Quil nebo Embry. Oba dva jsem si pletla, nebo taky Paul. To jsem opravdu nevěděla.

Darren mě stáhnul zpátky, protože jsem se bezmyšlenkovitě plazila blíž. Pocítila jsem jeho teplou ruku na svém boku a zůstala přikrčená.

„Buď opatrná,“ pošeptal mi neuvěřitelně tiše do ucha, které následně políbil. Šimralo to, ale probudilo mne to z transu, do něhož mě přivedli vlci. „Měli bychom jít.“ Jakmile to dořekl, Jacob zvednul hlavu a zahleděl se přímo na místo, kde jsme byli skrytí. Musel nás slyšet. Pomalými kroky se blížil. Darren trochu zazmatkoval. Snažila jsem se ho přitlačit k zemi, ale měl daleko víc síly než já a vyšlo to tak, že on táhnul mne. Což Jacoba popudilo a skočil před nás a začal vrčet.

„Darrene, ani se nehni!“ Zdůraznila jsem každé slovo, aby to pochopil. Ztuhnul na místě, ale rychle tlukoucí srdce jej prozradilo. Takhle nahlas jsem neslyšela ještě ničí srdce bít.

Jacob na nás vrčel a pomalu se přibližoval. Chápala jsem, že Darren neví nic o smečce a už vůbec o upírech. A bylo by divné, kdybych tu na Jacoba začala mluvit.

„Musím tě dostat pryč,“ šeptl Darren, když se trochu vzpamatoval. Jacob na to odpověděl vrčením. Podívala jsem se na něho a snažila se naznačit… Co naznačit do háje? Co jsem mu měla naznačovat? Že to nikomu neřekneme? Tedy Darren? To bylo trochu diskutabilní.

Avšak Jacob to vyřešil sám. Došel blíž k Darrenovi a zavrčel mu přímo do tváře. Jiný kluk, by na jeho místě už začal křičet, ale on ne. Stál strnule, skoro nedýchal.

Než jsem stačila postřehnout, Jacob povalil Darrena na zem a tlapami mu tlačil na hrudník. Musela jsem zakřičet, něco udělat, ale zase nebylo potřeba přilákat ostatní.

„Eve, uteč. Slíbil jsem ti, že se ti nic nestane,“ zakřičel Darren a snažil se bojovat, aby se mohl postavit, ale Jacob mu to nedovolil.

„Prosím, nech ho být!“ Podívala jsem se na Jacoba, který mi pohled oplatil a zavrtěl hlavou. Začínala jsem panikařit. Jen co přijedu, už dostávám lidi do problémů, to nebylo zrovna skvělé uvedení. „Prosím!“ Klekla jsem na kolena a hleděla na Jacoba. Kéž bych se tu nikdy neobjevila.

Jacob znovu zavrčel a štěknul. Okamžitě vedle mě stál Sam ve své vlkodlačí podobě. Strčil do mě a donutil mě, abych vstala. Natáhla jsem k Darrenovi ruku, ale Sam zavrčel a tlačil mě pryč. Neměla jsem šanci vzdorovat. Přeci jenom byl větší než já. A to pouze stál na všech čtyřech.

Začala jsem brečet. Neměla jsem na tohle přistoupit. Tušila jsem, že mu Jacob možná neublíží, ale nebyla jsem si tím vůbec jistá. Musela jsem se o tom přesvědčovat, jinak bych nedokázala vůbec chodit. A až teprve na cestě, u Darrenovy motorky jsem padla na kolena a rozbrečela se. Tohle jsem nechtěla. To se nemělo stát.

Zařvala jsem na Sama. Ten zavrčel a zmizel v lese. Za chvilku se vrátil v lidské podobě. Rychle jsem vstala a prudce se proti němu rozběhla. Bušila jsem do něj ze všech sil, ale nemělo to účinek. Jen pevně díval do dáli. A mě něco luplo v ruce. Ježíš, to snad ne, nebyla jsem snad tak blbá, abych dopadla jako Bella, ale bylo to tak.

„Ááá,“ zařvala jsem a opět padla na kolena. Pravou ruku jsem si přitiskala na hruď. Potřetí ji mít zlomenou nebyl zrovna med. Bolelo to jak čert. Cukalo mi v zápěstí i v předloktí. Stačila prudší rána a napravené kosti z předešlých zlomenin praskly. Měly být pevnější, ale proti vlkodlakovi neobstály. Praskly jako párátka.

Sam se ke mně sklonil. „To bude dobrý.“

„Dej mi pokoj a nechte Darrena na pokoji.“ Sam zavrčel, ale bylo mi to jedno. Pěkně jsem se do toho všeho zamotala. Asi Alice nevěděla, že takhle to skočí. O tom si s ní budu muset ještě promluvit.

„To už není tvoje věc. Víme o něm už delší dobu. Byla jeho chyba, že tě sem dovedl. Víme, co jsi zač, a že jsi už Jacoba viděla. Tobě se nic nestane, to bychom totiž měli, co dělat s Plattovýma. O toho kluka se postaráme.“ Vytrhla jsem se mu a rozběhla se pryč od něj.

„To teda ne!“ zařvala jsem na něj dozadu, ale během chvíle stál přede mnou a já do něho vrazila a spadla na zem. Bolest v ruce se stupňovala. Při pádu jsem se praštila do hlavy.

„Ještě si ublížíš víc, vezmu tě do nemocnice.“

„To teda ne! Nikam nejdu! Dej mi pokoj. Myslela jsem, že máte lidi chránit!“

„Je mi to líto, děvče, ale jinak to nejde!“ Sklonil se a vzal mě do náručí. Čím více jsem se bránila, tím více mě držel, abych se nevysmekla.

Po dvou kilometrech běhu jsem svou snahu vzdala a jen zarytě mlčela, pozorovala silnici… a čekala, jak tohle skončí. Nechtěla jsem, aby zítra vyšlo slunce, přála jsem si to celé vrátit zpět. Moje rodiče. Můj příchod sem. Chtěla jsem být zase doma. Doma u rodičů. S nimi a bratrem. Ničím se nezabývat a vůbec nikdy nezačít číst tu proklatou knihu, která mi zničila život.

Před nemocnicí Sam zastavil a rozhlédl se okolo sebe. Možná i nasál vzduch. Dobu tu stál, přemýšlel nad tím, co dál.

„Carlisle má službu,“ řekla jsem unisono.

„Cítím ho,“ řekl klidně.

„Tak to bys měl jít. Já tam dojdu sama,“ zalhala jsem.

„To ti tak budu věřit, a ještě by nás Plattovi obvinili, že jsme ti ublížili. Tak to tedy ne, holčičko. Hezky tě donesu až k němu, abych mu všechno vysvětlil.“

Vešel konečně do nemocnice a zastavil se u recepce. Přeptal se, kde je doktor Platt a když mu to sestra nechtěla sdělit, suše jí oznámil, že mu vede dceru na ošetření. Sestra nevěřila, ještě netušila, že má doktor Platt novou dceru, ale když přišla jiná, potvrdila jí to.

Vyšli jsme do třetího patra. Na chirurgii, kde prý doktor Platt měl službu. Sestra na sesterně nás poslala na doktorský pokoj na konci chodby, kde prý doktor svačí. I přes prekérnost situace jsem se v duchu musela usmát.

Sam zaklepal na dveře volnou rukou. Druhou mě naprosto sebejistě držel. Během okamžiku Carlisle otevřel. Když mě uviděl v Samově náručí, bez řečí více otevřel dveře a zase za námi zavřel. Bez meškání si mě převzal a posadil na volnou židli.

V bílém doktorském plášti skoro zanikla ta jeho bledost, která pro něj byla tak typická. Pečlivě si mě prohlížel medovýma očima. Natáhnul ruku a pohledem se ptal, zdali se může podívat na tu moji. Nepatrně jsem přikývla.

Zatnula jsem zuby, když to zastudilo, ale dalo se to zvládnout. Bolelo to, když Carlisle prohmatával celou ruku a snažil se zjistit, kde jsou kosti zlomené.

„Měl bych tě poslat na rentgen,“ konstatoval a podíval se na Sama.

„Nikam nejdu. To nic není.“ Jenže v tu chvíli můj „táta“ stisknul místo zlomeniny a já hlasitě vykřikla bolestí. Dokonce mi vyhrkly slzy bolesti. Sam zavrčel.

„Ano, pošlu tě na rentgen a bude potřeba sádra. Odhadoval bych to na zlomené zápěstí, ale rentgen řekne víc. Už to zvládnu, Same, děkuju.“ Kypěl ve mně vztek. Jen tak ho propustí.

„Co bude s Darrenem!“ uhodila jsem na Sama.

„Jak jsem řekl, děvče. To už je na nás.“

„Jestli mu ublížíte, tak všem řeknu, kdo jste!“ Možná jsem to neměla říkat, ale měla jsem o toho kluka strach. Sice mě údajně vystavil nebezpečí, ale tak nějak jsem věděla, co jsou ti vlkodlaci zač, takže se to nepočítalo, spíš jsem si vyčítala, že jsem nakonec šla.

„Eve!“ káral mě Carlisle, „tohle neříkej. To není správné. Oni vědí, co dělají. A člověku by nikdy neublížili. Poradí si s tím,“ kývnul na Sama a ten odešel.

„To nejde! Za to můžu já! Kdybych ho odmítla, tak se nic nestalo!“ už jsem nebrečela bolestí.

„Není to všechno tvoje vina, Eve. O tom ani nepřemýšlej. Co se stalo, stalo se. A ty to nemůžeš změnit, cesty osudu jsou nevyzpytatelné.“

Ukončil celý hovor a vzal mě do náruče. Byla jsem pro něj jako pírko. Na chodbě našel pojízdné křeslo, se kterým měl snazší cestu v nemocnici na rentgen. Vybavovala jsem si doby, kdy já sama takhle vozila pacienty na vyšetření. Součástí mého bývalého studia, v mé rodné vlasti, byly praxe v nemocnici, v domech s pečovatelskou službou, ve školkách, ve speciálních školkách a ve speciálních školách. Takže v nemocničním prostředí jsem byla jako doma. Nedělalo mi to problém a měla jsem v oblibě tu “vůni“, která byla pro nemocnice typická. Vůně desinfekce. Možná jsem byla divná, ale zbožňovala jsem ji.

Před rentgenem sedělo několik lidí, ale Carlisle se zeptal zřízenců, kteří zde čekali s pacienty, a dozvěděl se, že většina, tedy všichni jdou na sono, takže na rentgenu nikdo nebyl. Jakmile vešel dovnitř, chtěla jsem zmizet, ale než jsem se z vozíku vysoukala, byl zpátky. Jeho přísný pohled mluvil za vše.

Uvnitř mi pomohl sundat všechny věci, které se na rentgen nenosí. Řetízky, prstýnky, hodiny a náušnice, které já neměla. Od mého pobytu v lázních, kde jsem jednu náušnici ztratila, nosila jsem ji odmalinka, jsem už žádné jim podobné nenosila.

Carlisle mě dovedl a usadil na židli hned vedle pultu s rentgenem. Musela jsem natáhnout ruku a položit ji na protiskluzový povrch.

„Teď se nehýbej, ať můžeme udělat snímek,“ poručil mi „táta“. Chtěla jsem odseknout, že to znám, ale raději jsem se lehce kousla do jazyku a pro jistotu ještě zadržela dech, i když jsem to nemusela dělat, ale byla jsem na to zvyklá.

„Ještě jeden.“ Tolik věcí mi to připomnělo. Tolik vzpomínek mi zaplavilo hlavu. Na dětství, na školu. Na spolužáky. Hodně jsem se snažila, abych opět nezačala brečet.

Odešla jsem do převlékárny, kde se objevil Carlisle a vrátil mi moje drobnosti. Pomohl mi je i nasadit, protože se zlomenou rukou to moc nešlo. Zeptala jsem se ho, jestli nemá mít vizitu nebo nějakou operaci, ale zavrtěl hlavou s tím, že má přestávku, takže se mi může plně věnovat.

V kapse mu zavibroval mobil. Zvednul ho a chvíli poslouchal. Pak jen řekl, ať ten dotyčný přijede. Mohla jsem si jenom domýšlet, kdo volal. To jsem vážně nevěděla.

Vyšli jsme před rentgen, kde jsme museli počkat na snímky, které byly hotové během pěti minut. Carlisle si je prohlížel. Mhouřil oči, něco si pobrukoval pod nos, ale moc spokojeně nevypadal.

„Umírám?“ pokusila jsem se o vtip. Avšak Carlisle se zatvářil vážně. „Je to na narkózu? To už jsem jednou byla a s pravou rukou. Zrovínka s touhle.“

„Nevypadá to dobře, ale postačí sádra. Je zlomené zápěstí a naštípnutá kost.“

„To je v pohodě, pravá je na zlomeniny holt náchylná. Když jsem byla malá, tak jsem si ji zlomila dvakrát. Zápěstí při pádu z točící židle a ty dvě kosti, když jsem spadla z trampolíny ve školce.“

„Tohle není legrace, Eve. Žádná zlomenina není legrace. Mohlo by to špatně srůst. Ještě štěstí, že ji nemusíme rovnat. Vezmu tě do sádrovny, a pak tě vyzvedne Alice. Ještě ti před zasádrováním odeberu krev, abychom se vyhnuli nějaké infekci.“ Zatnula jsem zuby a nechala se odvézt. Do odběru krve se mi moc nechtělo, ale protestovat jsem stejně nemohla. Zase tak hrozné to opravdu nebylo.

Pěkně to studilo, když mi na ruku dávali ty namočené kusy obvazu, které měly po čase zatvrdnout. (pozn. autorky: Zatím jsem měla to štěstí a neměla jsem tu čest s novým druhem sádry, takže popisuju ten, který jsem zažila já.) Na levé ruce jsem měla náplast od odběru krve. Stále jsem tiskla předloktí k paži. A sledovala práci sestřičky, která pečlivě namotávala na moji ruku obvaz namočený v sádře.

Ještě nějakou dobu jsem tam musela sedět a čekat. Bylo to nepříjemné zase cítit, jak to tvrdne. Vyvolalo to opět tolik vzpomínek a emocí. Snažila jsem se ovládat, ale moc to nešlo. Vypadalo to divně, když skoro dvacítka brečela, jenže co mi zbývalo jiného?

 

***

 

Když jsem seděla s Alicí v autě a poslouchala její káravé řeči, které šly jedním uchem tam a druhým ven. Opravdu jsem zalitovala všeho, co se stalo. Spoustu jiných by dalo cokoliv, aby tu byli, jenže já to všechno chtěla anulovat. Vrátit zpět, jenže to nešlo, a přímo jsem tu uvízla a musela zůstat.

Před domem mi Alice otevřela dveře a před těmi vchodovými stál Emmett s Jasperem a oba se usmívali od ucha k uchu. V záři světel vycházejících z domu vypadali hrůzostrašně, ale přesto vtipně. Nemohla jsem jim zazlívat, že se chtějí smát, možná to tak bylo lepší. Jenže mě tížilo svědomí. Vyčítala jsem si to. Naprosto všechno.

„Tak co, sestřičko? Nakonec sis musela sama ozkoušet, jak jsou vlkodlaci pevní?“ Jasper vybuchnul smíchy, ale vzápětí přestal, protože ho Alice zpražila pohledem. Držela mě za ramena a táhla do domu. Trojcípý šátek, na kterém visela moje ruka, mě lehce řezal do krku, ale tak hrozné to nebylo.

Vešly jsme do domu, kde mě už vítala Esmé a hned odběhla kamsi, že mi nachystá večeři. Rose seděla obýváku a v obličeji měla soucitný výraz. Vůbec mi to k ní nesedlo, ale pořád jsem si říkala, že tohle je trochu jiné, než v knize.

Posadila jsem se na gauč vedle ní a čekala, až dorazí Alice, která něco vymlouvala Jazzovi… chudák. Emmett byl tak škodolibý, že se mu vysmíval, než ho moje nová sestřička zpražila tím, že se má zítra těšit do školy. Emm sklapnul a zmizel v pokoji. Nastala menší chvilka ticha. Což v tomhle domě nebylo moc časté.

„Takže, milá sestřičko,“ začala Alice trochu naštvaným tónem, „kde jsi jako celou tu dobu byla? Já jsem se tu mohla zbláznit. Naposledy jsem viděla, jak ses Darrenem v tom bistru líbala.“ V tu chvíli jsem musela být rudá jak rak. Stáhla jsem hlavu mezi ramena a v duchu Alici proklínala, že to jen tak řekla nahlas. „A pak jsem musela dokonce volat Carlisleovi, abych se dozvěděla, co s tebou je. Víš, jak mě to vyděsilo, že jsi v nemocnici? To jsi nemohla zavolat?!“ Tiše jsem polkla. To bylo horší, než poslouchat mamku, když řve. Alice ale nekřičela, mluvila naprosto klidným hlasem. To mě děsilo ještě víc.

„Víš, já… no… ono…“

„Přestaň koktat. Chci slyšet normální odpověď.“

„Na to nebyl čas.“

„To opravdu ne, když ses muckala s tím klukem, a pak ses vydala do rezervace! Co tě to napadlo! Nepamatuješ, jak jsi dopadla minule?“

„Alice!“ vykřikla jsem vztekle. „Můj osobní život je jenom můj a nechci, aby ses mi do něho pletla. Darren se mi líbil, protože byl jediný, kdo mi nabídnul, že mě provede po městě. Neviděl mě jako jednu z vás. Nic proti vám nemám, ale zkuste mě pochopit, že to není zrovna snadný!“ Alice se na mě zaraženě dívala. Možná i ublíženě, ale nenechám si koordinovat život.

„Eve má pravdu, Alice. Nech ji dýchat. Kdyby byla na pokraji smrti, tak ti to oznámí,“ zašeptla úsměvně Rose. Byla jsem jí vděčná, že trochu uvolnila atmosféru, protože jsem celou dobu koukala na Jaspera, aby se zase o něco nepokusil.

„Pojď se raději navečeřet, určitě máš velký hlad,“ vyzvala mě Esmé, aby uklidnila oba tábory. Odešla jsem za ní do kuchyně, kde jsem začala jíst svou večeři. Levou se trochu jedlo hůře, protože jsem od přírody pravák. Takže se Esmé hodně nasmála, když jsem se snažila nabírat některé kousky vidličkou, ale po půl hodině se mi to podařilo a byla jsem přichystaná jít do koupelny, a pak do hajan.

To mi zabralo další hodinu, takže jsem se dostala do postele až před půl dvanáctou a jen co moje hlava spočinula na polštáři, už jsem spala díky bohu bezesným spánkem. Ráno mi musela s oblékáním pomoci Alice, byla z toho nadšená, tak jsem ji nechala, ať si to užívá.

Do školy jsem jela raději s ní a Jasperem. Nechtělo se mi jet s Emmettem, protože by si mě dobíral kvůli sádře a posmíval se mi. Dnešní den jsem chtěla prožít v klidu a bez hádek. Včerejšek mi stačil a nemohla jsem přestat na Darrena myslet. Co se s ním stalo? Neublížili mu? To jsem vůbec netušila, ale slíbila jsem si, že si o něm promluvím s Bellou, ta bude určitě vědět, co se po mém odchodu dělo.

Před školou jsem vystoupila a schovala sádru pod bundu. Zase pršelo, ale Jasper byl pohotový a dal mi nad hlavu deštník. Oplatila jsem mu jeho ochotu úsměvem a už jsme všichni, včetně Rose a Emmetta, vcházeli do školy.

„Jdeš s námi na hodinu,“ oznámila Rose a už mě s Alicí odváděla pryč. Rose byla v některých věcech jiná než ta knižní. Možná více vstřícná a otevřená. Ne tak nepříjemná. Možná svoji přeměnu nebrala tak tragicky, ale měla jsem ještě dost času na to, abych se jí zeptala, jestli se přeměna shoduje s tou v knize.

Po celý den jsem mohla svoji ruku schovávat v rukávu mikiny, kterou jsem si takříkajíc u Alice vydupala, aby mě všichni nezasypávali otázkami. Byla jsem tu nová. To za prvé a za druhé, o nové lidi je zájem tak minimálně týden. Vytrvalí jedinci se nováčky mohou zabývat až měsíc, někteří celé měsíce. Při té představě jsem se oklepala.

Opět jsem musela občas vystupovat a představovat se, protože mě včera někteří učitelé nepostřehli, ale už mi to tolik nevadilo, protože mě většina místních studentů znala a byla to jen formalita pro učitele, aby si mě zapamatovali, anebo mohli hned v hlavě odsunout na druhou kolej. Jasně, těch šest učitelů si mě muselo zapamatovat. Ach jo, jenom šest předmětů a pořád to samý. Asi z toho brzy zešílím. Byla jsem z domu zvyklá na víc než deset, a tady? Tady jich bylo jenom šest a denně se opakovaly.

Před obědem jsem se začala klepat jak osika, protože tam svoji sádru jen tak neschovám. Pokud jsem nechtěla vypadat jak idiot, že nesu tác jen v jedné ruce. Musela jsem se jít trochu vydýchat na vzduch a před sekretariátem jsem se srazila s blonďatým mladíkem.

„Moc se omlouvám,“ špitla jsem a pomáhala mu zvedat papíry, které při našem střetu pustil z rukou. Byly to nějaké odvolací formuláře se jménem Darren Hawk.

„To nic, moje chyba. Nekoukal jsem napravo nalevo. Co máš s rukou?“ Upřel na mě své modré oči. Byla v nich zloba, ale zároveň překvapení.

„Malá nehoda.“ A takhle jsem to musela i preferovat na obědech, kam se mi vůbec nechtělo.

„Ty jsi Eve? Eve Plattová?“

„Jasně, jak to víš?“

„Brácha mi o tobě říkal.“ Podívala jsem se na papír ve své zdravé ruce. Odhlašovací formulář Darrena Hawka.

„Tvůj bratr je Darren?“ začínalo mi to docházet.

„Jasně. Jsem Riley Hawk.“ Vyvalila jsem na něj oči a ustoupila o krok zpět. Neměla jsem proti němu nic, ale přečtené věci jsou moc vsugerované a dostanou se vám pod kůži.

„Co je s Darrenem?“ Opět jsem ustoupila o krok. Neměla jsem k tomu důvod. Měl normální oči. Upír nebyl. Jenže… znáte to.

„Takže ty to nevíš?“ Začínala jsem se trochu ošívat a podala mu papír.

„A co bych měla vědět? Je mu snad něco?! Co je mu?“ Trochu jsem si dodala odvahu a přiblížila se k Rileymu.

„Nic mu není,“ odsekl a začal se na mě mračit. Nevypadal jako ten filmový, jehož fotku jsem viděla už dlouho před premiérou, která u nás v republice měla být teprve za týden. Ale měl hodně podobné rysy.

„Tak proč dneska nebyl ve škole? A proč ty formuláře?“ Připadlo mi, že se moc vtírám, jenže musela jsem vědět, co se s ním stalo.

„Odchází ze školy. Stejně už se příští týden končí. Takže je to jedno. A hlavně tobě to může být jedno.“ Otočil se na patě a odcházel chodbou pryč.

„Můžu s ním mluvit? Potřebuju s ním mluvit! Počkej, Riley. Prosím, musím s ním mluvit.“ Rozběhla jsem se za ním, protože šel hodně rychle a moje krátké nohy nebyly tak pohotové. Riley se otočil a zpražil mě pohledem.

„Nikdo tě tu nechtěl a hned první den jsi mýho bráchu dostala do průšvihu. Radím ti dobře, drž se od něj dál, nevšímej si ho, a doufám, že tě už nikdy neuvidí. Uvědomuješ si, co jsi provedla? Ne, vlastně ne. Ty nic nevíš a je to tak dobře. Takže buď tak laskavá a nepleť se mu už do života. Bylo by lepší, kdyby ses tu nikdy neobjevila. Jakoby nestačilo, že tohle místo je spojovaný s tou kravinou a hlavně s lidma, podle nichž je psaná. A do toho si přijdeš ty a všechno to zničíš. Vypadni. Nikdo tě tu nechce, a jestli se pokusíš mého bratra kontaktovat tak se vlastnoručně postarám, abys měla zlomenýho i něco jinýho. Takže vypadni,“ křičel mi do obličeje vztekle. Naháněl mi opravdu strach, a když se jeho tvář zkřivila do rozzuřené podoby, začala jsem ustupovat. Naposledy si mě změřil pohledem a vyšel hlavními dveřmi ven.

Zůstala jsem stát na liduprázdné chodbě. Chtělo se mi brečet. Všechno šlo k šípku. Všechno se mi hroutilo pod rukama. Ale jedny silné ruce mě objaly.

„To bude dobré, Eve. Hlavně si to nevyčítej. Ty za to nemůžeš a Riley to přehnal,“ šeptala mi Alice do ucha konejšivá slova. Rozbrečela jsem se a objala ji. Objetí mi opětovala a lehce hladila po vlasech. „Bude to dobré. Nic se neděje. Pojď, půjdeme si někam sednout. Nebo víš co? Půjdeme na oběd. Určitě musíš mít hlad. Osušíme tvoje krásný oči a půjdeme do jídelny. Zbytek už tam čeká.“ Sice se mi tam nechtělo, ale přikývla jsem.

Společně jsme došly do jídelny, kde na nás tolik lidí ani necivělo, což byl úspěch. Jessica mě zvala ke stolu, ale když jsem spatřila vedle ní sedět Karolínu, tak jsem zvedla hlavu. Vytáhla jsem rukáv mikiny a odhalila sádru před celou jídelnu. Alice se usmála a vedla mě k našemu stolu. Teď už se dívala většina jídelny, ale pocit ponížení ze strany Rileyho mi dodal trochu odvahy, abych nevnímala svoje okolí.

U stolu se Emmett pochechtával a Jasper se zvednul, aby mi došel pro jídlo. Začali jsme si povídat. Trochu uvolnění prospělo.

„Tak, Edward večer přiletí a doveze tu druhou Češku.“ Všichni u našeho stolu se na ni překvapeně podívali.

„Ona tu ještě není?“ vypadlo z Rose a očima přelétla celou jídelnu.

„Ne,“ přisvědčila Alice. „Musela ještě na poslední vyšetření. To, že ji přiveze Edward, jsem viděla v noci a to, o tom vyšetření šířila Karolína.“ Při zvuku jména té české barbie jsem zavrčela. Ne tak jako upíři, ale hezky po Česku, takové to mručení.

„Klídek, sestřičko, nehněvej se hned. To tvoje „vrčení“,“ zvedl Emmett ruce a představil uvozovky, „není nic, proti tomu našemu, a kdybys chtěla, tak si ji klidně dám k večeři.“ Překvapeně jsem zamrkala a zpražila ho pohledem. On na to dal ruce do nevinné polohy, že to byl vtip. Raději jsem se otočila a zdravou rukou začala píchat do jídla, které mi ani ne před pěti vteřinami donesl Jasper.

Po zbytek oběda bylo u našeho stolu ticho jako v hrobě. Dokonce i okolní stoly byly potichu. Vesměs se všichni ztišili a vypadalo tu to, jakoby se něco stalo a studenti chtěli svým klidem to vrátit zpět.

Padla na mě hodně špatná nálada. Myslela jsem na Darrena a jeho bratra Rileyho. Nebylo to příjemné setkání, ale možná lepší, než kdybych se přímo setkala s Darrenem. Vůbec bych nevěděla, co mu říct. Jestli se omluvit, nebo mu vyčítat, že neposlechl.

„Upír volá Eve!“ Šťouchnul do mě Jasper, aby přerušil můj trans. Zamrkala jsem a podívala se na jeho usměvavou tvář. „Už jsme doma. Ty jsi jak ve snách. V tělocviku jsi prý byla naprosto duchem nepřítomná. Jsem rád, že jsi už mezi námi.“

„Jen ji nech, Jazzi. Je toho poslední dobou moc, na nás všechny.“ Jasper mi otevřel dveře a já vystoupila. Tupě jsem zírala na vilu Cullenových. Můj nový domov. Často jsem přemýšlela, jak dlouho tu budu, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se sem někdy dostanu.

V domě byl čilý ruch. Esmé se kvůli něčemu dohadovala s Carlislem, který ten den přišel z nemocnice o hodně dřív. Bylo to zvláštní, vidět je se hádat. To mi k nim vůbec nešlo. Jenže jak mě zahlédli, tak přestali. Týkalo se to snad mě?

„Děje se něco?“

„Nic,“ vyhrkli oba zároveň.

„Aha. Jestli vám to nebude vadit, tak půjdu nahoru. Asi si na chvíli lehnu.“

„Jen běž. Za tři hodiny by měl konečně dorazit Edward.“ Přikývla jsem a odešla nahoru. Bylo mi tak zvláštně. Cítila jsem v sobě nepopsatelné prázdno. Jako bych byla jenom prázdná schránka. Možná to bylo tím, že se vrátí Edward s nějakými mými věcmi. Musela jsem se na to psychicky připravit, což nebylo zrovna lehké. Naštěstí mě přemohl spánek. Bezesný a uklidňující, ze kterého mě probudil čísi křik.

„Kde je?!“ Poznala jsem Edwardův rozzlobený tón. A bylo to tu. Běsnící bráška? Nebo snad ne?


 

 

Ukázka z 11. kapitoly:

Teprve na schodech jsem mohla přes dav lidí vidět tu dívku a rázem jsem přestala dýchat. Já ji znala. Věděla jsem, kdo to je, a když se na mě podívala, chvíli zkoumala moji tvář a nakonec se její tvář rozzářila a radostně mi zamávala.

„Evi!“ zavolala radostně. Hodně lidí se po mně otočilo. Trochu jsem díky tomu zrudla. Vypadla stejně jako na fotkách. Možná ještě lépe. Dlouhé hnědé vlasy. Výrazné velké hnědé oči. Ústa tvořily rovnou čárku, která se při úsměvu lehce prohnula. Tvar obličeje jako athénská bohyně moudrosti.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mé oči se nepletou I. - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!