Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mám už jinou rodinu - 3. kapitola

23.01.2013 (17:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1497×

Ráno jsem se probudil dost brzo a moje myšlenky zase zaměstnala moje rodina, která mě tak zklamala. Dřív jsem to bral jako velkou zradu, ale teď jsem byl už letargický. Dostal jsem se do fáze, kdy mi moje rodina byla ve své podstatě jedno, i když jsem je měl někde vzadu v mysli stále rád, ale momentálně přesahovala nenávist, že mě tak odhodili.

Najednou jsem uslyšel dopadající kamínky na okno. Vykoukl jsem ven a tam stála Bella v celé své kráse.

„Nejdeš ven?“ zeptala se jakoby nic.

„Co, takhle brzy?“ Nevěřil jsem, že tak brzo vstala.

„Nudím se, Edwarde, tak pojď,“ odpověděla mi. Zřejmě se opravdu nudila a rozhodla se, že jí dneska nudu odeženu já. Musel jsem se tomu pousmát, jak rychle na mě změnila názor. Teď už jsem jí byl alespoň k něčemu.

„Tak chvilku počkej, jenom se obleču.“ Zakroutil jsem hlavou nad její nedočkavostí.

„Ale dělej,“ peskovala mě dál a já si to nechal s radostí líbit. Byl jsem na jedné straně potěšen, že si na mě vzpomněla, protože já na ni myslel často.

„Už jsem tady,“ pověděl jsem jí, když jsem ji viděl podupávat nohou před hotelem.

„To ti to trvalo.“ Koukla na mě, ale potom se nádherně usmála. Edwarde, vzpamatuj se, vždyť ji znáš dva dny. Musel jsem se sám pokárat.

„Kam půjdeme?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyšli směrem od hotelu, kterým jsem ještě nešel.

„Nedaleko odtud je hezká mýtinka, tak bychom si tam mohli sednout a něco se od tebe dozvědět,“ zasmála se uvolněně. Bylo až neuvěřitelné, jak se od včerejška změnila.

„Co taková změna?“ Musel jsem se zeptat, i když ji to mohlo podráždit.

„Mary mi promlouvala do duše, mám ti dát šanci, abych tě poznala.“ Mávla nad tím rukou jakoby nic.

„Mary je moc hodná,“ podotkl jsem, spíše sám pro sebe, ale Bella to slyšela.

„Ano, to je, Joshua si nemohl vybrat líp,“ odpověděla mi.

„Jak se Joshua s Mary setkal?“ začal jsem naši konverzaci něčím nekonfliktním.

„Mary pracovala v jednom baru v Paříži a já jsem s Joshuou zrovna cestovala po Evropě. Oba dva máme v cestování koníček, protože jsme dlouho trčeli na jednom místě. Když jsme dorazili do Paříže, tak jsme se stavili v tom baru a Joshua se okamžitě zamiloval. Myslela jsem, že ho to přejde, že je to jenom pobláznění. Strávili jsme v Paříži několik měsíců a on chodil do toho baru a seděl tam, popíjel a koukal se na Mary. Tak jsem to vzala do svých rukou a seznámila je. Je neuvěřitelné, že po sobě pokukovali, a jakmile jsem je seznámila, byla ruka v rukávě. Je až hrozné, jak potřebujeme popíchnout, abychom udělali to, po čem toužíme z celého srdce,“ popovídala mi zkrácenou verzi příběhu.

„Taky bych chtěla, aby mě někdo miloval z celé duše,“ dokončila svůj monolog. Kdyby tak věděla, že se mi líbí, a to já jsem ten srab, který jí to nemůže říct.

„A co ty?“ zeptal jsem se opatrně, protože tohle bylo hodně nebezpečné téma.

„Stejně už to víš,“ řekla, když jsme došli na malou louku. Sedla si doprostřed louky a položila si ruce na nohy.

„Nevím nic.“ Sedl jsem si vedle ní.

„S Joshuou jsem žila asi do svých dvaceti pěti let. Potom jsem potkala muže - poloupíra, který mě okouzlil svým šarmem, byl pozorný, krásný a já jsem se do něho zamilovala. Po dvou letech mě požádal o ruku a já jsem přijala, milovala jsem ho a vím, že on miloval mě. Děti jsme nechtěli, protože jsme si chtěli užívat života. Ty by určitě přišly později, protože já jsem hodně rodinně založená, ale v té době jsme na to nemysleli. Asi po pěti letech našeho manželství, zrovna jsem byla v práci, mi volali, že se stala nehoda, a že mám dojet do nemocnice. V nemocnici mi oznámili, že měl autonehodu a na místě zemřel. Vím, že jsme odolnější než lidé, ale tohle nemohl přežít, když jsem viděla jeho auto, bylo mi jasné, že tohle nemohl přežít, ani když nebyl člověk. Sesypala jsme se ani Joshua mi nemohl pomoci. Tak jsem se dala na lidskou krev. Byla jsem naštvaná na všechny lidi, na celý svět, že mi ho vzali, takže jsme lovila. Nejsem na to pyšná, ale je to mou součástí,“ mluvila svůj příběh a já si dával všechno dohromady. Koukala se do lesa a bylo na ní vidět, že teď už je s tím smířená, protože mluvila klidně a bez nějakých negativních emocí.

„A dál?“ popohnal jsem ji, protože mě zajímalo, jak dlouho byla na lidské krvi.

„Utekla jsem od rodiny a od míst, které jsem znala, lovila jsem bezdomovce a různé chuligány, ale také netvrdím, že jsem nezabila normální lidi. Byla jsem naštvaná na celý svět a lov byla věc, která mě uspokojovala. Joshua mě našel po dvaceti letech. Za tu dobu jsem zabila obrovskou spoustu lidí, takže musíš chápat, že tohle vykládat na počkání všechny odradí. Joshua si mě vzal pod svoje křídla a dostal mě zpátky na správnou cestu. Jsem mu nesmírně vděčná, že mě z toho dostal. Potom jsem měla ještě několik úletů, ale dostala jsem se z toho a teď už jsem sedm let neochutnala lidskou krev. Stále mě krev láká, a to hodně. Vůbec nechodím mezi větší počet lidí, protože tam bych se neudržela. To proto bydlíme v malých městech, kde mě neláká zabíjet, protože většinu lidí znám. Když mě Joshua našel, tak jsme cestovali po světě, abych si zase vzpomněla na krásu světa a na to, že lidi jsou dobří a nezabíjejí se. To tehdy jsme potkali Mary a musím říct, že ona mi pomohla daleko víc než můj bratr. Bratr mi pomohl s mou závislostí, ale Mary mi pomohla s mou duší a s mými vzpomínkami. Vděčím jí za svůj klid,“ dopověděla mi svůj příběh. Její pohled teď směřoval na mě, koukala se mi do obličeje a hledala jakoukoli znechucenou grimasu.

„To je mi líto,“ vypustil jsem z pusy to nejjednodušší.

„To mně taky.“ Usmála se lehce, jakoby věděla, co řeknu. Ale nic jiného mě opravdu nenapadlo.

„Tak teď znáš můj příběh, neznechucuje tě?“ optala se mě.

„Měla jsi to těžký a teď jsi už silnější a jiná, nemůžu tě odsuzovat za to, co jsi dělala předtím, protože já tě znám teď,“ usmál jsem se na ni. Snažil jsem se tím jí ukázat, že mě její příběh nijak neodrazuje. Pozoruhodné je, že si mě ještě víc připoutala k sobě. Byla daleko zkušenější než já, a to byla mladší. Já měl jednu holku, ale to bylo všechno. Můj život byl klidný a mírumilovný.

„A co ty, Edwarde, vypadáš jako docela hodný kluk, tak jak tě mohla tvoje rodina obvinit z něčeho takového?“podala mi přímou otázku a čekala pravdivou odpověď.

„Když jsem byl mladší, tak jsem si užíval života. A přiznávám, že jsem ochutnal i lidskou krev. Zabil jsem několik lidí. Když se o tom moje rodina dozvěděla, ze začátku nechápali, jak jsem to mohl udělat, protože i já jsem z části člověk. Můj otec je upír a věnuje se lidem jako doktor, moje matka renovuje byty. Ani jeden nikdy neochutnal lidskou krev. Mám čtyři sourozence, i když to jsou upíři. Jen jeden můj bratr ochutnal lidskou krev, ale teď už je čistý. Tehdy mě hlídali a dostali mě z toho. Bylo to před dvaceti lety, ale celých těch dvacet let jsem již lidskou krev neochutnal a neláká mě. Netvrdím, že si to nevyčítám, ale byl jsem mladý a chtěl jsem zkusit toho hodně.“ Udělal jsem odmlku a Bella toho hned využila.

„Ale jak tě mohli obvinit znovu?“ podivila se, protože jí to očividně nedávalo smysl.

„Zabíjel jsem tak, že jsem je vysál asi z půlky, potom jsem vyprovokoval medvěda nebo pumu a nechal na sebe útočit. Potom jsem vzal mrtvolu a nechal zvíře, aby ho potrhalo. Všichni si mysleli, že ho napadlo zvíře a nezajímalo je, že mu chybí několik litrů krve. Byl jsem tak specifický, že když moje rodina po dvaceti letech objevila další dvě mrtvoly, tak mě obvinila a neptala se mě dál. A teď jsem tady. Mou rodinu nezajímalo, kde jsem byl, ale hned mě obvinila a vyhodila mě z domu.“  

„Ty chudáčku,“ ušklíbla se ironicky.

„Tak promiň, ty jsi to chtěla slyšet,“ odfrkl jsem si.

„Ne, ty promiň, moc mě to mrzí.“ Podívala se na mě těma svýma očima a já bych jí v tuto chvíli všechno odpustil. Byla okouzlující, jak se na mě koukala. Na jedné straně to byla silná žena, která již něco prožila, a já byl proti ní úplný ňouma, ale na druhé straně byla ustrašená a bála se připustit si někoho k tělu, aby zase nezažila tu bolest.

„A proč jsi tak lovil?“ divila se a já se jí nemohl divit.

„Protože kdybych toho člověka někde zahrabal, tak by neměl šanci na normální pohřeb a jeho rodina by trpěla daleko víc, než když jsem to udělal tak, jak jsem to dělal.“ Dal jsem jí vysvětlení, kterým jsem se sám uspokojoval.

„Nezaběhneme si na lov?“ nabídla najednou. Asi aby se zde přerušila ta tíha okamžiku.

„To je dobrý nápad.“ Usmál jsem se, protože tady jsem ještě na lovu nebyl.

Prosím, pište komentáře, jestli mám tuto povídku dál psát, nebo se mám na to vykašlat!

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mám už jinou rodinu - 3. kapitola: