Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mám už jinou rodinu - 2. kapitola

05.01.2013 (09:15) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1565×

VŠEM PŘEJI ŠTASTNÝ NOVÝ ROK 2013 

2. kapitola

Ráno pršelo, takže jsem měl hned špatnou náladu. Je sobota, takže jsem nemusel ani do práce, ale taky jsem nechtěl sedět na zadku v pokoji. Takže jsem hodil na sebe nepromokavou bundu a vyšel ven. Vzal jsem to hned za hotelem doprava, a tak jsem se po chvilce objevil u lesa. Ještě kousek jsem šel lidskou chůzí, aby mě nikdo neviděl, a potom se rozběhl pořádně. Užíval jsem si běh lesem, jako bych už dlouho neběžel. Podle vůně jsem cítil, že les je plný zvěře. Doběhl jsem až k malému jezírku, kde na kameni seděla Bella. Něco ve mně se pohnulo. Teď nevím, jestli bych neměl raději zmizet nebo jestli tady tady zůstat.

„Nemusíš na mě tak civět,“ zaznělo od ní, aniž by se na mě otočila.

„Já jen…“ Neměl jsem slov, takže jsem nedokázal nic vymyslet.

„Mně je jedno, co tady děláš, jen se na mě nekoukej.“ Otočila se na mě a já mohl znovu v jejích očích vidět ty jiskřičky. Musel jsem se pousmát, na to zareagovala zakroucením hlavy a otočila se zase k jezírku.

„Včera jsem se ti nemohl ani pořádně představit,“ řekl jsem, jen aby konverzace nestála.

„Nemám zájem se s tebou bavit, takže si můžeš ušetřit ty svoje řečičky a odejít s klidným srdcem.“ Uchechtla se a dál zírala na jezero.

„Myslím, že si nepokecáme,“ řekl jsem spíš pro sebe než pro ni, ale očividně to slyšela, jenže na tom nic neřekla.

„Máš se mnou nějaký problém?“ Vadilo mi, jak mě nechce poznat, vždyť jsem jí nic neudělal.

„Problém?“ Otočila se na mě a konečně jsem viděl v jejích očích zájem po rozhovoru.

„Ano, jsi ironická a ještě jsi mě ani nepoznala. Pokud jsi taková na všechny, tak se nedivím, že nikoho nemáš.“ Nechal jsem se unést vším, co jsem měl na srdci, a vylítlo to ze mě rychleji, než jsem to stačil zastavit.

„Nic o mně nevíš, tak se nestarej. Ty budeš ignorovat mě a já tebe, domluveno?“ Vstala a utekla pryč.

To jsem asi přehnal. Sedl jsem si na kámen, kde předtím seděla ona. Ještě jsem cítil zbytek její vůně a při pohledu na to jezírko to byla slast. Konečně jsem se zase cítil dobře od odchodu od rodiny. Musím přiznat, že jsem se cítil prázdný, když mě vyhodili, ale teď jsem zase měl někoho, nad kým jsem mohl přemýšlet a co mou mysl zaměstnávalo víc než obviňování mé rodiny.

Po půl hodince jsem vstal a rozhodl se zajít za Joshuou a Mary a příležitostně se omluvit Belle. Neměl jsem právo ji takhle obvinit, když ji neznám. Naštěstí už nepršelo, takže jsem k nim nepřišel úplně promoklý.

„Jé, Edwarde, pojď dál,“ volala na mě Mary už z dálky

„Nechci rušit, ale hledám Bellu,“ ospravedlnil jsem, že jsem sem tak vrazil.

„Bella tu ještě není, ale pojď se posadit a počkáš na ni,“ pustila mě dál. Sundal jsem si bundu a oklepal mokré vlasy na chodbě.

„Posaď se, udělám čaj, ať se zahřeješ. Joshua jel do města, aby koupil nějaké potraviny. Tady je jen malý obchůdek, takže jednou za čas jezdíme do většího města, které je odsud asi třicet kilometrů,“ vysvětlovala mi, když vařila čaj.

„Proč chceš vidět Bellu?“ optala se mě se zvláštním úsměvem.

„Potkal jsem ji v lese a nejspíš jsem ji urazil,“ vysvětlil jsem jí.

„Urazil?“ divila se. Vypadala celkem překvapeně, pravděpodobně proto, že Bellu asi jen tak něco nerozhází. Už teď jsem se styděl víc, než jsem si myslel.

„Potkal jsem ji v lese, chtěl jsem s ní navázat kontakt, ale ona byla nepřátelská. Nechal jsem se unést a řekl jí, že se nedivím, že nikoho nemá, když je tak ironická na každého, koho potká.“ Zakroutil jsem hlavou.

„A teď mě to moc mrzí,“ dodal jsem.

 „Aha,“ pousmála se Mary a její smutný úsměv naznačil, že jsem to přepískl.

„Ahoj,“ zavolala Bella ode dveří, aniž by zjistila, že jsem tady. Její hlas byl daleko milejší, než když se bavila v mé přítomnosti.

„No nazdar,“ podotkla, když mě uviděla.

„Bello, tak ho alespoň vyslechni,“ poprosila ji Mary a Bella nahodila úšklebek, ale i tak vypadala roztomile.

„Dobře,“ svolila nakonec a popošla blíž ke mně. Mary nám mezitím nechala soukromí a odešla do kuchyně.

„Chtěl bych se omluvit, měl jsem špatný den a byl jsem podrážděný, moc mě mrzí, co jsem ti řekl v lese,“ vysypal jsem ze sebe omluvu a doufal, že mě alespoň poslouchala.

„Já se omlouvám, zbytečně jsem vyjela.“ Překvapila mě. Její drobná ručka se natáhla ke mně.

„Zkusím být milejší,“ řekla již příjemným tónem. Svou rukou jsem ji uchopil a potřásl si s ní na důkaz míru. Překvapila mě její hebkost a její drobnost zároveň.

„A já se nebudu motat do věcí, do kterých mi nic není,“ dodal jsem.

„Výborně,“ zasmála se Mary a v ruce nesla konvici s teplým čajem a v druhé kávu.

„Víš, že nemáš tahat nic těžkého!“ utrhla se na ni Bella a okamžitě jí vzala tác z ruky.

„Ale Bello, nech toho,“ zaprotestovala chabě Mary, protože Bella vypadala neodbytně.

„Podívej, já jsem taky pro, aby to Joshua tak nepřeháněl, ale nebudu ho potom poslouchat, jak mi nadává,“ usmála se na ni Bella a položila tác na stolek vedle mě.

„Co si dáš, Edwarde?“ podotkla Mary, i když se konvice chytla Bella.

„Kávu, děkuji.“ Podíval jsem se do Belliných očích a opět jsem v nich viděl ty jiskřičky. Mně nalila kávu a sobě s Mary čaj.

„Odkud jsi přijel?“ vyhrkla najednou Bella, až mi málem zaskočil lok kávy v krku.

„Promiň,“ zasmála se.

„Jen jsem to nečekal. Já jsem ze severní Ameriky z Forks, ale narodil jsem se v Chicagu,“ řekl jsem po pravdě.

„Někdy bych chtěla taky Chicago vidět,“ zasnila se Mary.

„A kolik ti je?“ zeptala se tentokrát Mary a se zaujetím se na mě koukala.

„Bude mi sedmdesát čtyři let, ale jinak vypadám na osmnáct,“ usmál jsem se.

„A vy?“ zajímalo mě.

„Mně je šedesát šet let, Joshuovi padesát dva a Belle taky, jelikož jsou dvojčata,“ odpověděla mi na to Mary.

„Dvojčata?“ divil jsem se.

„Není to vidět, že?“ zasmála se poprvé Bella a já konečně mohl vidět Bellu uvolněnou a milou. Byla ještě daleko přitažlivější, než ta její ironická maska.

„Ne, není,“ odpověděl jsem po pravdě a zadíval se Belle do očí. Poprvé mi pohled opětovala a neuhnula.

„Ahoj, rodinko,“ zavolal Joshua od vchodových dveří.

„Nazdar lásko,“ zavolala na něho Mary a odešla za ním. Zůstal jsem s Bellou sám v obýváku.

„Kde se stala chyba?“ pronesla najednou Bella do ticha, které zde panovalo.

„Cože?“ podivil jsem se. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí. Byla to věta jen tak vystřelená do vzduchu bez nějakého kontextu.

„Působíš tak nějak usedle, jak tě tedy tvoje rodina mohla obvinit z něčeho takového,“ uvažovala dál a mě naprosto ignorovala.

„Nech toho, Bello, zase jsi podezíravá,“ objevil se najednou Joshua ve dveřích.

„Ahoj,“ usmála se na něho a odešla z pokoje pryč.

„Vypadá to, že už si tě začíná Bella pouštět k tělu,“ zasmál se Joshua. Nemohl jsem mu ani odpovědět, protože jsem myslel na Bellu, která byla teď někde nahoře a už ani nevěděla, že existuji.

„Edwarde!“ vyrušil mě Joshua a usmíval se na mě jako na blázna.

„Co je?“ začal jsem se mu okamžitě věnovat.

„Jedeme s Mary na tři dny pryč a Bella tady zůstane, jen bych tě chtěl poprosit, jestli bys na ni nedohlídl. Když tě teď tady máme, můžeme si s Mary udělat hezký prodloužený víkend a nemusíme Bellu kontrolovat,“ vysvětlil mi Joshua. Moc jsem to nechápal, ale kývl jsem mu na všechno, co po mně chtěl, a rozloučil se s nimi. Proč chtěli, abych dohlídl na Bellu, to jsem nechápal, ale přemýšlet nad tím nemělo smysl.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mám už jinou rodinu - 2. kapitola: