Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mafiánská princezna - 1. kapitola

23.01.2011 (20:30) • FailleDraco • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3814×

1. kapitola - Únos & útěk

Slyšela jsem příjezd auta. Nemohl to být nikdo jiný než Edward. Předení motoru našeho Mitsubishi znělo jinak. Rozrazily se dveře a do domu zavanula ta jeho hnusná vůně, z které se mi dělalo špatně. Byla jsem slabá, a tak jsem své bezvládné tělo nechala ležet na karmínovém povlečení.

„Tak tady ses mi schovala. Neboj se, mám pro tebe něco na zub, abyj si byla zase silná.“

Ucítila jsem, jak mě jeho ruce zvedají z postele. Chtěla jsem křičet, volat o pomoc, ale z mých úst nevyšel ani sten. Po tváři mě pohladil čerstvý vánek. Položil mě do kufru auta. Jakmile zavřel dveře, celý prostor zaplnila omamná vůně, která mohla patřit jedině člověku. Otevřela jsem oči a uviděla jsem asi osmnáctiletého chlapce, který sedí v rohu kufru. Nechtěla jsem podlehnout, nechci být krvelačná bestie. Jenže já mám takový hlad a ten človíček to nikomu neřekne. Ne! Nejsem přece zrůda! Nejsem!

Přestala jsem dýchat a vyčkávala jsem na vhodnou chvíli, kdy zdrhnout. Asi po hodině cesty zastavil. Nejspíš si musel jít zalovit. Otevřela jsem kufr a toho kluka vytáhla ven. Na čerstvém vzduchu mě začala opouštět žíznivost. Lidským krokem jsem se vracela k silnici.

Ten kluk mě následoval. Stopla jsem první auto. K mému štěstí to byla modrá Škoda Octavia. S řidičem jsme udělali výměnu. On si vezme auto Edwarda - Volvo, a my jeho. Škoda, ten řidič mi je celkem sympatický. Sedla jsem si na místo řidiče. Ten kluk stál venku jako tvrdý Ý.

„To tu chceš zůstat a počkat na něj, až si pro tebe přijde?“

Po těchto slovech rychle nastoupil. Byla jsem hladová, nasraná a hlavně jsem nevěděla, co mám udělat, abych ochránila svoji rodinu. Musela jsem toho kluka dostat do bezpečí. Nechápala jsem proč. Co mi do něj je? Sakra, je toho na mě moc.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho.

„Jsem Chris a ty?“ Hmm… Chris je pěkné jméno.

„Jsem Bella, kde bydlíš?“

„Já? Bydlím v Hradci.“ Ne, ten králík na kapotě.

V hlavě se mi začal rýsovat plán. Nechápu však, proč jsem chtěla, aby jel se mnou Chris. Lásku k němu určitě necítím. Mamka mi to popisovala jinak. Jako třepotání motýlků v břiše. Jestli chci zjistit, co k němu cítím, musím ho vzít s sebou.

„Teď, prosím tě, poslouchej. Bylo by pro tebe lepší, kdybys byl co nejdál ode mne, ale jelikož ti hrozí větší nebezpečí od toho, co nás unesl, jsem se rozhodla tě dostat z jeho dosahu. Odvezu tě domů, ty si sbalíš ty nejdůležitější věci. Nechej rodičům vzkaz, že odjíždíš. Neboj se, za několik let se vrátíš a vše bude v pohodě. Vyzvednu tě a dostanu tě odsud. Souhlasíš?“

Chvíli na mě čučel a pak mi vyklopil adresu. Vysadila jsem ho před nějakým větším domem a rozjela se domů. Zastavila jsem před naší menší vilkou obklopenou lesy. Rozběhla jsem se do lesa na lov. Skolila jsem několik srnců. Vydala jsem se zabalit věci. Vezmu si jenom s sebou moje oblečení, nejoblíbenější věci, peníze, kreditky a falešné doklady. Kam se jenom zdejchnout? Hm… To je ono. Objednala jsem nám letenky. Napsala našim, co se stalo, a že jim zavolám hned, jak dorazím.

Naposled jsem se rozhlédla po domě a vydala se pro Chrise. Musela jsem na něj počkat. V tom čase jsem mu vyrobila falešné doklady. K dokonalosti tomu chybí jenom fotka. Jen co nasedl do auta, jsem vyrazila směr Praha - Ruzyně.

„Kam vlastně jedem?“ zeptal se po chvilce.

„Na letiště.“ Autem se roznesl můj zvonivý smích.

„To mě asi nenapadlo, ale kam přesně?“

„Doufám, že mluvíš plynule anglicky, nechci ti dělat tlumočníka.“

„Umím a kam vlastně jedeme?“

„To je překvapení.“

„Co tam budeme dělat?“ zeptal se s povytaženým obočím.

„Já nevím co ty, ale já si dodělám školu. Jestli chceš, můžeš jít samozřejmě jinou cestou a jet na jih. Je to jenom na tobě.“

„Nevím proč, ale důvěřuji ti. Zůstanu s tebou,“ řekl vážně.

„Neměl bys mi moc důvěřovat. Jo a nemáš u sebe svoji fotku?“

„Jo, proč?“

„Na falešné doklady.“

„Aha.“

Zbytek cesty jsme už nepromluvili. Před letištěm jsem zaparkovala. Mlčky mi podal fotku a já mu dodělala pas a ještě občanku. Tak perfektní.

„Takže já jsem Isabella Swanová a ty jsi Chris Swan a jsme dvojčata. Stěhujeme se k naší tetě, jelikož nám zemřeli rodiče. Jasný?“

„Dobře, ale proč tohle všechno?“

„Co kdyby se nás někdo ptal? Musíme mít stejnou verzi. Jo a tvař se trochu zdrceně.“

„No problemo.“

Vystoupili jsme z auta, vzali si naše kufry a vydali se do letištní haly. Odbavili jsme naše zavazadla a šli se posadit do letadla. Jen co jsme vzlétli do vzduchu, tak se na mě přiřítil nával otázek toho typu.

„Kdo jsi?“

Upír.

„Proč tě unesli?“

To je na dlouho. Ale ve zkratce jsem mafiánská princezna.

„Kdo to byl?“

Edward Masen.

„Ty ho znáš?“

Jo.

„Proč mi pomáháš?“

Sama nevím.

Však si to dovedete představit. Na žádnou jeho otázku jsem neodpověděla. Nejspíš mu došlo, že nic neřeknu, a tak se přestal snažit. Všichni lidé mužského pohlaví na mě čuměli. Ach jo. Opřela jsem si hlavu o Chrisovo rameno a 'spala'. Lehce se mnou zatřásl. Dělala jsem rozespalou. Protáhla jsem se jak kočka a zívla.

„Dobré ránko, budeme přistávat,“ oznámil mi.

„Dobré, dík, Chrisi.“

Za několik minut letadlo dosedalo na ranvej.

„Ani jsem si nestačil protáhnout nohy a už zase musím do letadla,“ rozčiloval se Chris, tomu jsem se usmála.

„Neboj, ten let bude trvat něco málo přes hodinu.“

„Tak to je v poho.“

No to chlapeček ještě neví, že nás potom čeká hodinová cesta autem. Vlastně jsem vám ani neřekla, kam jedem. No z Prahy jsme letěli do Seattlu, ze Seattlu do Port Angeles a z Port Angeles do Forks. Nejdeštivějšího místa v USA. V letadle na nás čuměli. No spíš na mě. Tuhle věc jsem na upírství nesnášela. Konečně jsme přistávali.

„Hurá, konečně si protáhnu nohy.“

„Tak a teď ještě hodinku taxi.“

„Cože?“

„Pak už to bude v pohodě.“

„To doufám.“ Naskládali jsme kufry do taxi a nasedli.

„Kam to bude?“

„Forks,“ oznámila jsem řidiči.

„Do takové díry? Co tam budete dělat?“

„Jedeme k tetě.“

„Aha.“

Ten taxikář je teda otravnej. Proč ho to musí zajímat. Měl by si dávat pozor, nejsem moc trpělivý člověk. Položila jsem si hlavu o Chrisovo rameno a začala 'spinkat.'

„A jak se jmenuje vaše teta?“

„Můžete, prosím, mlčet? Zrovna usnula.“

„Hm, tak to vypadá, jako byste byli spíš milenci, než sourozenci.“

„Jsme sourozenci a mlčte. Moje sestra není dvakrát milá, když ji někdo probudí.“

„Jak si přejete.“

Musím uznat, že tohle zvládl Chris perfektně. Po tváři se mi roztáhl úsměv. Začala jsem přemýšlet. Byl to dobrý nápad opustit rodinu? Co když po nich stejně Edward půjde?

„Tak jsme tady.“

Protáhla jsem se a začala dělat rozespalou.

„Dobře. Kolik to bude?“

Zaplatila jsem muži požadovaný obnos. Jen co jsme vytáhli kufry, už odjížděl pryč. Asi se nám trošku urazil. No nevím, jestli by se měl urážet, to on začal s křížovým výslechem. Podívala jsem se po Chrisovi. Chris s otevřenou pusou zíral na dům s bazénem, který chránil les plný starých stromů. Je to potřetí, co tu jsem.

Poprvé jsem tu byla, když jsem si ho koupila, a podruhé, když mi Anie ukázala, jak ho zařídila. Moc se mi po nich stýská. I po těch vtípkách, co vymýšlel Emmett.

„To je vašich?“

„Ne, to je moje.“

Zářivě jsem se usmála. Chytla ho za ruku a táhla do domu. Otevřela jsem masivní dveře. Vstoupili jsme do chodby, která ústila v obývací pokoj a kuchyň. Všechno bylo přikryté bílými potahy. Vletěla jsem do obývacího pokoje a začala stahovat potahy. Konečně to vypadalo jako obývací pokoj normálních lidí. Vrátila jsem kuchyň do původního stavu. Chris stál v obýváku s otevřenou pusou.

„Aby ti tam nevlítla moucha.“

„Je to takové luxusní, kdo ti to zařizoval?“

„Moje sestra.“

„Je to tu překrásné.“

„Jaký chceš pokoj? Východní nebo západní?“

„Radši bych si vzal západní, nevadí?“

„Ne, stejně mám radši východní. Mám ráda, když mě budí slunce. Tak pojď, ať se můžeš zabydlet.“

Vzali jsme si kufry a šli po dřevěném schodišti do patra.

„Tak tady je můj pokoj, tohle je koupelna a tohle je tvůj pokoj.“

Postupně jsem ukazovala na troje dřevěné dveře.

„Díky.“

Rychle jsem zaplula do pokoje a začala strhávat bílé potahy. Konečně to byl zase můj pokoj. Podívala jsem se do šatny. Zela prázdnotou. Asi si zajedeme do Olympie nebo Seattlu na nákupy. Rychle jsem si vylepila plakáty s mými milovanými celebritami. Na noční stolek jsem si postavila fotku mě a mojí rodiny. Pak jsem vytáhla fotku mě, Anie a Emmetta. Naskládala jsem knihy do polic a CD jsem vyrovnala hned vedle vydupaného sterea. Vzala jsem si oblečení a šla do koupelny (vlastní). Celkem tu jsou tři koupelny. No jo, koupelnu jsem taky musela vysvobodit ze spárů bílých povlaků. Tahle koupelna se mi zamlouvala. Upíří rychlostí jsem ze sebe shodila oblečení a vlezla do sprchy. Rychle jsem se umyla. Po vysušení jsem si oblékla pohodlné oblečení. Vlasy jsem si vysušila fénem a sepnula je do culíku. Vlítla jsem Chrisovi do pokoje.

„Jdi se umýt a převlíknout, vyrazíme na nákupy. Počkám na tebe před domem.“

„Dobře.“

Došla jsem do svého pokoje. Vzala si kabelku a strčila do ní peněženku, která byla přeplněná bankovkami a zlatými kreditkami. Seběhla jsem dolů do garáže. Stály tam tři auta. No tak tohle nebylo v základní výbavě. Stál tam Jeep, Ferrari a Porsche. No tak tohle jsou fakt nenápadný auta. Vzala jsem klíčky od Jeepu a vyjela s ním před dům. Nejspíš to Porsche půjčím Chrisovi. Jenom doufám, že má řidičák. Chris už vycházel z domu a rozhlížel se kolem dokola. Zatroubila jsem a zamávala mu. Ihned nastoupil.

„Kde jsi to sebrala?“

„No tak nějak mi to tu sestřička vybavila. V garáži stojí ještě dvě auta.“

„Cože? Ty musíš mít asi hodně bohatou rodinu. Což bude asi důvod, proč tě unesli.“

„Možná máš pravdu. Chceš jet do Seattlu nebo do Olympie?“

„To je jedno.“

„Tak oboje.“

Sešlápla jsem plyn až na podlahu a vydala se do Seattlu. Asi za hodinu jsme byli před obchodním centrem.

„Jak to, že jsi tu tak rychle?“

„Pojď, musíme toho spoustu koupit.“

„Ok.“

Nakoupila jsem si spousty oblečení. Chris si vybíral všechno do raperské módy. Musím říct, že to celkem dalo na třicet tašek pro mě a dvacet pro Chrise. Sehnala jsem si dvacet párů bot. Nakonec jsem Chrise usmlouvala a vzal si deset párů bot. Když jsme odešli z centra, vypadal tak nějak šťastně.

„Kam chceš jít teď?“

„Chci si skočit do knihkupectví a kam ty?“

„Do Skate Shopu.“

„Na, tady máš peníze a kup si tam, co potřebuješ. Já si skočím do knihkupectví.“

„Díky.“

V knihkupectví jsem si koupila asi dvacet knih. No jo jsem prostě knihomolka. Vrátila jsem se k autu a všechno tam  naskládala. Ještě že máme tak velký auto. Po chvíli dorazil i Chris.

„Co sis koupil?“

„Spreje, skicy, tužky a basketbalový míč.“

„Fajn, tak si když tak zahrajem.“

„Ty hraješ?“

„Jasně. Tak a teď do Olympie.“

„Už se těším.“

V Olympii jsme zastavili znova před obchodním centrem. No jo, musím si dokoupit pár maličkostí. Nakonec ty maličkosti byly na deset tašek pro mě a na deset pro Chrise. Ještě jsme si pořídili batohy do školy. Já si k tomu koupila ještě tašku a několik kabelek.

„Já už nechci žádné oblečení.“

„Neboj, teď půjdememe pro elektroniku.“

„Fajn.“

V elektronice si každý vybral mobil, Ipod a notebook. Pak jsme si ještě koupili každý nějaká CD a společně jsme si vybrali nějaká DVD.

„Tak a teď ještě jídlo.“

„To jsem rád, jsi strašně neúnavná.“

„Promiň, za to já nemůžu.“

Rozjeli jsme se k obchoďáku. Vykoupili jsme snad celý obchod. Dokonce se nám to všechno vlezlo do auta. Rovnou jsem zajela do garáže. Chris měl otevřenou pusu úžasem.

„Páni.“

„Porsche si můžeš půjčit.“

„Skvělý.“

„Máš řidičák?“

„Jasně. To je perfektní. Tvoje ségra má fakt dobrej vkus.“

„Jo, to má, ale tyhle auta vybíral spíš brácha.“

„Ty máš i bráchu?“

„Jo, jsou to dvojčata.“

Tak a teď to všechno odnosit. Museli jsme jít každý pětkrát. Všechny svoje věci jsem si donesla do pokoje. Začala jsem hledat mobil. Vytočila jsem mně známé číslo. Jenom jednou se ozvalo - tút.

„Haló?“

„Ahoj, mami, to jsem já, Bella.“

„Bello, kde jsi?“

„Ve Forks. Mami, já nevěděla, co mám dělat. Nezlobí se táta? A Anie s Emmettem?“

„To je v pořádku. Rozhodli jsme se, že se odstěhujeme do Kanady.“

„Dobře. Mami, mohla bys nás tu přihlásit do školy?“

„Samozřejmě. Takže jako Isabella a Chris Swanovi, nevlastní sourozenci?“

„Dobře. Budu muset vyrobit falešné doklady.“

„Děkuji, mami. Je tam někde Anie s Mattem a taťka?“

„Táta s Mattem jsou na lovu a Anie sedí hned vedle mě.“

„Dáš mi ji prosím k telefonu?“

„Samozřejmě.“

„Bello, jsem tak ráda, že se ti nic nestalo.“

„Jsem v pohodě. Můžeš mi říct, co to má být za auta v garáži?“

„No myslela jsem, že se ti budou líbit.“

„Moc se mi líbí. Jenže jsou moc nápadný.“

„Vážně? Já myslela, že se ti nelíbí. Doufala jsem, že se strefím do tvého vkusu.“

„Neříkej mi, že jsi vybírala i toho Jeepa.“

„Javor.“

„No nic, budu muset končit. Mám vás všechny moc ráda, a pozdravujte taťku s Mattem.“

„Ahoj, a dávej na sebe pozor.“

Nejdřív bych asi měla jít uklidit jídlo. Nechci riskovat, že se zkazí. Všechno jsem uklidila na svá místa. Odešla jsem do svého pokoje. Zatáhla jsem rolety a zavřela dveře. Začala jsem se pohybovat svojí normální rychlostí.

Oblečení, boty a kabelky jsem narovnala do šatníku. Knihy dala do polic, notebook na stůl, Ipod do nočního stolku. CD jsem vyrovnala vedle sterea. Batoh jsem hodila pod stůl. Tak to by bylo. Znovu jsem roztáhla rolety a odešla dolů udělat večeři. Uvařila jsem špagety. Hotové jídlo jsem položila na stůl.

„Chrisi, večeře!“

„Už jdu.“

Za chvíli už seděl u stolu.

„Mňam, špagety.“

Začala jsem jíst svoji porci špaget. Asi se divíte, jsem upír a jím lidské jídlo. Mně ani moc lidské

jídlo nevadí. Nechutná mi jako bláto, spíš ty chutě jsou takové ostřejší.

„Přihlásila jsem nás do školy.“

„Vážně?“

„Jo, já budu chodit do třeťáku a ty taky.“

„Takže jsme stále dvojčata?“

„Ne, jsme nevlastní sourozenci.“

„A jak se jmenujeme?“

„Já jsem Isabella Swanová a ty Chris Swan. Naši rodiče se potkali na nějakém lékařském sjezdu a zamilovali se do sebe.“

„Fajn a já mám otčíma nebo macechu?“

„Jak chceš.“

„Vzal bych si macechu.“

„Dobře, takže tvůj otec je George Swan a moje matka je Marie Swanová.“

„To se mi líbí. Nemyslíš, že bychom o sobě měli něco vědět? Co když se nás budou ptát?“

„Dobře, pokecáme o tom po večeři.“

„Ok.“

Poté, co jsme dojedli, jsme si sedli do obýváku.

„Fajn, tak mi o sobě něco pověz, ségra.“

„Takže... celým jménem se jmenuji Isabella Nora Swanová, ale všichni mi říkaj Bella. Narodila jsem se 19. 9. 1993 v Praze. Vyrůstala jsem se svojí matkou Marií až do mých pěti let. Pak se moje mamka vdala za tvého otce. Ráda čtu knihy, poslouchám muziku, hraju basket, baseball a tancuju. Zajímám se o auta. Nemám žádnou oblíbenou barvu. Moje oblíbená květina je kopretina, oblíbený film je Spy Kids, oblíbené jídlo je čokoláda.“

„Co tancuješ?“

„Svoje choreografie.“

„Já tancuju break dance.“

„Teď mi řekni něco o sobě ty.“

„Jmenuji se Chris Michael Swan. Narodil jsem se 19. 9. 1993 v Hradci Králové. Žil jsem jenom se svým otcem do mých pěti let, pak se můj otec oženil s tvou matkou. Rád hraju basket, tancuju break dance a zajímám se o auta. Moje oblíbená barva je khaki, oblíbený film je 8. míle a oblíbené jídlo jsou hranolky.“

„Tak a co uděláme s našimi rodiči?“

„Zůstali v Česku, kde se starají o vážně nemocnou pacientku.“

„A proč jsme tam nezůstali taky?“

„Kvůli mně.“

„Tobě?“

„Zjistilo se, že mám alergii na slunce, a tak jsme se přestěhovali sem, kde slunce moc nesvítí.“

„Dobrý nápad. A když tu prostě bude svítit, tak nepůjdeš do školy.“

„Přesně. Jdeme si zahrát basket?“

„Jasně.“

U domu jsem měla malý hřiště. Dali jsme si dvacet minut. Kdo dá za dvacet minut víc košů, vyhrává. Nechala jsem ho, aby si dal první koš sám, a pak jsem se zmocnila míče. Asi by vypadalo blbě, kdyby ho porazila holka. Tak jsme to dali na remízu.

„Jsi dobrá.“

„Díky. Ty jsi taky dobrej. Nechceš jít koukat na filmy?“

„Fajn, jdem se koukat na filmy, ale vybírám já.“

„Ok.“

Vybral nějaký horor. No mě to nevyleká. Já viděla horší věci. Koukali jsme asi do desíti.

„No nic, já si jdu lehnout. Jinak mě zítra neprobereš. Dobru, ségra.“

„Dobrou, Chrisi.“

Vypnula jsem televizi a šla do svého pokoje. Počkám, až Chris usne a pak… Vlastně jsem se ani nepředstavila.

Celým jménem se jmenuju Isabella Sophia Ivashková - Ševčenková, ale všichni mi říkaj Bello. Narodila jsem se 11. 11. 1992 a druhým rokem mi je sedmnáct. Nejspíš se divíte, nebo ne, jelikož si myslíte, že jsem se zbláznila. Popravdě řečeno jsem upír, ale ne takový, jakého znáte z těch báchorek. Já i moje rodina jsme 'vegetariáni'. To znamená, že se pouze živíme krví zvířat. Vlastně jsem vám nepředstavila svoji rodinu. Stará se o mě moje mamka Aleonor s taťkou Adrianem, mám taky své dva sourozence - dvojčata Anie a Emmetta.

Musíme si dávat pozor na Volturiovy, jelikož jsme pro ně velice zajímaví skrze naše dary. Moje mamka dokáže jediným polibkem navracet život, smí tak učinit pouze jednou za celou existenci tvora, kterému je polibek dán. Pokud je to víckrát, polibek ho pouze posílí, ale neobživne.

Můj taťka je mamčiným pravým opakem, on totiž svými polibky rozdává smrt. Platí pro něj stejné omezení jako pro mamku. Potom mají ještě jedno, pokud by na mě mamka vyzkoušela svůj dar, taťkův dar by už na mě neplatil a naopak.

Moje sestřička dokáže zhmotnit myšlenku, touhu nebo představu, kteréhokoliv tvora na zemi a aby tak mohla učinit, tak k tomu dokáže číst myšlenky.

Můj bratříček zase dokáže vyvolávat iluze a naleznout v mysli to, čeho se člověk nejvíce bojí.

No a já jsem psychický štít. To znamená, že jsem imunní vůči všem psychickým darům. Také dokážu jakémukoliv upíru či člověku sebrat jeho dar jedinou myšlenkou.

Do naší rodiny taky počítáme Rumuny - Vladimíra a Stefana. Mám je moc ráda, jsou pro mě jako strýčkové. Dokonce jsem od nich dostala dárek v podobě náramku, který posiluje můj štít a zároveň kolem mě vytváří štít fyzický. Jenže mě to vysiluje. Oba dva svoje štíty dokážu roztáhnout do vzdálenosti 4 mil a také se jich dokážu zbavit.

Autor: FailleDraco (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mafiánská princezna - 1. kapitola: