Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Má paní... IX. kapitola

02.11.2012 (15:15) • JoheeeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2188×

Kap, kap, kap... Promočená na kost jsem spěchala městem, kam jsem se vydala poslušně vyřídit jakési „smrtelně důležité“ – jak pravila má paní – pochůzky. Sice jsem byla vděčná, že jsem mohla na chvíli vypadnout z toho hnízdečka lásky, ale tohle počasí mi byl čert dlužen.

Sir Cullen se od toho dne, kdy jsem mu naštvaně vrazila do ruky kapesník, který se pak záhadně objevil zpět na mém stolku – nožičky mu nenarostly, zkontrolováno -, objevoval u našich dveří téměř denně, však jediný náš kontakt spočíval v tom, že mi podal svůj kabát a pokrývku hlavy, abych mohla vykonat svou práci služky. Při tom si dával velký pozor, aby se na mě ani očkem nepodíval či snad aby se mě, nedej bože, třeba dotkl! To by byla jistě hrůza! Ještě by se z toho osypal...

Vždy se pak s Tanyou na několik hodin vypařili – díky jim za to, při pohledu na ně měl obsah mého žaludku tendenci důvěrně se seznámit s podlahou či jinými vymoženostmi tohoto sídla.

Znechuceně jsem si odfrkla a naštvaně vpochodovala do bylinkářství, kde jsem měla dle rozkazů koupit jakési bejlí, jehož název jsem nebyla schopna ani pořádně přečíst, natož vyslovit. Jakmile jsem vstoupila, do nosu mě udeřila vůně desítek bylinek, které ležely poskládané na poličkách po obvodu místnosti, a já nakrčila nos.

Postarší dáma za pultem na mě vrhla všeříkající pohled, když si všimla, jaký jí zablácenými botami dělám na čisté podlaze nepořádek. Hmm, zřejmě tu nemají zrovna rušno...

Jakožto zákaznici mi však prodala vše, co jsem požadovala, a tak jsem za několik málo minut odcházela z obchůdku s nákupem bezpečně uschovaným v kapsách zástěry a zauzlovaným jazykem z těch prapodivných názvů. Třeba taková equisetum arvense... Pojmenování neskutečné a navíc se prý – jak mě ta milá dáma obeznámila – používá na léčení halucinací. Nechápu, na co zrovna toto má paní potřebuje, pokud ovšem nevídá v obývacím pokoji růžové opice v námořnických oblečcích, to by pak byla jiná.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a zvolnila tempo, abych se vyhnula louži, která zabírala snad polovinu cesty. A jak jsem tak přecházela po úzkém okraji, po pravé ruce stěnu domu, po levé tu vodní plochu, má nešikovnost na sebe nedala dlouho čekat a já se náhle ocitla na zemi, celá od bahna a ještě k tomu mokrá. Zanadávala jsem a ztěžka se pokoušela znovu postavit na nohy, když tu náhle se v mém zorném poli objevily dvě černé boty se stříbrnými přezkami.

„P... Promiňte, hned vám uhnu. Já... omlouvám se,“ koktala jsem a snažila se zvednout z té bahnité cesty.

„Smím vám pomoci, drahá?“ ozval se hlas někde nade mnou. Polekaně jsem zvedla hlavu a pohlédla do těch nejhlubších očí, jaké jsem kdy viděla. Sir Cullen měl proti němu jen dvě malé karamelové... louže.

Jak jsem tak hleděla do těch černých hlubin, náhle jako by mi vypověděly hlasivky a já nebyla schopná jediného pohybu. Páni, na ty oči by si měl pořídit zbrojní pas, blesklo mi hlavou a omámeně jsem se usmála.

Ten muž si můj škleb zřejmě vyložil jako souhlas a já se náhle ocitla zpět na všech dvou. Zblízka jeho obličej vypadal jako tvář anděla. Ne, to je špatné pojmenování. Vypadal spíše jako by byl zcela odjinud, než ti blonďatí baculatí tvorečkové s křidélky, která by je ani náhodou nemohla zvednout do vzduchu; jako by byl z místa, kam by tato stvoření ani nepáchla.

Měl delší tmavě hnědé vlasy, výrazné lícní kosti, bledou pokožku a na rtech mu pohrával pobavený úsměv. Ale bylo v tom něco... arogantního, povýšeného. Něco, co mě nutilo se otočit na patě, rychle utéct pryč a už se nikdy nevracet, však když jsem znovu pohlédla do těch očí, najednou jako bych neznala strach.

Po chvíli se mi povedlo vzpamatovat se a vykroutit se z objetí, kterým si mě k sobě, jak jsem si až nyní všimla, pevně tiskl.

„Promiňte, pane, děkuji vám za pomoc, ale musím jít,“ řekla jsem rozhodně a měla se k odchodu, když jsem na paži ucítila dotek. „Pane, já opravdu musím...“

Chtěla jsem co nejdříve zmizet, ale přesto jsem se otočila a znovu na něj pohlédla. Vypadal zmateně. Velmi zmateně. Rychle se však oklepal a zas nasadil ten svůj arogantní úsměv.

„Drahá, vím, že je to neslušné, ale směl bych vás kousek doprovodit?“ zeptal se a upřeně mi pohlédl do očí. Já už však účinek jeho pohledu poznala, a tak jsem byla připravena. Prosím?

„Ehm... Myslím, že to není dobrý nápad, vůbec vás neznám,“ snažila jsem se vymluvit a co nejrychleji zmizet. Ten muž mi začínal nahánět strach.

„Ach, jsem to ale neslušný, ani jsem se nepředstavil. Grey, jmenuji se Grey. Ale pro vás jen Darren,“ usmál se a sklonil se k mé zablácené ruce, aby ji políbil. Na poslední chvíli se však zarazil a omluvně na mě pohlédl. Ušklíbla jsem se.

„Pane, je sice pěkné, že o mě máte takovou starost, přestože si jsem jistá, že jsem vás ještě nikdy nepotkala, ale musím vás znovu poprosit, abyste mě pustil a nechal mě jít svou cestou,“ pravila jsem už značně naštvaně. Nejprve ten déšť, pak bahno a nakonec tohle. Co horšího se ještě může stát? Ten muž... Grey byl však zřejmě velmi neodbytná bytost. Naklonil se ke mně blíže a vzal mou ruku do své. Zkameněla jsem.

„Jen se mi podívejte do očí a řekněte, že vás mám nechat jít,“ usmál se a vykulil své oční bulvy. Teď vypadal jako velbloud, který právě zjistil, že ztratil hrb. Musela jsem se tomu usmát, což si ale Darren zřejmě vyložil úplně jinak.

„Tak vidíte, že se nebojíte. Dokonce se usmíváte. Smím vás teď doprovodit?“ zeptal se a sebejistě se usmál.

„Už jsem řekla, že ne,“ pravila jsem, však koutky mi stále cukaly. „To jen, jak na mě valíte oči... Měl byste se vidět, vypadáte opravdu vtipně.“ To už jsem se neudržela a vyprskla. Ale byla pravda, že jsem se již nebála, jelikož jsem po této zkušenosti došla k závěru, že je ten nešťastný člověk jen duševně chorý a tím pádem naprosto neškodný. Nechápu, jak jsem na to přišla.

„Ráda jsem tě poznala, Darrene, ale už opravdu musím,“ automaticky jsem přešla do tykání domnívajíc se, že je na úrovni pětiletého dítěte, a pohlédla mu přes rameno, kde jsem spatřila bílý zdravotnický plášť. „Zřejmě ses jenom ztratil, ale neboj, táhle už jde sestřička, která tě odvede zpět do bezpečí,“ řekla jsem a poplácala ho po rameni. On však jako by zkameněl a dál překvapeně kulil bulvy na místo, kde jsem před chvílí stála.

Pohladila jsem to dítě po tváři, vykroutila se z jeho sevření a vydala se na cestu zpět na sídlo lady Tanyi. Když jsem procházela kolem té paní v bílém, zastavila jsem se a naklonila se k ní.
„Támhle čeká, příště byste si na něj měli dávat větší pozor. Jistě bude rád, že jste ho našla,“ pravila jsem vesele. Měla jsem ráda děti. Ona se však na mě podívala jako na blázna a překvapeně zakroutila hlavou.
„Prosím, paní? Já ale nikoho nehledám, pouze jsem se vydala koupit pár bylinek do nedalekého krámku,“ řekla a znovu se rozešla mumlajíc si něco a bláznech a horečkách.

Překvapeně jsem se ohlédla a podívala se na místo, kde jsem Darrena nechala stát. Však nikdo tam nebyl, jen ona louže připomínala naše nedávné setkání...

Tak... doufám, že jste z Darrena stejně nadšené, jako jsem já. Protože myslím, že se s ním budeme setkávat až do úplného závěru. xD Ehm, možná jsem vás měla upozornit předem, že nejsem právě zastáncem vžité předlohy Edward a Bella - šťastně navěky. Mám vás ráda, na to nezapomínejte, až mě budete kamenovat! xD

Přejděme k dalšímu bodu (ale neméně důležitému). Možná si někdo z vás již stačil všimnout, že jsem se v Povídce měsíce října/októbra 2012 umístila na krásném osmém místě. A to právě s tímto střeleným... dílem (od slova dílo, nikoliv díl). Musím přiznat, že mě snad ani ve snu nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát, jelikož jak jistě víte, toto je má první kapitolová povídka a já si opravdu nemyslím, že bych psala nějak světoborně. A můj dík za to krásné umístění patří právě vám.

A tak jsem se rozhodla, že tento díl věnuji nejen vilince, ale dalším dívkám, které hlasovaly. Jmenovitě to jsou: klarusha, Sundance, CherryBella, ssendy, Origamigirl (ta dokonce dvakrát; předpokládám, že omylem) a samozřejmě vilinka. xD Pokud jsem nějaký nick napsala chybně, omlouvám se. Děkuji vám, dámy, tato kapitola je pro vás.

K dalšímu dílku nemám co říct, jelikož je o ničem. Víceméně. xD

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Má paní... IX. kapitola: