Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Luke Black - 14. kapitola

07.01.2011 (07:00) • Moshisha • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2567×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zamířil jsem na ubytovnu, během dvou minut jsem si sbalil všechny svoje věci a vyrazil jsem ven. Musím pokračovat dál, utéct někam daleko. Utéct před bolestí, která byla každým momentem větší.

Křižoval jsem města a vesnice, někde jsem se zdržel na večeři, jinde jsem zůstal déle. Díky své práci jsem se seznámil s mnoha lidmi. S obyčejnými lidmi, kteří byli závislí na mojí pomoci. A mně najednou připadalo, že jsem celý svůj život žil v jiném světě. Ve světě, kde nic není tak, jak vypadá. Ve světě předstírání a lží. Vždyť já jsem prožil svůj dosavadní život během sedmi let! Teď jsme měl chodit do druhé třídy, učit se základy počítání, utvářet si první vazby se svými vrstevníky – a místo toho jsem z hlavy spočítal násobení šestimístných čísel a ze svých vrstevníků jsem nikoho neznal.

Musel jsem si uvědomit věci, na jejichž pochopení mají lidé tolik času. Nebylo mi dopřáno žít bezstarostný dětský život, už od mala jsem se pohyboval ve světě podivných okolností. Vyrůstal jsem s dospělými a to mě poznamenalo.

Najednou jsem viděl, že ostatní mají úplně obyčejné lidské problémy. Nikdo z nich nemusí ustupovat terorské nadvládě upírů a bát se o život své rodiny každým dnem. Oni se trápí pro jiné důvody – hádky s tchýní, nešťastná láska, jedna pětka ve škole, závěje na severu, jakou barvou vymalovat obývák... Pro mě to bylo tak vzdálené. A čím déle jsem v tomhle světě žil, tím víc jsem se nechtěl vrátit ke svému starému životu.

Už to byl skoro rok, co jsem se potuloval po Státech. Rok od toho setkání s Ferreirovými. Běžel jsem zase odnikud nikam a najednou mě upoutal název města, přes které jsem právě přebíhal. Seattle. Pokud si to dobře pamatuju, tak nedaleko odsud je Port Angeles a z Port Angeles je to co by kamenem dohodil do...

Forks. Město zaslíbené mé rodiny. Cítil jsem podivné nutkání, abych se tam podíval. Jen na skok a pak zase pojedu dál.

Celou cestu k Forks jsem pádil nejvyšší rychlostí, ale nedokázal jsem si vysvětlit, proč tomu tak je. Pak se přede mnou objevila cedule s nápisem Forks a já zpomalil. Kam se vydat teď? Vždyť já tu byl za celý život jen jednou jedinkrát, před sedmi lety, když se vdávala Andie. Ta svatba se konala ve velkém domě Cullenových a najít ten dům by nemělo být tak těžké.

Ještě než jsem se vydal hledat náš starý dům, stavil jsem se v místním bistru na oběd. Odpoledne jsem začal prohledávat Forks, ale najít cestu k domu jsem nedokázal. Pamatoval jsem si jen, že ten dům byl někde v lese na okraji Forks.

Nakonec mi trvalo tři dny, než jsem ten dům našel. Byl v bídném stavu. Okna byla vymlácená, parkety zničené, kuchyň ohořelá. Plácek před domem byl zarostlý. Ještě že už sem naši nejezdí, zlomilo by jim to srdce.

A teď jsem se měl cítil naplněný a odjet pryč. Našel jsem přece jejich dům a nic už mě tady nedrží. Jenomže já jsem nechtěl. Bylo to jako vrátit se ke svým kořenům. Tady celý příběh mé rodiny začal.

Tenhle dům jsem opravit nedokázal, ale domek Belly a Edwarda třeba ještě stát bude... Když se mi podařilo ho najít, bylo mi smutno. Malá chaloupka byla zchátralá a k dalšímu použití nevhodná. Tak si budu muset najít jiné bydlení. No moment. Jak to myslím?

Druhého dne jsem se vydal městem, jestli něco neseženu. Cestou jsem narazil na Forkskou střední. Stát jsem tam jako přimrzlý a zíral jsem na školu. V hlavě mi to šrotovalo. Mohl bych... mohl bych si přece dodělat školu. V Islandu jsem skončil po prvním semestru ve třeťáku. Už mě nebavilo vláčet se okolím, nemít stálý domov. Byl jsem tím vším cestováním unavený. Chtěl jsem už prostě někde zakotvit. Třeba by mi tady uznali přechozí vzdělání a možná by se našlo i studentské ubytování...

Bylo čtvrt na tři, třeba tam ještě někdo bude. Ve školní kanceláři seděla postarší dáma. Na zlaté cedulce před sebou stálo jméno Lauren Mallory. Možná jsem to jméno už někdy zaslechl, ale to je teď jedno. Poprosil jsem ji o možnost studia, vyplnil jsem si žádost a ona mi slíbila, že mi zavolá hned, jak bude vědět ředitelovo rozhodnutí. Dal jsem jí číslo do penzionu, kde jsem bydlel. Nechtěl jesm jí předložit číslo mého mobilu, protože bych ho musel mít zapnutý a rodina by mohla zjistit, že jsem tady.

Rozhodnutí ředitele přišlo za dva dny. Přijali mě. A dokonce mi přiznali právo na kolej! Do školy jsem měl nastoupit od pondělí. Zbývaly mi tři dny. Využil jsem jich a zajel jsem i do La Push. Byl jsem zvědavý, jak to tu vypadalo. Táta a Andie básnili nad tímhle místem celé hodiny.

Musel jesm uznat, že tohle místo mělo svoje kouzlo. Indiánské domky mi přirostly k srdci a místní pláž, vždycky prázdná, se později stala mým oblíbeným útočištěm. Projížděl jsem dál po hlavní silnici, už jsem se chtěl otočit a jet do Forks, když jsem spatřil hřbitovní zdi.

Nevysvětlitelná potřeba tam jít mě zdolala. Dlouho jsem chodil mezi zašlými náhrobky, až jsem našel ten, který jsem hledal. Na obyčejném kameni bylo vyryto Zde leží Billy Black, uctívaný náčelník a milující otec. Srdce mi sevřela tíseň. Pod velkým kamenem odpočívá můj dědeček. Hrob byl udržovaný, ale zapřísáhl jsem se, že až jsem přijdu znovu, přinesu sem alespoň nějaké květiny.

Nastoupení do školy nebylo až tak zlé, jak jsem čekal. Všichni si samozřejmě všimli, že se zde objevil nový žák, ale chovali se přátelsky. Hned první den se se mnou přišla seznámit jedna parta a i když jsem si předsevzal, že nikomu nebudu věřit, padli mi hned do oka.

Hlavou celé party byl evidentně William, kterému nikdo neřekl jinak než „Wille“. Byl to vysoký sympaťák, který vypadal na pohodáře, který ale dokáže všechny zpacifikovat. Vedle něj stál jeden kluk, vlasy světle hnědé, oči hnědé, na tváři jemný úsměv. Jmenoval se Cody. Třetí z kluků byl menší, měl delší tmavé vlasy, lehce snědou pleť a v jeho očích hrály dvě jiskřičky. Tohle bude dobrodruh. Představil se mi jako Neil. Partu doplňovaly dvě holky – blondýnka s kratšími vlasy, lehce rozfoukanými do všech směrů, na tváři úsměv od ucha k uchu, Alisha, a dlouhovlasá tmavovláska, Melissa, která vypadala, jako by právě vylezla z módního salonu.

Jako parta se nemohli najít lépe – každý z úplně jiného těsta, ale perfektně se doplńovali jako jin a jang. A mě přijali mezi sebe bez nejmenších potíží. Byli jako druhá rodina.

Škola byla příjemným trávení času. Ne snad proto, že by mě bavilo učit se, ale proto, že jsem ji trávil s přáteli. Setkával jsem se s nimi nejen ve škole, ale i později. Vyráželi jsme společně ven, do kina, do bazénu, prostě všude. Občas všichni přespali u mě, záviděli mi, že bydlím sám. Připadalo mi, že jsem konečně poznal život.

Uběhly tři měsíce, nám se najednou nahrnulo testů víc, než nám bylo milé, ale s mou partou prostě nikdy nešlo mít splíny.

„Ty, Cody,“ oslovil jsem ho při obědě. „Už ses učil tu analytiku?“

Cody se potutelně zasmál. „Není potřeba.“

„Jakto? Myslel jsem, že v tom docela plaveš,“ řekl jsem mu.

„To jo, ale vymysleli jsme s Neilem skvělou vychytávku,“ pošeptal mi a Neil se k nám naklonil a s úsměvem se na mě koukal.

„Alisha je machr,“ zasmál se Neil a Alisha zbystřila.

„Vysvětlí mi už někdo, o co tady jde?“ dožadoval jsem se.

Alisha se připojila k naší debatě a přitáhla si židli blíž, takže Will a Melissa zůstali stranou. „Naprogramovala jsem jim kalkulačky. Stačí zmáčknout jedno tlačítko, pak tam zadáš, co potřebuješ, a výsledek se ti hned objeví. Nemusíš to upravovat,“ vysvětlila mi. „Můžu to udělat i do tvý kalkulačky, ale neříkej to Willovi, on s podváděním nesouhlasí.“

Zasmál jsem se jejímu umění. „To je dobrý,“ odmítl jsem. „Na starý škole už jsme to probírali, docela to chápu.“

„To máš kliku,“ řekl Cody, který nebyl zrovna ukázkovým studentem. Prolejzal se čtyřkama, ale jeho povaha byla milionová.

Naší debatu přerušila nějaká holka. Nejistě stála u našeho stolu a těkala pohledem mezi námi.

„Potřebuješ něco?“ optal se jí Neil rošťácky.

„No... já.. totiž...“ sypala ze sebe pomalu. Její rozpaky byly roztomilé a já jsem se držel, abych se nerozesmál na celé kolo. „Vsadily jsme se s holkama, že nepřinesu ubrousek s vašima podpisama.“

Alisha dusila smích stejně jako já. Když se na nás se stejným výrazem podíval Neil, nevydrželi jsme to a všichni tři jsme vyprskli smíchy. Cody na nás nechápavě zíral.

Ta holka zrudla, že i rajče vedle ní vypadalo bledě, a chystala se zahanbeně odejít, když jsem ji mezi smíchem zastavil: „Počkej, nechoď!“

Popudlivě se zastavila a čekala, co bude dál.

„Co musíš udělat, když to nepřineseš?“ optal jsem se jí se zájmem.

„Budu muset jít na rande s Osbornem,“ kníkla naštvaně, ale pořád vypadala roztomile.

„Kterej to je?“ zeptal se Neil a pořád se snažil nesmát. Ta holka byla určitě mladší než my a my jsme mladší žáky neznali. Bavili jsme se jen s pár staršíma.

Holčina se rozhlédla po jídelně a pak váhavě ukázala na jeden ze stolů. „Ten v tom červeném svetru.“

Všichni jsme se otočili po směru jejího prstu a prohlédli jsme si toho kluka. Byl tlustší, vlasy mastné a celý byl takový slizký. Koukli jsme se s Neilem, Codym a Alishou po sobě. Zvažovali jsme, jestli ji necháme trpět, ale očima jsme se dohodli, že ji ušetříme.

„Tak jo, s takovým týpkem by ani mě nikdo nedonutil jít na rande,“ usmála se mile Alisha a vytáhla z kabelky propisku, abychom podepsali bílý ubrousek. Té holce zasvítily oči a jemně se usmála.

Postupně jsme na ni všichni naházeli své autogramy, podali jsme té mladé ubrousek a ona spokojeně odešla. Pozoroval jsem její odchod. Mířila ke stolu, kde seděli samé holky a všechny hleděly naším směrem. Když k nim přišla, začaly máchat rukama, smát se a ptát se jí, co se tady dělo. Zasmál jsem se.

„To jsem nevěděl, že jsme tak žádaní,“ pronesl Cody a já jsem nemohl zastavit smích. Asi měl pravdu, sami jsme si neuvědomovali, jak k nám ostatní vzhlíží a asi by se k nám chtěli připojit. A kor pro mladší holky jsme museli být docela vzorem. Trochu mi to polechtalo ego.

„Já taky ne,“ souhlasila Alisha a zase jsme se začali smát.

Dobrá nálada mě poslední dobou neopouštěla. Will a Melissa se od nás trochu odklonili, dali se totiž časem dohromady a chtěli být hlavně spolu. Nezazlíval jsem jim to, měl jsem kolem sebe ty tři a to mi bohatě stačilo.

Školu jsem zvládal v pohodě. Z naší čtveřice jsem byl nejlepší, ale nikomu to nevadilo. Občas jsem je všechny doučoval. Na většině hodin se nás snažili rozsadit, protože jsme nedokázali vydržet v klidu, ale vždy, když nás napomenuli, ztichli jsme, narovnali jsme se na židlích jako prvňáčci (vážně jsem právě použil tohle přirovnání?) a tvářili jsme se jako neviňátka. Perfektně to fungovalo.

Měl jsem čas srovnat si svoje hodnoty. Můj život byl teď tady, konečně jsem se někde cítil jako doma. Začal jsem dokonce pravidelně psát textovky domů, hlavně abych jim sdělil, jak spokojený teď jsem. Na oplátku mi psal i taťka a mamka, informovali mě o tom, co se děje doma, a ubezpečovali mě, že jsou rádi, že mi je dobře, že se nezlobí, a ať na sebe dám hlavně pozor. Lépe už mi být nemohlo. Dělal jsem si, co jsem chtěl, a ještě navíc jsem mohl zůstat v kontaktu se svou rodinou!

Díky našemu postavení ve škole jsme měli zaručenou pozvánku na všechny akce. Nebyli jsme nejstarší na škole, a přesto jsme se stávali jakousi legendou. Každý cítil čest, když jsme se objevili na jeho party. Nebyl jsem zrovna typ, co by se v tom vyžíval, ale my kluci jsme se podřídili Alishe, která party zbožňovala. Tolik mi připomínala Alici! Každým pohledem, gestem, nadšením pro oslavy. Možná proto mi tak rychle přirostla k srdci. Bylo to jako mít kousek rodiny tady u sebe.

Zrovna příští týden se koná jedna menší akcička, na kterou se chystáme. Alisha si vydupala, že se sejdeme u mě a pak se všichni dohromady vydáme tam.

„Čau, prcku,“ pozdravil jsme ji ve dveřích a ona mě žďouchla loktem do žeber.

„Nech si toho prcka, obře,“ zasmála se a vešla, v patách Cody a Neil.

„Tak jo, proč jsme se sešli tady?“ zeptal jsem se jí.

„Protože musíme naplánovat, kam vyrazíme o víkendu. Už jsem to zařídila s vašima rodičema,“ ukázala na Codyho a Neila. „Po tý party přespíme tady a v sobotu zajedeme do Seattlu.“

„Co tam?“ zeptal jsem se a kluci na mě nechápavě koukli. „Co je?“

„V sobotu hrajou Seattle Seahawks,“ zakroutil Neil hlavou, jako bych spadl z Marsu.

„A jo ták,“ pochopil jsem. „Zápas.“ No jo, kluci byli na americký fotbal jako udělaní.

Kluci nemohli pochopit můj nezájem o sport a vzali si do hlavy, že mě přeorietujou na tu správnou zábavu. Když myslí, že se jim to povede... Zasmál jsem se.

Vyrazili jsme společně na party, kde už to docela žilo. Alisha byla ve své živlu, zatímco my jsme usedli za bar a pozorovali jsme zábavu. Objednal jsem si už druhou cubu libre a rozhlédl jsem se po místnosti, abych našel Alishu. Seskočil jsem z barové židličky a vydal jsem se na obhlídku klubu. Procházel jsem mezi tancujícími lidmi, když jsem ji uviděl...

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Autor: Moshisha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Luke Black - 14. kapitola: