Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lucyl 4. kapitola

26.06.2010 (08:45) • Lucyl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 987×

„Líbí se ti tu? Už tě tu vidím podruhé za dva dny,“ usmál se Jacob. „Není Ti zima?“

„Ne, jsem v pohodě. Je tu pěkně.“ Koukla jsem se na moře s úsměvem.

„Asi bys měla něco vědět.“

„Ano?“ zvedla jsem obočí.

„Bella není moje holka,“ zašeptal.

Zarazila jsem se. Došlo mi, že není jeho holka, podle toho chování. Ale proč mi to říká? Vůbec jsem se na to neptala. Asi jsem musela vypadat zmateně, když se rozesmál.

„Dělám si srandu, tohle jsem ti původně říct nechtěl. Jen že bys měla vědět, že tahle pláž,“ rozhlédl se kolem, „je soukromá.“ Skončil pohledem zase na mě.

„Je soukromá?“ vykulila jsem na něj oči a začala někde na pobřeží hledat cedulku s nápisem SOUKROMÝ POZEMEK. Nikde jsem nic neviděla.

„Klid.“ Rozešel se se smíchem. „To neznamená, že bys tu nesměla chodit. Naopak, ty musíš,“ roztáhl úsměv.

„Já musím?“ Nechápavě jsem šla vedle něho.

„Ano, pod jednou podmínkou,“ řekl vážně.

Roztáhla jsem úsměv, zase nějaká podmínka. „No? Co tu bude tentokrát? Foťák nemám.“ Ukázala jsem mu prázdné ruce.

„Dáš mi tvoje číslo na mobil.“

Mírně jsem se zarazila a když vytáhl mobil z kapsy, asi to opravdu myslel vážně. Chvíli jsem na něj ještě hleděla, než si uvědomila, co se vlastně děje.

„A na co?“ Hloupá otázka.

„Abych ti mohl napsat,“ rozesmál se. Byla jsem trochu překvapená, ale číslo mu nakonec nadiktovala.

„Doufám, že se nedovolám někde na údržbu praček nebo tak.“ Oba jsme se začali smát a dál si povídali, co se dneska stihlo stát. Když jsme narazili na Bellu, nemohla jsem se nezeptat.já

„To tak rychle zmizela kvůli mně? Já byla právě na odchodu. Nechtěla jsem vás rušit.“

„Perfektně se vyhnula tématu.“

„O čem jste se bavili?“ Byla jsem zvědavá.

„O ničem, co by jí bylo příjemné. Jen mám o ni strach. Našla si totiž takového… divného přítele,“ řekl kysele. Musel žárlit.

„A ty jí máš rád, co? Prokoukla jsem tě.“ Píchla jsem mu prstem do paže a zarazila se. Měl je tvrdé jako kámen. Nechápavě jsem se na něj podívala. Musel mít svaly. A pořádné. Asi se taky aktivně věnuje nějakému sportu.

„Vadí mi to,“ přiznal se, „nejsem z toho vůbec nadšený.“

„Ale prosím Tě,“ mávla jsem nad tím rukou, „tak jí to přej. Vždyť na světě je holek. Nemusíš se bát, že bys přišel o nějakou životní lásku. Na to máš ještě čas.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála a upřímně mě překvapilo, že Bella zrovna Jacoba odmítla. 

„Kolik Ti je?“ ozval se po chvíli ticha.

„18.“ Přikývl.

„Proč?“ Pokračovala jsem.

„Jen mě to tak zajímalo.“ Nic není jen tak, ale dobře. Nestarala jsem se dál. Kdyby chtěl, řekl by mi to.

„Znáš tu někoho?“ Kopl do kamene před ním a koukl na mě.

„Jen Jacoba a Bellu,“ usmála jsem se na něj.

„Jak to, že tu neznáš nikoho jiného? Nikdy jsi tu nebyla jako malá? A zná tu někdo tebe?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „babička se tady přistěhovala, už celkem dávno. No a já tu byla jen jednou a to na skok. Takže pochybuju, že by mě tady někdo znal.“

„Nikdy jsem netušil, že tvoje babička má tak hezkou vnučku.“ Kompliment. Cítila jsem, jak jsem trochu zrudla. Koukla jsem se do země pod sebou a pozorovala si nohy.

„Ale ale, snad jsem tě nezaskočil?“ rozesmál se a cítila jsem jeho pohled na sobě.

„Bavíš se takhle s každou holkou?“

„Ne.“ Chvíli mlčel, než odpověděl.

Přikývla jsem a slyšela jsem, jak si povzdechl. Podívala jsem se na něj, asi pochopil, co mám na mysli.

„Byla to sázka s klukama. Viděli jsme tě u vody včera a vsadili jsme se, že dostanu tvoje číslo.“

Zvedla jsem obočí. Ano, přišlo mi divné, když má rád Bellu, proč to vypadá, že se snaží o mě. To vyřešilo můj problém, ale druhý hned nastal. Cítila jsem se mírně využitá a jako šašek. Zastavila jsem se a chvíli se na něho dívala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že si ze mě udělal jen srandu.

Stál tam a pozoroval mě, čekal na mou reakci.

„Aha,“ nadechla jsem se. Zapřela jsem v sobě veškeré emoce, „tak sázku jsi splnil. Buď rád.“ Usmála jsem se na něj a otočila jsem se. Vracela jsem se zpátky, odkud jsem přišla. Měla jsem vztek. Byla jsem blbec.

„Počkej!“ chytil mě za ruku a otočil na sebe. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Neublížil.“ Vysmekla jsem mu ruku a šla dál. Chtěla jsem být sama. A ano, ublížil mi. Trochu…

Když přišla babiččina kamarádka Berta, byla jsem domluvená, že zajedu do města nakoupit. Nakonec přišla až k večeru. Vzala jsem si teda klíčky od auta, nákupní lístek a vyrazila. Cesta autem proběhla v klidu. V podstatě člověk mohl usnout za volantem a nikdo by ho nesrazil.

Zaparkovala jsem na parkovišti před obchodem a vyrazila na nákup. Nikde jsem nespěchala. Neměla jsem moc náladu na to, poslouchat babičkovské řeči. Ještě pořád jsem byla naštvaná z toho rána. Ale moc jsem se nad tím nepozastavovala, jen by mi to pokazilo náladu.

U chladicích boxů jsem uviděla Bellu, s nějakým vysokým, bledým a docela pěkným klukem. Vypadal trochu napjatě. Zvláštní, jako by mu něco bylo.

„Charlie má rád ryby na másle,“ řekla mu a vzala máslo.

„Dobře,“ zašeptal, políbil ji do vlasů a objal kolem pasu. Bylo to hezké gesto. Naneštěstí vajíčka, které jsem měla koupit, byly hned vedle másla, tak jsem si pro ně došla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Bellu s úsměvem a vzala si vajíčka.

„Ahoj,“ nejistě se usmála a podívala se na toho kluka. V jednu chvíli na mě zíral a pak mi nevěnoval ani pozornost. Měl kruhy pod očima a výrazné rysy v obličeji. A nějak moc tmavé oči, ale to dělalo asi to světlo.

„Počkám na tebe v autě,“ řekl medovým hlasem, znovu ji políbil na čelo a odkráčel od ní pryč. Sledovala jsem ho jako zhypnotizovaná, ani nevím proč. Bella se za ním taky nejistě dívala.

„Asi jsem ho sem neměla tahat,“ řekla omluvně, jako by to byl nějaký hřích. Zřejmě mi to chtěla vysvětlit, ale vůbec jsem to nechápala. Jen jsem se na ni nechápavě podívala.

„Proč bys nemohla jít nakupovat se svým klukem?“ Vypadlo ze mě, ale asi jsem to neměla říkat.

Jen se na mě podívala a pokrčila rameny. Odkráčela pryč. Chvíli jsem tam ještě stála a nic nechápala. Pak jsem se vzpamatovala a dokoupila zbytek věcí na seznamu. U pokladny jsem zaplatila a s taškou jsem spokojeně šla k autu. Dávno jsem už zapomněla na podivné chování Belliného kluka. Venku už byla tma a svítily lampy. Vanul čerstvý, překvapivě teplý větřík a díky světlu z obchodu jsem viděla, až k autu.

Ještě se mi nechtělo domů a uvažovala jsem, kam bych mohla jít. Normálně bych šla za Jacobem, ale neměla jsem důvod. Půjdu teda domů, bude to nejlepší. Najdu si tam nějakou zábavu a bude dobře. Sedla jsem do auta a pomalu vyjela z místa, když se přede mnou objevilo stříbrné Volvo. Dupla jsem na brzdu a proklínala jsem toho blbce, co sedí za volantem. Snad musel vidět, že vyjíždím.

Nenávistně jsem koukla do auta a viděla tam toho kluka od Belly. Ten kluk je nějaký divný. Připadal mi čím dál tím víc divnější a to jsem ho viděla jen dvakrát.

Provrtal mě pohledem, jak kdyby mě chtěl zabít a zmizel s autem. Ještě mě bude obviňovat z toho, že on neumí řídit. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pomaličku popojela, jestli se náhodou nechce vyřítit nějaký další hlupák. Když jsem si byla jistá, že mi žádné nebezpečí nehrozí, vymotala jsem se z parkoviště. Cestou jsem ještě viděla, jak nasedá Bella do toho stříbrného Volva a upřímně ji litovala. Doufám, že ji nezabije.

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lucyl 4. kapitola: