Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 19. kapitola

03.05.2013 (21:45) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1272×

Skočila jsem po Deanovi a srazila jsem ho hrubě na zem. Dopadli jsme čelem k sobě, oba dva strnulé obličeje. On šokem, já zápalem boje. Dean měl ale bleskové reflexy, takže se mým zaťatým pěstem ihned úspěšně bránil. Snažila jsem se, co to jen šlo, udeřit ho do jeho arogantního zlověstného obličeje, ale vůbec se mi nedařilo, což mě značně uvádělo do rozpaků a ještě větší bojové nálady. Dean využil mého plného soustředění na alespoň jeden dobře mířený úder a přetočil se nahoru, načež mě obratem zalehl. Mlela jsem se pod ním jako uvězněný had, a protože jsem měla daleko větší sílu než on, přeprala jsem ho. Shodila jsem ho jednoduchým švihem ze sebe, až odletěl dva metry ode mě a po podlaze dojel k posteli, o níž se s hlasitým bouchnutím zastavil. Hned se z toho ale kupodivu vzpamatoval a vyskočil na nohy, jenže to už jsem stála u něj a moje pevná pěst se blížila k jeho obličeji. Hlava mu padla na stranu, jak jsem ho udeřila do tváře. On se té ráně ale vysmál.

„Máš ránu jako holka,” neodpustil si svoji vtipnou poznámku a smál se mi dál. To mě samozřejmě rozzuřilo ještě víc, až na pokraj příčetnosti. Nesměla jsem si ale dovolit přepadnout přes hranu, protože jsem mu přece jenom nechtěla způsobit nějaká vážná zranění. Pouze ho tak pofackovat. Popadla jsem ho za triko a smýkla jsem s ním zas na druhou stranu. Tentokrát mu to trvalo o něco déle se zvednout. Absolutně rozzuřená jsem se k němu blížila, abych mu ještě jednu vrazila a tím tak alespoň mírně vyrovnala naše účty. Vtom ale přede mě vytasil nůž stále pokrytý otrávenou krví, avšak již zaschlou. Okamžitě jsem se zarazila. To dokázalo srazit můj hněv zase na únosnou hranici. Šklebil se na mě s nebojácným pohledem a teďka se nebezpečně přibližoval on. Automaticky jsem couvala dozadu. Krev mrtvého muže už ne...

„Mohl bych říct, žes mě napadla, což jsi udělala, a já tě pak v sebeobraně zabil, což právě dělám. A bude alespoň po jednom problému,” promlouval ke mně s děsivě zastřeným hlasem a vážně mi tím připomněl nějakého filmového psychopata. Asi na tu televizi koukám fakt moc často. Jestli tohle přežiju, omezím to.

„Já myslela, že mě chceš nechat trpět,” chytala jsem se záchranných stébel, protože jsem vážně znovu tu krev okusit nechtěla. Cokoliv jiného než tohle.

„Taky že jo,” utvrdil mě v tom nadšeně, když jsem najednou zarazila o postel. Netušila jsem, co dělat. Zmocňovala se mě panika a zoufalství. Ani za nic jsem nechtěla narazit na tu krvavou čepel. Jenže to bylo buď a nebo. Zvláštní, jak mě ten hněv rychle přešel, když mi šlo opět o kejhák. Zhluboka jsem se nadechla, zaťala jsem svaly a vrhla jsem se na něj. Zase jsme se zapletli do boje, přičemž jsem si dávala ohromný pozor na svoje výpady. Cíl jsem měla jediný – odzbrojit ho. On se ale uměl ohánět víc než dobře. Bylo dobře poznat, že měl s rvačkami s nadpřirozenými bytostmi četné zkušenosti, které ho řádně vycvičily. Když zrovna vystřelil pravou rukou s nožem vstříc mému zocelenému tělu, duchapřítomně jsem ho popadla za zápěstí a pokoušela jsem se mu zbraň vyrazit, jenomže on mě znenadání popadl a v nějakém mně neznámém chvatu se dostal za má záda, a jak mi zkroutil prudce ruce, povolila jsem v naprosto nepochopitelné reakci stisk, takže jsem měla čepel rázem pod krkem. Vyděšeně jsem ho chytla za předloktí a zhluboka jsem dýchala, když jsem se snažila se uklidnit z téhle divoké bitky.

„Tohle mimochodem taky není moc lidský,” poukazoval na můj um, ke kterému mi dopomohli ve Volteře.

„Alespoň něco bylo ve Volteře k něčemu,” zahučela jsem přiškrceně pěkně pokorně. Vtom se se mnou začal kamsi otáčet, takže jsem poslušně postupovala s ním. Nakonec jsme stáli před zrcadlem, kde jsem viděla nás dva v tom finální chvatu. Deanovi tekla ze rtu krev a na obočí měl menší tržnou ránu. Já jsem vypadala nadmíru rozrušeně. Oči mi zčernaly a nosní dírky se mi viditelně rozšiřovaly a zase stahovaly, jak jsem se neustále klidnila z toho rychlého boje. Navíc to bezprostřední ohrožení mi ke zklidnění taktéž nepřidávalo.

„Podívej se na sebe. Seš jenom pitomý dvounohý zvíře, který má pěknou lidskou schránku,” ponoukal mě podmanivě, abych ho bez nějakého cukání poslouchala. No, to bych udělala stejnak, když mi držel nůž na krku.

„Ty seš akorát sprostej vrah, kterej se vymlouvá na to, že je to jeho práce,” vypálila jsem ze sebe spontánně a drze, což se mi jevilo jako průšvih, bohužel, až po vyslovení. Dívala jsem se na něj v odraze zrcadla velice obezřetně a sledovala jsem, jak se jeho čelisti tvrdě napjaly. Nikterak jsem ho tím nepotěšila. Zvedl v obraně ramena a tím mi současně víc přitiskl nůž na kůži. Ihned jsem se postavila na špičky, abych tomu zamezila a tím pádem jsem se plně opřela o jeho tělo.

„Však ty sama nejlíp víš, jaká seš zrůda,” zašeptal mi jedovatě do ucha, přičemž se mi nosem probíral ve vlasech, aby mi to mnohem víc znepříjemnil. Pak mě od sebe odstrčil, a protože jsem stála na špičkách, nestihla jsem to vybalancovat a přistála jsem na zemi. Dean zahodil nůž na stůl, odkud ho původně vzal, a odporoučel se do koupelny, kde za sebou práskl dveřmi. Zanedlouho nato jsem uslyšela zvuk tekoucí vody, která dopadla na pružný měkký povrch. Oplachoval si obličej. Pak jsem zaslechla šustění látky o ten samý povrch, takže se zřejmě vysvlékl. Jestli si chtěl zkontrolovat poválečná zranění, či se jen omýt, dál jsem nad tím již nedumala, jelikož jsem se ponořila do své mysli.

Za celou tu dobu jsem se nezvedla ze země. Docela mi to vyhovovalo. Předešlé události mnou poněkud otřásly, takže bylo fajn mít pevnou půdu pod nohama. Zatímco jsem se tiskla k podlaze a mírnila svoje obrovské rozhořčení, dotčení a ukřivdění, rostla ve mně neutišitelná potřeba ukončit to příkoří, ve kterém se Dean tolik vyžíval. Anebo alespoň ukázat, že je ke mně tolik nespravedlivý a lživě mě obviňuje. No, anebo to skončit jednou provždy, poněvadž jsem vskutku pociťovala, že se nacházím na hraně. Napadla jsem ho, přestože jsem si po útěku z Volterry slíbila, že nikdy žádnému člověku neublížím. On mě dokázal natolik rozhodit, že jsem se neovládla a pustila jsem se do něj.

S hutnou rozhodností jsem se vysápala na nohy a pokračovala jsem místností ke dveřím koupelny. Po cestě jsem sebrala ze stolu Deanův zahozený nůž a důmyslně jsem si ho strčila za záda. Nepatrně jsem pootevřela dveře od koupelny a nahlédla jsem dovnitř. Spatřila jsem Deana svlečeného do půl těla, jak si ošetřuje právě utržené rány. Nevšiml si mě, a tak jsem si nechala ještě chvíli na rozmyšlenou, přičemž jsem očima Deana obezřetně sledovala. Koupelna se za těch pár minut zaplnila všudypřítomným typickým železitým odérem krve, kterou jsem měla tu čest ochutnat. Teprve teď jsem si uvědomila, že jeho životodárná tekutina chutnala oproti těm ostatním, co jsem za svůj život okusila, až příliš odlišně. Každá krev skýtala různou škálu chutí a vůní, ale ta jeho byla speciální. Výjimečná. Nejspíš kvůli jejich poslání ničit zlo. Třeba byli požehnaní nebo tak něco. Co já vím. Andělé existují, tak proč ne i ty věci okolo. Každopádně jeho chutnala božsky, zato ta Samova byla něčím zkažená. Jinak jsem si to nesvedla vysvětlit.

To rudé aroma se mísilo se vzduchem především proto, že Deanovi silně krvácela rána na boku směrem k zádům mezi žebry. Pro samotné ošetření docela nepřístupné místo, což jsem viděla na vlastní oči. Dean kroutil ruce, jak mu to dovolily, ale moc mu to nešlo. Rozezleně zahodil zakrvácený ručník na umyvadlo a zaměřil se na pobitý obličej, kvůli mně. Vyšel z toho ale pouze s rozseknutým spodním rtem a roztrženým obočím, což pro něj mohl být vlastně úspěch. Přece jenom jsem měla větší sílu, ale on to byl zkušený rváč, takže šance nebyly až tolik nevyrovnané. No, a já navíc po tom všem. Můj stav zdaleka nedosahoval vrcholné formy. Když jsem se dostatečně vynadívala na jeho pobitý obličej, přesunula jsem zvídavé oči o něco níž. Na to, co jsem jaktěživ neviděla. Teda jo, v televizi pořád pobíhali polonazí muži, jenomže to jsem omezeně sledovala skrz televizi, v níž se mnohé ztrácelo. Ve skutečnosti se v ní ztrácelo daleko víc, protože vlastním poloupířím očím se nic nevyrovnalo.

Pojednou jsem ucítila nebývalou horkost ve tvářích, akorát jsem netušila proč to. Asi ten pohled na obnažené, vypracované, pevné, mužské svaly, které byly poznamenány mnoha drsnými boji. Deanovo tělo vypadalo jako jedna velká kronika, v níž se nějak zapsala každá jeho bitva. Soustředěně a nepřítomně jsem přejížděla očima po každičkém záhybu jeho nahého těla, a až když jsem došla zpět k jeho obličeji, všimla jsem si, že do mě zabodává tvrdé zelené oči a asi usilovně dumá nad tím, na co to civím.

„Na co tak zíráš?” vyslovil nahlas, nechápavě a znechuceně, což mě zcela probralo. Svou poloupírskou rychlostí jsem vystřelila k němu, abych se mu postavila za záda a přiložila mu čepel k nechráněnému krku. Jak on na mě, tak já na něj. Zaskočilo ho to, a to maximálně. Strnul v překvapené postoji a pichlavým, vyloženě nasraným pohledem, mě pozoroval v odrazu.

„Chceš mě zabít? Nebo si ještě kousnout?” přeptal se mě s výsměchem a velice hrdinsky se zašklebil, ale nevyhnul se tomu pokřivení způsobenému přímým ohrožením. Kupodivu mi tohle postavení nepřivedlo kýženého pocitu. Pořád jsem se cítila dost mizerně. „Na to nemáš,” popichoval mě s určitým záměrem, který jsem chápala, ale který neměl žádný význam. Vůbec jsem mu nechtěla ublížit, avšak by si to za to všechno, co mi provedl, bezesporu zasloužil. Zachránil mě a to smazalo všechny jeho mínusy, které u mě za takovou krátkou dobu nasbíral. Kdyby mě skutečně považoval za takovou zrůdu, nedal by mi svou krev. Neudělal by to ani kvůli Samovi. Na to se mezi nimi odehrálo moc špatných věcí. Poznala jsem to, cítila jsem to. Visela nad nimi hustá temná mračna. Jestliže bych pro něj představovala to všechno, co mi dával tolik okatě najevo, využil by téhle jedinečné příležitosti a skoncoval by to se mnou.

„Mám, nemám. Jak jsem řekla, nechci ti ublížit. Jen chci, abys viděl, že z nás dvou tu nejsem já ta zrůda,” promlouvala jsem k němu chladným hlasem protkaným přesvědčením a vítězstvím. Protože jak jsem mluvila, jeho obličej tuhl a tuhl, což mě pouze v mém názoru usvědčovalo. Nakonec do mě uvrtal svůj pokořený pohled a snažil se ovládnout svoje rozčarování, protože se mu až nepřiměřeně rozhýbala hruď a on určitě nechtěl přijít k úrazu, který mu momentálně hrozil.

Ještě jsem na něj chvíli soustředěně hleděla a opětovala mu jeho zlověstný pohled, když jsem sejmula čepel z jeho staženého krku, na němž mu vyskočila tepna. Zaznamenala jsem tu proudící krev v jeho žilách, která ke mně promlouvala, ale nic to se mnou naštěstí neudělalo. Nedostala jsem žízeň, ani jsem si znovu nevybavovala její chuť. A nebylo to ani tím, že se v ní mísil divoce rozpumpovaný adrenalin. Bylo to psychického rázu.

Ruku i s nožem jsem spustila k tělu a spokojeně jsem kráčela pryč. Měla jsem to za uzavřenou věc, protože Deanův obličej tomu napovídal dost jasně. Ale zmýlila jsem se. Dřív než jsem se nadála a vzpamatovala se z toho opojného pocitu sebeprosazení, stála jsem natisknutá na studené kachličky a z druhé strany se na mě tisklo Deanovo holé tělo. Zaskočeně jsem se na něj dívala a v oblasti břicha jsem krátce pocítila špičku onoho nože, který jsem pořád třímala v rukou, ale mou ruku ovládalo Deanovo sevření mého zápěstí. Teď jsem byla úplně stejně šokovaná jako on před malou chvilkou. Hodně nepříjemný pocit.

„Tak hele, Sněhurko. Ujasníme si to. Já jsem lovec a ty seš přesně to, co já najdu a zabiju. Nevim, jak si to ten tvůj chorý mozek představuje, ale takhle to normálně fakt nefunguje. Nechytám upíry, vlkodlaky, duchy, démony a všelijaký namyšlený bohy, abych se jich ptal, jak se maj a jestli si občas nedaj zákusek z lidského masa. Prostě jdu a odkrouhnu je. Takže můžeš bejt ráda, že ještě pořád dejcháš,” vyříkával si se mnou, ostře a vyčítavě, aby ve mně zase vyvolal ten nicotný dojem. Vyvolal ve mně ale znovu tu otázku, na niž jsem zatím nedostala odpověď. A já ji fakticky hodlala získat, i když by to mohlo být hodně nebezpečný.

„Tak jsi mi neměl dávat svou krev!” namítla jsem mu na to rozhořčeně, protože tyhle výměny názorů začínaly být přinejmenším popudlivé, jelikož se motaly pořád kolem toho samého. Už jsem z toho měla hlavu naprosto rozhozenou a zmatenou.

„Dal jsem ti ji, protože seš zřejmě nějaká zasraná výjimka!” ulevil si a najednou z jeho tváře vymizelo veškeré napětí, zloba a znechucení. Vypadal zničehonic absolutně příčetně a docela krotce. Byl pryč tamten Dean, který mě nenáviděl do morku kostí. Vycházelo mu to zevnitř. Cosi se v něm zlomilo a sesypalo se do nejzazší části jeho nadmíru složitého vnitřku.

„Cože?” vystřelila jsem ze sebe konsternovaně, i když jsem to v podstatě chápala. Nebylo na tom nic nesrozumitelného, až na to proč. Stejně jsem to od něj chtěla slyšet nahlas.

„Sam měl pravdu,” zabrblal vynuceně s určitým dotčením a zatnul čelisti, když si zase uvědomil svůj přešlap. Následně mě s tichým povzdychnutím pustil a odstoupil o krok dozadu, aby mi dodal kousek osobního prostoru. To vzájemné narážení prudce se vzdouvajících hrudníků už ho asi bolelo. A tak obě dvěma aspoň umožnil se uklidnit. Jenže zrovna tímhle mi daleko víc rozvířil už i tak roztržité myšlenky. Přesto všechno se ale na povrch dralo jedno jediné přesvědčení. Poté, co to vyslovil, si konečně přiznal pravdu o mně, kterou dosud nechtěl ani omylem propustit ven. Jenomže situace už se natolik vyhrotila, že tu bariéru snadno překonal.

Zaujatě jsem na něj zírala a čekala jsem, jestli nebude náhodou pokračovat. Rozpačitě po mně střílel zběsilýma očima, protože to přiznání nešokovalo pouze mě. Pootvíral na prázdno ústa a občas se kousl do rtu, když ho asi napadlo něco, co by raději mělo zůstat nevyřčené.

„Nepřipouštěl jsem si to a ani jsem vlastně nechtěl. Sam ale už od začátku věřil, že nejseš nebezpečná a že ti může věřit. Nemohl jsem ho nijak přesvědčit, protože on má fakticky v tomhle ohledu dobrou intuici. A když něco, tak mi předhazoval tu věc s Amy. No… taky jsem nakonec přišel na to, že jeho přesvědčení je správný,” svěřil se mi, čímž během jeho řeči moje čelist klesala níž a níž.

„Tys to všechno dělal jenom kvůli bratrskému sporu?” přebrala jsem si to po svém. Sklopil oči na moment dolů, což mi dalo jasnou odpověď.

„Ale po té… záležitosti s Cullenovými jsme si oba dva mysleli, že jsme se spletli,” bránil se výmluvně a odstoupil o další kousek, protože se nejspíš domníval, že bezprostřední blízkost mé osoby je teďka velice ošemetná. Beztak jsem tolik konsternovaná, že bych se na nic nezmohla. Tohle trumflo absolutně vše.

„Od začátku jsem si myslela, že seš idiot, a je to fakt pravda!” zakončila jsem tuhle absurdní, šokující konverzaci a prchla jsem do vedlejší místnosti, abych se mohla uklidnit. Zírání do jeho omluvného obličeje by mi v tom ani trošku nepomohlo, ba naopak. I když jsem chtěla slyšet čistou pravdu, zasáhlo mě to víc, než jsem se domnívala, a hlavně jinak, než jsem počítala. Cítila jsem se prostě ukřivděně. On se ke mně tak příšerně choval akorát kvůli tomu, že měl s bratrem rozdílný názor, který Deana nepřiměřeně iritoval a neměl si to kde vybít, pouze na mně. 

Jenže Dean asi nesouhlasil s mou oddychovou přestávkou, protože jsem ho měla vzápětí za zády. Tentokrát měl na sobě už oblečené tričko alespoň. Začínalo to být víc než náročné. Zhluboka jsem se nadechla a otočila jsem se na něj, abych si vyslechla to něco, co mi toužil neodkladně říct, když za mnou tolik pospíchal.

„Omlouvám se, jasný? Nechoval jsem se zrovna nejlíp, já to vim. To s tou krví bylo nejmenší, co jsem mohl udělat,” omlouval se mi, ale já jsem to nesvedla překousnout tak lehce. Nelíbil se mi, ani jaký měl přístup. Takový automatický a neosobní.

„Mohl bys bejt chvíli zticha?” nařídila jsem mu nekompromisně a podpořila jsem to důrazným výrazem v obličeji. Povzdechl si a přikývl. Stejně jsem to nevydržela a nechala jsem na povrch vyplout to pobouření, které mi tím odhalením svého chování způsobil. Připadala jsem si až příliš ublíženě na to, abych mlčela. „Já tu tvoji omluvu neberu, jasný?” napodobovala jsem přitom jeho postoj, aby pochopil proč. „To bych raději, aby ses ke mně choval pořád tak hnusně, než abych věděla, že ses ke mně choval tak hnusně jenom proto, protože jsi na truc nesouhlasil se Samem!” ujasnila jsem mu, načež se mu v obličeji usadil provinilý výjev záhy prostřídaný zostuzením.

„Všechno ale počítat nemůžeš!” připomněl mi snaživě, abych snad do toho nepočítala i to krvavé mučení. Nepočítala jsem to, protože to onehdy vypadalo vážně proti mně, ale beztak to mému rozčilení nijak neulehčilo.

„Měl by sis nejdřív všechno vyříkat s bratrem, aby sis to nemusel vybíjet na ostatních!” odbyla jsem jeho snahu a vyčítavě jsem k němu vysílala hutné vlny, aby definitivně pochopil, že tenhle rozhovor právě skončil. Sice mi to přišlo samotné dost blbý, ale přesto jsem nohy nechala odchvátat zpět do koupelny, kde jsem za sebou potichu zavřela a kde jsem měla spásnou chvilku samoty a klidu. I mně začínalo připadat ujetý tohle odcházení do koupelny, když se něco odehrálo, ale nebylo se kam jinam schovat. No, alespoň já jsem ven odejít nemohla, na rozdíl od Deana. Kéž by ho to napadlo a on se odporoučel pryč. Za to bych mu byla vážně vděčná. Počkat, to asi těžko, když mě takovou dobu šikanoval jenom kvůli neshodám s bratrem.

Tímhle se ta lavina dovalila. :D Od téhle doby se to bude zlepšovat. Příště se opět vrátíme k problému s gardou, ale pořád to bude jen Dean a Bella. 

Příšerně moc Vám děkuju!!! Jste naprosto úžasní čtenáři! x)) Děkuju. :-* 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 19. kapitola: