Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 16. kapitola

Stephenie Meyer


Lovec vs. Predátor - 16. kapitolaWinchesterovi se nepohodnou, což pro Bellu nedopadne nijak dobře...

V tichosti jsem ležela na posteli a pozorně jsem naslouchala těm dvěma, kteří diskutovali o tom, jestli jim teda lžu nebo ne. Střádala jsem zatím poztrácené síly, jež jsem vyplivala společně s tou krví, která ze mě ještě před chvílí nechutně tryskala ven. Chtěla jsem se totiž vložit do toho jejich horlivého rozhovoru, ale se svým slabým hláskem bych to vskutku nesvedla. Ani by si mě nevšimli. Na jazyku mě trápila jedna jediná otázka, ale zato ta nejdůležitější.

„Mohl bys alespoň zkusit pomyslet na to, že jsme se možná unáhlili a něco jsme fakt úžasně podělali?” upozornil Sam netrpělivě a mračil se na svého omezeného bratra, který si pořád vedl tu svou.

„Co bysme mohli podělat tím, že jsme zlikvidovali pár upírů?” Dean stále odmítal brát mě a Sama vážně. Jenom ta jeho pravda byla správná. Sam nad tím akorát urputně kroutil hlavou, jak bratrovy zaslepené řeči nedokázal vstřebat. Kdyby ho alespoň donutil se nad tím třeba byť na tři sekundy zamyslet, to by byl fakt výkon.

„Pět upírů a jednoho místního doktora, který pomáhal lidem dnes a denně,” nevzdával se Sam a vypadal víc než odhodlaně mu to do té zabedněné hlavy nacpat. Vycítila jsem z něj jistý odpor, který v sobě již nějakou tu dobu dusil. Stále jsem nechápala, proč se mě zastával. Co v tom přesně bylo. Každopádně Dean mě s tím svým zatvrzelým přístupem deptal a zraňoval zároveň. Vyčetla jsem z něj, že ke mně cítil silnou nevoli hraničící až s nenávistí, a tak nějak mě to mrzelo. Vždyť k tomu neměl důvod. Na druhou stranu jsem k němu cítila víceméně to samé, takže jsem neměla proč se cítit ublíženě.

„Najdou si novýho,” odvětil Dean nevzrušeně a bez zájmu. Sam akorát rozhořčeně zafuněl a obličej mu nebezpečně zbrunátněl. „Ty máš na všechno odpověď a se vším seš hned hotovej, co?” vyjel Sam po Deanovi nabroušeně a pichlavé oči měl stejně ostré jako hlas. Jejich rozhovor začínal nabírat na obrátkách.

„Znáš mě, brácho,” prohodil Dean s jízlivým úšklebkem a do hlasu se mu vmísil náznak posměchu.

„Správně, brácho,” odsekl mu na to Sam a provrtával ho zlostným pohledem. Dean se opět pouze zašklebil. V Samovi se hromadil potlačovaný vztek a neměl daleko k tomu, aby ho vypustil ven. Stačilo mu hrozně málo. Těžko říct, jestli ho chtěl vůbec tlumit v sobě. Tvářil se spíš, že ho hodlal s plnou parou vypustit ven.

„Tak to bys mohl pochopit, že se o tom se nemá cenu bavit,” upozornil ho Dean, což očividně Sama nakoplo. Zhluboka se nadechl a spustil:

„Já vím, proč tohle všechno děláš, Deane!” nahodil bratrovi udičku a ten se na něj zprvu nechápavě zadíval, než se na ni dobrovolně chytil. Nešlo o to, že by ho přemohla snad zvědavost, nýbrž o nutkavou potřebu si vyměnit názor se svým vzpurným bratříčkem. Sam nasadil neprostupný výraz, u kterého mu občas vzteky cukaly některé svaly, aby Deanovi ukázal, že je připravený. Tohle bude lepší jak televize...

„A co dělám?” hrál si Dean na nechápavého, ale já jsem moc dobře slyšela, jak mu u toho srdce nezvykle poskočilo. Moc dobře věděl, co měl Sam na mysli a kam tohle směřovalo. V ten moment mě vážně hodně začala zajímat jejich konverzace.

„No tohle! Zpochybňuješ můj úsudek. Moji intuici! Seš rozhodnutej, že je Bella zrůda a přitom k tomu nemáš žádnej pádnej důvod! Chceš udělat to, co děláš vždycky. Zabít a jít dál, ale co když je to tentokrát jinak? Všechno vidíš jenom černobíle, ale takovej svět není, Deane!” rozvášnil se Sam divoce a šlehal kolem sebe blesky, které si pokaždé našly ten jediný správný cíl.

„A ty nemáš žádnej pádnej důvod věřit, že to je jinak!” prskl Dean už taktéž pobouřeně. Vůbec se mu nelíbilo, s čím to na něj Sam vyrukoval. 

„Já už ti znova nedovolím udělat nějakou hloupost!” sliboval Sam s velice vážným tónem, z kterého přímo čišelo pevné rozhodnutí. Hraničilo to až s mrazivým varováním. Dean se při té jeho větě bojovně narovnal a zatnul čelisti. Hodlal si svou pravdu stůj co stůj obhájit. 

„Co kdybys mi přestal pořád předhazovat to s Amy?” zavrčel Dean a věnoval Samovi jeden dlouhý, nesouhlasný pohled plný nefalšovaného dotčení. Poznala jsem, že se Sam dotkl jeho citlivého místa.

„Neznamená, že když jsem řekl, že chápu, proč jsi to udělal, tak že s tím souhlasím! Amy byla moje kamarádka a tys ji za mými zády prostě zabil, a tos neměl.” Poslední slova Sam podivně zašeptal, až mně z toho přejel mráz po zádech. Konečně jsem pochopila, co se to mezi nimi dělo. Proč se kdo jak choval. Zajisté jsem Samovi připomínala Amy, ačkoliv nevím kdo, či spíš co, byla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nezklamalo, ale zároveň jsem té Amy byla vděčná, protože bez její smrti bych já už pravděpodobně taky dávno nedýchala.

„Už by ses přes to mohl přenýst. Fakt by mi nevadilo, kdybych přestal poslouchat tyhlety vyčítavý kecy,” brblal Dean nespokojeně, ale přesto jsem z něj vycítila, že se kvůli tomu cítil provinilý. Sam uhodil přesně hlavičku na hřebíček. Ono to bylo tak nějak vzájemné. Stejná událost, dva různé názory, ale oba dva si o nich mysleli, že ten jeho je oprávněnější. 

„Tak to sis měl rozmyslet dřív. Přestanu ti to vyčítat, až ti to odpustim, ale to se asi těžko stane, když jsi mi zabil kamarádku, která kvůli mně zabila vlastní matku!” zařekl se Sam se zlobou v očích, které se mu teď značně leskly. Hněvem i lítostí. Dean při posledních slovech zkoprněl a nasucho polkl. Dlouho si vyměňovali nicneříkající pohledy, až se nakonec Dean odtrhl a nevěřícně se usmál. Byl v tom ale takový podlomený nádech, který skutečně působil žalostně.

„Není můj problém, žes nikdy nebyl schopnej si najít normální lidskou holku,” zakončil Dean hodně drsnou větou. Nemusela jsem absolutně chápat mezilidské vztahy, abych pochopila, že tohle bylo fakt dost hnusný. To jsem brala jako podpásovku i já, natož potom jeho bratr. Sam se prudce nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak stiskl silně čelisti k sobě. Vyrazil nepotřebný vzduch z nosu a rty se mu svévolně cukaly chvíli co chvíli. Viděla jsem na něm to, jak ho Deanova věta zlomila. Dean se na něj raději nedíval, protože moc dobře věděl, že vážně hrubě přestřelil. Sam se nakonec rozhoupal, popadl bundu ze židle a vystřelil ven. Dean si vzápětí nato dlouze oddychl. Ne úlevou, ale beznadějí.

„Seš kretén,” zhodnotila jsem předešlou situaci, jelikož jsem měla takové neodkladné nucení se Sama morálně zastat. I přes to všechno. Sam na mě asi velice zapůsobil, jinak si to nedokážu vysvětlit. Dean ke mně stočil nepříčetný pohled, načež mi došlo, že bych určitě udělala líp, kdybych mlčela. Nasupeně přispěchal k posteli, ze které mě násilně vytáhl, a dotáhl mě k židli, na kterou mě hrubou silou posadil. Ani na vteřinu jsem se mu nevzpouzela. Energii jsem si raději uschovala na důležitější chvíle. Trochu déjà vu, ale alespoň mě zase netahal za vlasy.

„A hele, neodešel právě tvůj páníček pryč?” podělil se se mnou o svůj závratný vtip, načež jsem reagovala připitomělým teatrálním úsměvem a hraným smíchem. Oboje jsem ale nechala téměř okamžitě zmizet, kdyby mu nedošlo, že to byla ryzí ironie. O to drsněji mě následně přivázal k židli, mezi čímž jsem čekala, co se bude dít. Podle toho nevlídného výrazu si na mně zřejmě chtěl vybít zlost.

„Však já z tebe pravdu dostanu!” pronesl nadšeně se zřetelnou nedočkavostí. Pochopila jsem, jak to myslel, ale i tak mě to ze židle nezvedlo. No, i kdybych mohla, tak nějak mi to bylo absolutně jedno. Ať si se mnou dělá, co mu přijde za vhodné. Možná když nebudu podávat kýžené reakce, tak ho to přestane bavit. Snad...

„Pravdu už jsem... řekla,” namítla jsem mu na to bezbarvě a sledovala jsem jeho jiskřící pohled, když se přiblížil ke stolu s noži a otrávenou krví.

„Dostanu z tebe i to, co nevíš,” vyhrožoval mi zákeřně, ale pro mě to stejně nemělo sebemenší váhu. Zasloužila jsem si trpět za to, co jsem zavinila. Patřilo mi to, tentokrát ano. Dean si důkladně a okatě namočil středně velký nůž do sklenice s krví a otočil se na mě s docela zvláštním výrazem. Děsivý a směšný zároveň. Nijak jsem neodpovídala, akorát jsem ho s vlažným pohledem sledovala. Nebudu mu to zpříjemňovat, aby si to užíval ještě víc.

„Takže…” načal svůj druhý výslech a schválně si pohrával s nožem v ruce. Nehnulo to se mnou. Dlouze jsem zírala před sebe a moje mysl se znovu zaobírala Edwardem. Nic jiného mi už nezbylo...

„Zabili jste i Edwarda?” vypadlo ze mě nečekaně. Vyvalila jsem oči a zaměřila je na Deana. Potřebovala jsem to vědět, ať měla být odpověď jakákoliv. Rozhodně to nemůže být horší než nevědět, na čem jsem.

„Toho tvýho upířího prince?” vyptával se mě s tím jeho domnělým vtipem, ale ve tváři si držel netečný výraz. Nenechala jsem se tou jeho otázkou vyvést z rovnováhy. „Je na seznamu,” pokračoval sám, když jsem nijak nespolupracovala. Ulevilo se mi, a to až nezdravě moc, protože přece jenom přišlo o život mnoho mně blízkých. Když mi jeho slova zazněla podruhé v hlavě, uvědomila jsem si jejich pravý význam a především důsledky. Rozesmála jsem se. Nemohla jsem se zbavit toho šíleného psychopatického smíchu, který skvěle demonstroval moji duševní nerovnováhu, což se do stávající situace vyloženě hodilo.

„Co je tu k smíchu?” dožadoval se Dean důrazně, když nepobíral důvod mého děsivého chechotu.

„Nechápeš? Na seznamu... jste hlavně vy dva,” uvědomila jsem ho s potěšením a nemohla jsem se dočkat jeho odezvy. Užívala jsem si, jak se jeho drsňácký obličej pomaličku změnil nakrátko v zastrašený a pak na hraně bezstarostný, což beztak pouze prozrazovalo jeho nervozitu.

„Rychlejší vyhrává,” předstíral Dean klid a pohodu, ale oči měl chaotické. Teď jsem se do nich dívala se vší radostí a opravdu mě to velice uspokojovalo.

„Edward je velmi rychlý,” dodala jsem k jeho komentáři, čímž jsem ho ještě víc postrašila, ale zahrál to hodně dobře, aby to na něm nebylo znát. Pokrčil rameny a strnule se pokřiveně usmál. Každičký milimetr jeho těla vyzařoval nejistotu a obavy z toho, co jsem mu právě naznačila. Z jeho nitra vycházelo totéž. Stejně vykouzlil zase ten neoblomný výraz a naklonil se ke mně, aby pokračoval v tom, co načal.

„To my taky,” namítl přesvědčeně a gestem neopomněl poukázat na nemožnost vejít nadpřirozeným bytostem dovnitř, díky čemuž se určitě cítil zase v bezpečí. No, zcela jistě tu nebude trčet do konce svého života. Tímhle ale Dean vyhrál další slovní přestřelku. Jenže on měl na všechno vždycky pohotovou odpověď. Nejspíš ho ani nešlo umlčet.

„Takže…” navázal tam, kde jsem ho přerušila.

„Takže?” zopakovala jsem bleskově s ledovým klidem a značnou provokací. Teatrálně se na mě usmál, ale okamžitě potom se opět začal tvářit kamenně, abych pochopila, že to nebylo vtipné. Taky že to vtipné být nemělo, alespoň ochutnal vlastní medicínky.

„Odkud žes to utekla?” ptal se rázně a nekompromisně.

„Volterra,” poslušně jsem odpověděla. Neplánovala jsem mu cokoliv zatajovat nebo mu snad lhát. Říkala jsem pravdu od začátku, takže jsem v tom pouze pokračovala. Jak s tím naloží, je na něm a jaké to bude mít důsledky, to přesně není můj problém.

„Kde je Volterra a co se tam děje?” zahrnoval mě dalšími otázkami. Na chvilku jsem nad tím přece jenom zaváhala. O tom, co se děje ve Volteře, nepovolaní nesmí nic vědět. Ušklíbla jsem se nad tím, že teď to mám v rukou já. Záleželo na mně.

„Volterra v Itálii. Taky… se jí říká město alabastru. Moc hezké místečko… s bohatou historií. Spousta stop po… Etruscích, Antice a křesťanství. Celé město... je tvořeno…”

„Nejedu na žádnej pitomej zájezd! Co se děje ve vašem světě!” přerušil mě prudce a upíral na mě své obrovské tvrdé oči. Takhle se do nich vůbec dobře nekoukalo. Byly tak studené, bezvýrazné a neosobní. Jinak by se jevily vážně zajímavé. Možná dokonce hezké.

„Jak říkáš… v našem světě,” dala jsem mu za pravdu, abych mu opravdu decentně naznačila rizika informací, které toužil znát. Asi mu to nedošlo, protože se tvářil pořád stejně. Namísto toho ke mně přiblížil čepel nože. Těsně nad kůži, až jsem cítila její chlad a ostrost. Nechtěně jsem se otřásla. Tělo se prostě jen bránilo blížící se hrozbě. Ani mému mozku nebylo moc příjemné, že mi zase hrozila ta odporná krev, ale i tak jsem tomu statečně čelila. Nic jiného mi ostatně nezbývalo.

„Volteře vládnou… tři králové a těm se… podrobují ostatní upíři i poloupíři,” vylíčila jsem mu v hodně zjednodušené verzi. Tušila jsem, že zrovna tohle mu stačit nebude. Každopádně to nevysvětluje, proč to vlastně potřebuje vědět. K ničemu mu to nebude.

„A co ty?” informoval se s jistým napětím, které pocházelo z mého vyprávění.

„Odešla jsem… z jednoho do druhýho,” vyjádřila jsem se poněkud nejasně, ale ta ironie vířila kolem mě víc než jasně. „Odpovídej na otázky jasně!” hořekoval přísně, načež jsem akorát protočila panenky. Jeho to ale popíchlo. Už zase nad mojí holou paží šermoval nožem, že se mi z toho dokonce postavily chloupky na rukou.

„Tobě to dělá… dobře, viď? Vyhrožovat… bezmocným s nožem. Takhle máš ramena… a silný řeči. Normálně bych… tě rozcupovala na kousky,” sykla jsem nenávistně, ale jeho to nijak nevykolejilo. Dál se na mě samolibě šklebil, jelikož jsem mu právě přiznala, že má nade mnou navrch. Taktéž jsem mu ale přislíbila, že si to s ním vyřídím. Hned jak budu moct. Co ale netuším, proč mě napadlo přitom, když jsem vyslovila, že má ramena, že je doopravdy má, a to dost obdivuhodně široká. S Emmettem se to tedy nedalo srovnat, ale u něj se do toho míchalo upírství, takže se to nepočítalo. On je měl přirozeně široká.

„Moc si nelichoť, bledule. Poradil jsem si i s Dickem Romanem, takže bych ti moc šancí nedával,” zchladil mě a sledoval mě se světoborným obličejem, jako by vyhrál Ohnivý Pohár. Jo, Pottera jsem už viděla, několikrát, a moc se mi to líbilo. Ta jeho věta mi v hlavě vyvolala jeden obrovský otazník. Dick Roman? Kdo je, sakra, Dick Roman?

„A kdo... to má bejt... ten Dick Roman?” ptala jsem se zájmem, který mi momentálně přišel přehnaný a dost nevhodný. Stejnak mě to zajímalo.

„Velká ryba ve velkým rybníčku,” odvětil mi zcela normálně, jako bychom vedli normální rozhovor. Řekl mi to pouze proto, že se přitom cítil nanejvýš pyšně. Egoista…

„Jo aha,” zabrblala jsem otráveně a odfrkla jsem si. To ho zase vyburcovalo, protože tím nijak nepotvrdil svůj velký úlovek, když mi neodvětil. Musel si mě nejprve vychutnat.

„Vůdce Leviatanů. Daleko otravnější potvory než upíři,” svěřil se chvástavě a já bych do toho jeho hrdého úsměvu nejraději šlápla. Dean byl prostě neskutečně rozporuplný člověk. Mně tedy především cuchal nervy. Beztak jsem neměla ponětí o tom, co ti leviatani jsou, takže jsem to nechala být. I když mě trochu nadchlo to, co všechno vlastně ti dva kdy lovili.

„Edward bude zajisté… taky otravná potvora… když jste mu vyvraždili rodinu. A volterská… garda bude taky dost otravná, když držíte… něco, co chtějí,” vrátila jsem se k původní hořké konverzaci. Zvláštní, jak jsme se odvedli od tématu a znělo to téměř jako běžný rozhovor mezi dvěma známými či přáteli.

„No, dveře mají dokořán,” vysmíval se mým štiplavým poznámkám. Nejhorší na tom bylo, že měl pravdu. Žádný upír se sem nemohl dostat. Viděla jsem to na vlastní oči.

„Nejsi vtipnej,” zamumlala jsem dopáleně a zabodávala jsem mu oči do jeho namyšleného ksichtu. Neslyšel to, takže mě ušetřil dalších řečí, jenže jsem nebyla zcela přesvědčená, že přesně to jsem chtěla.

„Jak ses dostala do Ameriky? Ke Cullenům?” přešel zpátky k otázkám a už mě opět strašil tím nožíkem. Divila jsem se, že se stále zdráhal tou rudou blýskavou čepelí zajet do mé světlé kůže. Zaručeně by stačila jedna má kontroverznější poznámka a konečně by ukojil svoji násilnickou povahu. Ale určitě by to zvládl i bez patřičného důvodu. I když na druhou stranu jsem ho provokovala dost a s ním to ani nehnulo.

„Víš, že ti ani nevím... Probudila jsem se… v jejich domě. Poslední, co si pamatuju, že… jsem se dostala do nějaké mořské bouře,” odpovídala jsem mu bez obtíží, krom toho, že jsem se nacházela absolutně na pokraji svých sil. Přesto mi občas vyšlo z úst něco, co by se mu nemuselo líbit, což by pro mě nemuselo skončit dobře. Pro tuto chvíli jsem nebyla na nějaký konflikt připravená. Všimla jsem si, jak si mě začal divně prohlížet.

„Co?” dotazovala jsem se poněkud drze, ale to proto, že jsem z něj prostě nenabyla přesvědčení, že by od něj hrozilo nějaké nebezpečí. Možná jen klamal velmi dobře tělem i myslí. Připadalo mi, že teďka zbraň používal jako varovný prostředek, aby snáze dostal to, co chtěl. No, a já jsem rovnou všechno sypala z rukávu.

„Jak ses krmila?” přešel k o něco vážnějšímu tématu, ale i tak jsem nemínila klást odpor.

„Carlisle mi nosil z nemocnice… sáčky a mezitím jsem se… učila lovit v lese. Pak přestal, protože to začalo být… nebezpečné a tu krev potřeboval pro jiné,” vyzpovídala jsem se mu hodně stručně. Mluvila jsem bezvýrazně a automaticky jako nějaký robot, až na ty odmlky, kdy jsem chytala dech pro další slova.

„A ve Volteře?” pídil se po zbytečných detailech, které se odehrávaly v minulosti. To mě trochu zarazilo. Nebylo mi to po srsti. Minulost jsem již uzavřela a úspěšně jsem na ni pomaličku zapomínala. Hm, ironie, když si mě ta minulost našla a chtěla mě vtáhnout zpátky.

„Podle toho, co jsem dostala,” zamaskovala jsem to zvířecí stravování za docela rozumnou větu. Nerada bych se svěřovala s tím, jak jsem se krmila tam, protože to bylo odporné a ponižující.

„Jak?” naléhal, čemuž jsem se už ale musela bránit. Nebyla jsem na to hrdá a dělalo to ze mě přesně to, co ve mně Dean viděl. Nedovolím, aby se ještě víc utvrdil v tom, co si o mně myslel. Zaměřila jsem na něj oči a výrazně jsem zavrtěla hlavou, že mu to odmítám říct.

„Fajn. Naposled se tě zeptám. Jak ses krmila ve Volteře?” odsekával jedno slovo po druhém, aby tak ještě víc kladl význam na svá slova. Nic to se mnou neudělalo. Ani jsem se nepohnula. To ho nakoplo k tomu, aby překročil k vyššímu levelu. Zatnul zuby a ostentativně se ke mně postavil. Potom se naklonil s nožem před sebou. Věděla jsem, co přijde, a tak jsem se pouze zhluboka nadechla a nechala jsem zatvrdit každičký sval v těle. S hrůzou a se smířeností jsem pozorně sledovala ostrou hranu poskvrněnou rudou tekutinou. Vnitřnosti se mi strachem a hrůzou kroutily, jak věděly, co je čeká.

Když do mě pomalu a palčivě zajela, ztěžka jsem potlačovala bolestivé vyjeknutí. Z hlubší rány na předloktí mi stekl krvavý potůček. Posléze se na mě Dean podíval s otazníkem v očích, jestli jsem náhodou nezměnila názor. Nezměnila. Proto to provedl znova. A znova. A znova. Dusila jsem v sobě jakékoliv náznaky utrpení a jenom jsem sledovala uvnitř tu cestu otrávené krve v mém oběhu. Postupně se mi dělalo zase slabo až mdlo. Svět šedl a rozmazával se. Deanův hlas se tišil a čepel nože už neřezala tolik silně. Za chvíli všechno upadlo do hluboké tmy.



Cullenovi jsou defitivně pryč, to už se nezmění. Teď budeme řešit volterskou gardu. Příště ještě jedna taková vyhrocenější kapitola, ale postupně se to bude klidnit.

Hrozně moc Vám děkuju!!! Děláte mi ohromnou radost s každou další kapitolou. Můžu prozradit, že kapitol bude něco málo přes 30, takže Vás čeká ještě dost dílů. Děkuju!!! x)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 16. kapitola:

 1
23.08.2017 [23:57]

slecnaVolturiovaJá si prostě nemůžu pomoct, ale přijde mi hrozně roztomilý, jak je Bella přesvědčená, že je Edward rozcupuje, nebo že si neporadí se třemi z Volterry. Tohle děvče fakt netuší s kým má tu čest. Emoticon

7. Mkv
18.01.2014 [3:18]

Definitivne? Skoda porad jsem doufala ze je castliel treba na konci vzkrisi Emoticon chapu ze klidnejsi kapitoli jsou potreva a na sado maso moc nejsem ale fakt bomba Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon proste valis co dodat...

6. UV
12.04.2013 [3:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.04.2013 [20:55]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. BabčaS
11.04.2013 [19:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. marcela
11.04.2013 [19:14]

Já tuhle povídku prostě žeru!!!! EmoticonJe úžasná,úchvatná,prostě skvělá. Emoticon Emoticon Emoticon

2. s
11.04.2013 [19:01]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.04.2013 [18:34]

MyfateAhoj,
článek jsem Ti opravila, jen si, prosím, dej příště pozor na:

- zdvojené mezery
- za to/zato
- nespisovné výrazy mimo přímou řeč
- přímá řeč
- čárky
- si/jsi
- mě/mně
- tyhle ty –> tyhlety
- na sucho –> nasucho
- shoda přísudku s podmětem
- nic říkající –> nicneříkající
- dejavu –> déjà vu
- Takže,... –> Takže...
- Na místo/Namísto
- Volterrská –> volterská
- xichtu –> ksichtu
- ni/ní
- při použití otazníků vždy pouze tři

Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!