Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lovec vs. Predátor - 13. kapitola

10.03.2013 (19:30) • Sabienna • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1369×

EDWARD

Pomalým tempem jsem se přibližoval k třem různorodým myslím patřícím třem cizím upírům. Byl jsem nanejvýš ostražitý, poněvadž jsem z nich skutečně neměl dobrý pocit. Tedy, z těch jejich jednostranných myšlenek. Přišli sem, protože někoho hledali. To jejich odhodlání najít dotyčného mě ohromovalo. Nepřemýšleli nad ničím jiným, nic dalšího je nezajímalo. Ani lov, ani krev. Taky mi moc nepřidávalo, že jsem tam nechal Bellu samotnou, ale kdybych ji měl po boku, určitě by to bylo mnohem horší. Neměl jsem ani sebemenší tušení, co se to tu dělo. Tihle ti tři a pak nějací lovci. Jestliže by to spolu nemělo žádnou spojitost, tak bych se vážně hodně divil. Teorii náhod a osudu jsem nezamítal, ale v tomhle případě se o něčem takovém mluvit nedalo, zvlášť když jsem si vybavil Carlislea a tu jeho nezvyklou nesdílnost a rezervovanost. Všechno to bylo prostě podivné. Proto jsem chtěl v tenhle nejistý moment držet Bellu co nejdál. Věřil jsem, že neudělá nějakou blbost. Třeba že by mě stopovala, protože to by stejně neměla šanci. Navíc na mně musela zaručeně poznat, že to myslím naprosto vážně. Mám alespoň za to, že jsem použil dostatečně příkrý hlas, aby mě poslechla. Jenže u Belly jeden nikdy neví...

Zastavil jsem se, když jsem očekával, že se přede mnou brzy objeví. Po pár vteřinách jsem mezi stromy zpozoroval tři vysoké postavy, které se plynule nesly napříč lesem. Tvářily se, jako by o mé přítomnost neměly ani tušení. Když by na to mělo dojít, klidně si za nimi dojdu a zjistím si, proč tu jsou. Vstoupily neohlášeny na naše území, takže jsem na to měl jednoznačně právo. A za druhé, děsil mě ten fakt, že po někom pátrají. Bella se mi navíc dnes svěřila s tím, že utekla z Volterry, a teďka se tu objeví tři neznámí, nezvaní upíři a po někom jdou. Nemohl jsem si pomoct, ale pokaždé se mi v té souvislosti myšlenky zatoulaly k Belle. Vždyť by se dala nazvat uprchlíkem. Podařilo se jí uniknout z království, které bych přirovnal k pozlacenému vězení, ve kterém byla jen něčím nástrojem pobavení. Utekl bych taky. A udělám naprosto všechno, aby se tam nemusela vrátit. Nepochyboval jsem, že by mi s tím rodina nepomohla. Na ně jsem se mohl ve všem spolehnout. Bellu si zamilovali stejně jako já.

Ti tři upíři, z nichž jedna byla rusovlasá žena, ladně změnili směr. Namířili si to rovnou ke mně. Ve tvářích měli nečitelné výrazy a oči jim skoro žhnuly tou krvavou rudou. Za moment stáli naproti mně a rezervovaně mě zkoumali karmínovými kameny. Zajímavá trojice. Vysoký černoch s dlouhými dready stál včele. Po jeho pravici postával o něco menší blonďák s culíkem a koženou bundou. Jeho myšlenky mi prozradily, jak se touhle výpravou baví a že se těší na to, až hledaného dopadnou. A sliboval si od toho krev a boj. Zrzka stála po levém boku a jeden její koutek bledých rtů jí při pohledu na mě vyjel výš. Připadal jsem jí sexy. Myšlenky tohohle typu mě buďto otravovaly, anebo jsem si jich nevšímal. Vlastně to byla celkem úleva a zábava, že jsem je jediné Belle přečíst nesvedl. Jenom s ní jsem se musel do rozhovoru zapojit na sto procent a ani pak jsem v její hlavě nic nepřečetl. Zatím jsme nepřišli na to, proč to tak je, ale bylo mi to v podstatě jedno.

„Dlouho jsme tu neměli žádné cizince,” načal jsem zdvořile konverzaci jako první, když ti tři jenom civěli do mého obličeje a k ničemu se neměli. Zdáli se mi poněkud zpomalení. Necivilizovaní upíři. Přesně volterrské typy. Jsou tak nějak odstřihnutí od lidí, které vyhledávají pouze když potřebují zchladit žízeň či jiné svoje choutky. Nikdy předtím jsem podobné neviděl. Za těchto okolností bych se o tu poctu klidně ještě na nějakou dobu ochudil.

„Máme tu jistou práci,” ujal se slova vůdce trojice. Zněl netečně a bez zájmu. Nic jiného jsem od něj ostatně nečekal. 

„Můžu vědět jakou?” snažil jsem se o nenucený tón a šlo by mi to velice dobře, kdyby se mi přitom rty tak divně kroutily. Jejich blízkost mi byla notně proti srsti.

„Je to trochu tajné,” zavrhl moji otázku černoch a lehce se ušklíbl. To napětí mezi námi bylo skoro hmatatelné. Obě strany vnímaly, že tahle konverzace je nezvykle upjatá a falešná. Nemohl jsem se ale pouštět do nějakých šarvátek, protože kdyby něco, musel bych se spolehnout pouze na svoje rychlé nohy. 

„No, jste na našem území, takže…” Nechal jsem větu vyznít do ztracena. Upíry to zaujalo.

„Naše území?” zopakoval po mně černoch nepatrně překvapeně.

„Jsem Edward Cullen. Žiju tu s dalšími šesti členy rodiny a vy jste právě na našem území,” rozvedl jsem o něco přesněji, aby věděli, s kým mají tu čest. Všichni tři se neubránili částečně překvapenému a částečně udivenému výrazu. Mě a moji rodinu zaručeně znali. Ve Volteře jsme byli často propírané téma. Nejen kvůli tomu, že Carlisle byl jedním z jejich vládců, ale také pro naše unikátní dary. Především pro ten můj a Alicin. Prý nás chtěli mezi sebe. Chtít mohli, ale mě by tam dobrovolně nikdo nedostal.

„Já jsem Laurent. Tohle je James a Victoria,” představili se mi a já jsem jim lehce pokynul na pozdrav. Laurent otevřel svá mrtvá ústa a pokračoval: „Slyšel jsem o vaší rodině. Jste jiní a mnoho z vás má skvělá nadání. Nejsi ty ten čtenář myšlenek?” Jeho hlas nasákl tónu nadšení. Pouze jsem mu přikývl. Laurent pokynul k Victorii a najednou roj myšlenek kolem mě utichl. Vyvedlo mě to z míry a asi to na mně bylo dost patrné, když se James spokojeně zaculil. 

„I my máme své unikátní dary,” vysvětlil ledabyle Laurent a úlisně se ušklíbl. Vrátil jsem povolené rysy do původního stavu, abych přerušil to jeho samolibé uspokojení ze své úžasnosti.

„Ale ten tvůj by nám mohl docela pomoct, jestli bys byl tak ochotný,” požádal mě Laurent a já se pokoušel myslet dopředu, když jsem neměl k dispozici jejich myšlenky. Pomoct jim najít toho, pro koho si přišli. Mohl bych se alespoň dozvědět víc.

„O co jde?” šel jsem na to opatrně, i když opatrnost byla po celou dobu na místě. Tvářil jsem se pozorně a vstřícně. Rozhodně jsem netoužil si je poštvat proti sobě. Vycházelo z nich něco majestátního a zároveň varovného. Mínil jsem nějak šikovně využít situace ve svůj prospěch, aniž bych si to s nimi rozházel. 

„Hledáme jednu osobu. Třeba jsi ji potkal, zaslechl její myšlenky. Malá hnědovlasá dívka jménem Isabella,” odtajnil Laurent a já s naučeným lidským gestem nasucho polknul. Zarazil jsem se. Tohle vůbec nebylo dobrý. Přiměl jsem svoji neomezenou kapacitu mozku využít k vymyšlení nějaké odpovědi, ale poprvé ve své existenci mi to dělalo problém. Navíc jsem musel nejprve zamaskovat svoje prvotní zaražení, aby jim nedošlo, že tu něco nehraje.

„Vím, kde je,” vypálil jsem ze sebe asi příliš nedočkavě. Ale oni nijak nereagovali. Neuměli ty všelijaké lidské reakce, které se naše rodina po čase naučila. O to horší bylo odhadnout, co se jim asi honí hlavami. Bez myšlenek se to ještě dalo, ale bez mimických výrazů to byl fakt nadlidský úkol. Takže přesně pro mě. 

„Úžasné. A kde je?” radoval se Laurent, i když velmi chabě. Působilo to spíš strašidelně.

„Přivedu vám ji,” navrhl jsem jim ochotně, na což mě Laurent obdařil dlouhým přímým pohledem. Člověk by se před ním rozsypal jako hrad z písku. Já jsem dělal, jako že nic.

„Zvládneme to sami,” odmítl moji nabídku, která mírně zaváněla podezřením. Asi jsem dost brzo nestihl zamaskovat to rozhození, které zapříčinilo zjištění, že jsou tu kvůli Belle. Možná mi to stále úplně nedocházelo, protože jsem zachovával ledový klid. Nebo tolik přirozený pud sebezáchovy. Vlastně jsem to tak nějak předvídal, takže to pro mě nebylo až takové překvapení. Jenže celkově to byl parádní průšvih. 

„Víte, zbytek mojí rodiny by nemusel pochopit, co tu děláte,” naznačil jsem jim decentně možnou hrozbu a sám jsem se tvářil nejistě. Laurent pochopil.

„Takže nám ji přivedeš?” ujišťoval se Laurent s upířím respektem.

„Sejdeme se u pobřeží,” přikročil jsem rovnou k podmínce, abych se ušetřil dalších nepříjemných žvástů. Hlavně jsem rychle potřeboval za Bellou, abych ji informoval o tom co se děje. Taky musíme vymyslet plán, jak dál. Laurent se zase pouze ušklíbl a neměl k tomu žádné další výhrady.

„Doufám, že víš, co se stane, když nám ji nepřivedeš?” upozornil mě Laurent se sladkým hláskem a pak mi ukázal dvě bílé řady dokonalých zubů. Vážně? I bez té ukázky jsem si plně uvědomoval, že jsem si zrovna zadělal na přímo obří problémy. Ale ani to mě nezastavilo. Šlo o Bellu, takže o vše. Otočil jsem se a svojí nejvyšší rychlostí jsem pospíchal k domu. Pár set metrů před vilou jsem ucítil příšerně hořký, řezavý pach, který mi nevítaně otupoval jednu z důležitých vlastností. Mísil se s její jedinečnou vůní. Rozhodně bylo proti všem mým instinktům se vydat po té nechutně páchnoucí stopě, ale jeden můj nedávno objevený instinkt mi to rovnou nakazoval. Vydal jsem se po té štiplavé cestě, jak nejrychleji jsem uměl.

BELLA

„No... tak co nejjednodušeji. Utekla jsem odněkud, odkud se neutíká, a tak si pro mě teď přišli. Jsou to tři upírští bojovníci a bejt váma, tak se s nima dobrovolně do křížku nepouštím. Měli byste mě raději pustit, protože se mnou jste ve velkém nebezpečí, za což se vám omlouvám, i když mě tady vězníte jako nějakého šíleného psychopata,” vypíchla jsem to nejdůležitější, přičemž jsem se vyhnula nějakému přílišnému barvitému vylíčení toho, o co skutečně jde. Nemuseli vědět víc, než bylo nutné. Na druhou stranu už v tom byli stejně namočení až po uši. Nicméně jsem nechtěla, aby tihle dva toho byli součástí. Tohle byl pouze můj problém a jich se absolutně netýkal. Vlastně, v tuhle chvíli ano, když mě tu drželi a odmítali pustit. Snad se mi je podaří přesvědčit, že se tomu průseru můžou vyhnout a propustí mě, aby se zachránili. Ti tři si rozhodně servítky brát nebudou. Nechápavě na mě civěli a vstřebávali zrovna prozrazené informace. Dean a jeho proříznutá pusa se probrala rychleji než ta Samova.

„Co jsou zač ti upíři?” zajímal se Dean, aby zjistil proti čemu tu stojím a on se mnou. Ptal se mě, aby se na to asi připravil, protože tu možnost, že by mě pustil v potaz, bezesporu nebral. Jenže přesně tohle jsem nesměla dovolit. Zatahovat do toho další lidi. Ne další lidi, celkově lidi. Na jeho otázku jsem měla docela specifickou odpověď, protože jsem o pověstné gardě slýchávala ve Volteře docela často. Dokonce jsem měla tu čest... Hm, ne že by bylo o co stát. Tři upíři s egem do nebes, jelikož to oni byli ti vyvolení.

„Speciálně cvičení upíři, který nezastaví vůbec nic. Vždycky dostanou to, pro co byli vysláni,” odříkala jsem teatrálně tu omílanou básničku, ale i tak jsem si asi jako jediná uvědomovala tu hrozivou pravdivost svých slov. Teprve s tím hlasitým vyřknutím mi došlo, že je mi z toho fakt mizerně. Co bude teď? 

„Ale jo. Něco je zastaví,” namítl mi na to Dean, což si zasloužilo můj zaskočený výraz. Jak jsem poznamenala, jediná já jsem si plně uvědomovala, jak moc jsme v hajzlu. Já jsem v hajzlu. 

„Když jim utrhneš hlavu,” doplnil ho Sam, který očividně myslel na to samé. Vážně jsem se podivila, když jeho vyrovnaný hlas nesl náznak konejšení. Netuším, co nepochopili na tom, že volterrské nic nezastaví. Hlavně jsem nepobírala, že nad něčím takovým vůbec uvažovali. Já jsem po nich něco takového nechtěla. Jenom to, aby se sbalili a zmizeli, až co mě samozřejmě pustí. Asi jim k tomu můj vyděšený obličej a hlas nestačil. Nejspíš bylo potřeba jim to na rovinu říct, ale když je ani mé chování nezastrašilo, tak potom co? Když se na to podívám z jejich strany... Mají před sebou další potvory, které jako lovci loví a likvidují. Zřejmě si neplánují ujít tu příležitost si připsat na seznam další chladnokrevné zabijáky. Ale oni se bláhově domnívají, že se k nim stihnout dostat dost blízko a že budou mít ještě čas na to jim tu hlavu urvat. No, to se vyloženě šeredně pletou. Nebudou mít sebemenší šanci se k nim jakkoliv na blízko dostat. To jim volterrští nedovolí. Ovšem pak je tu ta věc s otrávenou krví. Kdyby se jim podařilo je zpomalit, třeba by… Ne. Gardu dva smrtelníci porazit prostě nemůžou.

„Proč mě jim prostě nevydáte?” zeptala jsem se zmateně a vyžadovala jsem po nich upřímnou odpověď, což jsem stvrdila přímým pohledem do jejich tváří. Moje otázka je zjevně překvapila, protože se na sebe zaskočeně podívali. Jestli se mě chtěl Dean zbavit, tak tohle byla ta nejlepší a nejděsivější cesta.

„Zajímavý nápad,” okomentoval Dean, přesně jak se od něj dalo čekat. Proto mi nedávalo smysl, že mě to stejně uvnitř zasáhlo. Zvlášť když jsem to sama navrhla. Nějaká část mě pravděpodobně doufala v dobrý konec. Ta naivní část.

„Řeklas to sama. Jsme do toho už zapletení, takže se s tím vypořádáme po našem,” vysvětlil mi Sam věcně a zašklebil se na mě, že mě napadají takové hlouposti. Touhle větou se mi zničehonic nepatrně ulevilo, i když k tomu nebyl žádný zřejmý důvod. I přes tohle zjištění bylo to nebezpečí a ohrožení pořád stejně vysoké. Moje iracionální, zoufalé já se dokonce upnulo i na dva smrtelníky, kteří moc šancí oproti nesmrtelným válečníkům neměli. Vědění, že v tom nejsem sama, mi skutečně pomáhalo, ale taky mě to ubíjelo. Nechat je do toho jít ode mě nebylo zrovna správné, jenže se takhle už najisto rozhodli. Beztak mě neposlouchali, takže nač se snažím jim to vymluvit?

„A seš napůl člověk, který tvrdí, že je nevinný. Máš právo na spravedlivé posouzení,” řečnil Sam nadlehčeně a zachovával klid, který u mě teda nebyl možný. Spíš jsem to dusila v sobě, protože před nimi jsem si nic takového nemohla nedovolit. Nejenže bych to měla od Dean pořád na talíři, ale taky bych je mohla jaksi rozhodit. Alespoň oni byli v klidu.

„To už je teď jedno, když po mě jdou z Volterry,” pronesla jsem ironicky a zavrtěla nad tím vším hlavou. Vybavily se mi nějaké úryvky z filmu, kde mluvili o hnusné minulosti, která si jednou každého z nás najde. Tak zrovna tohle žvásty nebyly. Udělala bych líp, kdybych z Itálie nikdy neutekla, alespoň by teďka za mě nenasazovali svoje krky tihle dva a ještě Edward.

„Pesimisty nemá nikdo rád,” prohodil Dean a obdaroval mě výrazem, jako že se mi snaží poradit.

„Vy to nechápete! Jsou to nesmrtelné, neporazitelné stroje na zabíjení. Sami je nemůžete zabít!” nevydržela jsem ten jejich poklidný přístup a vybalila jsem na ně tu děsivou pravdu. Jenomže ani to s nimi nic neudělalo. Tak jo, vzdávám to. Když je žít nebaví, tak ať se s nimi pustí.

„Ale no tak, nepodceňuj nás tak. Uráží mě to,” neodpustil si Dean ten svůj humor, tentokrát v lehkomyslné poznámce. Především by neměli oni podceňovat je. 

„Hele, tohle všechno se děje kvůli mně a já nechci, aby se někomu něco stalo, když nemusí. Stačí, když mě pustíte a můžete se tomu vyhnout,” přemlouvala jsem je vážně usilovně, naposled, a přitom jsem zněla nanejvýš neoblomně. Poslední pokus...

„Jenže my v tom jsme už zapletení,” zopakoval mi Sam o něco důrazněji a jeho rysy nezvykle ztvrdly. Teprve tímhle mi ukázal, že z toho nejsou zrovna odvázaní. A teprve tohle mě svedlo usadit.

„Tak mě pusťte a vypadněte odsud nejrychleji, jak umíte,” poradila jsem jim, znova, ale na to se mi oba dva vysmáli. Oni jsou fakticky pitomí, že jim nevadí, když půjdou na porážku? Jak je mám přesvědčit, aby vypadli z města pryč? Bylo to doopravdy zvláštní. Místo toho, aby mě ta představa jejich smrti těšila, když mě tu drželi jako vzteklého psa, přímo jsem z toho vyšilovala. 

„Na to už je asi pozdě, ne?” pochyboval Sam a přesunul se k posteli, zpod které vytáhl brašnu, do které pak začal skládat všechny zbraně, které měli volně na pokoji. Mlčky jsem přihlížela a dělala jsem, co jsem uměla, abych se psychicky nezhroutila.

„Možná ne,” utrousila jsem bručivě, protože moje snaha stále vycházela vniveč. Vypadali smíření anebo odhodlaní k boji.

„Same. Deane. Do tohohle se nepleťte!” žádala jsem je tolik naléhavě, až se mi do toho vkradl podtón zoufalosti. Nemohla jsem si pomoct. Sice mě neprávem unesli a skoro mučili, ale za to si nezasloužili položit život. Někde jinde mohli udělat hodně dobrých věcí, když se brodili v takových nadpřirozených sračkách. Samův výraz díky mé prosbě změkl a Dean se na mě dlouze podíval, načež se to jeho dosavadní pohrdání a zatvrzelá nenávist kamsi vytratily. Oči měl náhle jiné, jasné.

„Vypořádali jsme se s daleko horšíma příšerama, než s nějakejma upíříma terminátorama. Věř nám trochu. Děláme to celej náš život a dokážem si představit, proti čemu stojíme,” domlouval mi Dean a poprvé ke mně promlouval naprosto bezelstně. Vzdala jsem další marné pokusy jim jejich přesvědčení o neporazitelnosti vymluvit. Vážně to nemělo cenu. Chtělo to tedy vymyslet nějakou variantu s jejich účastí. 

„No fajn. Vemte tu otrávenou krev a běžte do domu Cullenových. Řekněte jim, co se děje, a spojte se s nima. Určitě vám pomůžou,” instruovala jsem je a oni mě pozorně poslouchali, i když si balili to jejich lovecké náčiní. „Cullenovi už asi od Edwarda vědí, že mě tu držíte, takže možná nebudou tak přátelský jako jindy, takže se podle toho zařiďte," varovala jsem je předem, aby náhodou nebyli zaskočení.

„Nemohli byste mě konečně pustit?” napadlo mě znenadání s kňouravou žádostí, kterou bych si v jiných situacích zaručeně odpustila. Zadívaly se na mě dva páry očí. Jedny skeptické a druhé nerozhodné.

„No taaak. Kvůli tomu kouzlu se stejnak nikam nedostanu. Jsem pořád oslabená a v hrudníku mám díru. To se rovná absolutně neškodná,” umlouvala jsem je s nadějí, že nakonec povolí, když jsme se celkem skamarádili. Na Sama to naštěstí zabralo, proto se ke mně i s nožem přiblížil, aby přeřízl vzadu uzel u mých rukou. Zašeptala jsem mu, že děkuju, a pustila jsem se do rozplétání provazového břečťanu po svém těle. Dean se na bratra krátce káravě podíval, ale pak se pro jistotu věnoval dál balení. Měli skoro hotovo.

„Buďte opatrní,” dodala jsem, když se nahrnuli ke dveřím. Oba dva se na mě rázem otočili. Sam s úsměvem a Dean s rošťáckým mrknutím. Pak zmizeli venku, kde nasedli do auta a odjeli ke Cullenovým. Přesně jak jsem jim doporučila.

Opět jsem v hotelovém pokoji osaměla. Pro tentokrát to ale bylo podstatně horší. Pouze já a moje myšlenky, které se točily pouze kolem toho osudného zjištění. Skončila jsem tady zavřená a mohla jsem se akorát užírat tím, co se děje tam venku. Nejvíc mě žralo, že jsem neměla ponětí o zbytku Cullenových. Edward byl právě na útěku před volterrskými, ale alespoň byl v pořádku. Domnívali jsme se, že se vydali lovit, ale co když jsme se mýlili? Co když už je ti z Volterry dostali? Co když už se dostali i k Edwardovi a teď se chystají na Winchestery? Co když... Proboha dost! Slzné kanálky se mi po těch myšlenkách ihned naplnily a ten blížící pláč mě začal štípat i v nose, který byl již dost podrážděný od toho zápachu, který předtím vydávali ti dva. Jak se to mohlo takhle zvrtnout? Za takovou krátkou chvíli!

Nepřipadalo mi to fér. Tenhle celý den byl tím nejšílenějším dnem, který jsem za svoji existenci prožila. A pomalu se schyloval konci. Nešlo si nevšimnout té okaté paralely s mým životem. Řekla bych, že jsem to zatím stejně nevstřebala. Bylo toho nějak moc. Taková šílená smršť. Nejprve to moje uklouznutí v nemocnici, potom emocionální sesypání před Edwardem, prozrazení mé minulosti a vzájemné odhalení citů. Nejkrásnější část dne, která ve mně neustále lehce zůstávala, a možná proto jsem se nadále tolik statečně držela. A pak to šlo zase pěkně z kopce dolů a honem rychle. Edwardovo podezření, můj únos lovci a na závěr zjištění, že si jdou pro mě z Volterry. Nejhorší pro mě bylo, že kvůli mně se dostalo do ohrožení tolik lidí a ‚lidí‘. Jenom kvůli mé naivitě, že jsem vůbec pomyslela, že mi ten útěk projde. Mně. Poloupírce, která je k dispozici upírům pro jejich dlouhé chvíle. Jsem blbá…

Vtom se ve mně probudila obrovská vlna vzteku. Na sebe samotnou. Však jsem si za to mohla sama. Zhluboka jsem se nadechla a trhla jsem s rukama, což mě nemile zabolelo, jak Dean provazy silně utáhl, abych se úplně vysvobodila z provazů. Alespoň z tohohle. Bolest mi vyhovovala, protože to jediné jsem si zasloužila. A proto jsem trhala dlaněmi znovu a znovu. Sice mě to vysilovalo, ale beztak jsem s tím nepřestala. Když provazy na rukách povolily, začala jsem dělat to samé s nohama. Skončila jsem úplně vysílená a s ubrečeným obličejem, protože jsem si přitom tím hněvivým pláčem ulevovala. Potřebovala jsem se nějak vybít.

Kdybych nebyla tak neschopná, ochablá a hlavně uvězněná, vydala bych se ven a postavila se jim sama. Přesněji bych se jim odevzdala. Bojovat s nimi nemělo smysl, i když jsem v boji docela vynikala. Prošla jsem si ve Volteře jakýmsi výcvikem, protože ten zvrácený peroxidní upír si liboval v boji poloupíra s poloupírem nebo člověkem. To se s gardou stejnak nedalo srovnávat.

Doklopýtala jsem k posteli, na kterou jsem se znaveně položila, a začala jsem zírat do stropu. Chtěla jsem zastavit proudy v mé mysli, ale nedařilo se mi to. Motalo se mi tam všechno stále dokola. Strach, sebeobviňování, zoufání, přesvědčení, doufání. Každopádně i to postrádalo jakýkoliv smysl, když jsem se z téhle místnosti nemohla hnout. Zbývalo mi akorát čekání, jak se věci vyvinou, což jsem vyloženě nesnášela. Po nějaké chvíli jsem vnímala už jenom své myšlenky. Nikdy mi tak hrozně nebylo, a to jsem si toho zažila poměrně dost...

Příště se odehrají věci, které vás nejspíš nepotěší. Možná si o tom řeknete, že je to nemysl, ale nechci se pořád opakovat, tak mi to promiňte, jsou to dva různé světy. No, však uvidíte...

Děkuju vám za podporu!! x)) A moc ráda bych věděla, kdo z vás se vůbec dívá na Lovce duchů? 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lovec vs. Predátor - 13. kapitola: