Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie 5. kapitola

01.04.2011 (09:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2634×

Jacobe?“ vykřikla Alice. Ztuhla jsem.
„Alice?“ řekl Jacob klidným hlasem.
„Alice, není to tak, jak si myslíš, nech nás o samotě!“ vykřikla jsem.
„Co není, jak si myslím? Teď si ze mě děláš s dovolením prdel, ne?“ zasyčela na mě.
„Chtěl ti dát facku, viděla jsem to moc dobře! Jacobe, hned padej ven za barák, musíme si promluvit!“ zuřila Alice, začala Jacoba postrkovat k oknu.
„Ne! Alice! Stůj!“ křičela jsem. Alice ale vystrkovala Jakea z okna a on neprotestoval. Pak seskočil a Alice hned začala strkat nohu z okna. Seděla rozkročmo na okenním rámu a já k ní přiběhla.
„Alice! Co hodláš udělat?“ rozbrečela jsem se.
„Neboj, koťátko, nic se mu nestane. A tebe ochráním.“ Vrhla na mě soucitný pohled a seskočila dolů. Sesypala jsem se na zem a rozbrečela.
Co se to jen děje? Proč mě?
Ještě že to neví Bella a Edward. Zabili by ho. Určitě. Ale já nechci, aby se mu něco stalo! Nedovolím nikomu, aby mojí lásce ublížil! Zvedla jsem se a opatrně vykoukla z okna. Jako by se po nich slehla zem.
Odbelhala jsem se do postele a během minuty v pláči usnula. 
Probudilo mě lehké zatřepání. Nade mnou se skláněla Alice. Vymrštila jsem se do sedu a zakvílela bolestí, jak se mi zatočila hlava.
V rohu pokoje jsem na křesle uviděla Jakea. Vrhla jsem na něj lítostivý pohled. Podle jeho zjevu se zdálo, že mu Alice dala zabrat. Rozhlédla jsem se a viděla, že se venku rozednívá.
„Renesmé,“ řekla Alice.
„No…?“ To je vážně můj hlas? Chraptila jsem nehorázně.
„Takže. To co jsem včera viděla, ať už v té kabince, nebo tady, vůbec se mi to nelíbilo. A dospěla jsem k názoru, že tě Jake bije a je šílený nevyzpytatelný psychopat.“
„Super postřeh,“ zamumlala jsem ironicky.
Jacob obrátil oči v sloup.
„Domluvili jsme se s Jakem, že to Belle neřeknu, ale taky vás nemůžu nechat takhle. Takže co uděláme? Pošlu Bellu domů a přivolám si sem Jaspera. Budeme bydlet u vás. A jakmile usoudíme, že je Jacob naprosto psychicky v pořádku, odjedeme domů. Jestli se ale něco stane,“ přerušila se a vrhla varovný pohled na Jacoba, „tak sem pošlu Edwarda a bude mela, připrav se, psíku,“ zavrčela na Jacoba procítěným hlasem.
„Ale Alice…“
„Co ale? Buď ráda, že teď hned nejdu za Bellou, a nesdělím jí to, co se tady děje!“ zapištěla.
„No, raději nic, nechci tě tady s Jasperem, dokážu se o sebe postarat!“
„To vidím,“ řekla a přešla ke mně. Strhla ze mě triko a odhalila mé příšerné modřiny.
„Vidím, jak se o sebe staráš,“ řekla.
Jacob zíral na moje odhalené tělo a po tváři mu stékaly slzy. Popadla jsem deku z postele a obmotala ji kolem sebe.
„Co to děláš?“ okřikla jsem ji.
„Ukazuju tvému manželovi, co ti udělal. Jak dlouho to trvá, pravdu!“
„Já nevím, žijeme tady už čtyři měsíce, začalo to tak před dvěma měsíci,“ odhadovala jsem.
„Hm, a proč si nic neřekla?“
„Proč asi? Edward by ho zabil!“
„Dobře mu tak,“ řekla a dělala, jako by v místnosti vůbec nebyl.
Zavrčela jsem a odebrala se do koupelny. Když jsem se chystala vlézt pod sprchu, otevřely se dveře. Jake. Sklopil oči, ale vešel dovnitř. Rychle jsem sáhla pro ručník a obalila se jím.
„Ness…“ začal a letmo se na mě podíval. Tiše jsem čekala, co řekne. „Víš, Alice asi přeskočilo a… Prosím tě, nebav se s ní,“ poprosil a já v tom pohledu pořád viděla toho zlého Jaka. 
„Ale… Je to moje teta!“ zabručela jsem vzpurně. Zasténal a přišel blíž. 
„Ty víš, že tě nerad mlátím, tak nedělej starosti a udělej, co ti říkám,“ šeptal s takovým nuceným úsměvem. Dupla jsem si.
„Budu se s ní bavit!“ zavrčela jsem a najednou mi přilítla taková, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou. 
„Nebudeš! A ne abys řekla něco o tom, že tě pořád mlátím!“ zavrčel nebezpečně. 
„Dobře, Jaku. Dobře. Budu hodná,“ špitla jsem a po tvářích se mi začaly koulet slzy. Spokojeně se usmál a vzal mě na bradu. 
„Hodná holka,“ usmíval se a krátce mě políbil. Polkla jsem a podívala se do jeho očí. Pohladil mě po tváři, kde mě uhodil před chvílí. Smrkla jsem a sklopila oči. Jemně mi setřel slzy a potom odešel. Sesunula jsem se k podlaze. 

Další den jsem na Jakovi poznala, že je v pohodě. Ale ani jednou se mě nedotkl. Stál alespoň metr ode mě. Musela jsem se rozloučit s Bellou. 
„Tak zlatíčko, zase přijedu, neboj.“ Usmála se a odhrnula mi vlasy z obličeje. 
„Jo, jo… Já vím,“ zamumlala jsem s letmým úsměvem. Krátce se zasmála a objala mě. 
„Mám tě ráda,“ šeptla mi do vlasů. Protočila jsem oči a usmála se. 
„Já tebe taky, mami,“ řekla jsem a odtáhla se od jejího studeného těla. Zamrkala, jako by chtěla zahnat neexistující slzy. Ještě mě pohladila po tváři a potom se podívala na Jaka. Stál v koutě a měl založené ruce na prsou. Byl smutný už od pohledu. 
„Obejmi mě,“ zaškemrala Bella jako malé dítě. Cukavě se pousmál a odlepil se od stěny. Přišel k Belle a pevně ji stiskl ve své náruči. Chvíli tak byli a najednou se naráz od sebe rychle odtáhli. 
„Smrdíš,“ řekli oba na stejně. Zasmála jsem se a natáhla ruku pro Jaka. Objala jsem jeho ruku a přitulila se. Stál jako socha. 
„Tak my jdeme na to letiště. Za čtvrt hodiny jsem zpátky,“ začala Alice hlasitým hlasem a Jaka probodávala ledovým pohledem. 
„Jo, jo. Neboj, Alice,“ ujistila jsem ji rychle. Jake se trochu uvolnil, ale pořád byl takový nejistý. 
„Tak ahoj, zlatíčko. Hned, jak přijedu, zavolám, ano?“ Usmála se na mě mamka u dveří. 
„Dobře. Pozdravuj tátu!“ křikla jsem ještě. Zmizela venku. Alice se na nás ještě otočila. 
„Jestli jí zkřivíš jenom jeden vlásek, urvu ti hlavu, pse,“ zasyčela. Jake sklopil oči a ruce se mu napjaly. Alice zmizela ve dveřích a o chvíli později už odjíždělo auto. Zůstali jsme stát v půlce obýváku a já nevěděla, co se bude dít. Stáli jsme tam dlouho. Až Jake se pomalu a jemně vymotal a sedl si na gauč. Dal si hlavu do dlaní a vzdychl. Váhala jsem, jestli k němu mám jít. Nakonec jsem si sedla a pohladila ho po ruce. Nechápavě zakroutil hlavou, ale nepodíval se na mě. Hlavu odvrátil na druhou stranu. Radši jsem stáhla ruku a mnula si jí v klíně. Bylo ticho. Jen jsem slyšela naše srdce. Buch, buch… Nadechla jsem se.
„Jaku?“ zašeptala jsem. Nevím proč. Asi abych nenarušila to ticho. Ani se nehnul a čekal. 
„Jaku, můžu tě o něco poprosit?“ šeptala jsem. Pootočil ke mně hlavu.
„Copak, Nessie?“ vzdychl si smutně. Upřímně jsem cítila, jak rudnu. Dřív to bylo normální, ale teď jsem se bála to říct. Udělal se mi knedlík v krku, ale já ho statečně spolkla. 
„Polib mě,“ pípla jsem a čekala, co udělá. Chvíli mu to trvalo. Potom ke mně otočil hlavu a tázavě se na mě podíval. Nevinně jsem se usmála. 
„Potom už nebude čas,“ naznačila jsem příjezd Alice a večer Jaspera. Ještě chvíli na mě koukal a potom mu zacukaly koutky úst a já v tom viděla ten krásný úsměv, který jsem měla tolik ráda. Nic neřekl, jen se ke mně nahnul a jednu ruku mi vsunul za krk. Díval se mi do očí a já za hodně dlouhou dobu uviděla jeho čočku. Vážně se to nestává často! Sehnul se ještě víc a s nádechem se otřel o mé rty. Mé srdce začalo hlasitě bít. Jako zvony. Našla jsem látku jeho trika a zmáčkla ji v ruce. Tahala jsem si ho blíž a uvědomovala si, že si lehám. Radši jsem se podepřela a konečně se nechala políbit. Celá jsem se zachvěla. To bylo úplně něco jiného, než minule. Nevím, jestli se dá poznat, jestli je z lásky, ale tohle bylo. Líbal mě něžně, žádná hrubost nebo tak. Jen jsem cítila horko, jak mě pohlcuje. Byl vařící. Během chvilky jsem na čele ucítila pot. Myslím, že jsme se líbali dlouho a možná bychom nepřestali jen u toho, ale někdo nám to překazil.
„Nessie, já tě nechápu,“ ozvalo se tak dva metry od nás tenký sopránový hlásek. Opravdu pomalu jsme se od sebe odtáhli a ještě chvíli si dívali do očí, než jsem se podívala na Alice. Cítila jsem, jak se mi na tváři rozlévá švihlý úsměv. Alice zakroutila očima a pohledem švihla k Jakovi. Zamračila se na něj a zašla do kuchyně. Jake byl pořád blízko. Jeho rty jsem ucítila na krku pod uchem. 
„Miluju tě,“ zašeptal a jeho horký dech mě pošimral. Zatřásla jsem se. Chvíli mi trvalo, než jsem mu odpověděla. 
„Miluju tě.“ Odtáhl se a ještě jednou mě krátce políbil. Neskutečně krásně. 


Jake musel jet nakupovat. Podle Alice, samozřejmě. Takže jsme zůstali sami. Zůstali jsme u obýváku a měli puštěnou televizi. Začínalo se stmívat. Jasper… 
„Ness, ty ho opravdu miluješ?“ zeptala se po chvíli. 
„Jistě,“ odpověděla jsem jako samozřejmost. 
„Ale…“
„Alice! On je můj život. Každému někdy ujedou nervy,“ zavrčela jsem na ni. Pohrdavě se uchechtla. 
„Jako že tě zchodí ze schodů?“ odfrkla si. Zasekla jsem se.
„Eh… spadla jsem z nich sama,“ zabručela jsem potichu. Jen se výsměšně zasmála a vstala. 
„Nevím, co na něm vidíš, když ti tohle dělá. Prober se, Nessie. On tě vážně mlátí! Uvědomuješ si to? Koukni na sebe! Nemůžeš si vzít asi sukni, aby se tě někdo nelekl na ulici! Sakra, ty nejsi normální…“ prskla mi do obličeje a ve dveřích se objevil Jake. „A ty taky neumíš chodit hlasitěji, nebo co?“ zakřičela a zmizela v patře. No, zírám. Nikdy jsem takovou Alice neviděla. Otočila jsem hlavu k Jakovi. Potěžkal tašku, co nesl v rukou a zašel do kuchyně. Zvedla jsem se a zašla za ním. Objala jsem ho ze zadu a položila mu hlavu mezi lopatky. 
„Jaku… Budeš dneska zlý?“ zeptala jsem se a on se zatřásl. 
„Já… Já…“ koktal. „Nevím,“ vzdychl smutně a začal vyndávat věci. 
„Já to nikomu neřeknu. Už mi to nevadí,“ lhala jsem. Znova se zatřásl. Ne normálně. Vztekle. Tak jinak… Ne jako vždycky. Jako… vlkodlak. 
„Cože? To ti má vadit!“ zavrčel skrz zatnuté zuby. Užasle jsem vydechla. Můj Jake se naštval! Ale… tak nějak… normálně! Zasmála jsem se a podívala se na něj. Nechápavě nadzvedl obočí a v tu chvíli něco prasklo. Na tváři jsem ucítila mléko. Jake byl taky od mlíka. Prasklo mu v ruce. Začala jsem se od srdce smát. Během vteřiny u nás byla Alice. Jake nechápal, ale mně to prostě přišlo vtipné. Choval se jako vždycky. Žádný vztek, kterého bych se měla bát. Prostě to byl vlkodlak. 


Byla jsem už v polospánku. Vedle mě ležel Jake a trošku chrápal. Byla jsem k němu natisknutá a vdechovala jeho vůni. Taky mě objímal. Byli jsme zachumlaný do deky a teda aspoň mě bylo dobře. Dneska se vůbec nenaštval. Spíš, dneska mě neuhodil. Ztěžka jsem odlepila oči a zaostřila na hodiny. Bylo 2:06. Super… Nemůžu usnout. Dole jsem slyšela otevřít dveře. Divně skřípavě až mi naběhla husí kůže. Víc jsem se natiskla k Jakovi. Pět vteřin bylo hrobové ticho. Stačila jsem zavřít oči a dveře od ložnice se začaly otevírat. Jen klid. Říkala jsem si, že je to Alice, ale to by mi do zad nešimral ledový mráz. Slyšela jsem tichoučké uchechtnutí. Jake sebou prudce trhl. Trochu jsem se polekala, ale nakonec jsem dělala, že spím.

„Nech mě…“ zamumlal Jake ze spaní. „Běž pryč! Nech nás být! Přestaň!“ mumlal pomalu nesrozumitelně a nepříjemně sebou cukal. Cítila jsem nad hlavou chlad. Jako vždycky když se Bella skláněla, aby mě pohladila po vlasech. Její ledová ruka byla cítit, ale teď tady Bella nebyla. A tohle nebyla Alice. Jake sebou nadále trhal a cítila jsem, jak se jeho svaly napínají na těle. Krátce zakňučel.

„Nech nás být… Prosím…“ říkal Jake a bylo mu rozumět, jako by byl vzbuzený, ale on sebou pořád trhal. Co se to děje? Najednou se mě někdo dotkl. Cítila jsem dotek na vlasech. Zaryla jsem nehty do Jakovy kůže na boku. Najednou se prudce posadil. 
„Ne!“ vykřikl s hrůzou v hlase a já polekaně otevřela oči. Deka sklouzla po jeho nahé hrudi a já viděla, jak je celý zpocený. Chvíli jen zhluboka dýchal. Byla jsem ticho. Radši. 
„Nessie,“ vzdychl po chvíli a rychle se ke mně otočil. Oddechl si, když mě viděl. „Lásko moje,“ vydechl a pohladil mě po vlasech. 
„Jaku, co se ti zdálo?“ špitla jsem. Chvíli přemýšlel.
„Zlé věci,“ usoudil nakonec a lehl si zpátky do postele. Přikývla jsem. 
„Víš…. Myslím, že tu někdo byl,“ zašeptala jsem do tmy. Cítila jsem, jak zbystřil. 
„Co?“ 
„No, dole se otevřely dveře, a potom tady, a ty jsi začal mluvit a já cítila, jako by mě někdo hladil…“ říkala jsem a hlas se mi třásl. 
„Lásko, klid. Nic necítím. Všechno je v pořádku. Nikdo tu není,“ ujistil mě a pohladil mě po tváři. Rychle jsem přikyvovala. 
„Tak, půjdeme spát, jo?“ Usmál se. 
„Mm-hm,“ vzdychla jsem a zavřela oči. Přitulila jsem se k němu a spokojeně zamručela. Začal mě hladit po vlasech a po ruce. Bylo to příjemné a já brzo usnula.

Když jsem otevřela oči, Jake vedle mě ještě spal. Byla jsem schoulená u něho v klubíčku. Bylo mi dobře. Ale dole jsem slyšela nějaké hlasy, tak jsem radši vstala. Že by přijel Jasper? Sice měl dorazit už večer, ale třeba se mu opozdilo letadlo. Něžně jsem se vymanila z Jakova horké náruče a vklouzla do koupelny. Umyla jsem se. Ale něco jsem cítila. Nějaký puch nebo co. Začala jsem čuchat okolo a nakonec zjistila, že jsou to moje vlasy. Bože! Svlíkla jsem se a vlezla do sprchy. To nikomu neuškodí. Bylo to příjemné. Všimla jsem si, že nějaké modřiny zmizely. Ale vážně jenom nějaké. Už po nich zůstaly jen žluté skvrny. Za tu dobu, co jsem byla ve sprše, se dveře otevřely a dovnitř vklouzl Jake. Slyšela jsem, jak zapnul vodu a začal se mýt. To bylo normální. Teda… Dřív. Ale byl to příjemný pocit. Stejně mi něco říkalo, že ještě není po všem.

„Jaku? Podáš mi ručník, prosím?“ zavolala jsem k němu. Slyšela jsem, jak se zasmál, a viděla přes matné sklo, jak sáhl na poličku pro čistý ručník. 
„Jistě, lásko,“ řekl spokojeně a já natáhla ruku ven. Podal mi ho a dál si nerušeně čistil zuby. Musela jsem se usmát. Rychle jsem se utřela a zabalila se. Vyšla jsem ven a jen letmo se na něj podívala. Věnoval mi lišácký úsměv. Bože, já ho zbožňuju! Zašla jsem do pokoje a vzala si čisté oblečení. Rychle jsem to na sebe hodila a v tu chvíli mě ze zadu objaly jeho paže. Po pravdě, trochu jsem se lekla. Asi to poznal a smutně spustil ruce dolů. Otočila jsem se a rychle jeho hlavu do dlaní. Naklonila jsem si ho, jak jsem potřebovala, a políbila jeho měkké rty. Neprotestoval.

„Nessie!“ křičel zdola sopránový hlásek. Vzdychla jsem si a odtáhla se. Omluvně jsem se usmála a šla ke dveřím. Ještě mě stihl plácnout přes zadek. Zasmála jsem se a běžela dolů. V půlce obýváku stál Jasper. Pokřiveně se usmíval, ale byl takový… napnutý. 
„Strejdo!“ smála jsem se a rozeběhla jsem se k němu. V čas rozpřáhl ruce a já mu skočila do náruče. Nohy jsem mu zahákla na pas a vlepila mu pusu na tvář.
„Taky tě rád vidím, Nessie.“ Usmál se a já seskočila dolů. „Kde je ten č… Tvůj manžel?“ překonal se. 
„Nahoře. Oblíká se,“ usmála jsem se na něj jako sluníčko. Škoda, že nepřijel Emmett. Byla by ještě větší sranda. 
„Dává si na čas,“ zabručel a hlavu naklopil na stranu. Konečně jsem slyšela Jakovy kroky. Jasper přivřel oči. Něco není v pořádku…

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love the way you lie 5. kapitola: