Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love the way you lie 3. kapitola

22.03.2011 (19:15) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2931×

Nemohla jsem usnout. Bolest už trochu odstoupila, ale já jsem se převalovala na naší obrovské posteli a nedokázala se uklidnit. Mohla bych se zapsat do knihy rekordů v kategorii nejdelší pláč, měla jsem úplně oteklý obličej a musela jsem vypadat děsně. Myslela jsem na něj. Kde je? Kam odjel? Vrátí se vůbec? No, to určitě ano… sakra co budu dělat? Tohle ještě neudělal! Když už chtěl sex, tak si to sice vynutil, ale nikdy ne takhle! A proč já husa, ho ještě dráždím a nervuju? Měla jsem ho poslechnout, dělat co mi řekne. Koneckonců, jsem holka ne? Musím se trochu podřídit, určitě něco dělám špatně a Jacoba to rozčiluje. Ne, to nebude tím, já se snažím být dobrá manželka, ale snaží se on? Ne!

Nakonec jsem na chvíli usnula, ale byl to lehký spánek a probudila jsem se za svítání. Myslela jsem že Jacob není doma, ale našla jsem ho v obýváku. Díval se na televizi. Úplně v pohodě, žádné výčitky svědomí.

„Dobré ráno,“ řekl, ale ani se na mě nepodíval. Snažila jsem se aspoň polknout. Jen jsem na něj upírala svoje ustrašené oči a trhla sebou, když se pohnul. Asi jsem se zbláznila… Přešla jsem ke kuchyňskému koutu a udělala nám kafe. Jako každé ráno. Ale… Teď bylo těžké k němu vůbec jít. Musela jsem se překonat, protože vím, že na to čeká, že mu ho donesu. S šíleně bušícím srdcem jsem k němu došla a rozklepanou rukou ho před něj položila. Trošku se vylilo na stůl. Ani se nehnul a díval se na mé třesoucí ruce. Nasucho polkl. Pomalu jsem vymotala prsty z keramického držátka. Bylo mi na omdlení. Tak jsem se bála. Poprvé jsem se nadechla a pomalu se na něj podívala. Upíral na mě starostlivé oči. Byly plné bolesti a smutku. Byl to opravdu strhaný pohled, ale to mi nepomůže. Rychle jsem se vyběhla schody a zaplula do ložnice. Zamkla jsem se a sedla si na postel. Začala jsem se kývat nahoru a dolů jako blázen.

Když jsem se dostatečně uklidnila, vypila jsem si svůj hrnek už studené kávy. Pořád jsem na sobě cítila jeho ruce. Jediné řešení byla sprcha. Šla jsem se osprchovat. Na modřiny jsem se už ani nedívala, nemělo to smysl. Hlavní byla ta čistá voda, čistá uklidňující voda. Uvolňovala svaly. Byla jsem ráda, že voda vůbec existuje. Ani studená mi v tu chvíli nevadila. Nevnímala jsem její teplotu. Byla prostě uvolňující… Čistila moje tělo a vlasy. Čistila mě od jeho doteků…

Vysušila jsem si vlasy a pak jsem se namalovala. Abych zakryla modřiny na krku, použila jsem make-up. Na kruhy pod očima taky. Výsledek byl docela dobrý, vypadala jsem celkem normálně. Ale jenom vzhledově. Uvnitř mě to bylo plné modřin, bolesti, vzpomínek. Rychle jsem je zahnala. Nemělo to cenu, jako ty modřiny. Stalo se? Stalo, nedá se nic vrátit.

Šla jsem se obléct do úzkých džínů a mikiny. Chtěla jsem, co nejvíce času strávit nahoře. Věděla jsem, že on je dole. Nechtěla jsem tam jít. Ale hlad mě přinutil. I když jsem nechtěla jíst, žaludek říkal něco jiného. Nejhorší na tom bylo, že dneska nešel do práce. Byla sobota. Teda, on obvykle v sobotu pracuje, ale dneska je tady. Proč? Aby mi nahnal ještě větší hrůzu? Jestli jo, tak se mu to povedlo.

Tiše jsem sešla schody a stejně tak jsem se vkradla do kuchyně. Cítila jsem na zádech jeho pohled. Mrazil. Šíleně. Z lednice jsem si vzala mísu s ledovým salátem. Klepaly se mi tak šíleně ruce, že jsem ho upustila na zem.

„Nessie?“ vystartoval hned. Ne zle, ale měl starost, jestli jsem si nic neudělala. Pomalu jsem se otočila. Stál na nohou a šel ke mně. Zastavil se mi dech. Buď statečná, Ness! Všude byla voda a salát a střepy… Jestli mě zchodí na zem, určitě se pořežu. Přitiskla jsem se k lince. Odkašlal si a obešel mě. Za ledničkou vytáhl koště s hadrem. Teď mě s ním praští a je po mně. Místo toho začal uklízet střepy a vytírat. Ani jsem se nehnula. Nedokázala jsem to. Byl tak blízko!

Poslední lopatku vysypal do koše a opatrně se na mě podíval.

„Máš hlad?“ zeptal se tiše, aby mě nevylekal. Koště postavil zpátky za ledničku a čekal, co mu odpovím.  Ježiši, mluv! Nessie, kruci mluv!

„Jo,“ polkla jsem a oddechla si. Přikývl a natáhl se po telefonu. Vytočil číslo. Chvíli bylo ticho.

„Dobrý den. Tady Black. Em… Chtěl bych objednat dvě pizzy,“ zabručel do telefonu a nervózně se díval na špičky bot. Začal přikyvovat. „Dobře. Jednu šunkovou a jednu sýrovou,“ říkal. Chvilku zase čekal a potom jim řekl adresu. Položil telefon zpátky. Nervózně se na mě podíval a radši si šel zpátky sednout. Natáhl se po ovladači a zapnul televizi. Stála jsem pořád nehnutě na místě.

Kluk zazvonil a já tam došla. Zaplatila jsem. Divně se na mě koukal, ale když mu zazvonil mobil, už si mě nevšiml. Zavřela jsem dveře a šla do obýváku. Položila jsem jeho pizzu před něj a chtěla jít pryč.

„Ness?“ ozval se za mnou. Otočila jsem se. „Sedni si sem, prosím. Nechci jíst sám,“ zaškemral smutně. Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem si sedla, ale držela si odstup, jak nejvíc jsem mohla. Začala jsem jíst. Blbě se mi polykalo, ale šlo to a můj žaludek jen vrněl.

Dala jsem prázdnou krabici na stůl a letmo se podívala na Jakea. Díval se v klidu na televizi. Jak mi mohl ublížit? Vždyť jsem jeho otisk, sakra! Zatřásla jsem se. Jak něco tak roztomilého může dělat takové věci? Dřív takový vůbec nebyl. Dřív jsem se měla jako v pohádce. Protože dřív bylo všechno jinak. Mé tělo se už zmítalo v křeči, jak jsem brečela. Kryla jsem si obličej, aby mě neviděl.

„Pojď sem,“ slyšela jsem ho. Jeho ruce si mě přitáhly k sobě. Potřebovala jsem se vybrečet. Přitulila jsem se, aniž bych věděla, co dělám. Brečela jsem mu do trika. Hladil mě po zádech a mě ten dotyk přišel příjemný a uklidňující. Myslela jsem, že tohle už nikdy nezažiju. Myslela jsem, že jeho doteky se mi budou hnusit, ale ony mě pořád stejně přitahovaly.

Po hodně dlouhé době jsem se konečně vybrečela, jak jsem potřebovala. Bylo mi dobře. Kdybych zapomněla na to, co udělal, bylo by to jako první večer, co jsme sem přijeli. Seděli jsme u televize a tulili se k sobě. Mačkala jsem jeho už mokré triko a čichala jeho krásnou vůni.

„Nessie, tolik se ti omlouvám. Ani nevíš, jak mě to mrzí. Ani nevíš, jak já sebe nesnáším. Je mi tak zle, když tě takhle vidím. Rád bych ti slíbil, že to neudělám, ale… nemůžu. Kdybys věděla, jak… Byl bych tak rád, kdybys přišla na to, proč to dělám…“ omlouval se a něžně si mě mačkal k sobě.

„Co? Jak proč? Já, já ti nerozumím,“ šeptala jsem a utřela si slzy. Podívala jsem se na něj. Tvářil se bezradně.

„Tak rád bych ti to řekl, lásko moje, ale… nemůžu. Nejde to. Prosím, odpusť mi a neodcházej ode mě,“ zesmutnil.

„Já od tebe neodejdu… Jen… To nemůžu pochopit, proč mi to děláš. To jsem tak špatná? Co dělám špatně, Jaku? Proč jsi včera… Proč jsi to udělal?“ vzlykala jsem a upřeně se dívala do jeho krásných očí. Zatřásl se, když jsem to řekla.

„Jsi ta nejlepší. O tom nepochybuj, ale…“ vzdychl a sklopil oči. Nahmatal mojí ruku a jemně si ji přiložil na hruď, kde má srdce. „Protože ty víš, že… takový přeci nejsem,“ zašeptal. Až pochvíli se na mě podíval. Co se mi tu snaží kruci říct? Spíš, že takový nikdy nebyl.

„Eh…  to je všechno, co mi řekneš? Ty si někdo, koho pořád neznám,“ zašklebila jsem se.

„Ness, ale co víc můžu udělat? Neumím vrátit čas,“ řekl bolestně. To je pravda.

„To nikdo,“ přikývla jsem. Najednou jsem v jeho výrazu vycítila změnu. Jako by se čas opravdu vrátil a tohle byl zase můj starý Jacob. Ten Jacob, od kterého si neumím představit, že by mi ublížil. Ten co mě miluje nejvíc na světě. Ten, který je neuvěřitelně hodný, úžasný, vtipný a já nevím co ještě. Naléhavě se mi díval do očí.

„Miluju tě,“ pousmál se smutně. Jak dlouho to ale vydrží? Navěky? Týden? Hodinu? Neopověděla jsem a vymanila se z jeho objetí. S lehkým pousmáním jsem vyběhla schody a zamkla se v ložnici. Zhasla jsem. Byla už docela tma. Venku svítily lampy. Bylo mi o něco líp, když jsme si promluvili. Dívala jsem se na pootevřené okno. Dovnitř foukal lehký větřík a cuchal světle modré záclony. Na obloze jsem viděla první hvězdu. S tímto pohledem jsem se ponořila do říše snů, kde je mnohem lepší svět…

Probudila jsem se sama. Po tváři mě jemně hladily horké prsty. Zamrkala jsem. byla šílená tma. Ale já jsem poloupírka, takže jsem ho viděla. Měl podepřenou hlavou. Když viděl, že jsem otevřela oči, stáhl ruku k sobě. Ani jsem se nehnula. Ne že bych se ho zase bála. Viděla jsem na něm, že je v pořádku. Na tváři měl nejistý úsměv.

„Jak… jak jses sem dostal?“ zabručela jsem tiše a rozespale. Zamkla jsem, ne?

„Oknem. Promiň,“ vzdychl a chtěl vstát.

„Počkej!“ zastavila jsem ho. Tázavě se na mě podíval. „Zůstaň tady, prosím,“ zaškemrala jsem. Přivřel oči.

„Nebojíš se?“ Zarazilo mě to. Ano, ale chci ho prostě tady.

„Prostě tu zůstaň, prosím,“ zaškemrala jsem znova. Se vzdychem si lehl zpátky. Našla jsem jeho ruku a propletla ji s tou mojí. Letmo se usmál. Zůstaly jsme si dívat do očí. Jen naše srdce byly slyšet. Jinak bylo ticho. Nebylo to ticho mrazivé, ale takové romantické. Bylo mi dobře. Konečně, říkala jsem si. Hlavně ať mu to vydrží. Znova si podepřel hlavu, ale nepřestal se mi dívat do očí.

Až asi po dvou hodinách se hnul. Pustil mi ruku a já se na ni podívala. Do vzduchu začal kreslit nějaké obrazce. Nakreslil srdíčko. Takové amatérské, ale šlo to. Pousmála jsem se a sledovala ho dál. Začal něco psát. Myslím že… omlouvám se! Rychle jsem odstrčila jeho ruku pryč. Do vzduchu jsem napsala: Miluju tě. Potom jsem se na něj podívala. Věnoval mi jeho nejkrásnější úsměv. Musela jsem mu ho oplatit. Nějak jsem zapomněla, co se stalo. Prostě to bylo jako by se nikdy nic nestalo. Nejistě se ke mně nahnul a já mu ještě pomohla. Natáhla jsem se po něm jako po mojí nejoblíbenější hračce. Potěšeně se usmál a cvrnkl mě do nosu a já se zasmála. Po dlouhé době jsem se zasmála! Konečně! Potom zvážněl a nahnul se znova ke mně. Cítila jsem jeho příjemné teplo a jeho horký dech na mé tváři. Přišlo mi to jako před prvním polibkem. Šimralo mě příjemně v břiše. Zavřela jsem oči a ucítila jeho rty na mých. Přes oko se mi přelila jedna slza. Ani nevím, proč. Naběhla mi husí kůže. Nejdřív mě líbal nejistě, pomalu, ale později jsme si začali polibek opravdu užívat. Můj pravý Jake mi tak chyběl, tak šíleně, že jsem byla tak šťastná, že jsem začala tiše plakat…

Usnula jsem hned po chvíli a ráno mě probudilo až bušení deště do střechy. Rozlepila jsem oči a podívala se okolo sebe. Hned jsem ho uviděla. Objímal mě a… ještě spal. Měl trochu pootevřenou pusu a vypadal sladce. Jemně jsem jeho ruku dala pryč a stoupla si. Tiše, by se nevzbudil. Koukla jsem na hodinky. Najednou začal zvonit mobil. Jake sebou trhnul a otočil se na druhý bok. Zpanikařila jsem a rychle to vzala.

„Ano?“

„Ahoj!“ vypískl hlásek Alice, až jsem musela dát telefon dál od ucha.

„Ahoj, Alice. Děje se něco?“ zamračila jsem se.

„No jasně! Čekej mě tam večer, kočko. Ještě Bella se mnou jede. Budeme nakupovat. Musíš se trochu odvázat, víš?“ říkala a já se zastavila.

„Večer, co?“ nechápala jsem.

„No, přijedeme, jak jsme byli domluvené. Bella se na tebe moc těší,“ říkala pořád veselým tónem.

„Už dneska přijedete?“ vydechla jsem nevěřícně. Najednou Jake šíleně zavrčel a podíval se na mě. Polkla jsem.

„Jo. Večer. Nevím, jak to budeme stíhat, ale doufám, že jo. Tak pozdravuj Jaka. Ještě zavoláme. Teď jsme v Seattlu… Zatím pa!“ zapískala a položila to.

„Oni přijedou?“ zařval Jake, až jsem se šíleně lekla.

„Jaku… Já… Nevěděla jsem o tom,“ zpanikařila jsem a upustila telefon na zem. Dveře!

„Ale věděla! Schválně jsi je zavolala, aby mě zabili, až zjistí, že tě mlátím!“ křičel na mě. Couvla jsem.

„Alice volala sama,“ snažila jsem se. Vstal z postele. Vykřikla jsem. Věděla jsem, že je zle. První, co jsem měla po ruce byla lampička. Vzala jsem ji a vytrhla ze zásuvky. Začala jsem couvat ke dveřím.

„Stůj nebo to po tobě hodím!“ šílela jsem. Temně se zachechtal a rychleji se ke mně rozešel. Nikdy jsem mu nechtěla nic udělat, ale teď to bylo nutné. Nenechám se zmrzačit. Vší upíří silou jsem to po něm mrštila a běžela pryč.

„Au!“ zakřičel a rozeběhl se za mnou. Než jsem stihla utéct jako upír, chytl mě za ruku a rychlým pohybem mě shodil ze schodů. Au, au, au… Schodiště máme docela dlouhé, takže když jsem konečně přistála na zemi, nemohla jsem skoro vstát. Bolelo mě v boku a hlava. Pomalu šel ze schodů dolů. Podívala jsem se na něj. Z nosu, rtu a z koutku oka mu tekla krev. Měl natržený koutek u oka a rozřízlý ret. Vypadal jako… jako vrah. Z posledních sil jsem se zvedla a pokulhávala ke dveřím od domu.

„Mně neutečeš,“ zasmál se za mnou a zrychlil. Chtěla jsem přidat, ale nešlo to. Ten náraz byl moc tvrdý. Bolelo mě všechno.

„Pomozte mi, kruci, někdo!“ zakřičela jsem, než mě stačil chytit za rameno. Popadla jsem plastové obouvátko a praštila ho přes hlavu až se přelomilo. Zasyčel.

„Nesnáším tě,“ řekla jsem skrz zatnuté zuby. Co? Ne! Najednou mě pustil. Svalila jsem se na zem. Nemohla jsem se ani hnout.

„Nessie…“ zašeptal.

„Ty mě nemůžeš milovat, když mi tohle děláš,“ zasyčela jsem mu do obličeje, jak nejhůř jsem uměla. Budu se bránit. Už si to prostě nenechám líbit. Zůstal se na mě koukat, až najednou se obrátil a zmizel nahoře. Slyšela jsem zabouchnout dveře. Chvíli bylo ticho. Ale vážně jenom chvíli. Najednou taková rána, že se pohnul lustr v obýváku. Potom zavytí. Co? On… se proměnil? Tady? Vždyť ho někdo uvidí.

„Jacobe!“ vykřikla jsem a snažila se vstát. Bože! „Jaku!“ křičela jsem pořád. Vstala jsem a odloudala se ke schodům. Jeden schod, druhý schod… To není vtipný! Teď zrovna ne! Vyčerpaná jsem se svalila v půlce schodiště. Myslím, že se proměnil zpátky, protože jsem slyšela řev, při kterém běhá vážně mráz po zádech. Automaticky jsem začala brečet. Prostě mi ho bylo líto. Ale vážně líto. Po čtyřech jsem se doplazila do patra. Jako by se ani nemusel nadechnout. Pořád šíleně křičel. Co jsem to udělala? Co jsem mu to řekla? Já ho ničím! Já všechno dělám špatně! Jenom já! Otevřela jsem namáhavě kliku od dveří. Postel byla odsunutá až ke kraji a skříň byla skoro promáčknutá do zdi. To asi udělal, když se proměnil. On seděl v rohu se zakloněnou hlavou a prostě křičel. Já potřebovala brečet, on křičet. Tomu rozumím.

„Jaku,“ vydechla jsem udýchaně. Šílenýma očima se na mě podíval.

„Běž - pryč,“ žádal. Nedala jsem se a namáhavě k němu došla. Byl nahý, ale to já už jsem zvyklá. Objala jsem ho. Chvíli váhal, ale nakonec mě taky objal.

„Miluju tě,“ řekla jsem mu. Jako by si oddychl.

„Já tebe taky,“ přikývl a zhluboka dýchal.

„Hajzl,“ řekl spíš pro sebe a nahmatal po ruce poličku, která spadla ze stěny. Čekala jsem, že mě s ní udeří, ale místo toho jsem cítila, jak se mu napjaly svaly na ruce a vší silou s ní mrštit do okna. Sklo se rozsypalo na tisíc kousků. Vyděšeně jsem vydechla.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love the way you lie 3. kapitola: