Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 4. kapitola

11.07.2010 (16:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2095×

4. kapitola

Bella:

Vyšla jsem z kabinetu od Cullena. Co si o sobě myslí? Že mi bude lézt v noci do pokoje? A jak se tam vůbec dostal? To mu jen tak nedaruju. Však mi to všechno řekne. Já to s něho vytáhnu. I kdybych měla s jeho hlavou mlátit o stěnu. Teda, Bello, poslední dobou jseš nějaká sadistka.

Za rohem chodby na mě čekala Anna. Usmála jsem se.

„Hotovo?“ zeptala se.

„Ne tak docela,“ dali jsme se do kroku.

„Co ti vlastně udělal?“

„Lezl tam, kam neměl.“

„Vypadá to, že jsi hodně naštvaná,“ zasmála se.

„Jo, to jsem. Však on mi to všechno řekne,“ vlítla přede mě a tím mě zastavila.

„Vy spolu někam jdete?“

„V sobotu mě doučuje v knihovně.“

„V sobotu? Není to divný?“

„Vůbec to není divný,“ obešla jsem ji a šla, jenže ona mě doběhla a zase mě zastavila.

„Řekla bych, že tě balí.“

„Ale prosím tě, Anno, jen mě doučuje. Pokud s ním chceš něco mít, tak prosím, ale nezapomeň, že je to učitel,“ civěla na mě vztekem.

„Říkala jsem ti, že se mi jenom líbí,“ přímo na mě řvala.

„Tak proč pořád na něho narážíš?“

„Jen jsem zvědavá, ale pokud ti to vadí, tak já jdu. Čau, užíj jsi to s ním,“ otočila se a šla.

„Anno, počkej. Já to tak nemyslela,“ vůbec mě neposlouchala a šla dál. Ach, jo, to jsem nechtěla, ale to „Užij si to s ním.“ to přehnala. Tohle je prostě život. Nespravedlivý a hloupý. Nesnáším ho.

Tentokrát už jsem došla do třídy bez žádného zastavení. Anna se se mnou celý den nebavila. Byla jsem smutná, protože když se se mnou nebavila Anna, tak nikdo, teda až na Angelu, ta ano, ale dneska jsme měli spolu jen jednu hodinu. S Annou máme každou druhou. Snažila jsem si to s ní urovnat, ale buď semnou nemluvila, anebo mi jen odsekávala.

Po škole jsem hned chtěla jet domů, takže jsem šla přímo k autu a sedla si. Jenže když jsem nastupovala, všimla jsem si, jak jde Cullen k nějaké holce, byla strašně hezká. Černé vlasy jí trčely ze všech stran, vypadala trochu jako elf. V tom mě napadlo. Když mi on leze v noci do pokoje, tak proč bych já nemohla zase chodit za ním. Pomsta je tak sladká. Vystoupila jsem si z auta a vydala se k nim. Když si mě všimli, oba na mě zírali. Ona s úsměvem a on se na mě mračil. Byl strašně sexy, když se takhle mračil, to jsem musela uznat. Došla jsem k nim a otočila se přímo k té dívce.

„Ahoj, jsem Bella. A ty jsi?“

„Ahoj, já jsem Alice, Edwardova sestra,“ usmála se na mě svým kouzelným úsměvem.

„Moc mě těší.“

„Mě taky, že tě konečně poznávám.“

„Jak jako konečně?“ tomu jsem nerozuměla.

„Však to poznáš.“ Edward se zamračil. Ježíši, já už mu říkám jménem.

„Alice!“ křikl na ni, ale ona si ho vůbec nevšímala. Pak se otočil na mě a řekl: „Co to má znamenat, Bello?“

„Co dělám? Ty mi lezeš do pokoje, tak proč bych já nemohla lézt do tvýho soukromí. Promiň, Alice, ale máš opravdu úžasného bratra.“

„Já vím,“ usmála se na mě. Edward začal zuřit. Alice najednou ztuhla.

„Možná bys už měla jít.“

„Už jdu, neboj se. Myslela jsem, že to bude větší sranda, ale teda nic moc. Vidím, že Edward je celý bez sebe,“ otočila jsem se k Alice. „Ráda jsem tě poznala,“ Edward začal strašně vrčet. On vrčí, tak to jsem se začala smát.

„Alice, jdi k autu, za 5 minut tam jsem. Musím si s Bellou promluvit,“ kývla na souhlas, pak se podívala na mě.

„Doufám, že se ještě někdy uvidíme,“ otočila se a odešla. Otočila jsem se zpátky na Edwarda. Ten na mě zíral, ale tentokrát to nebyla zloba. Bylo to něco jiného, ale nevím, co to bylo.

„Co si myslíš, že děláš?“ ptal se.

„To co ty. Lezu tam, kam nemám. To víš, je strašně příjemné se v noci zbudit a vedle sebe najít svého profesora. Je to úplně normální, ale -“ Slova jsem nedořekla, protože mě z ničeho nic políbil. Nevím, co se stalo, ale polibek jsem mu oplatila. Pak se ode mě odtrhl, otočil se a odešel. Já tam stála, přimražená. Co to sakra bylo? Koukala jsem, jak jejich auto odjíždí. Ona se na mě ještě podívala, on se na mě už nepodíval. Chvíli jsem tam jen tak stála. Pak ke mně přiběhla Anna.

„Panebože, on tě políbil,“ zírala jsem na ni neschopna slova. No ne, ona se semnou zase baví?

„Já ti říkala, že tě balí. Vidíš, měla jsem pravdu -“

„Mlč! Co to sakra je? Co to mělo znamenat? A jakto že ty se se mnou zase bavíš?“ zasmála se.

„Promiň za to, jak jsem se chovala. Jsem hrozná,“ usmála jsem se na ni.

„Ne, já promiň. Neměla jsem ani tušení, že... Ani nevím, co říct,“ objala mě.

„Zase kamarádky?“

„No, jasně,“ zasmály jsme se.

„Myslím, že pojedu domů.“

„Jo, já taky.“

„Jen tak ze zajímavosti, nevíš, kde bydlí Edward?“

„Promiň, to opravdu nevím.“

„No tak nic, já jdu. Čau, zítra.“

„Jo, zítra,“ rychle jsem se rozběhla ke svému autu. Nastartovala a jela. Domů.

Edward:

„Ty jsi ji políbil,“ zakřičela slavně Alice.

„Alice, přestaň prosím křičet a no a co, že jsem ji políbil, stejně to nic nezmění. Jen to, že mám zase co vysvětlovat. Panebože já jsem takový blbec.“

„Vůbec nejsi blbec. Jsi prostě zamilovaný.“ Jsem zamilovaný do své studentky, do Belly, do člověka. Chtěl bych za ní jet. Chtěl bych být s ní.

Po zbytek cesty, jsem už s Alice nepromluvil. Myslel jsem jen na Bellu, na její rty, na její úsměv, na její oči, tlukot srdce, na polibek, na její dech, který mi ovanul obličej, na její vůni, myslel jsem na Bellu. Dneska v noci musím za ní, musím ji vidět.

Zaparkoval jsem do garáže, protože má pršet a padat kroupy a já si nenechám omlátit auto.

„Až za ní půjdeš, běž raději zkratkou, abys nezmokl,“ zašeptala Alice, když běžela do schodů. Šel jsem přímo do obýváku, kde seděli Carlisle a Esme. Když mě spatřili, začali se strašně usmívat.

„Ahoj, Edwarde! Jaký byl den?“ ptala se Esme. Pokud bych měl lhát, řeknu nuda, ale protože nechci lhát...

„Dnešní den byl velice zajímavý,“ oba zpozorněli.

„Co se stalo?“

„Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěl o nové studentce?“ oba přikývli, „No tak tu jsem dneska políbil.“

„Jak, jako políbil?“

„Nevím, co se stalo. Poslední dobou pořád na ni myslím, nemůžu si pomoct. Je tak milá, krásná. Když ji doučuju, mám vždycky takový divný pocit. Chtěl bych být pořád s ní, ale na druhou stranu mám strach -“

„Z čeho?“ v tom přišli dolů Jasper s Alice. Chvíli jsem mlčel a díval se jim do očí, Carlisleovi, Esme, Alice, Jasperovi.

„Z toho, že ji miluju. Nechci jí ublížit, jsem pro ni nebezpečný.“

„Edwarde, synu, proti lásce nic nezmůžeš. Jsi do ní zamilovaný. Teď je jenom na tobě, jak se rozhodneš a zjistit, jestli ona cítí to samé k tobě.“

„Proč se tak ke mně chováte? Je to přece moje studenta.“

„Chceme, abys byl šťastný a to, že je to studentka, to nějak vymyslíme,“ zasmál jsem se a pak posmutněl. Alice mě pozorovala.

„Vidím vás spolu, to už něco znamená. Znamená to, že tě miluje. Proč myslíš, že se nechala tebou líbat, proč za tebou pořád chodí?“

„Jsi do ní zamilovaný, až po uši,“ zasmáli se.

„Měl bys už jít, než začne pršet.“

„Jdeš za ní?“ ptala se Esme, já jsem jen přikývnul.

„Jen se na ni podívat.“ Esme se na mě ještě usmála a pomyslela si: „Jsem ráda, že jsi šťastný.“ usmál jsem se na ni, otočil se a vyběhl ven. Běžel jsem zkratkou, jak řekla Alice. Vítr mě bičoval do obličeje, vlasy mi lítaly na všechny strany, po chvilce začalo trochu poprchávat. Když jsem doběhl k Belle, všiml jsem si, že má otevřené okno. To se mi zdálo divné. Vyskočil jsem na strom a ze stromu přímo do jejího pokoje. Spala, trochu se převalovala, ale spala. Pozoroval jsem ji a pak jsem si uvědomil, že bych měl zavřít okno, aby nezmrzla. Sedl jsem si na kraj její postele a pozoroval jsem ji.

Seděl jsem tam asi deset minut, když v tom začala strašně křičet. Při jejím křiku by člověkovi tuhla krev v žilách. Přišel jsem k ní, ale uslyšel jsem kroky, tak jsem se rychle schoval do skříně. Bella křičela a máchala rukuma do všech stran.

„Bello, je to v pořádku. Bello! Bello!“ volal na ni Charlie. Bella naposledy zakřičela a zbudila se, začala strašně plakat. Charlie ji hladil po tváři a uklidňoval ji. Po chvíli Bella zase usnula, ale Charlie u ní zůstal. Poslouchal jsem jeho myšlenky: „Tohle není možné, vždyť se ani nevyspí. Poslední dobou je to čím dál tím horší. Jestli by nebylo lepší na chvíli někam odjet. Bože, proč jsi to udělal zrovna jí? Renée je mrtvá a ona je v depresích, tohle není možné.“

Sám sebe jsem se ptal: „Kdo je Renée?“ Charlie se na ní ještě podíval, pohladil ji a odešel. Vylezl jsem ze skříně a sedl si zase k ní. Na jejím nočním stolku jsem si všiml fotky, na které byla Bella a nějaká žena.

„Mami.“ Lekl jsem se, když Bella vyslovila to slovo. Myslel jsem si, že se zbudila, ale jen se převalila a spala dál. Potom mi to všechno došlo. Ta žena na fotce je její máma. Renée je její máma a je mrtvá. Proto je tady. Panebože! Jsem takový blbec. Měl bych jít, nechat ji na pokoji. Měl bych se jí vyhýbat. Vždyť jí přidělávám pouze další problémy. To jsem nechtěl. Naposledy jsem ji pohladil a upaloval domů.

Bella:

Jako posledních pár dnů, jsem se probudila nevyspaná. Bolela mě hlava. Naštěstí táta už byl v práci, takže si nemusel o mě dělat starosti.

Nasnídala jsem se, oblékla a jela do školy. Při cestě jsem myslela na Edwarda. Včera večer jsem nechala okno otevřené, kdyby přišel, ale dneska je zavřené, možná, že ho zavřel táta, ale taky možná, že ho zavřel Edward. Strašně moc chci vidět Edwarda. Nemůžu si pomoct. Nemůžu zapomenout na ten polibek. Chci být s ním.

Když jsem byla ve škole. Šla jsem přímo do jeho kabinetu. Zaklepala jsem a chtěla otevřít, ale bylo zamknuto. Šla jsem tedy do třídy. Anna ve škole nebyla.

Třetí hodina byla literatura. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím. Měla jsem strašnou potřebu ho vidět, ale když do třídy vešel profesor Scott, celá jsem zkameněla.

„Kde je profesor Cullen?“ ptali se.

„Je nemocný, takže vás teď budu mít já.“ Všichni posmutněli.

„Říkal vám, že jedete na výlet?“

„Ano, ale neřekl všechno. Pojede vůbec?“

„Pojede, ale teď k výletu. Pojedeme příští středu na týden. Platíte jen 36dolarů, zbytek se platí z grantu. Bude tam pár výletů. Dám vám teď papír, ten si vyplníte a zítra donesete,“ začal nám rozdávat papíry. Po zbytek hodiny jsem nemyslela na nic než na Edwarda. Kde je? Je opravdu nemocný nebo se mi vyhýbá?

Další

Předchozí

Shrnutí