Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Love air - 2. kapitola

28.06.2010 (18:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2128×

2. kapitola

„Bello!!!“ zařval někdo, ale bylo moc pozdě. Něco tvrdého mě udeřilo do hlavy a já se propadla do temnoty.

Otevřela jsem oči a spatřila anděla.

„To už jsem v nebi? Pokud ano, tak jsem ráda, že s takovým andělem,“ někdo se zasmál, ale ten hlas jsem nepoznala.

„Bello? Bello? Slyšíš mě? Bello?“ volal anděl pořád dokola. Trochu jsem se vzpamatovala a pokusila se otevřít oči. První, co jsem uviděla byl Cullen a kolem mě stáli spolužáci, teda Anna, Angela, Nikol, Emma a další, které ani neznám. Teď jsem si uvědomila, co se to děje. Ó, můj bože. Tak tohle je můj konec.

„A sakra!“ to bylo jediné na co jsem se zmohla.

„Díky Bohu. Můžeš se zvednout?“

„Myslím, že jo. Co se stalo?“

„Dostala si pukem do hlavy,“ střelil očima k Emmě. Ta se na mě bolestně usmála.

„Promiň, já nechtěla,“ omlouvala se mi. Až teď jsem si uvědomila bolest nad pravým spánkem.

„Au!“ zaskučela jsem.

„Pojď, zkusíme se zvednout, jo?“ Kývla jsem na souhlas.

„Pomalu, ať se ti nezatočí hlava.“ Opatrně mě přidržoval. Pomalu jsem se zvedla a trochu se zamotala, rychle mě chytil. Když se mě dotkl znovu mnou projel ten divný pocit, ale neuměla jsem to vysvětlit.

Došli jsme do šaten, a tam mě položil na lavičku. Sedl si ke mně. Všimla jsem si, že všichni se na mě pořád dívají. Když si toho všiml Cullen, okřikl je.

„Hele, tohle není žádný divadlo, takže se vraťte a počkejte než se vrátím.“

„A co máme dělat?“ zeptala se Anna.“

„Zatím se rozehrajte a rozdělte si družstva. Kapitánky budou Emma a Nikol,“ byl trochu rozzuřený, ale pořád se ovládal. Nevím proč, se takle naštval. Holky ho poslechly a odešly do tělocvičny. Cullen se otočil ke mně.

„Bolí tě něco?“

„Hlava.“

„Kde?“

„Tady.“

„Tak se na to kouknem,“ usmál se na mě. Pomalu přejížděl po mé kůži, když zatlačil na bolavé místo zaskučela jsem.

„Bolí?“

„Jo.“

„Máš tam měnší podlitinku,“ začal něco vytahovat z tašky, kterou sem přinesla nějaká holka, „dám ti Ibalgin na bolest a za chvíli to přestane.“ Pozorovala jsem ho a pak, si na něco vzpomněla.

„Myslím, že to beru,“ vyhrkla jsem a on na mě koukl.

„Co bereš?“

„To doučování,“ chvíli se na mě něchápavě díval a pak se zasmál svým okouzlujícím úsměvem.

„Asi tě budu muset doučovat i v tělocviku,“ posmíval se mi. Já se na něj zašklebila.

„Dobře, takže na to doučování se zítra domluvíme. Teď si lehni a-“ v půlce věty se zastavil a jeho oči najednou zčernaly. Trochu mě to vyděsilo.

„Krvácíš,“ nechápala jsem o čem to mluví, „teče ti z nosu krev.“ Začal se ode mě odtahovat. Sáhla jsem si pod nos a na prstech jsem ucítila krev.

„Tady máš tampón, dej si ho do nosu. Lehni si a vyspi se, pak tě probudím, ano?“ už se zvedal a šel pomalu ke dveřím.

„Dobře,“ a odešel. Za chvíli jsem usla.

Probudila mě až Anna. Ptala jsem se, proč nepřišel Cullen, ale ona řekla, že byl nějaký divný, a že už odešel. Nechápala jsem to, říkal, že mě probudí a ty jeho oči. Hlavně ty jeho oči. Černé jako uhel.

Domů jsem přijela něco po třetí hodině. Dala jsem si něco k jídlu a šla si lehnout. Pořád mě bolela hlava. Nemohla jsem usnout, tak jsem si začala číst. Rozhodla jsem se dočíst knížku Na větrné hůrce. Čtu to už nějaký ten měsíc, ale pak jsem přestala. Měla jsem toho moc. Začala jsem ji číst týden před autonehodou a pak už jsem nečetla, musela jsem se dát do kupy, jenže ty noční můry, nespavost, ta bolest. Hlavně ta bolest, moje máma je pryč. Ucítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Nějakou dobu jsem tam jen ležela a plakala. Unavila se tím a usnula.

Probudilo mě až zavření dveří. Táta byl doma. Rychle jsem se zvedla, odešla si do koupelny opláchnout obličej a pádila ze schodů za tátou.

„Ahoj tati!“ došla jsem do obývacího pokoje a uviděla tátu zapínat televizi. Vůbec se nezměnil.

„Ahoj Bells! Tak co první den ve škole?“ otočil se kě mně a usmál se.

„Jo, super. Mám nové přátelé, akorát se musím nechat doučovat, u nás jsme byli trochu pozadu,“ o nehodě v tělocviku se radši zmiňovat nebudu. Sedla jsem si k němu na gauč. Objal mě.

„Kdo tě bude doučovat?“

„Profesor Cullen je to-“

„Jé, profesor Cullen. To je úžasný chlapec a učitel. Dobře, že tě bude doučovat. Řekni, že ho ředitel Swan pozdravuje. Však on už bude vědět.“ Zasmála jsem se.

„Vyřídím.“

„Bells, ještě něco,“ teď už mluvil vážně, „ pokud budeš něco potřebovat, nebo ti někdo začne ubližovat. Prostě cokoliv. Víš, že za mnou můžeš kdykoli přijít, že ano?“ teď jsem už začala brečet.

„Ano, vím.“ Teď mě objal pevněji a začal se se mnou kolíbat ze starny na stranu, no ale moc mi to nepomohlo.

„Pššt, pššt. To je dobrý. Všechno je v pořádku.“

Nevím co se stalo, asi jsem delší dobu brečela, ale pak jsem určitě usla, protože mě vzbudil ve svém pokoji až budík na 06:00 hodin. Pomalu jsem se zvedla. Táta mě asi přenesl do pokoje. Ach, ta hlava bolí. Šla jsem se do sprchy opláchnout a učesat, náličit a všechno, co vlastně dělám v koupelně. Dneska jsem si oblékla svoje oblíbené džíny a triko s nápisem „Happy life“. Moc mi to ale nepřišlo jako šťastný život. Možná, že někdo by se radoval, ale já ne. Postavila jsem se před zrcadlo a koukla jak vypadám.

„No myslím, Bello, že to už lepší nebude,“ řekla jsem si a vydala se vstříc svému osudu, teda do školy.

Zaparkovala jsem, co nejblíž ke vchodu školy. Když jsem vystoupila všimla jsem si, jak do školy vchází Cullen. Zase mnou projel ten divný pocit, ale začala jsem si uvědomovat, co to se mnou dělá. Vždycky se začnu cítit v bezpečí, když jsem s ním. Na všechno zapomenu.

„Ahoj Bello!“ pozdravila mě Anna.

„Ahoj!“ daly jsme se do kroku směrem ke vchodu. Ve škole jsem se tak, tak dostala ke své skřínce. Bylo tu tolik lidí. Otevřela jsem si skříňku a vzala si potřebné věci na první hodinu.

Čekala jsem na Annu, ale místo toho ke mně přišel Cullen.

„Dobrý den, slečno Swanonová. Je vám líp?“

„Ano, mnohem líp,“ zalhala jsem. Hlava mě bolela jako čert.

„Jen jsem se chtěl ujistit, že jste v pořádku a domluvit se na to doučování,“ domluvil a já si všimla, že Anna šla přímo k nám, ale pak se zastavila a ukázala mi, že už jde do třídy. Ještě se na mě rošťácky usmála. A potichu řekla: „Držím palce.“ Myslela jsem, že ji zabiju. Rychle jsem se podívala zpátky k němu. Koukal na mě s vykulenýma očima. Snažila jsem se něco vymyslet.

„Ehm, no tak já bych měla čas zítra.“ Už ovládl svůj výraz a odpověděl.

„Tak tedy zítra ve čtyři v knihovně.“

„V knihovně?“ Zasmál se.

„Ano, jediná knihovna je v Port Angeles. Najdete ji snadno anebo si to najděte na internetu, ano?“

„Tak dobře. Nashledanou," a vydala jsem se do třídy.

„Nashledanou,“ ozvalo se za mnou. Hned, jak jsem věšla do třídy, uviděla jsem Annu. Podívala jsem se na ni vražednýma očima. Místo toho aby se bála, se začala smát. Došla jsem k ní a spustila: „Co to mělo znamenat? To tvoje držím palce to, no... on si toho všiml, víš, jak jsem vypadala?“

„Děsně sexy?“

„NE!!! Jako holka, která se ho chystá sbalit. Já tě asi zabiju,“ rozzuřila jsem se na ni.

„Promiň já jen, že-“

„Žádný že. Nic není a přestaň s tím prosím. Jasné?“

„Jo, promiň Bells. Já nechtěla.“ Sedla jsem si a už to neřešila. Spíše jsem přemýšlela, jestli vůbec najdu tu knihovnu. To by byl trapas, kdyby tam na mě čekal a já se toulala někde po Port Ageles a hledala knihovnu. Doufám, že to najdu.

Za celý den, se nic nového nepřihodilo. Teda až na to, že se mi Cullen vyhýbal.

Doma jsem si vzala Paralen na hlavu a šla si lehnout. Probudila jsem se pozdě večer, jen jsem se převlékla a dál spala. Zdál se mi sen. Probudila jsem se hluboko v lese. Všude kolem mě byly stromy, mechové porosty a krásné květiny. Když jsem se zvedla, všimla jsem si světla přede mnou. Šla jsem tedy za ním, trvalo to jen chvíli a dostala jsem se do pokoje. Spíše do mého pokoje, ale bylo tam jen zrcadlo. Přistoupila jsem blíže k zrcadlu a koukla jsem se do něj. V tu ránu mě přimrazilo. Byla jsem tam já, ale mé oči byly krvavě rudé. Pohled na ně mě děsil. Začala jsem křičet.

„Bello? Bello? Je to v pořádku,“ až teď jsem si uvědomila, že křičím ze spaní. Táta tu byl. Začala jsem plakat.

„Je to dobrý Bello, už je to pryč.“ Ale plakala jsem čím dál tím více. Táta, tam se mnou byl asi půl hodiny a já furt jen plakala. Nevím, co to do mě vjelo. Pak jsem usnula.

Probudila jsem se až ráno. Nevyspalá. Když už jsem byla připravená, šla jsem se nasnídat. Táta už snídal, nachystala jsem si něco k jídlu, jen rohlík. Cítila jsem jeho pohled na mých zádech.

„Jsi v pořádku?“ ptal se.

„Jo, jo jsem,“ otočila jsem se na něj a snažila se vypadat normálně. Doufám, že ta odpověď, zněla klidně.

„Všechno je v pořádku. Jako vždycky.“

Další

Předchozí

Shrnutí

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Love air - 2. kapitola: