Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 9. kapitola

27.08.2010 (08:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4539×

8. kapitola

Píseň, pustit!

EDWARD

Seděl jsem s hlavou v dlaních a odmítal přijmout skutečnost, že jsem ji ztratil. Mé tiše bušící srdce bolelo. Ona byla mým přítelem, byla mé slunce, můj život…

Už když jsem ji poprvé potkal v tom letadle. Jako poloupír jsem měl velmi vzácný dar, já tomu však říkám prokletí. Dokázal jsem číst myšlenky, ale najednou se objevila ona a její mysl pro mě byla tichá. Bylo to jako balzám.

Byla strašně zábavná, bála se létat a neustále vykládala něco o vybuchnutí motorů. Pořád jsem se jí smál a ona se urazila. Takhle trucovala jedině Alice, když s ní nikdo nechtěl jít nakupovat. Nakrčené čelo, oči plné blesků. A tak jsem s ní začal mluvit.

Naše další setkání bylo daleko příjemnější – v baru U Tonyho. Byla ještě zábavnější než v letadle. Už se nebála výbuchu. Jedno jsem ale nepochopil, jak dokázala usnout v takovém randálu. Byla nádherná, když spala. Poté, co jsem ji poznal, jsem se už ničemu nedivil. Chipsy na snídani, usnutí na baseballu, kde ječelo asi pět tisíc lidí. Ta holka byla neskutečná a já ji miloval.

Dlouhé přesvědčování sama sebe, že tohle není láska, ale pouze přátelství, mi vydrželo až do dne, kdy mě políbila v restauraci. Věděl jsem, že ji miluji od prvního okamžiku, ale byl jsem si to ochoten připustit až teď. Ovšem dokážu ji zatáhnout do mého světa? Do světa nebezpečí, možné smrti a možná… Ani jsem se na to neodvážil pomyslet. Její ruměnec ve tváři, její zatajený dech, když sledovala horor, její křoupání lupínků, klidně i v pět ráno… Ne, nemohl jsem.

Uplynulo pár dní, já se snažil na to nemyslet, a pak zavolala Alice. Ano, má vševědoucí sestřička. Alice si myslí, že když má vědoucí dar, má i patent na rozum. Naše hádka přes telefon trvala asi hodinu. Načež jsem se rozhodl, že se pojedu podívat po dvou letech domů.

Cestou na letiště jsem volal Belle, v jejím hlase zněl smutek. Řekla mi, že něco špatného snědla. Chovala se zvláštně. Cize. Ale přejedení jí bylo podobné, ještě že měla tak rychlé spalování. Dokázala zkombinovat to, z čeho by se jeden pozvracel, a stále pěla hlášku – jsem ve vývinu.

Doma mě čekalo vřelé přivítání. Šel jsem z náruče do náruče. Povídali jsme si celý víkend. A pak jsem jim řekl o Belle. Jejich reakce mě překvapila, hlavně Rosaliina. Všichni byli nadšeni a nikomu nedělalo problém, že je člověk. Jediné, co mi dělalo starost, bylo to, že Alice vídává Bellinu budoucnost jen velmi matně.

Přijížděl jsem do Londýna celý nadšený, chtěl jsem jí okamžitě říct, že ji miluji. Sotva jsme přistáli, zapnul jsem telefon a volal jí. Jak mi chyběl její nádherný hlas, její smích, její nádherné oči…

Ale čekala mě rána do srdce, Bella si našla přítele. Proč? Byl jsem pryč jen dva dny, jak se to mohlo stát? Může se člověk tak rychle zamilovat? Ještě větším šokem bylo, když jsem se dozvěděl, o koho se jedná. Kevin Cole. Kluk, kterého jsem načapal při opisování na zkoušce a vyhodil ho. Z jeho myšlenek bylo jasné, o co mu půjde. Chce Bellu využít proti mně. Ji za zkoušku.

Choval jsem se k němu nepřístupně, odmítavě. Chtěl jsem si s Bellou promluvit. Chtěl jsem jí to vysvětlit, ale vše mezi námi vyústilo ve velkou hádku. Pak jsem ji neviděl týden. Byl jsem bez sebe. Sledoval jsem ji v myšlenkách jejich kolegů. Byla smutná, nevyspalá, unavená. Jednou přišla a její oči byly opuchlé od pláče. Chtěl jsem jít za ní, ale pokaždé se kolem ní motal Kevin. Nenáviděl jsem ho, musel jsem se ovládat, abych ho na místě nezabil. On ji líbal, hladil! To jsem měl dělat já!

Do toho všeho přijela Alice s Jasperem. Jasper se ještě stavil ke svým známým a Alice pořád jen štěbetala, jak se těší na Bellu. Zrovna jsem Alice objímal, když ke mně do kanceláře vrazil Kevin a jeho výraz byl nevěřícný. Koukal na Alice jako na svatý obrázek. Ta se zasmála a pronesla, že si půjde něco zařídit.

Ten zmetek mi složil nabídku. Zkouška za Bellu. Z jeho myšlenek jsem už o tom věděl a měl bych na to být připravený, ale stejně jsem měl chuť mu ublížit. Chtěl jsem ho roztrhat na kusy. Neovládl jsem se a začal jsem na něj křičet, a do toho všeho přišla Bella. Moje milovaná, jediná…

Kevin jí začal vykládat, jak jsem mu vyhrožoval, a já se modlil, aby mu nevěřila. Přece mě zná… Zase mě překvapila, naprosto s klidnou hlavou ho vykázala ze dveří… Vůbec se nerozčílila a já jsem byl šťastný. Svíral jsem ji zase v náručí. Byla součástí mě. Chtěl jsem jí vše říct, ale měla hlad. Její věčný hlad – tomu jsem se musel smát. Hlavně, že byla u mě.

Jakmile se Alice vrátila, šli jsme na večeři. Tedy já a Bella, Alice se v tom jen hrabala a snažila se skrývat zhnusené pohledy.  Bella byla ve svém živlu a když kolem nás projel servírovací stolek, zasněně ho sledovala zrakem. Alice se smála a v duchu mi posílala jeden superlativ na Bellu za druhým.

A pak nastal zvrat. Věc, která se neměla stát. Bella se dozvěděla o naší existenci tím nejhorším možným způsobem. Šly s Alice pro její auto a cestu si zkrátily přes park. Bella byla v tomhle směru nepoučitelná, ano, vždy říkala statečná. Byl jsem v autě a mířil k Tonymu, když mi zazvonil telefon. Už první slova Alice mě vyděsila k smrti, jsou tam dva upíři. Zastavil jsem auto a okamžitě se dal do běhu. Na ulici bylo málo lidí, ale přesto jsem musel běžet lidskou rychlostí. Jakmile jsem se dostal k parku, změnil jsem se v čmouhu pro lidské oko neviditelnou. Před očima jsem měl její nádhernou tvář…

Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, bál jsem se, že to nestihnu, že přijdu pozdě a ztratím ji. Vběhl jsem mezi Bellu a ty dva upíry a nastala vřava. Slyšel jsem Bellino divoce tlukoucí srdce a její vyděšený dech. Když bylo konečně po všem a jejich ostatky hořely v ohni, dodal jsem si odvahy a podíval se na ni.

Stála tam, vyděšená, z očí jí tekly slzy. Udělal jsem k ní krok a ona ustoupila. S každým krokem zpět mi zasazovala ránu do mého poloupířího srdce. Ruce měla zvednuté, jako by se chtěla chránit. A najednou se rozběhla pryč. Stál jsem tam – vyčerpaný, zlomený, nešťastný.

Nesmím ji ztratit – to jediné mi teď běželo hlavou. Vydal jsem se za ní. Seděla v autě, po tváři jí stékaly slzy a snažila se trefit klíčkem do zapalování.

„Bello,“ prosil jsem ji. Jedinou odpovědí mi bylo její – nech mě být. Nastartovala a odjela. Nechtěl jsem se vzdát šance jí to vysvětlit a znovu jsem se za ní rozběhl. Jeli jsme příjezdovou prázdnou cestou, nehrozilo, že mě někdo uvidí. A pak si mě všimla.

„Děsíš mě!“ zakřičela a já věděl, že je zle. Zpomalil jsem a svezl se na cestu, tam mě našla Alice, objala mě a držela. Po chvilce jsem se vzpamatoval.

„Dej mi telefon,“ žádal jsem ji.

„Edwarde, je to zbytečné,“ odporovala mi, ale telefon mi podávala. Začal jsem vytáčet její číslo. Nebrala to. Zkoušel jsem to znovu, znovu a znovu…

Pak jsem slyšel její hlas: „Nech mě být, ty a tvá sestra!“ a telefon ohluchl. Věděl jsem, že jsem ji ztratil. Jsme zrůdy zrozené k zabíjení a já jsem mutant, hříčka přírody, která neměla nikdy existovat.

Seděl jsem sám ve svém bytě, Alice jela pro Jaspera na letiště. Měl jsem vztek, že se to všechno tak pokazilo. Měl jsem se od ní držet dál! Neměl jsem ji do toho zatahovat! Neměl jsem právo! Ve vzteku jsem chytil první věc, která mi přišla pod ruku, a hodil ji proti zdi. Skleněné těžítko se nárazem do zdi roztříštilo na tisíce střepů a já klesl na kolena.

Bella byla pryč už dvacet čtyři hodin. Co s ní je? Chtěl jsem ji mít zpět. Položil jsem hlavu do svých dlaní a vzlykal. Seděl jsem tady snad chvíli, snad několik hodin, nevím. Utápěl jsem se ve svém žalu a čas mi byl lhostejný. Zazvonil telefon. Alice.

„Běž před dům,“ vychrlila okamžitě.

„Alice,“ vzdychl jsem

„Žádné Alice, okamžitě zvedni ten svůj zmučený poloupírský zadek a mazej před dům,“ spustila na mě takovým tónem, že jsem málem i zasalutoval. Neochotně jsem se vydal k hlavním dveřím a otevřel je.

Seděla tam Bella, schoulená a promočená – moje milovaná. Její tělo se otřásalo vzlyky a určitě i chladem.

„Děkuji,“ zašeptal jsem do telefonu a položil ho…

------------------------------------------------------------------------

Další kapitolu vložím, jakmile schválí tuto... Al.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 9. kapitola: