Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 8. kapitola

BD v EW1


Londýnská romance 8. kapitolaKdyž útěk, tak daleko...

 

 

7. kapitola

 

Píseň, pustit!

 

 

 

Moje auto rozráželo tmu celkem rychle. Chtěla jsem být co nejdříve pryč. Chtěla jsem utéct, zapomenout, spát, žít; věřit, že všechno bude jako dřív.

Snažila jsem se soustředit na silnici před s sebou. Byly dvě hodiny ráno. Sem tam mě minulo osamělé auto. Mé ruce křečovitě svíraly volant, jako by byl mojí poslední záchranou. V autě bylo ticho. Mými společníky byly slzy, které mi stékaly po tváři, a zvuk deště bubnujícího na kapotu auta, přerušované rytmickými pohyby stěračů. Nebyla jsem schopna myslet, kdybych začala, asi bych ječela hrůzou, asi bych nedokázala přestat plakat… Momentálně jsem jen chtěla řídit. Mé auto se řítilo silnicí neznámo kam, bylo mi to jedno…

A pak se opět, jako už po několikáté ozval zvuk telefonu. Ani jsem se nepodívala, kdo volá, bylo to celkem jasné. Volal on. Ten, koho neznám, ale on mě ano. Zná mé sny, touhy, největší pochyby, tajemství…

Protivný zvuk telefonu mě natolik rozdráždil, že jsem ho zvedla a jen zakřičela: „Nech mě být, ty i tvoje sestra!“ Pak jsem ho zaklapla a on už se nerozezvonil.

Jela jsem ještě několik hodin a začalo svítat. Viděla jsem vycházet slunce. Zastavila jsem na okraji silnice a sledovala tu okouzlující podívanou. Byla jsem unavená. Jakmile jsem se však dost vynadívala na tu nádheru a záři, která mě obklopila, nastartovala jsem auto a opět se rozjela.

Jela jsem jen chvíli a minula ceduli s nápisem Pension U zlomeného srdce. Jak výstižné! Sjela jsem podle ukazatele na vedlejší cestu a za chvíli zastavovala u malebného bílého stavení. Několik oken zdobily květiny. Bylo to tady jako v pohádce. Vyčerpaně jsem opřela hlavu o volant, když v tom mě vyrušilo zaklepání na okno a já málem vyskočila z kůže.

„Uááá!“ zaječela jsem a dívala se do tváře asi padesátileté paní. Málem mi uhnala infarkt! Chvilku jsem si ji prohlížela – žádné zlaté ani červené oči, pleť jemně opálená od sluníčka – dobrý, to nebude upír. Stáhla jsem okýnko. „Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Asi jste zabloudila, že?“ zeptala se mě.

„Ne, ráda bych se tady ubytovala,“ vyvracela jsem jí. Chvíli se na mě dívala a pak pokývala hlavou.

„Občas sem přijedou uplakané dívky jako vy,“ mluvila, když mě vedla do domu. Chodbě vévodila menší, ale za to velmi vkusně zařízená recepce. „Máme tady osm pokojů, momentálně jsou všechny prázdné. Vás dáme do,“ chvilku se zamyslela, „do modrého pokoje, bude se vám líbit,“ naklonila se přes pult pro klíč a podala mi ho. „Běžte si lehnout, formality doděláme potom,“ nabádala mě. Poděkovala jsem a podle instrukcí jsem se vydala do pokoje.

Byl nádherný. Stěny byly vymalovány světle modrou barvou a nich visely fotografie zamilovaných dvojic – bezva, napadlo mě. Lehla jsem si na postel a byla okamžitě tuhá.


Zase jsem šla s Alice parkem, opět se objevili ti dva upíři s rudýma očima a Edward. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Chtěla jsem křičet, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Zavřela jsem oči a čekala, jakmile jsem ucítila kouř, podívala jsem se. U hořícího kontejneru stály dvě postavy, ale nebyla to Alice a Edward. Byla to ta zrzavá upírka a ten blonďák.

„Jak jsou hloupí, chtěli chránit naši potravu,“ poznamenal nevzrušeně ten kluk.

„Snad i jejich, ne?“ zeptala jsem se a hlas se mi chvěl.

„Jak jste nevšímaví, vy lidé, nedokážete postřehnout detaily. My červené, oni zlaté,“ ukazoval na své oči. „To je rozdíl v naší potravě. My lidi a oni…“ nečekala jsem, co řekne. Začala jsem utíkat. Ovšem on se okamžitě zjevil přede mou. „Braň se, to mám rád,“ zašeptal a chytil mě. Pak už jsem cítila jen bolest…

 

„Néééé!“ zakřičela jsem a zvedla se. Rozhlížela jsem se po modrém pokoji a přemýšlela, jak jsem se sem dostala. Restaurace, park, můj úprk autem, pension. Srdce mi bušilo jako splašené a byla jsem celá zpocená. Vstala jsem a vešla do koupelny, která byla součástí pokoje. Rychle jsem se osprchovala a zabalená v ručníku jsem začala hledat telefon. Podívala jsem se na něj. Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor. Tohle zjištění zabolelo. Vzdal to.

Seděla jsem v ručníku na posteli a přemýšlela. Nebojím se ho, ani Alice ne. Těch s červenýma očima ano, ale jich ne. Ale proč mi to neřekl! Já mu věřila, ale on mě ne! Popadl mě takový vztek, že jsem hodila telefonem přes celou místnost. Jakmile narazil na stěnu, rozpadl se na několik kousků. Slyšela jsem klepání na dveře.

„Jste vzhůru?“ Pojďte na večeři,“ nabádala mě majitelka penzionu. Večeři? Cože? Vyskočila jsem a posbírala kusy telefonu. Začala jsem ho skládat dohromady. Dobrý – funguje. Oblékla jsem se a zamířila dolů. Došla jsem do chodby a slyšela ji opět volat. „Tady!“ šla jsem tedy za hlasem a dorazila do malé jídelničky. Posadila jsem se na židli a čekala. Za chvíli se objevila a nesla mísu, z níž se vylila úžasná vůně. „Máte ráda zapečené těstoviny? Tyhle jsou se špenátem, masem a sýrem,“ ptala se mě paní domu.

„Miluju těstoviny,“ přiznala jsem.

„Výborně, a jako dezert mám připravený čokoládový dort s malinami,“ posadila se vedle mě. Tak jo, objevila jsem ráj na zemi. Tohle místo miluju!

„Tak co Vás ke mně přivádí…“ ptala se a nabírala mi večeři.

„Bella,“ vypravila jsem ze sebe rychle. Jak k ní?

„Jela jsem kolem a upoutal mě název,“ přiznala jsem.

„A odkud prcháte?“ položila další otázku. Chvíli jsem se na ni dívala. Nějaká zvědavá, ne? Ale ona hned spustila dál: „Víte, Bello, někdy je lehčí o těžkých věcech mluvit s někým, koho neznáte a kdo je mimo dění.“

Chvíli jsem přemýšlela, vlastně má pravdu. Nemusím jí říkat vše.

„Někdo mě velmi blízký mi zatajil jednu velmi podstatnou věc,“ promluvila jsem.

„Jen jednu?“ zasmála se. „Každý má svá tajemství.“

„Ale on o mně ví všechno. Lhal mi!“

„Jaký je?“ ptala se.

„Úžasný, obětavý, vždycky když ho nejvíce potřebuji - je u mě, dokáže mě rozesmát, když pláču – drží mě v náručí, je dokonalý. Ale je to složité,“ šeptala jsem.

„Muži nejsou to, co předstírají, drahoušku. To tajemství, stojí na něm vše?“

„Já nevím, já se na něj zlobím… on, měl mi to říct…“

„A určitě se o to nepokoušel?“ zvedla obočí. V mysli jsem si přehrávala naše hovory… Do háje, pokoušel, a ne jednou. A já mu chtěla shánět psychiatra. Můj výraz v obličeji mluvil za vše. „Myslela jsem si to,“ kývala hlavou.

Těstoviny byly vynikající. Ale já už jsem nemohla jíst. Jsem hloupá. Chtěla jsem se vydat na cestu zpět. Chtěla jsem s ním mluvit…

„Co kdybych vám zabalila ten dort s sebou a vy se za ním vydala?“ navrhla mi a já jsem přikývla.

„Děkuji,“ opakovala jsem asi po dvacáté cestou k autu.

„To je v pořádku, ale jedno mi slibte, Bello.“ Otočila jsem se na ni, právě teď bych jí slíbila cokoliv na světě. „Stavte se s vaším vyvoleným.“

„Moc ráda a ještě jednou děkuju!“ volala jsem na ni a odjížděla zpět směr Londýn. Bylo osm hodin. Z Londýna jsem ujížděla asi sedm hodin. Takže doma budu hodně pozdě. Moje počítání bylo přerušeno pípnutím, které mi oznamovalo málo benzínu.

„Perfektní, ještě tohle,“ zamumlala jsem. Chvíli mi trvalo, než jsem narazila na benzínku, dotankovala jsem a dala si kafe. S kouřícím kelímkem jsem se vydala zpět do auta a pokračovala v cestě.

Cestou jsem měla spousty času přemýšlet. Co když mě už nebude chtít? Co když bude pryč? Co když nechce, abych se vrátila? Začaly mnou zmítat pochybnosti. Cesta ubíhala celkem rychle, vlastně jsem jela jako blázen – skoro tak rychle jako Edward – no, zase tak rychle ne. Vždycky jsem na něj ječela, ať zpomalí, ale on se mi jen smál, že se mi prý nic nestane. Jak ráda bych byla, aby tady byl!

Když jsem konečně míjela ceduli ohlašující Londýn, žaludek se mi scvrkl do velikosti hrášku, nervozita stoupala. Město bylo v hluboké noci, přesně tak, jak jsem ho opouštěla. Tiché, osamocené jako já. Na přední sklo začaly dopadat první kapky deště, zapnula jsem stěrače a sledovala informační cedule. Docela jsem byla překvapená, že můj „výlet“ proběhl bez toho, abych se ztratila. Můj smysl pro orientaci je totiž na úrovni ultra nula nic. Edward se mi smál, že mi ho snad zapomněli implantovat. Ztratila jsem se totiž i v obchoďáku…

Byla jsem už několik ulic od Edwardova domu, když mi začalo auto podivně škytat. Rychle jsem kontrolovala stav benzínu. Nádrž byla ještě ze čtvrtiny plná. Co tomu sakra je? Zkoumala jsem palubovku, jestli se mi tam něco nerozbliká. Pitomé auto! Praštila jsem do volantu. Benzín to má, olej nesvítí – a tím moje technické znalosti končily.

Auto sebou začalo cloumat a tak jsem zajela ke krajnici. Zastavila jsem a vypnula motor. Chvíli jsem čekala a pak zkusila znovu nastartovat. Auto poposkočilo a nic. Teď ne, prosím, teď ne, prosila jsem v duchu. Musím za ním. Musím.

Podívala jsem se na prázdnou ulici, nikde nebylo ani živáčka. Než k němu dojdu, budu promočená na kost – to bude entrée. Kašlu na to. Popadla jsem kabelku, vystoupila. Udělala jsem jen pár kroků a oblečení jsem měla nasáklé vodou. Bylo mi to jedno. Dala jsem se do běhu za ním.

Každým mým krokem ve mně ale hlodaly další a další pochybnosti. Bála jsem se. Já jsem zbaběle utekla, chtěl, abych zůstala, ale…  Nesmím ho ztratit…

Ocitla jsem se před jeho domem. Vyšla jsem schody a natáhla se ke zvonku, po chvilce zaváhání jsem ruku zase stáhla. Nezvládnu to… Nechci slyšet jeho odmítnutí… Stála jsem tam v dešti a nemohla se hnout.

Rozvzlykala jsem se a sedla si na schody. Najednou mi bylo jedno, kdo je, bylo mi jedno, jestli prší, bylo mi jedno, jestli nedostuduju medicínu; jediné, co mi nebylo jedno, byl on. Opřela jsem hlavu o zábradlí, slzy se mi smíchávaly s kapkami deště. Nemohla jsem se hnout, dýchat…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!