Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 6. kapitola

21.07.2010 (17:00) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4715×

6. kapitola

Vzbudila mě rána jako blázen. Rychle jsem otevřela oči a zjistila jsem, že ten hluk mám na svědomí já. Spadla jsem z postele. Začala jsem se zvedat, ale moc se mi to nedařilo, moje nohy byly totiž zamotané v dece a já sebou flákla po druhé. Moje prdel! zaúpěla jsem v duchu.

„Proč děláš takový rámus?“ zeptala se Quinn, vcházejíc v růžovém puntíkatém pyžamu ke mně do pokoje.

„Spadla jsem z postele,“ pokrčila jsem rameny.

„Ty jsi pako, proč padáš z postele v takovou nekřesťanskou hodinu?“

„Neudělala jsem to schválně,“ ohradila jsem se. „Kolik je hodin?“

„Něco po jedné,“ zívala Quinn.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Ale je víkend,“ mávla rukou a šla zase chrupkat. Můj druhý pokus posbírat se ze země se podařil a já se dopotácela do kuchyně, kručelo mi v břiše a tak jsem to vzala rovnou k lednici a začala zkoumat, co si dáme. Kousek pizzy ze včerejška? Proč ne? Vytáhla jsem ji a začala si ji rvát do pusy. Za stálého žvýkaní jsem se doplachtila ke gauči a sedla si. Sáhla jsem pro ovladač a pustila televizi.

Přežvykovala jsem včerejší pizzu a přemýšlela o včerejšku, vlastně o Kevinovi. Byl milý, ale něco mi přišlo zvláštní. Nevěděla jsem co, ale… Bello, nepřemýšlej a konej. Je tady kluk, který o tebe jeví zájem, a ty na něm hledáš chyby. Proč?

A co Edward? Ozval se další hlas v mé hlavě.

„Edward,“ zašeptala jsem a vtom mi zapípal telefon. Psal mi Kevin, že si včerejší večer užil. Chtěl vyrazit na procházku Londýnem a zval mě. Chvíli jsem přemýšlela – jdu do toho!

„Quinn!“ zaječela jsem.

„Co jé!?“ ozval se otrávený jekot a pak se zjevila rozcuchaná Quinn ve dveřích.

„Kevin mě pozval na rande,“ mávala jsem telefonem nad hlavou.

„Nekecej!“ a začala nadšeně skákat. „Kam jdete?“

************************

„Nezapomeň, za hodinu ti zavolám, kdyby ses chtěla vypařit,“ poučovala mě Quinn, „takže měj telefon stále u sebe, jo?“

„Rozkaz!“ zasalutovala jsem. „A vážně nechceš jít s námi?“ zeptala jsem se.

„A přijít o požitky sobotního úklidu a chystání přednášek ke zkoušce? Ne, zvládnu to, tak za hodinu!“ smála se a vyprovázela mě ze dveří.

Tak jsem vyrazila. Kevin mě čekal na smluveném místě a v ruce měl rudou růži. Musela jsem se usmát. No jo, neznal mě, jinak by věděl, že mám ráda lilie. Edward by určitě… A konec Swanová! Okřikla jsem se. To nám to rande pěkně začíná…

Prošli jsme si část centra, dnes bylo hezky. Dokonce svítilo slunce. Z Kevina se vyklubal zábavný společník, ale některé jeho otázky mě mátly. Ptal se na Edwarda, ale když si všiml, že mě to otravuje, rychle změnil téma. Asi v něm vidí konkurenci, napadlo mě.

Zašli jsme si společně ne večeři, probírali studium a drbali profesory. Samotnou mě překvapilo, že se tak skvěle bavím a jsem uvolněná. Když kolem nás projížděl servírovací stolek s moučníky, okamžitě jsem zbystřila.

Servírka se zastavila a já se nemohla rozhodnout mezi čokoládovou pěnou a dortem. Nakonec jsem si vzala oba.

„To jako budeš jíst?“ zeptal se mě Kevin.

„Samozřejmě. Miluju sladké,“ pronesla jsem a pustila se do dortu.

„Díky tomu budeš muset běhat alespoň dvě hodiny na páse,“ reagoval.

„Já? To jsi mě pobavil,“ začala jsem se smát. Díval se na mě divně. Co je? Snad nemám trochu krému na nose? Kevin nakrčil nos, ale pak se usmál a začal mi vykládat o novém sportovním centru. No jo, on vlastně neví, že jediný sport, který provozuju, je aktivní gaučing. Co jsem měla skutečně ráda, byli procházky s Ed… Do prkýnka!

***********************

„Tak co?“ vyzvídala Quinn hned ve dveřích.

„Šlo to, ale nelíbilo se mu, že jsem si dala dva moučníky.“

„Však on si zvykne,“ mávla rukou Quinn. Zbytek večera jsme si spolu povídaly a nakonec jsme usnuly v obýváku.

„Bello vstávej, zvoní ti mobil,“ praštila mě Quinn do tváře chlupatým polštářem.

„Fůj,“ prskala jsem kolem sebe chlupy. Ještě po slepu jsem hledala telefon, ani jsem se nepodívala na display a zvedla ho.

„Swanová,“ zamumlala jsem.

„Ahoj, Bello! Chyběl jsem ti?“ ozval se ten nejkrásnější hlas, co znám. Edward.

„Ahoj, jak jsi se měl?“ ptala jsem se. Srdce mi tlouklo, byla jsem ráda, že ho slyším. Chtěla jsem mu představit Kevina.

„Já se ptal první,“ smál se.

„Seznámila jsem se s klukem,“ vypálila jsem ze sebe a čekala. Chvíli bylo ticho.

„Edwarde?“

„Ano, jsem tady, promiň. No, jsem rád, že sis konečně našla přítele,“ zamumlal. „Hele musím jít, uvidíme se ve škole, jo?“ navrhl.

„Dobře, ahoj,“ odpovídala jsem, ale už do hluchého telefonu. To jsem blázen, co mu přelítlo přes nos?

Neděle uběhla celkem rychle. Na můj vkus až moc. Na jednu stranu jsem se těšila, že uvidím Edwarda, ale měla jsem také obavy. V telefonu byl divný, skoro bych řekla smutný. Ale sám řekl, jsem jen jeho kamarádka a já mám právo na to, aby mě někdo miloval. Třeba to bude Kevin, co já vím?

Po ranním obstarání mého ksichtíčku jsem se oblékla a vyrazila na přednášky. Před vchodem do učebny mě čekal Kevin.

„Ahoj, krásko,“ řekl a vlepil mi pusu na tvář. Líbat se s Kevinem bylo jiné než s Edwardem. Když jsem ucítila Edwardovy rty na svých, v uších mi zněla rajská hudba a v břiše se mi třepotali motýlci. Rychle jsem zatřásla hlavou snažíc se zahnat moje myšlenky. Jedna pusa, Swanová, a ty děláš, jako by… Grrrr…

„Ahoj,“ usmála jsem se. Majetnicky mě vzal kolem ramen. Společně jsme vpluli do posluchárny a posadili se do lavice. Jakmile začala přednáška, soustředila jsem se a dělala si zápisky. Kevin na místo toho položil hlavu na lavici a usnul. To si dělá srandu! Když začal potichu chrápat, kopla jsem ho. Mrzutě se na mě podíval, otočil hlavu a opět usnul.

Přednáška trvala asi tři hodiny, byla jsem totálně vyčerpaná a bolelo mě zápěstí. Kevin byl naproti tomu čilý a nahlas přemýšlel, jestli půjde hrát s rukama fotbal nebo baseball. Vyšli jsme společně s posluchárny. Na druhé straně chodby stál Edward a bavil se s Quinn. Ta se smála na celé kolo. Jakmile Edward nás spatřil, trochu se napjal, nebo se mi to zdálo?

„Pojď, někoho ti představím.“ Vzala jsem Kevina za ruku a táhla k němu. Čím více jsme se blížili k Edwardovi, tím více se tvářil jak bouřkový mrak. Víkend asi nedopadl podle jeho představ.

„Ahoj,“ zdravila jsem svého kamaráda Edwarda a Quinn, která měla pusu roztaženou od ucha k uchu.

„Ahoj,“ usmál se na mě.

„Oběd?“ navrhl Edward a já okamžitě přikývla.

„Edwarde, tohle je Kevin,“ ukázala jsem na něj. Edward se však díval jen na mě. Kevin natáhl ruku, aby si s ním potřásl, ale Edward ji naprosto ignoroval. Začala se mi hrnout krev do tváří, takhle se nikdy nechoval.

„Těší mě, Kevine,“ pronesl po chvilce rozpačitého ticha, ale ruku mu nepodal a ta Kevinova klesla k tělu.

„Kam půjdeme?“ zeptala jsem se, snažíc se dostat z té trapné situace.

„Tam jako vždycky,“ pokrčil Edward rameny, „jdeš s námi, Quinn?“

„No, sice nerada zmeškám tuhle zábavu, ale musím na přednášku,“ těkala očima mezi námi. „Užijte si to,“ dodala a zmizela.

Cesta do restaurace proběhla v naprosté tichosti. Jakmile jsme se posadili ke stolu, obsluha donesla mě a Edwadovi Colu, byli jsme zde stálí hosté a dávali si vlastně pořád to samé. Jen Kevinovi donesli jídelní lístek.

„Neperlivou vodu s citrónem,“ objednal si povýšeně a já si všimla, jak Edward zvednul obočí. Nohou jsem ho chtěla kopnout pod stolem, ale místo toho jsem trefila stůl. Trochu jsem vyjekla.

„Jsi dobrá?“ zeptal se Kevin.

„Jasně,“ přikývla jsem.

„Á dneska je pondělí s ním přicházejí i mí oblíbení hosté,“ zdravila nás servírka. „Pan doktor jako vždy steak a slečna zapékané těstoviny. A vy, pane?“ oslovila Kevina.

„Dám si salát s kuřecím masem,“ řekl Kevin, aniž by se na ni podíval.

„Já si dám to samé,“ opravila jsem objednávku. Servírka se trochu zarazila, ale napsala si to a zmizela.

„Tak jak bylo o víkendu?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Celkem dobře,“ odpověděl krátce. Konverzace vázla. Tak jsem se ji snažila podporovat. Kevin se pokoušel s Edwardem promluvit, ale ten ho vždy uzemnil jednoslovnou odpovědí – ano, ne, nevím. Byla jsem na něj nabroušená.

„Musíš se takhle chovat?“ pustila jsem se do něj a dojídala salát, který mi vůbec nechutnal. Kevin zrovna odešel na toaletu a já se to chystala Edwardovi vytmavit.

„Nehodí se k tobě,“ pronesl suše.

„A kdo by se ke mně hodil?“

„Kdokoliv, ale on ne!“ vyjel po mě, tak nahlas, že se pár lidí u vedlejšího stolu otočilo.

„Hele, jsi můj kamarád, tak se alespoň tvař, že je ti sympatický. Je to můj přítel, tak si zvykej!“ vyjela jsem nazpátek.

„Jen tě využívá!“ sykl.

„Edwarde, nebuď paranoidní,“ cedila jsem skrz zuby.

„Je to zmetek, Bello,“ začal a já už vyletěla. Nezná ho!

„Jak to můžeš vědět? Tobě se líbit nemusí, ale mně je s ním fajn. Zasloužím si, aby mě někdo miloval. Možná jen on ten pravý, co já nebo ty víme o lásce? Nechci být jen něčí kamarádka!“ vykřikla jsem na něj.

„Promiň, ale…“

„Edwarde, zkus mu dát šanci,“ prosila jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí. Všimla jsem si, že se Kevin vrací zpět, proto jsem odkašlala a nasadila dokonalý úsměv.

Ještě nestihl ani dosednout na židli, a už po něm Edward vyjel: „To myslíš vážně?“

„Nech toho!“ okřikla jsem ho.

„Bello, vždyť si teď bral telefonní číslo od jedné holky u baru.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala a snažila se to pochopit. Co se mu stalo? Nebýval takový, k žádnému z našich známých, a neměl by se tak chovat ani teď. Že jsme kamarádi, to mu nedává právo lustrovat mi známosti. Zlost se ve mně vařila čím dál víc a při pohledu na jeho zakaboněný obličej jsem nakonec vybuchla jak přehřátý papiňák.

„Edwarde, já toho mám dost! Nestarej se o moje známosti, já ti taky nepředpisuju, s kým se máš nebo nemáš stýkat. Až dostaneš rozum, ozvi se!“ Naštvaně jsem vstala, vytáhla peníze z kapsy a hodila je na stůl. „Tohle ti neodpustím,“ šeptla jsem, chytila překvapeného Kevina za ruku a odkráčela pryč. Před restaurací jsem se rozvzlykala.

„O co mu jde?“ zeptal se Kevin.

„Nevím,“ vrtěla jsem hlavou. Vzal mě za ruku a vydali jsme se do ulic Londýna. Šli jsme v tichosti. Snažila jsem se zastavit slzy a po chvíli se mi to podařilo.

„Neměli byste se hádat,“ promluvil po chvilce Kevin. „Měla by ses mu omluvit,“ navrhl mi. Ohromeně jsem se na něj podívala. To si ze mě dělá srandu!

„Víš co, já už to dojdu,“ řekla jsem, otočila se na patě a odkráčela.

„Bello, já jsem to tak nemyslel, promiň,“ omlouval se.

„Zavolám ti,“ zamávala jsem mu, ale ani jsem se nenamáhala otočit.

********************************

Uběhl týden a já Edwarda neviděla. Kevin svůj přestřelek žehlil, jak mohl. Nosil mi kytky – zase růže – jednou jsem poznamenala, že mám radši lilie, ale on trval na tom, že růže jsou vznešenější. Jednou mi dokonce koupil čokoládový dort, chutnal hnusně. Později se přiznal, že ho koupil ve zdravé výživě. Chce mě snad otrávit?

Dnes jsem chtěla provést usmiřovací misi. Byla jsem ve škole a chystala se jít za Edwardem. Chtěla jsem si s ním promluvit. Kevin do mě pořád hučel, že je to přece nejlepší kamarád. Vždycky ale zdůraznil, že chce, abych byla šťastná. Jeho chování bylo divné. Mluvil o Edwardovi a v hlase mu zněla zlost a závist, ale chtěl, abych se s ním usmířila.

Seděla jsem zavřená v kabince dámského záchodku a přemýšlela, co Edwardovi řeknu, když v tom se rozrazily dveře a já slyšela rozhovor dvou dívek.

„Kevin ji má už na lopatě,“ slyšela jsem zlomyslný smích. Jaký Kevin, můj Kevin?

„Sázka je sázka,“ odpovídal jiný hlas.

„Máš lesk na rty?“ zeptal se ten první.

„Jasně, na,“ slyšela jsem odpověď. Za chvíli bylo ticho. Byla jsem z toho hovoru zmatená. Ale Kevinů je přeci spousta, ne?

Chvilku jsem počkala a pak se odhodlala vyjít. Bylo něco po šesté a chodby byly skoro prázdné. Mířila jsem k Edwardově kanceláři. Když jsem přicházela, slyšela jsem rozzlobené hlasy. Tedy hlas Edwarda a Kevina. Zrychlila jsem a jak velká voda se vřítila do kanceláře.

„Necháš ji nepokoji, nebo…“ slyšela jsem ještě Edwarda.

„Co se to tady děje?“ okřikla jsem je.

„Tady Edward mi vyhrožuje, že pokud se s tebou nerozejdu, postará se o to, aby mě vyhodili ze školy. Vytřeštila jsem oči.

„Bello, přece mu nevěříš?“ povzdechl si Edward, „nebo ano?“ V jeho obličeji se zračila bolest.

-------------------------------------------------------------------------------------

Hanetce moc děkuji, za to, že má se mnou trpělivost, neustále mě popostrkuje k dalšímu psaní a pomáhá mi, aby byla povídka lepší a lepší. Hanetko, děkuji, jsi moje zlaténko!

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 6. kapitola: