Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 5. kapitola

13.07.2010 (18:30) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4909×

5. kapitola

Hrabala jsem se vidličkou ve svém zdravém salátu s kuřecím masíčkem s dressingem a sledovala, jak do sebe Edward tlačí krvavý steak.

„Co je?“ zeptal se.

„Měl bys jíst zdravěji. Pořád se cpeš masem, ve třiceti tě klepne a co pak budu dělat?“ odfrkla jsem.

„Budeš prudit někoho jiného,“ zasmál se. „Kromě toho, nebudu poslouchat rady o životosprávě od někoho, kdo se ráno láduje brambůrkami a zajídá to zmrzlinou.“

„Hele, dneska papkám zdravě,“ ukázala jsem na svůj talíř.

„Jo, ale zajíš to dvěma kusy čokoládového dortu,“ šermoval přede mnou vidličkou. Bylo to marné. Znal mě až příliš dobře.

Uběhlo už půl roku a my jsme byli stále nerozlučná dvojka. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, ale nikdy jsme nepřekročili hranici kamarádství. Párkrát jsem měla pocit, že mě chce políbit, když jsme byli vedle sebe hodně blízko, ale vždycky se odtáhl. A já ho nechtěla ztratit. Radši kamarádi, než nic.

Ve škole po nějaké době všichni pochopili, že nejme pár, a tak Edward dostával jedno pozvání na rande za druhým. Vždy odmítl, zatím. Ale co když jednou řekne ano? To nepřežiju, anebo budu muset být hodně dobrá herečka – ne, to nepřežiju.

Párkrát jsem mu už chtěla říct… vrhnout se na něj… čekat ho v kanceláři nahá? Ne, blbosti, Bello, blbosti. Dodnes nechápu, proč tráví čas se mnou, nikdy jsem se ho ale nezeptala, neměla jsem odvahu.

„Hej? Kde se touláš?“ zeptal se mě.

„Jen přemýšlím,“ odpověděla jsem. Věděla jsem, co bude následovat. Vždycky chtěl vědět o čem. Říkal, že rád poslouchá, když mu vyprávím svoje myšlenky, sny, touhy. On byl můj deník. Poslouchal moje blábolení hodiny. Držel mě v náručí, když byl den narozenin moji maminky a já plakala. Věděl o mně vše – tedy skoro vše – nevěděl jen jedno…

Já o něm věděla také mnoho, ale pořád mi připadalo, že mi něco uniká. Jen jsem nevěděla co. Netušil, že vím o jeho občasných výletech v noci. Vlastně jsem na to přišla náhodou… Ale to je jedno. Dám si čokoládový dort. Ne, zmrzlinu. Ne, dort! Dobře, obojí.

„Země volá Bellu!“

„Promiň, něco mi nejde z hlavy.“

„Povídej,“ nabádal mě jako vždy.

„Proč já?“ zeptala jsem se. „Chci říct, proč trávíš všechen čas se mnou? Mohl bys mít kteroukoliv dívku tady v místnosti, nebo i kteroukoliv na univerzitě a není jich málo, věř mi.“ Zamračil se.

„Ty jsi jedinečná. Klidná, rozvážná, chytrá, krásná a hlavně - neumíš se přetvařovat, takže proto,“ odpověděl prostě.

„Krásná? Myslím, že navštívíme optiku, Edwarde,“ ušklíbla jsem se.

„Hele nejméně pět chlapů v téhle místnosti tě svléká očima,“ řekl. Všimla jsem si, že má ruce zaťaté v pěst. Jejdanánku, co ho tak žere?

„Kteří?“ zeptala jsem se a naklonila jsem se blíže k němu.

„Ten u baru, v tom modrém tričku,“ zašeptal a přisunul se ještě blíže. Naše rty byly hodně blízko. Skoro jsem přestala dýchat a měla jsem oči jen pro ně. Stačilo by se jen trošku posunout. Jen kapičku, přitisknout své rty na jeho. Už jen ta představa mně rozbušila srdce. A najednou mi bylo všechno jedno – udělám to!

„Tak jim dáme důvod, aby nečučeli,“ špitla jsem a jemně jsem přejela svými rty přes jeho. Cítila jsem, jak ztuhl, ale vzápětí jeho rty zaútočily na mé. Políbil mě! Najednou se ale z ničeho nic odtáhl.

„Trošku jsme se nechali unést,“ promluvil. „Ale zabralo to!“

„Asi ano. Zapomeneme na to,“ navrhla jsem a on kývl. To se sice lehce říká, ale hůře dělá. Jsem pitomec pitomá, kráva střelená, totální magor… nadávala jsem si.

„Bello, co kdybych ti řekl, že existují věci tak trochu nadpřirozené?“ zeptal se tajemně.

„Nevěřím ničemu, na co si nemůžu šáhnout,“ vrtěla jsem hlavou. Něco zamumlal, ale já jsem mu nerozuměla.

„Co kdybych ti řekl, že existují upíři?“ zeptal se nejistě. Dívala jsem se na něj dost nevěřícně. To myslí vážně? Ne, nemyslí. Jo, myslí. Nebo nemyslí? Ty kráso, myslí! Začala jsem rychle štrachat v kabelce.

„Co děláš?“

„Seženu ti psychiatra, jak že se jmenuje? Jo, Kempbell, slyšela jsem, že je dobrej, jsi přepracovaný. Já ti pořád říkám, že se máš šetřit,“ smála jsem se. „Edwarde, ty jsi pako!“ Chvíli se na mě díval a bylo ticho. Co jsem udělala?

„Mám půjčené ty kazety ze seznamu,“ řekl z čista jasna.

„Všechny?“ zeptala jsem se. Hlas jsem měla najednou rozechvělý, buď mě rozrušil polibek, nebo jeho reakce. Vypadal najednou smutně.

„Mám Hitchcockovy horory a pak ještě Vykoupení z věznice Shawshank,“ snažil se mluvit vesele, ale moc mu to nešlo.

„Ten film miluju!“ vyjekla jsem. A tebe asi taky – dodala jsem v duchu. Drž pusu, Bello! okřikla jsem se.

„Tak co kdybychom šli domů a dívali se?“

Smutně jsem se podívala na projíždějící tác s moučníky, na kterém byly kusy čokoládového dortu volající – Bello, vezmi si mě! - a povzdechla si. Edward se začal smát.

„Zaplatím a zabalte mi prosím tři kusy toho vašeho výborného čokoládového dortu,“ poprosil servírku.

Ne, já ho vážně miluju! A poprvé jsem si opravdu uvědomila, že to není jen fráze, ale holý fakt. To zjištění mě naprosto ochromilo. Kdy se to stalo?

***********************

Dneska mu to řeknu. Prostě se postavím a řeknu mu – miluju tě. Řeknu, řeknu, řeknu. Ne, neřeknu, protože jsem posera. Ale řeknu. Radši ne, neřeknu. Ale jo, prostě to na něj vybalím a basta! Z těch dvou hlasů v mé hlavě mi už začalo hrabat.

Šla jsem překvapit Edwarda do nemocnice s lístky do kina. Byl už večer a chodby byly skoro prázdné. Procházela jsem chodbou a zaslechla jeho rozzuřený hlas. Takhle křičet jsem ho ještě neslyšela.

„Ne, řekl jsem, že ne! Bella je jenom kamarádka! Nic víc a nic míň!“ křičel na někoho. Tohle mi zastavilo srdce. Jen kamarádka. Otočila jsem se na patě a vydala se k východu. Šla jsem jako v mrákotách a došla na kolejní pokoj, kde byla Quinn.

„Copak je?“ zeptala se. „Bello, jsi v pořádku?“

„Nic mi není,“ zašeptala jsem.

„Jistě, a to na obličeji je vlahý deštík,“ pronesla ironicky. Potlačované vzlyky mnou začaly cloumat a já se začala třást.

„Bello, copak ti je?“ objala mě. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Pojď, sedneme si,“ dovlekla mě na naši úžasnou růžovou pohovku s chlupatými polštáři. „Donesu ti zmrzlinu, ta vždycky zabere,“ odběhla a vracela se s celým balením čokoládové. „Na,“ podala mi lžičku. Za naprostého ticha jsme se pustily do zmrzliny.

„Kde je Derek?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že je pátek. Každý pátek přijížděl.

„Rozešli jsme se,“ pokrčila rameny.

„Proč?“ vyjekla jsem. Byli pro sebe stvořeni. Ona drobná blondýnka s úsměvem na tváři a on byl…

„Přišla mi omylem textovka, která nebyla určena mně,“ přerušila mé přemýšlení. Vzala telefon a začala nahlas číst: „Miláčku Melindo, musím jet na víkend k babičce. Rychle to s ní vyřídím a pak se k tobě vrátím. Čekej na mě v té červené košilce jako minule. Miluju tě, Derek.“

… a on byl hajzl – dokončila jsem v duchu.

„Chlapi jsou strašní kreténi!“ vydechla jsem.

„Jo,“ povzdechla si.

Začal mi vibrovat mobil. Podívala jsem se na display, ale nezvedla to. Nemůžu s ním mluvit. Ne teď. Quinn jen zvedla své dokonale upravené obočí, ale rozhodla se to nechat bez komentáře.

„Tak vyrazíme ven, ne?“ zeptala se a já přikývla. Opít mozek, to je jediné, co teď můžu udělat, abych vymazala jeho krásnou tvář ze své mysli.

Telefon začal opět zvonit.

„Vezmi to,“ nabádala mě. Natáhla jsem se po telefonu a přijala hovor.

„Ahoj, Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jistě,“ odpověděla jsem, ale v krku mi rostl knedlík.

„Určitě? Já jen, žes to nebrala,“ nevěřil mi.

„Nesedím celý den u telefonu, Edwarde. Jen jsem snědla něco špatného,“ tohle mi zaručeně uvěří.

„Tak si běž lehnout. Tenhle víkend musím odjet, takže náš filmový víkend a bádání najít nejhorší film všech dob padá, mrzí mě to,“ slyšela jsem z druhého konce.

„To nevadí, uděláme si víkend s Quinn,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl vesele.

„Uvidíme se v pondělí, dávej na sebe pozor a pozdravuj Quinn,“ řekl ještě.

„Jo, taky dávej pozor, ahoj,“ zaklapla jsem telefon a podívala se na Quinn. Ta na mě nechápavě koukala.

„Ty ses do něj zamilovala!“ chytila se za pusu. Chvíli jsem vrtěla hlavou, ale pak jsem přikývla. „Ale to je báječné!“ vykřikla, ale když viděla můj výraz, dodala: „Nebo ne?“

„Jsem pro něj jen kamarádka, nic víc, nic míň,“ recitovala jsem jeho slova.

„A kde jsi to slyšela?“ vrtěla hlavou.

„Od něj,“ vzdychla jsem.

„Hajzl!“ zaklela. A tak jsme tam seděly a přemýšlely, co budeme dělat kromě toho, že se zlijeme jako čuňátka, a nadávaly na chlapy.

***************************

„Vážně mě to tady nebaví, co kdybychom už šly?“ zeptala jsem se už asi po páté Quinn, která se rozhlížela po baru.

„Ještě chvíli,“ podívala se na hodinky. „Vždyť je teprve půl jedenácté!“

„Tak ještě půl hodinky,“ připustila jsem. Pití mi nechutnalo, chtěla jsem domů, zahrabat se do peřin a spát až do pondělka, kdy přijede… Ne, Bello! Nemysli na něj. Tenhle víkend je ve znamení – odmilovávání! zaječel na mě můj hlas v duchu. Bezva, ještě z toho skončím na psychině.

„Hej, Kevine! Tady je místo!“ zaječel kluk kousek od nás a přicházel k nám ještě další.

„Můžeme, dámy?“ zeptal se mile.

„Jasně,“ pokynula Quinn na volné židle. Kluci se usadili.

„Matt,“ představil se blonďák.

„Kevin,“ promluvil ten druhý. Vypadal dobře, to se musí uznat. Hnědé krátké vlasy. Svalnaté paže a krásné modré oči… Snad se mi povede zapomenout… Záplatou na nešťastnou lásku je láska nová, nebo ne? Vypadal mile.

„Já jsem Quinn a tohle je Bella,“ ujala se slova Quinn a já němě přikývla.

„Tebe odněkud znám,“ ukázal na mě Kevin. „No jasně, máme spolu anatomii. Ty jsi ta kamarádka doktora Cullena, že jo?“ zeptal se.

„Hmmm,“ připustila jsem.

„Jsou to nejlepší kamarádi,“ kývala Quinn souhlasně.

„Bezva,“ pronesl potichu Kevin a významně mrkl na Matta. Co to mělo znamenat?

„Tak dáte si panáka?“ navrhl Matt.

„Cokoliv,“ vzdychla Quinn.

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 5. kapitola: