Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Londýnská romance 4. kapitola

05.07.2010 (10:15) • Alrobell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4541×

4. kapitola

Kráčela jsem po nemocniční chodbě a zpívala si písničku. Samozřejmě potichu, mám totiž celkem velký hudební hluch. Konečně jsem došla k regálu, kde mělo být to, co potřebuju. Sehnula jsem se pro roušky, které bylo třeba doplnit do ordinace, a chvíli nato jsem slyšela hvízdnutí s poznámkou – pěkná prdelka.

Kterej imbe… řvala jsem v duchu a až moc rychle se vydala do polohy svisle. Následovala rána, jak jsem vrazila temenem do patra regálu a bolest. Naštvaně jsem se otočila a přede mnou stál mladý medik. Výborně, Swanová – o tom si budou špitat i v márnici.

„Nemrač se, nesluší ti to,“ promluvil. A to mám z tebe padnout na zadek? Beze slova jsem začala sbírat zabalené roušky a chystala se odejít. Ten blb se na mě jen díval, místo aby mi pomohl. Stejně to byla jeho vina. „Nevěděl jsem, že máme nový přírůstek na oddělení,“ řekl.

Chvíli jsem na něj hleděla, musela jsem se hodně kousat do jazyka, abych mu něco neřekla. Jen jsem pokrčila rameny a vydala se na ošetřovnu. Věděla jsem, že jde za mnou, ale rozhodla jsem se ho ignorovat. Pak jsem viděla Edwarda, rukou mi naznačil, abych přišla k němu. Stál tam s malým blonďatým chlapečkem. Bylo mu asi pět. Společně s nimi stála mladá žena, z jejíhož obličeje vyzařovala starost – starost o své dítě.

„Timmy, tohle je Bella, postará se o tebe,“ řekl klučinovi a pak se otočil na mě. „Na chvíli ho zabav, já hned přijdu.“

„Tak pojď Timmy, chceš si poslechnout své srdíčko?“ zeptala jsem se a on vyvalil ta svoje modrá očka.

„A to by šlo?“ zeptal se.

„Jasně,“ vzala jsem ho za ruku a mířila s ním do ordinace.

„Tak zatím, doktore Edwarde!“ zamával Timmy a já ještě zahlédla omluvný pohled jeho matky.

Vešli jsme na ošetřovnu, ale nebyla prázdná. Stál v ní ten medik a Timmy se něj vystrašeně zadíval.

„Neboj, za chvíli tady bude doktor Edward,“ mrkla jsem na něj spiklenecky. Poté, co jsem ho vysadila na lehátko, už měl v ruce stetoskop a poslouchal svoje srdíčko.

„Můžu i tvoje?“ zeptal se.

„To víš, že můžeš,“ posadila jsem se k němu a zhluboka dýchala. „Až budu velkej, bude ze mě doktor a vezmu si tě za ženu,“ oznámil mi.

„Ta už je zadaná,“ ozval se medik. Jak ten to proboha může vědět? Zrovna, když jsem ho chtěla poslat do luhů a hájů, vešel Edward.

„Tak, Timmy, postarala se o tebe Bella dobře?“ ptal se a Timmy kýval. „Stevensi, nemáte být na vizitě?“ řekl, aniž by odtrhl svůj pohled od nás dvou.

„Jistě, doktore Cullene,“ odpověděl medik a zmizel. Edward začal Timmyho vyšetřovat a vyptávat se. Podle všeho šlo o zánět slepého střeva. Operace byla nevyhnutelná. Timmy tady byl už před týdnem a lékařům se to dařilo zatím rozehnat ledováním a kapačkami. Zánět se však vrátil a teď už to nezabíralo.

„Takže půjdu na operaci?“ zeptal se ustrašeně. Konejšivě jsem ho pohladila po té jeho krásné tvářičce.

„Je to tak, Timmy, zítra tě uspíme, nic nebudeš cítit, neboj. A já ti pak toho nezbedu přinesu ukázat ve skleničce, co říkáš?“ navrhl mu Edward a Timmy vytřeštil oči.

„To by bylo supééér,“ kýval hlavičkou.

„Bella tě teď odvede do pokoje a tam dnes zůstaneš, maminka ti šla domů pro věci, ale vrátí se,“ oznamoval mu. Pomohla jsem Timmymu z lehátka a ruku v ruce jsme odešli na pokoj. Cestou jsme potkali Miu. Byla to roztomilá desetiletá holčička s černými copánky a úsměvem na tváři, její nemoc byla ale jejím prokletím. Crohnova choroba. Nemoc střev, která se většinou diagnostikuje až v dospělosti.

„Ahoj Timmy, ty jsi tu zase?“ ptala se ho.

„Jo, půjdu na operaci,“ prohlásil důležitě.

„Já byla minulý týden,“ řekla hrdě. Chvilku jsem je nechala, ať si popovídají a pak jsem je zahnala do postelí.

****************

„Nemusíte se bát, paní Lidsleyová, všechno proběhlo v pořádku, žádná komplikace,“ ujišťoval Timmyho matku Edward po operaci. Timmy se vůbec nebál. Statečně se nechal odvézt na sál a nenastala ani žádná komplikace.

„Jsem vám opravdu vděčná, doktore Cullene a vám taky, sestřičko,“ obrátila se na mě, „Timmy se vůbec nebál a neustále o vás mluví,“ dodala a já se začala červenat. Edward se podíval na hodinky, za chvíli měla být vizita.

„Pojďte paní Lidsleyová, zavedu vás za Timmym, za chvíli se vzbudí,“ navrhla jsem jí a obě jsme se společně vydaly do jeho pokoje. Cestou jsme potkaly medika Stevense, neměl mě rád, pořád na mě házel kyselé obličeje a při každé příležitosti mě sprdnul. Říkal mi Cullenovo kuřátko – já mu dám takové kuřátko, až mu z toho bude špatně! Oplatila jsem mu kyselý obličej a zašla do pokoje k Timmymu.

„Vypadá tak křehce,“ řekla se slzami v očích paní Lidsleyová.

„Je silnější, než si myslíte,“ snažila jsem se ji povzbudit.

Týden uběhl jako voda a my Timmyho propouštěli domů. Za tu krátkou chvilku, co tady byl, si všechny omotal kolem svého malého prstíčku. Byl to malý rozumbrada, chtěl všechno vědět. Dokonce dostal i majorku – a to bylo co říct. Díky tomu nám prošly závody v kolečkových křeslech, které jsme s dětmi uspořádali na chodbě.

„Tak, Timmy, za deset dní přijdeš s maminkou na kontrolu,“ propouštěl ho Edward.

„Ale chci jenom k tobě a Belle, nikomu jinému nedovolím, aby mi tu nit z bříška vytáhl,“ šermoval nám důležitě prstíkem před obličejem.

„Neboj, ty jsi náš,“ ubezpečil ho Edward, mával nám celou cestu k východu a mě už teď bylo smutno.

Zašla jsem si na sesternu pro kávu, samozřejmě, konvice byla prázdná. Jako by tady nebylo dost cedulek „Kdo dopije kafe, uvaří nové!“ Naštvaně jsem připravila kávovar a posadila se.

„Nesmíte si je tak pouštět k tělu, kuřátko,“ slyšela jsem ode dveří. Málem jsem měla infarkt a naštvaně se otočila. No jo, medik Stevens.

„Mohl byste mi přestat říkat kuřátko? Mám jméno!“ ohradila jsem se. „Nebo vám mám říkat taky tak nějak?“

„Můžeš mi říkat tygře,“ ponoukal mě. A najednou mi tykal.

„Spíše jsem myslela na vola nebo osla,“ vychrlila jsem ze sebe a pak si uvědomila, co jsem udělala. Netvářil se naštvaně, spíše překvapeně, a pak vybuchl v smích.

„Teda tohle jsem nečekal, za hezkou tvářičkou se skrývá i inteligentní a temperamentní žena – vražedná kombinace,“ zazubil se.

„No jo, no,“ pokrčila jsem rameny. Nabídla mu kafe a on přijal. Od té doby jsme spolu vycházeli. Nebyli jsme kamarádi, ale respektovali jsme se. Byl dobrý doktor, to jsem musela uznat – ne tak dobrý jako Edward -  ale měl potenciál.

Deset dní uběhlo rychle a já se těšila na malého Timmyho. Byla jsem zrovna pro nějaké papíry na příjmu, když se rozrazily dveře a lidi ze záchranky křičeli: „Chlapec, pět let, Timmy Lidsley, srážka s autem, tlak zatím stabilní, dýchání dobré…“ dál už jsem neposlouchala. Stohy papírů mi spadly na zem a běžela jsem k lehátku. Ležel a plakal, byl vyděšený.

„Zavolejte doktora Cullena, je to jeho pacient!“ vykřikla jsem na sestru a skláněla se nad ním. „Timmy, zlatíčko, všechno bude v pořádku. Neboj se, jsem u tebe,“ ujišťovala jsem ho.

„Kde je jeho matka?“ zeptala jsem se jednoho ze zdravotníků. Ten jen zavrtěl hlavou. Neví? Pak se ke mně naklonil a šeptal mi do ucha.

„Snažila se ho strhnout, řídil opilý řidič, ona ho chránila svým tělem. Byla na místě mrtvá,“ řekl. V tu chvíli se mi zatavil dech. Ne, to ne. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy.

„Kde je maminka?“ ptal se Timmy, „bolí mě nožička.“

„To bude dobrý, kamaráde,“ slyšela jsem Edwardův hlas. Najednou se všechno seběhlo rychle a já tam stála sama. Timmyho odvezli okamžitě na sál. Všimla jsem si, že na zemi leží papír, byl pokrčený a umazaný od krve. Zvedla jsem ho, byl to obrázek.

Byla tam postavička v bílém s tmavými vlasy a čepečkem – byl u ní nápis Bella – napsán roztřeseným dětským písmem. Další postavička byl Edward s rozcuchanými vlasy s něčím, co připomínalo stetoskop kolem krku. A nakonec Timmy, seděl na posteli a smál se.

Vzlykala jsem a jako v mrákotách šla zpět na oddělení, kde jsem se zhroutila na sesterně. Tam mě našel o několik hodin později Edward. Stále ještě vzlykající mě odnesl v náručí do auta a odvezl k sobě domů.

Další dítě ztratilo matku, další dítě je skoro sirotek. Vrátily se mi veškeré vzpomínky, které byly uzavřené v pomyslném šuplíku. Tohle se nemělo stát. Ne Timmymu, vlastně nikomu…

***************

Dny plynuly a Timmy se uzdravoval. Moc nechápal, co se vlastně stalo, ale jedno věděl jistě – maminka se nevrátí. Občas měl noční můry a pak dlouho plakal. Jeho otec se snažil být stále s ním, jak jen mu to práce dovolovala. Byl vysoce postavený manager významné firmy. Ta se právě rozrůstala o novou pobočku v Los Angeles.

Byl velmi strhaný a smutný. A pak jednoho dne přišel za mnou.

„Slečno Swanová, děkuji, že se o Timmyho tak staráte,“ podával mi velkou kytici. S díky jsem ji přijala. Bylo vidět, že si potřebuje popovídat, proto jsem ho pozvala na kávu do sesterny. Timmy spal a tak jsme šli.

„Víte, já se s Timmym odstěhuji do Los Angeles. Nemůžu se vracet do toho domu, všechno mi ji tam připomíná. Ani do práce. Věděla jste, že jsme se seznámili právě tam?“ zeptal se a já zavrtěla hlavou. „Mluvil jsem o tom s psychologem, říkal, že změna pomůže i Timmymu zapomenout.“

„Já vás chápu, ztratila jsem matku,“ zašeptala jsem.

„Nevím, jestli to zvládnu,“ vzlykal s hlavou v dlaních.

„Zvládnete, máte Timmyho, to je dobrý důvod,“ povzbuzovala jsem ho.

„Máte pravdu,“ přikývl. „Ale jak?“

„Stačí, když budete dýchat, ostatní přijde samo,“ pohladila jsem ho po ruce.

„Zvládnu to, musím,“ zašeptal.

A zvládl. Timmy se uzdravil a nastal den loučení. Odjížděl z nemocnice, ale před tím mě celou opusinkoval. Bylo mi líto, že odjíždí, ale bylo to pro jeho dobro…

Od té doby jsem se snažila držet si odstup, ale to nešlo. Každé dítě mělo svoje kouzlo. V každém byl malý Timmy. Bylo to těžké, ale stálo to za to. Stálo za to vidět jejich úsměv na tváři a úlevu rodičů… I když jsem to pokaždé obrečela a Edward mě pak léčil litrem zmrzliny a čokoládovým dortem. Prostě to za to stálo…

Autor: Alrobell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Londýnská romance 4. kapitola: