Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Loď Snů - 25. kapitola (Happy)

13.09.2009 (16:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4202×

25. kapitola – Odpustíš mi?... Ano

Pohled Belly

Vystoupila jsem z auta a zhluboka se nadechla.

Edward stál u hlavní brány na hřbitov a pozoroval mě. Naše oči se na dálku spojily a já si dodala odvahy.

Měl na sobě to stejné, jako ve škole – světlé rifle, tmavé triko a černou bundu. Musela jsem uznat, že mu to moc sluší.

Ale jemu to slušela vlastně vždycky.

Vyšla jsem směrem k němu.

„Zdravím,“ pozdravila jsem potichu.

„Ahoj… Růže? Nejsou mé oblíbené,“ řekl a já se zasmála.

„Nejsou pro tebe, ale pro mámu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se tiše. Přikývla jsem.

Otevřel bránu, abych mohla projít. Pousmála jsem se a vyšla.

Šli jsme potichu, ani jeden z nás nepromluvil. Nechtěli jsme rušit to klidné ticho.

Došli jsme k těm nejstarším hrobům.

"Ahoj mami, jsem zase tady… doma… ve Forks,“ pozdravila jsem potichu.

Klekla jsem si, položila růže na náhrobní kámen, vytáhla sirky a svíčku. Zapálila jsem ji a položila kousek dál od růží.

„Chybíš mi, mami. Ale konečně už nejsem zas tak sama. Brzy zase přijdu, slibuji… I s tátou.

Ano mami, je tu se mnou. Našla jsem ho. Oba tě moc milujeme, ale myslím si, že ty to víš. Moc mi chybíš mami,“ zašeptala jsem, stoupla si a otočila se na Edwarda.

„Můžeme?“

Přikývl.

Znovu jsme šli v tichu. Vyšli jsme z hřbitova a tam jsme se zastavili. Koukl se na mě.

„Tohle jsi nechtěla, že ne?“ zeptal se.

„Ne, chtěla jsem si s tebou promluvit,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neprojdeme se?“ zeptala jsem se a on přikývl.

Zase jsme šli v tichosti. Šli jsme kolem hřbitovní zdi pak jsme zamířili k nedalekému lesu. Tentokrát jsem prolomila ticho já.

„Opravdu to chceš slyšet?“ zeptala jsem se nejistě a on přikývl.

„Ok… Všechno to začalo tím, jak jsem na tebe vyjela na Vixen. Vůbec jsem ani nechtěla…

To byla začáteční chyba…

Pak se chyby jen hrnuly a já byla v koncích. Hned, jak jsme připluli do New Yorku a tam našli Lily. Fred se s ní hned dal dohromady.

A já se cítila smutněji, než předtím. Ještě víc si mi chyběl. Připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Po nějakém čase jsme se přestěhovali sem, ale to ty sám víš.

Jak jsem tě viděla, ta bolest se ještě zvětšila a vylezla ven z úkrytu, do kterého jsem ji ukryla. Ten den, co jsem byla ve škole… byl snad ten nejdelší, který jsem zažila a já si přála, abych byla pryč.

Večer jsem se opila a s Fredem se pak pohádala. V pokoji jsem se pak sesypala a přála si někomu to bolest sdělit. Sdělit někomu, jak se vlastně cítím, jak mi poslední dobou bylo.

A tak mě napadla Esme. Věděla jsem, že to je blbost, nevěděla jsem, kde bydlíte, ale chtěla jsem se aspoň projít a tak jsem vyskočila oknem a šla do lesa.

Tam mě pak unavenou a ztrápenou našla Alice s Emmettem a odnesli mě k tobě domů. Hned, jak jsem se probudila, jsem našla Esme.

Tu jsem potřebovala. Řekla jsem ji všechno, všechny moje pocity a bolest, kterou jsem cítila.

Řekla jsem ji, jak moc lituji toho, že jsem tě opustila, jak si připadám, když jsem s Fredem a Lily v jednom pokoji…

Prostě všechno. A já si tak uvědomila, koho potřebuji.

Tátu.

Mého tátu, kterému bych to všechno mohla říct, aniž by se na mě zlobil či mi něco vyčítal. Rozhodla jsem se tak.

Rozloučila jsem se s vámi a šla domů balit. Navštívila jsem pak mámu a autobusem jsem se dostala do Seattleu.

Odtud jsem pak jela do Vancouveru a tam jsem začala hledat. Nakonec jsem tátu po necelých dvou letech našla.

Našla jsem ho v Irsku, v jedné malé vesničce. Druhého dne jsme se vydali do Dublinu a odtud do Londýna, kde jsme pár dní zůstali.

Z Londýna pak do New Yorku a táta mi představil bohatý život. Ví, že zbohatlíky stále nemusím a tak se mírní ve svých darech.

Někdy mu však ta ruka ujede a koupí mi auto, či mobil.

Vím, že už patřím do toho bohatého světa, ale doufám, že někde uvnitř jsem to stále já…

A teď jsme se přestěhovali sem, abych se mohla omluvit Fredovi a tobě, Edwarde. Fredovi jsem se už omluvila a vzal to docela dobře…

Chci po tobě už jen jednu věc…

A to tu, abys mi odpustil.

Vím, asi po tobě chci moc, ale já tě o to žádám, prosím,“ řekla jsem a vpíjela se do jeho zlatavých očí.

„Jestli ne, dám ti pokoj, přísahám, hned jak to bude možné, se odstěhuji… Ale prve musím znát odpověď,“ dodala jsem.

„Odpustíš mi?“ zeptala jsem se tiše.

Nastalo ticho, které teď bylo nepříjemné. Edward mlčel, zřejmě přemýšlel a tak jsem v tichosti čekala.

„Přiznala jsi svoji chybu… Moc..osob to nedokáže, ale ty ano. Jsi statečná, nebojíš se toho, že tě Fred pošle k čertu… nebo že bych to mohl udělat já,“ řekl a já si odfrkla.

„Ani nevíš, jak se toho stále bojím… Táta mě skoro do Forks dokopal.“

Edward se pousmál.

„To je na tobě to skvělé… na všem hledáš aspoň trochu legrace a štěstí… Co myslíš, že ti odpovím?“

„Radši ani nad tím nepřemýšlím.“

„Jsi až moc hodná, tobě prostě nejde říci ne a opustit tě. Při představě, že tě neuvidím, mě bolí mé mrtvé srdce…

Odpouštím ti, Bello… Jen mi slib, že už nikdy neodejdeš,“ zašeptal a mě začaly téct slzy… ale slzy štěstí…

Objala jsem Edwarda kolem krku a on se zasmál.

„No tak neplakej, proč pláčeš?“ zeptal se tiše a hladil mě po vlasech.

„Protože jsem šťastná,“ zamumlala jsem do jeho mramorové hrudi.

„Jsi blázínek,“ řekl a ještě pevněji mě k sobě přitiskl.

„Který má až moc velký štěstí,“ dodala jsem a koukla se do jeho očí.

Naše pohledy se spojily.

Palcem mi utřel jednu slzu. Naklonil se ke mně a po dlouhé době spojil naše rty.

Polibek byl zprvu lehký, nejistý, ale časem nabral na intenzivitě. Ještě víc jsem se k němu nalepila a dlaněmi vjela do jeho bronzových vlasů.

Po pár minutách polibek ukončil a opřel si čelo o mé.

„Slibuji, že tu zůstanu tak dlouho, jako ty,“ zašeptala jsem. Usmál se a políbil mě na čelo.

Ani nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli.

Procházeli jsme se pak dál lesem, povídali si o všem možném, smáli se, líbali se, vynahrazovali si ty dva dlouhé roky.

Nechápala jsem, jak jsem bez něj mohla být tak dlouho… Až moc ho miluji a to se nikdy nezmění… A vím to jistě, protože bez Edwarda nejsem nikdy úplně šťastná.

Chybí mi půlka srdce, půlka mé duše, půlka mého já. Už nikdy ho neopustím a když budu muset někam jet, tak jen s ním. Bez něj už ani ránu…

Věděla jsem, že i on má takovéhle pocity, že tohle samé cítí on ke mně.

Věděla jsem to s jistotou, protože jsem to cítila.

Cítila jsem tu lásku, spokojenost, přátelství mezi námi. Tyto pocity byly tak silné, že je musel cítit úplně každý.

Opravdu ho miluji a opravdu se to nikdy nezmění.

Miluji ho navždy…

Láska je příliš cenná, než aby se ztrácela.

Alfred Tennyson

Tak co, líbilo se?

Děkuji za komentáře!

Jinak vám ještě říkám, že ještě jedna kapitola a pak bude jen epilog...a pak konec. No jo no, všechno prostě jednou skončí...

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Loď Snů - 25. kapitola (Happy):